Je dobré, když se představitelé státu veřejně vyjadřují a píší různé sloupky a komentáře, protože to občanu umožňuje lépe pochopit kým a jak je stát vlastně řízen a vytvořit si alespoň hrubou představu o džungli zákonů a norem, v níž žije. Sloupky ombudsmana Pavla Varvařovského v Lidovkách tudíž vítám, byť z nich mám opakovaně dojem, že pan Varvařovský je spíše veřejný ochránce režimu, než veřejný ochránce práv. Tak například jeho poslední sloupek Už zas ťapu do kaluže, ve kterém píše: „Je-li někdo zletilý a svéprávný, měl by si svá práva střežit především sám, a ne za následky své vlastní neznalosti a naivity (všimněte si, jak jsem tolerantní) volat k odpovědnosti stát a jeho orgány. (…) Což si takhle namísto tradičních předsevzetí stran hubnutí, nekouření a podobných záměrů někam napsat tlustým písmem, že nebudeme podepisovat, co jsme nepřečetli, případně přečetli, ale neporozuměli?“
Co je tom špatně? Na tom, co napsal, nic. Špatně je, že vynechal to podstatné: že se často jedná o případy, kdy smlouvu uzavírají strany, z nichž jedna je ve slabším postavení, čehož chce ta druhá využít ve svůj prospěch; že na jedné straně bývá občan, který má se smlouvami a právními finesami minimální zkušenost, zatímco na druhé straně stojí firma – často predátorská – která má na sepisování smluv celý aparát specialistů, který se jimi zabývá dnes a denně na plný úvazek, a sepisuje smlouvy tak, aby pro druhou stranu byly nevýhodné, přičemž vyžívá její tísně, závislosti či nějaké indispozice k tomu, aby ji k podpisu pro ni nevýhodné smlouvy zmanipulovala.
Každý je samozřejmě odpovědný sám za sebe – ale právě jen sám za sebe. Nemůže být činěn odpovědný za počínání druhé strany, která do smluvního vztahu od začátku vstupovala s tím, že jej přesvědčí k uzavření pro něj nevýhodné smlouvy, a ona na tom vydělá. Agresor je, stejně jako podvodník, vždy vy výhodě. Proč ho pan ombudsman brání vyznáním ideálu osobní odpovědnosti téměř kanonickým? To, co ombudsman napsal, by byla celá pravda pouze v případě, že by všechny uzavírané smlouvy byly férové a přiměřené schopnosti obou stran chápat a domýšlet jejich obsah a důsledky. A to v současné české realitě není pravda ani zdaleka. Na to by pan ombudsman zapomínat neměl a zamlčovat to již vůbec ne.
Ombudsman by neměl upírat obětem právo na ochranu a zastání a neměl by jim klást za vinu to, čeho jsou obětí. Tohle by se ombudsmanovi stávat nemělo, protože smysl existence jeho úřadu je právě v tom, že je poslední instancí, poslední nadějí pro lidi, kteří se jinde pomoci nedovolali. Vzdělávat a vychovávat má škola, nikoliv ombudsman, ten by se měl těch, jejichž naivitou se cítí tak dotčen, naopak zastávat.
Převzato z blogu Tribun
