Tak dlouho jsem jezdil kolem billboardu se sugestivní otázkou: „Víte, kde je vaše dítě?“, až jsem se na inzerovaný web NajduTě.cz podíval – a skutečně nabízí sledování pohybu dětí s pomocí mobilního telefonu (alespoň že tak, zprvu jsem se bál, aby nešlo o nějaké GPS čipy). Vše je, zdá se, legální (provozovatel tvrdí, že je řádně registrován u ÚOOÚ, a zaštiťuje se ministerstvy vnitra a školství), ale stejně se mi takový podnik zdá poněkud pochybný, byť je – zatím (!) – dobrovolný.
Výchově dětí sice moc nerozumím, nejsem ani psycholog, ani pedagog, jsem jen dvojnásobný amatér, ale přesto – nebo snad právě proto? – jsem přesvědčen, že pro výchovu dítěte a zdravý a funkční vztah rodič-dítě je zcela zásadní důvěra a svoboda (neplést s anarchií) jdoucí ruku v ruce se zodpovědností. Aktivace služby je zjevně možná bez toho, aby dítě vůbec tušilo, že jej rodič chce a může s pomocí jeho mobilního telefonu (který navíc třeba za tím účelem dostane jako vytoužený dárek) sledovat kdykoliv a kdekoliv.
To zklamání, až dítě zjistí, že bylo podvedeno a jeho drobná rošťárna, ten malý (i když v očích starostlivých rodičů třeba zcela zásadní) vzdor, který je pro jeho emancipaci a individuaci tak důležitý, byl odhalen štěnicí, kterou na něj rodiče nasadili. Jak asi takové dítě zareaguje? Začne být ostražité, nedůvěřivé a k rodičům bude apriori přistupovat s tím, že je musí doběhnout. Příště nechá telefon prostě doma (nebo ho někomu daruje či ho pošle po kamarádovi k jeho babičce) a případný problém jako úraz, či zabloudění, může být rázem zcela neřešitelný.
Tak dobře, rodiče nebudou chtít ztrátu důvěry riskovat a potomkovi o této skvělé nové funkci jeho mobilního telefonu řeknou. Co udělá potomek? Buď se bude snažit tuto z jeho pohledu pravděpodobně nežádoucí funkci nějak mitigovat (přestane nosit telefon s sebou, vymění si ho s kamarádem, atp…), nebo se jí přizpůsobí a začne se chovat podle toho, že je neustále sledován, čili se přestane projevovat spontánně (se všemi riziky, které spontánní jednání nese) a buď se začne řídit racionálním kalkulem, nebo rezignuje na jakoukoliv vlastní osobitost, o níž se bude domnívat, že by ji rodiče neschválili.
Jenže je tohle to, co od dětí, neboli naší (sic!) budoucí generace chceme a potřebujeme? Potřebujeme, aby budoucí generace považovaly za samozřejmé, že jsou pod permanentní kontrolou a že se stále někdo dívá? Protože právě takhle vypadá totalita. To chceme totalitu pro své děti? Zatím „jen“ sledují matky své děti (chápu obavy rodičů, znám to z vlastní zkušenosti, ale jistá míra rizika k zdravému rozvoji dítěte prostě patří), ale co až začnou děti sledovat své staré rodiče, jestli náhodou nejedou s nějakými šmejdy na předváděcí nákupní zájezd, a všechny dohromady bude sledovat stát, jestli se nepohybují v blízkosti závadových osob, nebo banka, jestli nakupují v těch správných obchodech (pokud tedy tou dobou bude ještě existovat hotovost a nebude se platit jen kartami, kde už tyto možnosti dávno jsou)?
Je to zvláštní – dělá nám problém respektovat druhé lidi, protože to považujeme za omezování své osobní svobody, ale vůbec nám nevadí, že se stále někdo dívá a nahrává, a dokonce to sami žádáme. Děti, zvykejte si. Velká mamka se dívá na dítě, velký taťka se dívá na mamku a velký bratr – ten nás vidí všechny.
Převzato z blogu Tribun
