Vyklepáno z knih: François Rabelais podruhé, tentokrát převážně vážně

O knize plné pantagruelismu napsali:

Voltaire viděl v Rabelaisovi (a Swiftovi) něco extravagantního a nesrozumitelného, vidí v něm směs erudice, kalu a nudy. Roku 1734 o tom píše ve Filosofických listech: Rabelais rozvíjí ve své extravagantní a nesrozumitelné knize krajní veselí a přemíru hrubosti; plýtvá erudicí, blátem a moudrostmi. Dobré vyprávění na dvě stránky se musí zaplatit celým svazkem hloupostí. Existuje několik lidí s podivným vkusem, kteří požadují pochopení a ocenění všech stránek jeho díla, ale jinak se celý národ Rabelaisovým žertům směje a jeho knihou opovrhuje. Je oslavován jako první z darmotlachů a přitom budí lítost, že člověk takového ducha užíval rozumu tak nedůstojně. Je to filosofující ožrala, který píše jen v opici.


Abbé Galiani: Rabelaisova neslušnost je naivní, podobá se chudákově zadku.


Veselovskij: Rabelais je cynický, ale tak cynický jako zdravý vesnický kluk, kterého na jaře vypustili ze zakouřené jizby.


***

Řeknete-li mi: „Mistře, zdá se, že nejste příliš moudrý, protože jste nám tu psal takové povídačky a veselé vtipy,“ odpovím vám, že nejste moudřejší mne, bavíte-li se jich čtením.

Četl mnoho učených knih, jejichž četbou zmoudřel tak, jako byl, když začal.

Vyšla kniha „Význam heraldických barev“. Kdo ji napsal? Ať už je to kdokoliv, udělal dobře, že se nepodepsal. Ostatně nevím, čemu se mám dříve na něm diviti, zda jeho domýšlivosti, nebo jeho oslovství.


Knihovna svatého Viktora obsahovala: Klubko Theologie, Smeták kazatelů, Blín biskupů, Taška notářů, Titěrnosti práva, Osten víry, Ostruha ze sýra, Římské fanfáry, Kotlík velkodušnosti, Zadnička disciplíny, Dudy prelátů, Nářek advokátů nad reformou cukrátek, Skopová hlava kněžourů, Netopýří čepec kardinálů, Sekanina z pobožnůstkářů, Šejdířství důchodních…


Naše duše, když tělo spí a trávení ve všech směrech je dokonáno, protože už tu až do probuzení ničeho není třeba, těká a znovu spatřuje svou vlast, totiž nebe. Odtud přijímá význačné sdělení o svém prvním a božském původu; a nazírajíc tuto nekonečnou a rozumovou sféru, jejíž střed je na každém místě vesmíru, ne však obvod, v níž se nic nenachází, nic nemíjí, nic nemizí, všechny časy jsou tu přítomny, tu znamená nejen věci minulé v nižších hnutích, nýbrž i budoucí.


Věřím sice, že člověk přecpaný masy a propadlý obžerství nesnadno nabývá ponětí o věcech duchovních, nesouhlasím nicméně s těmi, kteří si myslí, že po dlouhých a tuhých postech vniknou dále do pozorování věcí nebeských. Spisy těchto postitelů poustevníků jsou tak nechutné, suchopárné a nezáživné, jako byla jejich těla, když je sepisovali, a že je nesnadno, aby duchové zůstali dobří a jasní, když je tělo vyhladovělé.


Homér, otec veškeré filosofie, praví, že Řekové učinili konec svému pláči při tryzně za Patrokla až tehdy, když se ohlásil hlad a žaludky se ohradily, že jim nebudou dodávat slzy. Neboť v tělech příliš dlouhým postem vyhladovělých nebylo už z čeho plakat a slzet.


Propertius, Tibulus, Porfyros…, dovoláváte se mi to pěkných telat. Byli pošetilí jako básníci a přemrštění jako filosofové a tak plní zchytralé pošetilosti, jako byla jejich filosofie.


Horácius: Hora křičela a naříkala nesmírně jako žena při porodu. Při jejím křiku a nářku všechno sousedstvo přiběhlo očekávajíc, že uvidí nějaký podivuhodný a obludný porod; ale konečně se z ní narodila jen malá myška.


Vše, co jsme a máme, skládá se ze tří věcí: z duše, těla a majetku. Na zachování každé z těch tří věcí jsou dnes určeny tři druhy lidí: bohoslovci pro duši, lékaři pro tělo, právníci pro majetek. A vizte, jak svět je zpizděný: dáváme v opatrování své duše bohoslovcům, kteří jsou ponejvíce kacíři; svá těla lékařům, kteří všichni mají v ošklivosti léčiva a nikdy neužívají léků; a své statky advokátům, kteří se spolu nikdy nesoudí.


Raději brát lvy za hřívy, koně za žíně, voly za rohy, buvoly za čumák, vlky za ocas, kozy za brady, ptáky za nohy, ale nikdy nebudu brát filosofy za slova.


Světský mudrc je ten, kdo si zblízka dobře hledí svých soukromých a domácích věcí, kdo je bdělý a pozorný v řízení svého domu, jehož mysl není poblouzněna, kdo neztrácí žádnou příležitost, aby získal a nahromadil statky a bohatství, kdo se prozřetelně umí vyhnout nepříjemnostem chudoby, ačkoliv v oceňování nebeských schopností je pošetilcem.


Zapomenout sami na sebe, vyjít ze sebe, zbavit své smysly všeho pozemského sklonu, očistit svou mysl ode vší lidské starosti a pustit všechno mimo sebe – tomu je obecně přisuzováno bláznovství. 


Koupil si obraz, na kterém byly jako živé vymalovány Ideje Platónovy a Atomy Epikurovy. Pak si koupil jiný, na němž byla znázorněna Echo podle skutečnosti.


Svaté papežské Dekretálie: Nebýt vás, zahynuly by ubohé duše, které zde na zemi smrtelným tělem bloudí v tomto slzavém údolí! Běda, kdy bude udělena smrtelníkům ona zvláštní milost, aby ustali ve všech ostatních snahách a pracích, jen aby vás mohli číst, vám rozumět, vás znát, vás užívat, vás provádět, ztělesňovat, převádět krev a soustřeďovat v nejhlubší dutiny svých mozků, v nejniternější morek svých kostí, ve zmatené bludiště svých cév? Ó, teprve potom, a ne dříve a ne jinak, bude svět blažený. Ó, potom nebude krupobití, mrazu, jíní, polomu. Ó, potom bude ustavičný, neporušitelný mír ve Vesmíru. Přestanou války, drancování, vydírání, lupičství, vraždění kromě kacířů a proklatých odbojníků. Ó, potom bude veselí, radost, rozkoš, potěcha, radovánky, zábavy, slasti ve všem lidském pokolení. Ó, ta veliká učenost, neocenitelná věda, bohotvorné předpisy, stmelené božskými kapitolami těchto věčných Dekretálií.


Jednoho dne jsem si v Seuilly odřel zadnici o list z jedněch mizerných Clementin. Ulovil jsem si takovou rhagadii a hemeroidy, že ubohá ďoura mé klášterní ohrady byla z toho celá rozkejhaná. …Pro pána Jána, to byl zřejmý trest boha mstícího hřích, jehož jste se dopustil, pokakav tyto svaté knihy, jež jste měl líbat a uctívat, ba uctívat latrií nebo alespoň hyperdulií.


Kdo udržuje, kdo vydržuje, kdo živí náboženské řeholníky v klášterech, monastýrech a opatstvích, bez jejichž denních a nočních ustavičných modliteb by byl svět v patrném nebezpečí, že se vrátí starý Chaos? Svaté Dekretálie. Vivat, fifat, pipat, bibat!


Byl svět dříve hloupý a nyní že zmoudřel? Za kolika a za jakých podmínek byl hloupý? Kolika a jakých podmínek bylo třeba, aby zmoudřel? Proč byl hloupý? Proč je snad nyní moudrý? V čem shledáváte dřívější hloupost? V čem shledáváte nynější moudrost? Kdo způsobil, že byl hloupý? Kdo způsobil, že je moudrý? Kterých je víc, kteří jej měli rádi hloupým, či těch, kteří jej mají rádi moudrým? Jak dlouho byl hloupý? Jak dlouho bude moudrý? Z čeho pramenila dřívější hloupost? Z čeho asi vzešla pozdější moudrost? Proč se právě nyní, nikoli později, skončila někdejší hloupost? Proč se právě nyní, nikoli dříve, začala nynější moudrost? Jaké zlo nám způsobila dřívější hloupost? Jaké dobro nám vzniká z následné moudrosti? Jak asi vzala za své někdejší hloupost? Jak ji asi vystřídala nynější moudrost?


Mor zabíjí jen těla, ale takoví podvodníci otravují duše.


Věda bez svědomí je jen zkázou duše.


Sókratés: za jeho vzhled nebyli byste dali ani kousek cibule, tak šeredné bylo jeho tělo a směšné jeho vystupování, nos špičatý, pohled býčí, obličej blázna, mravy prostoduché, oblek selský, bez peněz, málo šťastný u žen, neschopný ke všem státním úřadům, stále se smál, s každým si stejně připíjel, vždy výsměšný, vždy tajil svou božskou moudrost. Neuvěřitelně pohrdal vším tím, proč se lidé tolik nabdí, naběhají, napracují, pouštějí se na moře a do bitev.


Z očí se vyronila lacrimální tekutina a protekla podél optických nervů. Tím se v nich zjevil hérakleitující Démokritos a démokritující Hérakleitos.


Rozum? Tady ho vůbec neužíváme.


Já bych zpřerážel hnáty pánům apoštolům, kteří, když dobře povečeřeli, tak zbaběle uprchli a nechali svého dobrého mistra v úzkých.


Mnichové se za nás modlí jen ze strachu, že ztratí své bochánky a tučné polévky.


Válka vedená bez dostatečné zásoby peněz má jen kousek naděje na úspěch. Nervem bitev jsou peníze.


V Pekle je Alexandr krejčím a spravuje staré katě, Dáreios čistí záchody, papež Bonifác spravuje hrnce, papež Calixtus je holičem ohanbí,… Je tam na sto miliónů luetiků, protože ti, kteří neměli příjici na tomto světě, mají ji na onom.


Živil se potem a krví svých poddaných po způsobu tyranů a advokátů.


Když jsou lidé utlačeni a zotročeni mrzkou porobou a útiskem, obracejí ušlechtilou vášeň na to, aby svrhli a zlomili to jho otroctví. Neboť podnikáme vždy věci zapověděné a dychtíme po tom, co se nám odpírá. Eva by bývala stěží kdy uvedena v pokušení jíst ovoce všeho vědění, kdyby jí to nebylo zakázáno.


Zahyne-li hlava, zahyne jen osoba, kdyby zahynuly kulky, zahynulo by celé lidské pokolení. Je menším zlem nemít srdce než nemít plodidla.


Prosil mě o almužnu, ale odpověděl jsem mu: Mám víc kulek než denárů.


Měl jsem třiašedesát způsobů jak nabýt peněz, ale dvě stě čtrnáct způsobů, jak jich pozbýt.


Co uděláš druhému, buď si jist, že druhý udělá tobě.


Vidíme značný počet lidí v této věci tak šťastných, že se zdá, že v jejich manželství září nějaká idea a ukázka rajských radostí. Jiní jsou v něm tak nešťastni, že ďáblové, kteří pokoušejí poustevníky v pouštích thebaidských a montserratských, nejsou nešťastnější.


Advokáti: Podle právního zřízení nesmějí být nedokonalosti přírody vykládány za zločin. A kdo by jinak jednal, že by neobviňoval člověka, nýbrž přírodu.


Dobří advokáti jsou tak zaujati tím, že se ujímají a zastávají práva bližního, že nemají ani kdy, ani volné chvíle, aby uvažovali o svém. Jsou to podvodníci, pokrytci a mají zálibu v ovládání nevzdělaného obyvatelstva.


Jsou-li práva stran nejasná, jest vyhověti spíše obžalovanému než žalobci.


Často při soudním jednání formalita potlačí látku a skutkovou podstatu.


Nikdy jsem neslyšel, že by nějakým zákonem, ať svatým nebo světským nebo barbarským, bylo zůstaveno libovůli dětí vstupovat ve sňatek, když by jejich otcové, matky a blízcí příbuzní nesouhlasili, nechtěli a nenavrhovali. Všichni zákonodárci odňali dětem tuto svobodu a vyhradili ji rodičům.


Jacísi kněží Kybelini stanovili zákony o manželství lidem ženatým. A nevím, čeho se mám více hroziti, zda tyranské domýšlivosti těchto obávaných krtků, kteří se nezdržují za mřížemi svých tajemných chrámů a vkládají se do věcí vzdálených na celé hony od jejich stavu, či pověrčivé omezenosti ženatých lidí, kteří schválili tak zlomyslné a barbarské zákony a jsou jich poslušni. A nevidí, jak všechna taková svatební ujednání jsou na prospěch jejich kněžím a žádná k dobru manželů.


Stejně tak by oni mohli svým kněžím stanovit zákony o jejich obřadech a obětech, se zřetelem k tomu, že ze svých statků odvádějí desátky a utrhují si ze zisku vzniklého z vlastních námah a z potu vlastních rukou, aby je živili v hojnosti a udržovali v blahobytu. A nebyly by po mém soudu tak zvrhlé a nestoudné jako ty, které od nich přijali.


Soudní zvyk nám velí prostudovat, dobře prohlédnout, znovu prohlédnout, přečíst, znovu přečíst, projít a prolistovat stížnosti, odklady, předvolání, plné moci, zprávy, předběžná jednání, průkazy, doklady, zákazy, odpory, žádosti, výslechy, repliky, dupliky, tripliky, dodatky, odvolání, stížnosti, odpovědi na zamítnutí svědků, protokoly svědků, konfrontace, odmluvy, stížnosti na nepříslušnost, dopisy, královské listy, předlohy akt, zamítnutí, napředvzetí, přikázání jinému soudu, přisouzení, odkázání, závěry, ukončení zamítací, narovnání, vyrovnací poukazy, odvolání, soudní příkazy a jiná taková cukrátka a koření z té i oné strany, jak to má dělat dobrý soudce.


Rabelais si utahuje z umělců, je přitom vynikajícím surrealistou, třeba tato báseň:
Briszmarg dalgotbric nubstzne zos
Isquebfz prusg: alborlz crinqs zacbac
Misbe dilbarlkz morp nipp stancz bos
Strombtz, Panrge walmap quost grufz bac
(Aha, už vím, odkud opisoval Morgerstern své Veliké Lalulá)


Zasadil mu takovou ránu pěstí, že z toho byl všecek zmordokankluzelubeluzerireluván. Těžce mi zmasakrobuzevezanguzekokemorguatasakbakgevezinemafrevali mé ubohé oko. Vykrákal ji za vlasy a ještě ji zrádně muchlomampenillorifrizonufresoval ohanbí.


Housata s uzdou, rohatí zajíci, osedlané kachny, okřídlení kozlové, zapřažení jeleni.


Přeje si, aby zvony byly z prachového peří a srdce zvonu aby bylo z liščího ocasu.


Perfektní surrealistické stránky od strany 253 až do strany 263: Řeč pana z Polibmi začíná takto: Pane, je pravda, že jistá dobrá žena z mého domu nesla na trh prodat vejce. Ale právě kráčelo mezi oběma obratníky šest stříbrňáků k zenitu a grešle, protože hory Rifajské měly toho roku velikou neúrodu podfukářů pro vzbouření pitomostí, vzniklé mezi Tlachaly a Akorátisty pro odboj Švýcarů, kteří se shromažďovali až do počtu tří, šesti, devíti, deseti, aby šli na novoroční koledu, první díru roku, kdy se dává polévka volům a klíč od uhlí dívkám, aby dali psům ovsa. Celou noc nedělali nic jiného (ruku na hrnci), než že vysílali hlídky pěší a jízdné, aby zadrželi čluny: neboť krejčí chtěli udělat z odcizených ústřižků korouhev, aby jí pokryli moře Oceánské, které tehdy bylo podle mínění vazačů sena těhotné hrncem zelí; ale fyzikové říkali, že z jeho moči nepoznávají zřetelné znamení ani kroků dropů, aby se nažralo dvojostřených seker s hořčicí.




Pomlouvá žebravé otce františkány a jakobíny, kteří jsou jako dvě polokoule křesťanství a jejichž gýrognómonickou circumbilivaginací jakoby dvěma coelivagními filipendoly celý antonomatický matagrabolismus římské církve, když se cítí zaburelukován nějakým bludařským a kacířským žvaněním, se homocentrikálně otřepává. Pomlouvat ty dobré a chrabré pilíře církve! Tomu říkáte básnické běsnění?


Byl jsem přítomen divadlu, hráli pašije, a viděl jsem, jak herci, tak diváci, byli uvedeni v pokušení tak hrozné, že nebylo anděla, člověka, čerta ani čertice, který by se nechtěl pářit. Nápověda nechal své knížečky, ten, co hrál svatého Michaela, sestoupil propadlištěm, čerti vyšli z pekla a unesli tam všechny ty ubohé ženušky, i Lucifer se utrhl od řetězu.


Mistr Francois Villon, aby poskytl lidu kratochvíli, umínil si dát sehrát Pašije pouze s posunky a místním nářečím.


Slovo „píti“ se má užívati jen v čase přítomném a ne minulém. Ex hoc in boc – z této (číše) do těchto (úst). Ó lacrima Christi (slza Kristova) – znamenitý druh vína, dařící se na úpatí Vesuvu.


Dvě ženy zemřely radostí nad syny, jež považovaly za mrtvé. Diagor Rhodský, slavný zápasník, zemřel v náručí svých tří synů, kteří za jásotu lidu byli právě věnčeni za své vítězství v olympijských závodech. Sofoklés zemřel obdržev radostnou zprávu, že zvítězil v závodech tragických. Filemón, komický básník, usmál se k smrti, vida, že osel sežral fíky připravené k obědu. Zeuxis zemřel smíchy, dívaje se na tvář a podobiznu stařeny, kterou předtím kresbou zobrazil. Básník Anakreón zemřel, zadusiv se pecičkou hroznovou. Římský prétor Fabius zemřel, zadusiv se kozím chlupem, když pil misku mléka. Dále onen stydlavý muž, který zadržev větry a nemoha si škaredě upšouknout, náhle zemřel za přítomnosti Claudia, císaře římského.


Keltové na otázku Alexandra Velikého, čeho se nejvíc bojí (očekával, že se bojí jeho pro velké hrdinské činy, vítězství a výboje a triumfy), odpověděli, že se nebojí ničeho, ledaže by na ně spadlo nebe.


Plutarchos uvádí jménem muže Fainaka, který se náramně bál, že Měsíc spadne na zemi.


Rubáš Kristův mají v klášteře v Chambéry a v Cadouin mají rovněž rubáš Kristův. Klášter v Charente chová lebku svatého Jana Křtitele ve stříbrném relikviáři, na němž je nápis: Zde leží hlava předchůdce Páně. Kostel Saint Chartier má kost Abrahámovu, kus prutu Áronova, mléko Panny Marie, a jiné, celkem 115 kusů.


Tyto starobylé sochy jsou pěkně udělány, ale mladé dívčice našich krajin jsou tisíckrát švarnější.


Dospěv v muže, pojal manželku. Dělali spolu často zvíře se dvěma hřbety a vesele se o sebe třeli, takže obtěžkala hezkým synem a nosila ho až do jedenáctého měsíce. Neboť tak dlouho, ba i déle, mohou ženy nosit plod pod srdcem. Tak praví Homér, že dítě Neptunovo se narodilo úplně po roce, tj. za dvanáct měsíců. Že dítě, které se narodilo jedenáctý měsíc po smrti manželově, je manželské tvrdil Hippokrates, Plinius, Plautus, Aristoteles a tisíc jiných bláznů; jejich počet rozmnožili ještě mnozí právníci. Spoléhajíce na tyto zákony, mohou si vdovy po smrti svých manželů bezstarostně a po své chuti hrát na přitlačenou. Najdete-li nějaké, které stojí za rozepnutí, jen na ně a přiveďte mi je! Julia, dcera Octaviána, oddávala se svým bubeníkům jen tehdy, když cítila, že je těhotná, tak jako loď přijímá svého vůdce až tehdy, když je ucpána a naložena. Ženy rozumějí slastným a veselým právíčkům přeplodňování.


Euripidés: Proti všem jedovatým zvířatům byl nalezen nějaký prospěšný prostředek. Proti zlé ženě nebyl až doposud nalezen žádný prostředek.


Když chtěl čert při mši zaznamenat klepy dvou záletných tetek, musel natáhnout zuby svůj pergamen.


Pane, i kdybych jako děti a pitomá zvířata nemluvil žádnou řečí, mé šaty a hubenost mého těla by ukázaly jasně, co potřebuji, totiž jíst a pít.


Před hospodou jedl nějaký nosič svůj chleba v kouři z pečeného masa. Hospodský chtěl, aby za to zaplatil. Pařížský blázen Seigny Joan měl spor vyřešit. Vzal tedy od nosiče peníz, cinkal s ním, přikládal si ho k oku, pak s ním několikrát zazvonil o hospodský stůl, a potom pronesl: Nosič, který snědl svůj chleba v kouři z pečeného masa zaplatil hospodskému zvukem svých peněz. (Tato anekdota je uvedena opravdu v dopisu Inocence III. biskupovi v Poitiers.)


Panenské pšouknutí nazývají jeptišky znělkou.


Potom porodila ještě licoměrníky, svatoušky a pokrytce, fanatické sektáře, ďáblem posedlé Kalvíny, podvodníky ženevské, žebravé mnichy, falešníky, lísavce, kanibaly a jiné zrůdy zpotvořené navzdory přírodě.


Na tomto ostrově neserou, nemočí, neplivají. Zato bzdí, prdí a krkají hojně. Trpí všemi druhy a způsoby nemocí, vždyť každá nemoc pochází z větrů, jak vyvozuje Hipokrates. Nejepidemičtější je větrná kolika. Umírají většinou na tympanickou nadmutost; a umírají muži prdíce, ženy bzdíce. Tak jim uniká duše zadnicí.


Gastrolatrové uctívají jako svého boha břicho. Sám Gaster posílal patolízaly ke své noční stolici, aby se podívali, bádali, hloubali a rozjímali o tom, jaké božství nacházejí v jeho výkalech. Gaster je ziskuchtivý, chamtivý a nespravedlivý: nepřišel jen na to, že je dobré budovat města, nýbrž vymyslel i způsoby, jak je bořit, tedy válku.


Gargantua močí po tři měsíce, sedm dní, třináct a čtvrt hodiny a dvě minuty a tím dává vzniknou řece Rhóně a s ní i sedmi stům lodí.

Ilustrace Gustave Doré

Přejít do diskuze k článku