U nás na vsi dnes vítali v místní základní škole prvňáčky. V půl osmé, když jsme s naším prvňáčkem vycházeli z vrat, se ozvaly z místního pouličního rozhlasu melodie a texty ústřední písně pohádkového seriálu Princezna ze mlejna. Jelikož to pouštěli z nějakého jetého pásku jetým magneťákem, písnička zněla, jako když v americkém hororu dodělává ďábel… a nakonec i zdechne. Znám já v údouuuluíží… znám je juedeun muuueuujjn… "Socialismus nedáme za žádnou cenu," říkám ženě a doplňuji: "A Trošku taky ne!" "Zapomněli jsme dětem koupit nové bačkůrky," odpovídá ona. "A tenisky?," dodávám. "Taky!" A to jsme „lítali“ celý jeden den po nákupech! Někdy bych tu ženskou nejradši zabil.
Na seřadišti školního dvora jsme asi 15 minut mrzli, a když tam byli konečně všichni, potěšila nás paní ředitelka zprávou, že slavnostní zahájení školního roku bude pokračovat venku, jelikož tělocvična je sice již zrekonstruovaná, ovšem ještě se nestihlo uklidit. Zároveň jsme ale byli pozvaní na slavnostní otevření tělocvičny o týden později (přezůvky s sebou). Pak měl proslov pan starosta a dlužno říci, že by si zasloužil alespoň několikadenní kurz u některého z klasických rétorů starého Řecka či Říma. Pokud někdo vynalezne stroj času, ať mi dá prosím vědět. Půjdu orodovat na místní Národní výbor. Když nás ukončením svého projevu vysvobodil z chladu, byli jsme společně s prvňáčky vpuštěni do jejich třídy.
Zvenčí se to dovnitř tlačilo jako maso do mlejnku a jeden mladý otec Kotlár neopovrhl jemným fórkem "Tak šup, pěkně do lavice, dáme si znova první třídu." Mile se usmál. Asi takovým tím bezelstným úšklebkem, že bylo jasné, že už nikdy více! Však také jen tak postával u dveří a dovnitř se jako jediný nehrnul. Reakce na ještě neodváté trauma.
Před tabulí bylo ve třídě prvňáčků živo. Dominovala postava starosty a ředitele Vojenských lesů. Obzvláště ředitel Vojenských lesů by si zasloužil hlubší prozaický popis některým z romantických mistrů 19. století. 220 cm vysoký muž vzhledu křížence dogy, valacha a gorily, majestátně stojící a stále mlčící. Paní učitelka s ředitelkou a zástupkyní stály bokem. O důležitosti postavení obou pánů před tabulí jsme se dozvěděli velmi rychle: darovali totiž prvňáčkům sponzorské dary a očekávali po tomto prohlášení potlesk. Ten se ale nekonal. "Tupci rodiče, říkám si pro sebe, sám tleskat nebudu, ale co když si to pánové rozmyslí a příští rok nedají prvňáčkům vůbec nic?" Druháci až deváťáci a celý zbytek obce dostali tělocvičnu. Jinak nic! Ani lízátko či horký grog!
Nakonec se konečně chopila slova sympatická paní učitelka. "Vypadá jako moje tchýně," říká mi žena (rozuměj – moje matka). "A dobře mu tak!," odpovídám jí, "celé prázdniny jen zlobil!" (a před očima se mi mží obraz její matky). Když nám paní učitelka pověděla vše podstatné, organizační, finanční a srdíčkové, zeptala se, jestli má někdo nějaký dotaz. A hned se ukázalo, kdo bude ve třídě nejaktivnějším žákem. Malý Kájík Kotlárů zvedl ruku: "Já, já, sím…" "A copa bys chtěl vědět?" "Já vlastně nevím." Touto naprosto geniální degradací filosofie na cár papíru přeskočil i našeho synka, který měl celou dobu na hlavě čepici. Šťouchám do ženy: "Jsme mu zapomněli říct, že má ve škole sejmout pokrývku hlavy s reklamním nápisem Love song." "Honzóó …" začala moje partnerka řešit z dálky a šeptem problém. Na třetí pokus se to podařilo a kšiltovku sejmul. "Zapomněla jsi ho učesat," procedil jsem škodolivě. Dloubla mě do žeber!
Deváťáci se stali oficiálními garanty prvňáčků – trpajzlíků a zahráli a zazpívali jim proto píseň z filmu Ať žijí duchové … Skřítkové zedníci … Zřejmě tím chtěli naznačit cosi o školní hierarchii a také cosi o tom, jak většina budoucích absolventů této základní školy skončí v praktickém životě. Přivítání prvňáčků bylo zakončeno exkursí šaten.
