Prosinec 20, 2010
Téměř denně se v souvislosti s Latinskou Amerikou v médiích dočítáme o válkách gangů, narkobaronů či různých gerilových skupin s vládní mocí. Otevřená občanská válka již desítky let panuje v Kolumbii, od nástupu prezidenta Foxe v Mexiku a nedávno se k těmto zemím přidala i Brazílie, která se rovněž v důsledku blížící se olympiády rozhodla, že silou vyřeší problémy, jež se v zemi kumulovaly desítky, neřkuli stovky let.
Již od počátku kolonizace Latinské Ameriky se společnost v těchto zemích vyvíjela nerovnoměrně a to až do té míry, že nyní v těchto zemích koexistují dva světy. Svět bývalých kolonizátorů a svět domorodců a bývalých otroků. Ten první je světem přepychu a bohatství a ten druhý nezměrné bídy a chudoby. Oba světy si za desítky a stovky let koexistence vytvořily vlastní pravidla fungování. Svět bohatých ovládal stát a tudíž i jeho represivní složky, které používá ke své ochraně před světem bídy. Místo toho, aby se svět bohatých snažil zmírnit utrpení a snížit nerovnosti mezi oběma skupinami obyvatel, používal pouze represivní nástroje za účelem své ochrany a zajištění bezpečí. V chudinských čtvrtích neexistoval vzdělávací systém, nefungovaly tam sociální služby státu a často zde nebyly ani policejní stanice, jež by dohlížely nad bezpečností jejich obyvatel. V těchto marginalizovaných oblastech tak vznikly státy ve státě s vlastní správou, s vlastním vzdělávacím systémem, kde univerzita je kriminál, kde kreditní karta je zbraň, kde šamani plní funkci lékařů, kde drogy znamenají únik z nesnesitelné reality a prostituce je jediným zdrojem obživy pro ženy a často i děti.
Problém však nastal tehdy, když svět bídy a chudoby začal nekontrolovatelně růst a často již i prorůstat do světa bohatých. Typickým příkladem tohoto prorůstání světa bídy do světa luxusu je například Rio de Janeiro, kde jsou luxusní pláže a hotely kolem Copacabany a Ipanemy již zcela obklíčeny pětisty šedesáti chudinskými favelami, které se již nemají kam rozrůstat a tak lidé z těchto favel sestupují do centra města nejen za prací, ale tam již i přespávají. Historické centrum třeba Sao Paula je již tak zaplněné bezprizorními zbídačenými lidmi, že to tam místama připomíná chudinskou čtvrt. Světoznámá je třeba i Villa mizeria no. 21 v samém centru Buenos Aires, která již roste do výšky, poněvadž do šířky se již rozšiřovat nemůže. Chatrče bez základů, tam již běžně mají 3 nebo 4 patra. Je jen otázkou času, kdy i v Buenos Aires exploduje rozbuška a mezi těmito dvěma světy vypukne otevřená válka, tak jako v Mexiku, či nedávno v Riu. Díky obchodu s drogami, „lidským masem" a dalším kriminálním aktivitám však již místní gangy, ovládající tyto chudinské čtvrti, disponují širokým arzenálem zbraní od pistolí po protitankové střely.
I kdyby vláda v Riu chudinské čtvrtě kvůli olympiádě načas takzvaně vyčistila a nic se na podstatě systému dvou světů, tudíž nerovnoměrného přerozdělování, nic nezměnilo, bude jen otázkou času, kdy se vše opět vrátí do starých kolejí. Snažit se vyřešit problém, jenž vznikal stovky let a další desítky let se v systému etabloval, nějakými jednorázovými policejními raziemi je stejně naivní, jako kdybyste lesní požár chtěli uhasit kbelíkem vody.
Vlády v Mexiku, Brazílii či Argentině by musely investovat stovky miliard dolarů na urbanizaci chudinských čtvrtí, do vzdělání negramotných lidí a na vytvoření milionů nových pracovních míst pro tyto lidi, aby se mohli alespoň částečně integrovat do systému, který neznají a neumí v něm žít. Je otázkou, jestli na to tyto vlády ty peníze mají a jestli lidé z favel a chudinských čtvrtí vůbec o nějakou změnu či integraci stojí. Za stovky let totální ignorance ze strany vlády se totiž ve svém, pro nás nepochopitelném světě s vlastními zákony a plném drog, prostituce a násilí, kde se žije ze dne na den, kde se neplatí daně, voda ani energie prostě naučili vcelku dobře existovat, i když lepší výraz by v tomto případě byl přežívat.
Převzato z Czech Free Press
