V diskuzích na síti se stále opakuje jedna otázka: Jak mohla tato vláda bankrotářů, korupčníků, asociálů, anetických psychopatů, lidí charakterově velmi podprůměrných, ekonomických hlupáků a bojovníků za ty nejbohatší pazdráty získat ve volbách takovou dosud nevídanou parlamentní většinu? Po necelém roce od voleb je popularita vlády na nejnižším bodě, uznává ji jenom dvacet procent občanů, tři čtvrtiny jsou nespokojeny jak s její rozpočtovou odpovědností, tak i s politickou situací ve státě, s ovzduším. A devadesát procent lidí si myslí, že politici (a politika) jsou zkorumpovaní až běda.
Po dvaadvaceti létech od nastolení demokracie a kapitalismu v Česku zatvrdlo uspořádání společnosti – jak beton v kalfasu* – takto: deset procent lidí se má z materiálního hlediska výborně, nové poměry jim vyhovují, profitují na nich. A podvědomě a oprávněně se domnívají, že je to díky pravicí neeticky, nespravedlivě až kriminálně nastaveným pravidlům, tedy ji volí, i kdyby se měli k urně doplazit.
Dalších deset procent se má o dost lépe než soused, a to jim stačí ke štěstí a přičítají ho opět pravicovým stranám. Drobní podnikatelé a restituenti, osoby samostatně výdělečně činné, lékaři, právníci, střední management. Jistě není správné, aby si advokáti šoupali tesilové kalhoty na kostnatých zadnicích včetně klotových rukávů v advokátních poradnách za plat jenom mírně nad průměrem, ovšem uvědomme si, že jedině v tomhle jejich postavení se s nimi dalo rozumně vyjít.
(Ta procenta jsou plus minus autobus, jak jistě všichni chápou, s některými výjimkami.)
A dalších deset procent jsou třtiny ve větru se klátící, ti, co podléhají módě, stádním vlivům, pravičáci s Jágrem, Bílou, Svěrákem a Mádlem s Issovou jsou pro ně in a sexy, navíc lidi přitahuje zločin, tedy i pravice, která je v českých poměrech jeho ztělesněním. V této skupině je především mládež. Mimochodem – v chudinských čtvrtích britských měst zjistily průzkumy, že i tady volí polovina chudáků pravici, protože se touhle (individuálně zjevně idiotskou) volbou cítí jako něco lepšího, přiřazují se k vyšším společenským vrstvám.
Všimněte si, že jsem mezi skalními voliči pravice nenalezl nikoho, kdo by chodil k volbám pod dojmem úžasných a smělých plánů české pravice na zvyšování blahobytu národa, na rozvoj naší vlasti, na její dovedení do buržoasního ráje. Takové plány totiž neexistují, protože v jejich ráji zbudou jenom sami mezi sebou, budou chodit po obláčcích oblečeni od Gucciho a probírat se strunami louten, doprovázeni anděly, ti foukaj šalmaje.
Ostatní mohou pochcípat hlady, to je takový nevyslovený podtón všech jejich činů.
Tedy nikdo nevolí pravici z pozitivních a ideologických důvodů, česká varianta pravice ani žádnou ideologii, kromě vlastní kapsy, nemá.
Dvě třetiny lidí se nemají lépe než za komunistické totality, podstatná část této skupiny (a nevím jak velká, ale nejspíš větší) se sociálně, z hlediska zabezpečení základních potřeb i statutárně, postavením ve společnosti, propadá do hluboké bídy. Budoucím vývojem, který směle projektuje pravice na svých modrých rýsovacích prknech, budou pak ohroženi všichni, celá střední třída.
Vše pak korunuje morální devastace a celkové hloupnutí společnosti, napříč všemi kategoriemi, které se nejlépe a transparentně projevuje na mládeži.
Proč se tohle rozvrstvení ve společnosti neprojeví u voleb? Jak už jsem řekl u první skupiny, voliči pravice mají zabetonované mozky, jsou argumenty neoslovitelní, oni se přece mají dobře nebo si to o sobě alespoň myslí, a k volbám přijdou vždy. Jestliže se ale k volbám dostaví pouze polovina a výjimečně až sedmdesát procet voličů, pak tohle tvrdé pravičácké jádro představuje jistotu přibližně padesáti procent ze všech odevzdaných hlasů. (Podobně zatvrdlí jsou skalní komunisté.)
Jistě, časem i těm největším fanatikům dochází, že jejich modrá partaj vede národ do pekel. V té chvíli ožijí píáristi v novinách, zaktivizují se postřikovače u mediálních fekálních vozů a zklamanému pravičákovi nabídnou skvosty v podobě knížete u kormidla národní jachty (kormidelní kolo se bojí, aby od něj nechytilo lišejník), profláknutého alkoholika a animírek. Pravicový volič nad touhle nabídkou zaslintá blahem a přijde a zase to hodí.
Abychom dokončili své výpočty, jestliže tři čtvrtiny občanů jsou dnes hluboce nespokojeny se stavem společnosti i se svým postavením v ní, pak se tato nespokojenost nepřenese do volebních výsledků proto, že právě z těchhle sedmdesáti procent přijde k volbám jenom polovina. Jsou totiž tak inteligentní, že si myslí, kdovíjak ty politiky svou neúčastí nepotrestají. Já jim to nandám, těm prasatům u koryt, nikam nepůjdu! A místo voleb čumí na telku nebo kradou sousedovi měděnej okap, aby bylo na retko a pívo.
No a my jsme tímhle složitým politologickým exkurzem dospěli k české standardní volební remíze, k plichtě, a k tomu zázraku volebních vítězství pravice, protože v téhle nerozhodné chvíli už jí k dovršení úspěchu stačí, aby v pravou chvíli zapracovaly mediální žumpy, aby se tročku načeřily a vydaly své aróma, přemluvily bábu, naučily juvenily, kam se hází lístek (oni by to jinak netrefili), ODS postraší Řeckem nebo návratem před rok 1989, v nejhorším jak králíka z Dalíkova kouzelnického klobouku vytáhne zázrak jménem Kubice.
Na tyhle triky naše politicky zdatná veřejnost skáče jak na jistotu desetinásobku – a na další čtyři roky je vymalováno.
Modře.
* Kalfas je maltovník, truhlík na maltu, malé necky, dříve dřevěné, dnes plechové nebo z umělé hmoty. Zedníkům se proto hanlivě přezdívá kalfasníci.
(Diskutovat je možné i ZDE.)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Foto: zdroj
