Dnes jsme měli v naší rodině konečně trochu štěstí. Dnes po několikadenních vedrech přišla bouřka a kroupy jako pingpongové míčky. Konečně máme také nějaké výhody z toho, že jsme nikdy neměli osobní automobil. Pingpongové kroupy nadělaly do parkujících aut na ulici krásné dolíky. Dokonce i skla praskala. Ulice nejsou pro chodce, ale pro auta.
Ne, nejsem takový škarohlíd a závistivec, jak by se mohlo zdát. Pouze se snažím chápat počasí a krizi ve všech souvislostech. Konečně přišlo nějaké oživení ekonomiky. Naše rodina ji živila tak poctivě, že nikdy neměla na osobní automobil. Nyní, když kroupy povzbudily ekonomiku, možná že se naše situace zlepší. V práci nám pak třeba přidají. Však se také oddaně snažíme, abychom si svoji trvale udržitelnou reálně klesající mzdu zasloužili.
Teploty v kurnících kanceláří přesahují 33°C, někde dokonce chvílemi dosahují i 40° C. Potíme se jako dvířka od chlívku, teče z nás slaná a čpící voda. Avšak makáme, makáme a makáme dál. Sanitky spěchající do nedaleké nemocnice kvílí, houkají a troubí, jakoby horečně vyzývaly: „Přidejte! Zrychlete tempo! Spěchejte, ať ekonomika neleká! Chvátejte! Pospíchejte! Běžte rychle do rakve!“
Pracuje se na plné obrátky. Díkybohu, že již nemáme v platnosti komunistický zákoník práce. Jinak bychom museli přerušit pracovní dobu. Zvláště nyní by to však bylo velmi nemilé, protože potřebujeme nastartovat ekonomiku, abychom vybředli z té zatracené ekonomické krize. Zatím se nám to nepodařilo. A to si pamatuji, že se z ní již hrabeme od té doby, co si vůbec něco pamatuji. Šedesát let uteče jako voda.
Chápeme, že jsou nutná prorůstová ekonomická opatření. A také víme to, že je potřeba skutečně nepracovat, nevytvářet žádné užitné hodnoty, avšak je nutné podporovat vytváření pracovních míst. Kdo to nepochopil, neváží si demokracie, svobody, možnosti cestování, pravdy, lásky a vítězství kapitalismu. Udělaná užitná práce totiž ničí potřebu pracovních míst, a tím i poskytování podpory zprostředkovatelům a zaměstnavatelům na vytváření pracovních míst.
Oddanost věci kapitalizmu nesmí znát mezí. Dosažení trvale udržitelného ekonomického růstu je důležitější než naše zdraví a životy. Protože jsme produkty ekonomiky, závisí náš život na ekonomice. Naše vnímání, vědomí, myšlení a jednání je pouze odrazem ekonomiky. Když zanikneme, vůbec nic se nestane, neboť ekonomika je věčná. Pouhým rozbitím zrcadla předmět před ním nezaniká. Netrpíme my, ale ekonomika v nás.
Je snad lidská existence tak důležitá, jak si myslíme? Nebo snad znáte nějaký jiný důvod, proč by měli lidé existovat, než ten ekonomický? K čemu by jinak byli na světě škůdci sebe i druhých potřební a významní? Zeptejte se třeba ostatních tvorů, co si o tom myslí, a uvidíte. Třeba těch, co se dusí a potí ve vlastní šťávě v neklimatizovaných slepičárnách, prasečácích, kravínech, kancelářích, pekáčích, troubách a rakvích na pečení.
