Prosinec 18, 2010
Začátkem prosince šokovala ministerská předsedkyně Slovenska Iveta Radičová Brusel chmurnou předpovědí o budoucnosti jednotné evropské měny. Podle ní se Evropská unie, která vyčlenila Irsku půjčku 85 miliard euro, stala rukojmím soukromého finančního sektoru. Ten si přivykl řešit problémy na úkor daňových poplatníků, a eurozóna se přeměnila na domeček z karet, který se může sesypat i při malém otřesu. Situaci s mnohamiliardovou půjčkou Irsku komentovala takto: „Jestli budeme nadále pokračovat stejně, vytvoříme finanční pyramidu… Předpokládám, že co nejdříve budeme jednat o dalších zemích. Na řadě je Španělsko a Portugalsko.“
Podle slovenské premiérky je jedinou možností k záchraně jednotné evropské měny zásadní změna vztahů mezi evropskými vládami a bankami. Bude-li nafouklý a neefektivní bankovní sektor Evropy nadále počítat s bezpodmínečnou státní pomocí, jednoduše nezůstanou pro evropské daňové poplatníky prostředky na půjčky bankovnímu systému.
V kritice dospěl ještě dále předseda slovenského parlamentu Richard Sulík, který prohlásil, že Slovensko musí být připraveno odmítnout jednotnou evropskou měnu a vrátit se ke své národní měně. Podle něj nastala doba, kdy je záhodno přestat věřit řečem lídrů eurozóny a připravit „plán B“, návrat ke slovenské koruně. Sulík prohlásil: „V eurozóně nejsou jasná pravidla a akce Evropské komise není možno nazvat odpovědnými. Finanční pomocí je možno zachránit Řecko a Irsko, možná i Portugalsko, avšak snaha zachránit Španělsko je hazardní hra. O Itálii už ani nelze hovořit. Její dluh je dvakrát větší než řecký, irský, portugalský a španělský dohromady.“
Všem je známo, že když vznikla dluhová krize v Řecku, odmítlo Slovensko jako jediná země eurozóny poskytnout Aténám půjčku. Tedy něco jako „plán B“, o kterém hovořil předseda parlamentu, na Slovensku nevylučují. Skutečně, chystáš-li se odejít z eurozóny, nač pomáhat někomu ze zbídačujících se členů!?
***
Tak či tak, po prohlášení Ivety Radičové a Richarda Sulika se nápadně rozžhavila diskuse o osudu eura, která už i bez toho nabrala dramatický charakter. Vždyť na počátku světové finanční krize vyčlenily státy EU na podporu bankovního systému eurozóny kolem 4,6 bilionu euro, ale pozitivní výsledky nikde. V této situaci ministerský předseda Lucemburska Junker navrhl uchýlit se k emisi evropských obligací – eurobondů. To znamená vytvořit něco jako evropskou dluhovou agenturu, která by spravovala dluhové závazky všech zemí eurozóny. Junker vychází z toho, že zadlužené země eurozóny si braly drahé půjčky a tak své postavení ještě zhoršovaly. Jenomže Německo a Francie myšlenku předsedy euroskupiny odmítly. Proč? Berlín i Paříž v nynější složité situaci se skřípotem zubů poskytují mnohamiliardové půjčky svým zbídačelým partnerům. O odpovědnost na finančních trzích se s nimi však tito lídři eurozóny dělit nehodlají. Podstata věci je v tom, že prodej evropských obligací ECB v případě jejich emise by se uskutečnil na základě průměrné procentní sazby. Ta by byla výrazně vyšší než současná sazba, s níž si půjčují peníze na finančních trzích Německo a Francie.
Proto skepse Berlína a Paříže neudivuje. Ministr zahraničí SRN Westerwelle říká: „Budeme-li poskytovat záruky všem evropským dlužníkům, potom země s tradičně velkými dluhy je mohou dělat za významně výhodnějších podmínek. Mohou brát úvěry na významně nižší procenta. Vždyť Německo ručí! Kde potom jsou nějaké stimuly k šetrnosti pro tyto země?“
Při setkání ve Freiburgu, které se konalo 10.prosince, navrhli kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy zemím EU, aby více praktikovaly dohodnutou hospodářskou, rozpočtovou a daňovou politiku. Jinak řečeno, mají ve všem následovat kurs Berlína a Paříže. Především proto, že, jak řekl Sarkozy, „se nacházíme na prahu hluboké krize“. Po tomto sdělení se jeho další slova o tom, že „k jednotné evropské měně není alternativa“ a „zcela podporujeme euro a uděláme vše, abychom jej ubránili“, přijímají obdobně jako vyhlášení Goebbelse začátkem května 1945 o nevyhnutelném vítězství Říše.
***
Představitelé států nemohou mluvit otevřeně. Spíše je nutno přihlížet k názorům expertů. Profesor Kerber z Technologického institutu v Berlíně řekl: „Dokud nebude v EU jednotná rozpočtová a hospodářská politika, dotud nebudou žádné společné obligace. Jinak by u zadlužených zemí nebyl stimul k šetrnému hospodaření. Nicméně přechod k jednotné fiskální a hospodářské politice by znamenal kvalitativně novou úroveň evropské integrace, fakticky vytvoření svého druhu Spojených států evropských.“
Jakkoliv je o vytvoření SSE nevhodné mluvit zvláště za přítomnosti Poláků a ostatních „Novoevropanů“ v EU, mnozí si připomněli proroctví bývalého premiéra Velké Britanie Browna, prohlašujícího, že „problémy eura jsou jednoduše větší než problémy dluhů vlád zemí eurozóny“ a „evropští politici vystavují své země riziku, a ty budou jedna za druhou odstřelovány finančními trhy.“ Jsou třeba nové mnohamilionové infuze do bank. Jenže v tom to vězí, sypat už není odkud, nemají-li narůstat nové dluhy.
Je možné, že při oškubání zdrojů nových úvěrů outsiderům eurozóny by mělo více smyslu dát jim peníze na její opuštění. Tak uvažuje zejména Marcus Kerber. „Vděčím zejména trhům za to, co ukázaly státům eurozóny – u Řecka, které bylo zcela neoprávněně přijato do měnové unie, byly, jsou a nejspíše vždycky budou vyčerpávající dluhy. Pokud nedojde k restrukturalizaci.“
Nehledě na to poskytly EU a MMF Athénám úvěry ve výši 110 miliard euro. V odpovědi na to se řecká vláda zavázala přijmout režim nejpřísnějí hospodárnosti, zvýšit daně a snížit mzdy ve státní správě. Výsledkem této politiky je zostření recese. Ve třetím kvartále se HDP Řecka snížil oproti témuž období 2009 až o 4,5 %!
***
Z těchto důvodů by bylo nejlepší zmenšit eurozónu. Němečtí odborníci upozorňují, že naděje politiků na vyrovnání konkurenceschopnosti u zemí EU po ustanovení měnové unie se ukázaly jako chybné. Marcus Kerber poukázal na příklad konkurenceschopnosti Portugalska, která se po vstupu do eurozóny snížila o 50 %. Podle něho není v eurozóně pro takové země jako Portugalsko místo, „nemá absolutně žádný smysl krmit země, které se nepodřizují finanční disciplině eurozóny. Takové přikrmování už ztratilo veškerou logiku. Zkrátka jsme dospěli k limitu vlastních finančních možností.“
Kerber náleží k té skupině specialistů, kteří navrhují rozdělit eurozónu. Podle něho by mohlo Německo utvořit vlastní měnovou unii s Finskem, Nizozemskem, Lucemburskem a Rakouskem. Podotýkám, že bez Francie. Německý vědec se domnívá, že „zejména Francie je jedním ze základních viníků krachu současné měnové unie. Oligarchický režim Paříže hned od počátku sabotoval všemi prostředky politiku finanční stability. Tam jasně počítali s tím, že papír všechno snese.“ Úvaha berlínského specialisty vede k tomu, že „že do té doby, dokud bude v Paříži u vlády tento režim, přičemž nezáleží, jestli jej vede pan Sarkozy nebo ne, je Francie nevhodná jako člen měnové unie".
Při těcho prohlášeních se mimoděk připomínají události začátku 20. století, kdy Německo aspirovalo na hegemonii v Evropě. Dokonce se shoduje i počáteční zdání německé převahy!
Jak může vypadat podobná unie? Odpověď dávají ankety veřejného mínění v Německu. Zde jsou výsledky nedávné ankety ARD Deutschland TREND: 63 % Němců si myslí, že přechod na euro byl škodlivý a 57 % z nich je přesvědčeno, že je třeba se vrátit ke staré spolehlivé německé marce. Političtí pozorovatelé ze svého hlediska věří, že se nálada voličů v SRN nevyhnutelně odrazí v postavení politických stran. Otázkou je jen to, kdo dokáže iniciovat hnutí za návrat marky.
V německém tisku se uvádějí i další fakta. 15. prosince byly zveřejněny výsledky ankety deníku Stern. 45 % respondentů věří, že vstup eura přinesl Německu více problémů než užitku. Opačný názor zastává jen 33% dotázaných. Současně je 49 % dotázaných pro zachování eura a 48 % si přeje návrat k marce. Hlasy jsou v rovnováze. Pro tak rozvinutou demokracii jako je německá, je to situace možno říci kritická.
V každém případě je možno přiznat pravdu novinám Financial Times Deutschland, které ještě 24. listopadu napsaly: „Němci mají všechny důvody pro nespokojenost se směrem vývoje evropské měny. Tím více, že po dobu dobrých deseti let v Německu prakticky nevzrostly mzdy a zúžily se sociální programy. Krom toho ve své době Němcům slibovali, že euro bude stejně stabilní měnou jako německá marka, že do dohody o euru bude zahrnut bod vylučující povinnost bohatých zemí zachraňovat chudé země. Nyní je velké nebezpečí, že oba tyto slibované body budou porušeny. Proto sílí obava, že německý ústavní soud může účast Německa v záchranných akcích evropských zemí prohlásit za nezákonnou. Jestliže se euro ukáže být jako neudržitelné, potom impuls k odchodu od něj dá bohaté Německo.“
Převzato z Fondsk.ru
Překlad: zajoch
