Takový malý ekonomický fašismus



 

Zástupci korporátního finančního fašismu se zmocnili stejné míry světového bohatství jako ve 30. letech. Tedy v době před Velkou hospodářskou krizí, nástupem fašismu a Druhou světovou válkou.


Způsob, kterým se rozhodli politici zachraňovat nemocné evropské i neevropské banky, je pouze pokusem zachovat stávající status quo banksterského finančního systému. Krátkodobé oddálení kolapsu daňové poplatníky přijde na velmi vysokou cenu. Nejtěžší krize není za námi, ale před námi.

1. Nástup nového fašismu

Nový pád akcií při stále narůstající nezaměstnanosti a při prázdné státní kase povede k dalšímu šetření na všech frontách. Problém s krytím státního rozpočtu je navíc prohlouben tím, že jedno procento žije na úkor celé planety v daňových rájích a zmocnilo se stejné míry světového bohatství jako ve 30. letech, to jest před Velkou hospodářskou krizí, nástupem fašismu a Druhou světovou válkou. Jinými slovy: ekonomicky je zaděláno na podobnou situaci.


Stát má dát reálné impulsy ekonomice a sociálnímu systému a musí stabilizovat finanční situaci. K tomuto cíli se ovšem nepřijde likvidací malých a středních podnikatelů, kterým oligarchie skrze státní doktrínu "úspor" sebere provozní kapitál. Klasickým příkladem je cílené vyvlastnění vkladů na účtech některých bank (Kypr, Řecko, Island atd.)


Současné kroky navíc směřují k likvidaci konkurence v bankovním sektoru tím, že umožňují nekontrolovanou koncentraci bankovního kapitálu (too big to fail, too big to prosecute). Evropě hrozí, že bude ovládnuta tzv. "systémově relevantními korporátními giganty". A to znamená nástup finančního fašismu a totality. Po hospodářské krizi a krachu celých států tedy Evropa podniká druhý krok k nástupu fašismu.

2. Neokeynesiánské řešení

Ke stabilizaci finanční situace vede podle často citovaného vídeňského neokeynesiánského makroekonoma Stephana Schulmeistera jediná cesta. Opírám se o jeho zajímavou knihu Mitten in der grossen Krise "Ein Deal" für Europa. Je třeba požadovat konsolidační příspěvky ze strany příjmově silných skupin, respektive od vlastníků finančních majetků. A to nikoliv ze sociálních a solidárních, nýbrž z technických a makroekonomických důvodů.


  • Neomezí se tím vlastní spotřeba elit, ale hromadění finančního majetku. S částí těchto prostředků se bude financovat to, co se 20 let zanedbávalo: životní prostředí, úspory energií, školství, vzdělávání a zejména zlepšení šance mladých lidí na práci a bydlení.

  • Je totiž v zájmu velkých vlastníků finančního majetku, aby za této situace přispěli k obnově reálné ekonomiky. Pro bohaté rentiéry, kteří vlastní finanční kapitál, je to mnohem důležitější než pro podnikatele, kteří podnikají v reálné ekonomice.

  • Tito rentiéři u nás většinou představují politickou a mafiánskou kleptokracii, která nezaslouženě a neúměrně profitovala z privatizace státního, veřejno-právního a obecního majetku.

  • Rentiéři (u nás spíše Klausem amnestovaní zloději) většinově drží státní dluhopisy zadlužených zemí, tím, že investovali do investičních fondů. Krytí těchto dluhopisů může být zajištěno jen budoucími výnosy z reálné ekonomiky, a z toho vyplývajícími daňovými příjmy státu.


Když tedy majitelé finančního kapitálu požadují po státu, aby urychlil růst tím, že sníží státní výdaje a splácí prostřednictvím škrtů, pak požadují něco, co je logicky nemožné. Zaměstnancům a podnikatelům musí být dána možnost, aby vůbec mohli vydělat prostředky, kterými se dá něco splácet.

3. Schulmeisterova kritika neoliberalismu

Stephan Schulmeister není systémový kritik kapitalismu. Kritizuje však neoliberalismus jako ideologii finančního kapitalismu, který poškodil především sociální stát a hlavně malé a střední podnikatele a zaměstnance. Hesla proti sociálnímu státu, nezaměstnanost, vznik pracující chudoby a vznik atypických zaměstnání, které neumožní uživit rodinu, zhoršily vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Je zajímavé, že vinou ideologie, sdělovacích prostředků a pomýleného ekonomického vzdělání (hlavně na ekonomických fakultách) postižené strany nedokázaly definovat svého skutečného protivníka: finanční kapitál.


Svérázný způsob řešení krize eurozóny k naplnění černých děr systémově relevantních bank, jehož autorem je nejnebezpečnější současný německý politik Wolfgang Schäuble, nemá nic společného s modelem neokeynesiánců jako je Schumacher, Stiglitz nebo Krugman.


Je zbytečné a demagogické, aby mainstreamoví ekonomové vykřikovali, že neokeynesiánský model znamená znárodnění nebo zestátnění.

4. Komu straší ve věži

Nástup korporátního finančního fašismu začal přesunem peněz od daňových poplatníků k oligarchickým skupinám usazených v daňových rájích. Nyní následuje cílené ničení vkladů střední třídy, k níž patří zejména střední a malí podnikatelé. Ti jsou ovšem páteří ekonomiky, protože zaměstnávají jiné a platí daně. Jejich zničením budou podťaty zdravé kořeny jinak životaschopného evropského hospodářského mechanismu.


Shrňme faktory, které otevřely cestu k nástupu korporátního finančního fašismu.


  • Tvorba finančních aktiv bez reálného krytí hodnotami v hospodářské sféře (nástup finančního průmyslu, hazard, drogy, lichva, exekuce…).

  • Akciový spekulativní boom, výstavba nemovitostí bez vlastních finančních prostředků, následně pád cen nemovitostí a akciových kurzů.

  • Stát a dokonce celé EU zavlečené politickými oligarchiemi do tohoto dobrodružství se na tom všem podílí jako banka. ECB tiskne peníze a dává je "těm správným bankám".

  • Tím se problém materiálního krytí pouze přesunul dál a nic neřeší. Obsluha státního dluhu je pochopitelně neudržitelná, protože není podpořen hospodářský růst.


Bankovní a následně i politická krize navíc zničí poslední zbytky důvěry k celému finančnímu sektoru a k mocenskému klientelistickému systému, který jej podporuje. Tím se otevře cesta k fašistické diktatuře jako ve 30. letech. Je ovšem možná i očistná cesta k nové demokracii a k nové formě ekonomiky. O tom někdy příště.

Převzato z e-republika.cz


Přejít do diskuze k článku