V téže době jako Marx, žil v USA o něco mladší Thorstein Veblen, stejně kongeniální myslitel. Američané mohou být na svého krajana podobně hrdí jako my Evropané na Marxe. Abych ale americké nadšení pro Veblena trošku zchladil, musím uvést, že byl norského původu, a když v sedmnácti odcházel studovat, neovládal ještě pořádně angličtinu. Na Yale University získal doktorát z filozofie, ale učitelské místo na univerzitě se mu nepodařilo sehnat. Šest let strávil jako nezaměstnaný, aby poté postgraduálně studoval ekonomii na Cornell University. V Chicagu pak Veblen učil politickou ekonomii do roku 1906, pak byl nucen školu opustit kvůli „nepřijatelným“ mimomanželským vztahům. (Holt ta americká pruderie!) Thorstein Veblen byl ženatý dvakrát a líbily se mu i jiné ženy, než jenom vlastní manželky.
Jeho nejslavnější knihu přeložila do češtiny perfektně Jana Ogrocká. Její název můžeme přeložit jako: Teorie nepracující třídy nebo Teorie líné třídy či Teorie zahálčivé třídy či Teorie parazitní vládnoucí třídy.
Thorstein Bunde Veblen, narozený jako Tosten Bunde Veblen, ve Wisconsinu v rodině norských imigrantů. Měl 11 sourozenců.
Jeho dílo:
Teorie zahálčivé třídy: ekonomická studie institucí (1899, The Theory of the Leisure Class: an economic study of institutions)
Teorie obchodního podniku (1904, The Theory of Business Enterprise)
The Instinct of Workmanship and the State of the Industrial Arts (1914)
Imperial Germany and the Industrial Revolution (1915)
An Inquiry into the Nature and Peace and the Terms of its Perpetuation (1917)
The Higher Learning in America: A Memorandum on the Conduct of Universities by Business Men (1918)
The Vested Interests and the Common Man (1919)
The Engineers and the Price System (1921)
Absentee Ownership and Business Enterprise in Recent Times (1923)
The Laxdaela Saga (1925)
Veblen kritizoval kapitalistický systém kvůli zbytečného plýtvání, anarchii a nestabilitě soukromého kapitálu. Politikové se pletou do ekonomie a vůbec jí nerozumějí a nadělají vždycky jenom velké škody. Řešením je předat řízení společnosti technickým a inženýrským kádrům, které jediné jsou schopny spravovat efektivně společnost. Svět průmyslu se diametrálně odlišuje od světa podnikání, byznysu. Oba světy mají naprosto odlišné motivy, normy a cíle chování, odlišné regulativy, odlišné vzorce chování. V byznysu jde pouze o vydělávání peněz, průmyslu nejde o peníze, nýbrž o výrobu.
Zahálčivá třída je zbytečná, protože neplní žádné rozumné, ba ani žádné sociální funkce, je třídou neproduktivní, je svázaná s kapitálem jako vlastnictvím. Kapitál v průmyslu má naprosto jinou funkci. Ke správnému chodu společnosti je další existence zahálčivé třídy škodlivá. Technikům a inženýrům společnost zadá úkol a ti jistě najdou ten nejlepší a nejefektivnější způsob. Lordi, šlechtici, milionáři a miliardáři, kněží a politici k tomu nejsou ale ani v nejmenším zapotřebí.
Kniha o zahálčivé, líné a nepracující třídě byla napsána o dvě desetiletí později než Marxův Kapitál. Je to úžasné a kouzelné čtení. Perfektně napsané, s humorem, mockrát jsem se skoro hlasitě smál.
Tak jsem pár úryvků vybral.
Zahálčivá třída
Vyšší třídy jsou tradičně zproštěny nutnosti věnovat se výrobním činnostem nebo z nich jsou úplně vyloučeny a zabývají se jen takovými zaměstnáními, kterým je přikládán jistý stupeň úctyhodnosti. Je to především vojenská služba, na druhém místě pak služba kněžská. V barbarských společnostech, které nejsou příliš bojechtivé, tomu může být opačně a bohoslužba dostává přednost před válčením. Osvobození od výrobní činnosti je výrazem nadřazenosti těchto tříd. Zahálčivá třída jako celek zahrnuje šlechtu a duchovenstvo spolu se značnou částí jejich suity. Zaměstnání těchto tříd jsou sice patřičně odlišná, ale vyznačují se společnou ekonomickou charakteristikou – jsou neproduktivní. Zhruba řečeno, k těmto neproduktivním zaměstnáním vyšších tříd patří vládnutí, válčení, bohoslužba a sport.
Fyzická práce, výroba, vše, co má nějakou přímou spojitost s obstaráváním každodenních životních potřeb, je výlučně doménou nižší třídy. Tato nižší třída zahrnuje nevolníky a jiné závislé osoby a obvykle také ženy. Pokud v takové společnosti existuje několik stupňů aristokracie, jsou produktivní práce zproštěny rovněž ženy z vyšších vrstev, nebo alespoň nevykonávají hrubší a těžší fyzickou práci. Muži z vyšších tříd jsou nejen uvolněni ze všech výrobních činností, ale účastnit se jich jim brání zvykové obyčeje. Sféry činnosti, které jsou jim dostupné, jsou přísně ohraničeny, jde o vládnutí, válčení, bohoslužbu a sport, jsou to jediná zaměstnání, která připouští zvyk a panující představy.
U primitivních loveckých kmenů není ještě zahálčivá třída jasně vymezena. Teprve až na vyšší ekonomické úrovni dospěly k bodu, kdy se hospodářská aktivita jasně diferencovala na mužské a ženské činnosti. Ženám připadly podle zvykových nařízení ty práce, ze kterých v pozdějších fázích vývoje vzniknou vlastní produktivní činnosti. Muži jsou od těchto obyčejných prací osvobozeni, aby se věnovali výlučně lovu, sportu a vykonávání náboženských obřadů. V této věci se zpravidla velmi přísně a detailně rozlišuje.
Prakticky vzato všechna zaměstnání produktivní sféry mají svůj původ v tom, co jsme klasifikovali jako ženská práce v primitivním barbarském společenství. Na nižším stupni barbarské kultury byla práce mužů pro přežití skupiny stejně nezbytná jako práce žen. Možná dokonce přispívala k zabezpečení skupiny potravou a jinými nezbytnými předměty spotřeby stejným dílem. V klasických ekonomických pojednáních byl lov pojímán jako druh prvotní produkce. Mužští členové barbarské společnosti to však viděli jinak. Sami se nepovažovali za pracující a nemohli být v tomto ohledu připodobňováni k ženám. Všechny barbarské společnosti hluboce vnímají rozdílnost mužské a ženské práce. Činnost muže se může zasloužit o zachování skupiny, ale děje se tak na základě ušlechtilých činů a neobvyklých výkonů, které je nedůstojné srovnávat s přízemním lopocením žen.
Společnosti, kterým chybí zahálčivá třída, jsou obvykle malé, mírumilovné, usedlé skupiny s jednoduchou archaickou strukturou: jsou chudé a individuální vlastnictví není dominantním rysem jejich hospodářského systému. Nejnápadnějším společným znakem příslušníků těchto společností je určitá dobrodušná bezradnost při setkání s podvodem a násilím.
Instituce zahálčivé třídy povstala z raného rozdělení zaměstnání na hodnotná a podřadná. Hodnotná zaměstnání jsou taková, v nichž je vidět hrdinský výkon, naopak podřadná je každodenní práce, která žádný prvek hrdinství neobsahuje. Na první pohled se zdá, že toto rozdělení nemá v současné době nějaký větší význam. Ale zaměstnání spojená s válkou, politikou, veřejnou bohoslužbou a veřejnou zábavou jsou v pojetí široké veřejnosti vnitřně odlišná od práce, která je nutná k výrobě materiálních životních prostředků, je to jen jiná forma rozlišování mezi hrdinstvím a lopotnou prací. Toto hrubé rozlišení neztratilo nic ze své aktuálnosti.
U mnoha loveckých kmenů nesmí muž ani přinést ulovenou zvěř domů a musí poslat svou ženu, aby provedla tento podřadný úkol.
Kořist, trofej z lovu nebo loupežné výpravy je ceněna jako doklad vítězící síly. Uznávanou formou jednání se stává agrese a lup slouží jako očividný důkaz její úspěšnosti. Získávat statky jinou metodou než uchvácením, lupem, se proto pokládá za nehodné pravého muže. Stejné opovržení ze stejného důvodu padá i na výkon produktivní činnosti a na osobní službu. Práce je zbavena důstojnosti, získává povahu sužujícího ponižujícího jařma. Práce začala vzbuzovat odpor jako malicherné a ponižující obstarávání.
Úctyhodný je hrozný, čestný je fyzicky silnější. Úctyhodný čin je úspěšně provedený akt agrese. Zabití protivníka, zbavení života, ať už to byl člověk nebo zvíře, byl činem nanejvýš úctyhodným. Boj se stal dominantním znakem běžného pojetí života. Lidé a věci se začali obecně vnímat prizmatem boje. Válka se dostala do popředí každodenního myšlení členů skupiny.
Majetkové soutěžení (závistné srovnávání):
Stálé vyhýbání se práci ještě nevytváří zahálčivou třídu, stejně jako prostý fakt spotřeby a užívání statků nevytváří vlastnictví.
Nejranější formou vlastnictví byl majetnický nárok tělesně zdatných mužů skupiny na ženy (žena byla majetkem muže). Loupeže žen a jejich přivlastnění můžeme považovat za touhu po trofejích. Tato loupežná praxe, kdy žena nepřítele sloužila jako trofej, přerostla v instituci vlastnického manželství a nakonec vyústila v patriarchální domácnost. Následovalo rozšíření nevolnického vztahu, ve kterém se vedle žen ocitli i jiní zajatci a podřízené osoby, a rozšíření vlastnického manželství i na ty ženy, které nebyly ukořistěny nepříteli.
Od vlastnictví žen se chápání vlastnictví samovolně rozšířilo tak, že zahrnulo i produkty jejich práce, a tak nakonec vzniklo vlastnictví věcí stejně jako osob.
Bohatství dodává člověku úctu a vyznamenává ho k závisti ostatních.
Vznik a rozvoj vlastnictví jako společenské instituce nesouvisel se zajištěním životního minima. Dominantním stimulem byla od začátku touha pomocí bohatství vyniknout nad ostatní a žádný jiný motiv (vyloučíme-li dočasné a výjimečné situace) nenabyl vrchu ani v žádném z pozdějších stadií vývoje.
Majetek se stává hodnotou ani ne tak jako doklad úspěšného loupežení, ale spíš jako svědectví o převaze vlastníka statků nad jinými členy téže komunity. Jak produktivní činnost postupně stále více vytlačuje kořistnictví z každodenního života komunity, nahrazuje trofeje z loupeživých výprav akumulovaný majetek. S růstem výroby získává bohatství stále větší význam a působivost jako uznávaný zdroj úcty a vážnosti. (Navíc příležitostí k lupu bylo zkrátka méně!)
Mít majetek je nezbytné, chce-li člověk získat ve společnosti význačnější postavení. V zájmu zachování dobrého jména mu nezbývá než akumulovat majetek a hromadit statky. Bohatství se stává nyní úctyhodné už jenom ze své podstaty (a není hodnoceno jen jako doklad schopnosti).
V průběhu věků se bohatství získané pasivně převodem od předků stává dokonce úctyhodnějším než bohatství získané vlastním úsilím.
Členové společnosti, kteří nedosahují tohoto bohatství se těší jen malé vážnosti. Následně se u nich snižuje i úcta k sobě samým, neboť podstatou naší sebeúcty je obvykle to, jaké mínění o nás mají lidé kolem nás. Zachovávat o sobě vysoké mínění tváří v tvář pohrdání svých bližních mohou po delší čas pouze jedinci s nenormální povahou. Setkáváme se zdánlivými výjimkami – osoby se silným náboženským cítěním – ale těm nemůžeme připsat skutečnou výjimečnost, protože se obvykle opírají o předpoklad, že svědkem jejich činů je nějaká nadpřirozená bytost, která je schvaluje.
Chce-li si jedinec zajistit klid mysli, musí vlastnit stejně velký majetek jako jiní, a mimořádně příjemné je vlastnit o něco více než ostatní. Stejně rychle, jak člověk přidává nové přírůstky k majetku a navyká si na nový standard bohatství, přestává tento nový standard poskytovat znatelně větší uspokojení než standard předchozí. Vždy se objevuje tendence pojímat danou úroveň zámožnosti jako výchozí bod pro nový růst bohatství, což vede ke snaze dosahovat stále vyšší úrovně majetku a poměřovat se se stále lépe majetkově situovanými skupinami. Vytouženým cílem akumulace je dosažení takové majetkové pozice, která by člověka vynesla nad zbytek společnosti.
Z podstaty věci je nemyslitelné, aby touha po bohatství byla někdy uspokojena. Žádné všeobecné zvýšení blahobytu společnosti nemůže přiblížit uspokojení potřeby, jejíž základ spočívá v touze každého předčít všechny ostatní v hromadění statků, jakkoliv široce, nebo rovnostářsky, nebo spravedlivě může být bohatství rozdělováno. Je prostě nemožné přiblížit se nějakému konečnému výsledku.
Jako motiv je samozřejmě přítomna i touha po dostatečném komfortu a zabezpečení se před případným nedostatkem. Dalším motivem je i moc, kterou bohatství propůjčuje.
Okázalá zahálka
Kdyby zápas o majetek nenarušovaly jiné ekonomické síly a jiné prvky soutěžení, jeho bezprostředním účinkem by byla pracovitost a šetrnost. S takovým výsledkem se lze skutečně do jisté míry setkat u nižších tříd, jejichž obvyklým prostředkem nabývání statků je produktivní práce.
Nižší třídy se práci žádným způsobem nemohou vyhnout, práce je jejich údělem. Práce je pro ně jedinou oblastí soutěže, jsou hrdi na pověst dobrého a výkonného pracovníka.
Práce je spojována se slabostí a podřízeností, je známkou podřadnosti a pokládá se za nehodnou muže v rozkvětu sil! Práce se pociťuje jako něco ponižujícího a tato tradice nikdy neumřela.
K tomu, aby člověk získal a udržel si vážnost a úctu, nestačí bohatství a moc pouze mít. Bohatství a moc je třeba vystavit na odiv.
V lepších třídách najdeme jen málo lidí, kterým by nebyla vlastní instinktivní nechuť k hrubým formám práce. Práce není slučitelná s životem na uspokojivé duchovní úrovni – se „vznešenými myšlenkami“.
Život v zahálce je sám o osobě i ve svých důsledcích krásný a povznášející v očích všech civilizovaných lidí. Práce se tradičně považuje za známku slabosti, za činnost vnitřně podřadnou, dokonce se stala něčím potupným.
Zůstává jenom vládnutí, válčení, sport a náboženské obřady.
Zdržení se práce je obecným dokladem bohatství. Přesvědčení o chvályhodnosti bohatství vede k ještě horlivější obhajobě zahálky. Nota notae est nota rei ipsius. Práce je pro urozeného a svobodného člověka věcí morálně nepřijatelnou a neslučitelnou s důstojným životem.
Pro hrdé, ale nemajetné lidi logicky nepřipadá v úvahu nabýt majetek prací, zbývá jim nouze a žebrota, jsou neschopni snížit se k výdělečné práci. Upadlý šlechtic a dáma, která zažila lepší časy, nejsou ani dnes rozhodně neznámým úkazem. U těchto lidí může být vnímání ostudnosti manuální práce tak silné, že v kritickém okamžiku přehluší dokonce i pud sebezáchovy.
Jak zahálčivý gentleman přesvědčí veřejnost, že zahálí? Místo dřívějších trofejí postupně zaujme místo systém hodností, titulů, šarží a insignií, typickými příklady jsou heraldické znaky, medaile a čestná vyznamenání.
Znaky minulého zahálení v podobě „nemateriálních“ statků: kvazivědecké a kvaziumělecké výkony, dnes takové příklady najdeme ve studiu mrtvých jazyků, okultních věd, ve správném pravopisu, syntaxi a prosodii, v různých formách hudby a jiných umění provozovaných doma pro vlastní potěšení, v pěstování módy v oblasti oblékání, nábytku, ve společenských a sportovních hrách, v chovu neužitečných zvířat, jako jsou pokojoví psi a rychlí koně. To vše je přání ukázat, že čas člověka není věnován pracovní činnosti. Sem patří i dobré způsoby a dobré vychování, zdvořilé vystupování, dodržování etikety a formálních a ceremoniálních pravidel obecně.
Úpadek kodexu dobrého chování či vulgarizace života u průmyslových tříd se stal v očích všech lidí s vytříbeným vkusem jednou z hlavních ohavností současné civilizace.
Náležité chování je produktem a reprezentantem života zahálčivé třídy a plně vzkvétá pouze v podmínkách společenské hierarchie. Chtějí se předvést, chtějí ukázat, kolik času věnovali jejich osvojení. Neobyčejná váha všem nuancím pravidel slušného chování, péče věnovaná dodržování obřadnosti a náležitosti spojené s hodnostmi a tituly…
K tomu, aby se člověk naučil dobrým způsobům a mohl je učinit součástí své přirozenosti, je zapotřebí dlouhá praxe. Vytříbený vkus, uhlazené způsoby a ušlechtilé návyky jsou užitečným dokladem noblesy, protože jejich získání vyžaduje čas, píli a vydání a není tudíž dostupné obyčejným pracujícím lidem. Dobré způsoby jsou jakousi potvrzenkou o životě v zahálce!
Téměř až bohorovná sebejistota a blahosklonná vlídnost člověka navyklého vyžadovat úsluhy a nemít starost o zítřek je dědickým právem a charakteristickým znakem gentlemana. V očích lidu je to dokonce ještě něco většího, neboť v tom chování vidí atribut vyšší vnitřní hodnoty, před níž se nízkourozený člověk rád skloní a pokoří.
Muž, zvláště silný a robustní, pohledný chlapík – lokaj – dokládal větší plýtvání časem a lidskými silami, tedy okázale předváděl zahálku. Chybí-li lokaj či služka, je to považováno za újmu na důstojnosti a cti. Je vážným přestupkem, jestliže majordomus nebo lokaj vykonávají své povinnosti u pánova stolu nebo na kočáru tak neotesaně, že působí dojmem, jako by jejich obvyklým zaměstnáním byla orba nebo pasení krav. Taková hudlařina by svědčila o pánově neschopnosti opatřit si služby speciálně školených osob, to znamená, že by napovídala o jeho malých možnostech platit za spotřebu času, úsilí a instruktáž nutnou k tomu, aby byl školený sluha náležitě vybaven pro výkon zvláštních služeb v souladu s přísným kodexem správné formy. Lze-li ze sluhova výkonu soudit na nedostatek pánových prostředků, pak služba neplní svůj hlavní a základní úkol: hlavní rolí sluhů je totiž podávat svědectví o pánově schopnosti platit.
Hlavní pohnutkou, pro kterou si páni drží služebnictvo, je potřeba zástupné zahálky a okázalé spotřeby služeb. Jak se zvyšuje všeobecně uznávaný standard bohatství, tříbí se mechanizmus držení a využívání sluhů jakožto prostředku k prokázání nadbytku. Vlastnictví a držba nevolníků využívaných k výrobě statků svědčí o bohatství a zdatnosti. Držba služebníků, kteří nic nevyrábějí, dokládá ještě větší bohatství a ještě větší společenské postavení. Čím početnější třída sluhů, tím lépe, jejich jediným úkolem je planě čekat na svého majitele, a tím vystavovat na odiv jeho schopnost neproduktivně spotřebovávat velké množství služeb. Služebníci svou existencí udržují čest a prestiž zahálčivého gentlemana, čímž dávají ve známost jeho možnosti marnotratně nakládat s majetkem, aniž by to umenšilo jeho bohatství…
V západní kultuře je toto již pravděpodobně minulostí s výjimkou malého, byť velmi nápadného zlomku společnosti, jehož způsob myšlení nedoznal od dob barbarské kultury větších změn.
Dnes je potřeba služebnictva zdůvodňována jinak: V duchu závazných zásad veřejné mravopočestnosti se požaduje, aby byly veškerý čas a úsilí členů takové domácnosti viditelně spotřebovávány na okázalou zahálku v podobě návštěv, vyjížděk, členství v klubech, kursů šití a vyšívání, provozování sportů, charitativní činnosti a jiných takových společenských podniků. I když tito lidé soukromě přiznávají, že všechny tyto povinnosti, stejně jako nutnost pečovat o svůj vzhled a dodržovat zásady okázalé spotřeby, jsou velmi mrzuté a protivné, ale bohužel nevyhnutelné, a chtějí-li udržet bydlení, bytové zařízení, bibeloty, svůj šatník a formality spojené s jídlem na patřičné úrovni, neobejdou se bez pomoci. Osobní kontakt s najatými lidmi je zpravidla nepříjemný, nicméně jejich přítomnost se trpí a dokonce se jim platí, aby na ně mohl být převeden díl tíživých povinností spojených se spotřebou. Přítomnost služebnictva je ovšem nutná ve prospěch morální potřeby udržet dojem prestiže.
Okázalá spotřeba
Mužům náleželo spotřebovávat, co ženy vytvořily. Spotřeba připadající na ženy je pouze samozřejmou součástí jejich práce, prostředkem k pokračování v práci, nikoli spotřebou zaměřenou na jejich uspokojení a plnost života.
Princip: Pracující třída může spotřebovávat jenom to, co je nezbytné k holému přežití. Luxus a komfort náležejí z povahy věcí pouze zahálčivé třídě. V duchu tohoto tabu jsou jisté potraviny a především určité nápoje vyhrazeny výlučně pro vyšší třídu. Formální diferenciace jídelníčku se nejlépe ukazuje na užívání opojných nápojů a narkotik. Jsou-li drahé, jsou vnímány jako ušlechtilé a povznášející. Opilství a ostatní patologické důsledky nevázaného užívání těchto stimulujících prostředků se tudíž samy stávaly čímsi ušlechtilým, neboť vypovídaly o vysokém postavení lidí, kteří si takové nemírné požitkářství mohou dovolit.
Zahálčivý gentleman svobodně konzumuje a užívá to nejlepší z jídla, pití, omamných prostředků, druhů přístřeší, služeb, ozdob a dekorativních předmětů, odění, zbraní a výstroje, zábav, amuletů a model či idolů. Spotřeba těchto znamenitých věcí se stává něčím váženým, protože je dokladem bohatství, a naopak neschopnost konzumovat v náležité míře a jakosti začíná být známkou podřadného postavení a nedostatku.
Zahálčivý gentleman, chce-li se vyhnout blamáži, musí kultivovat svůj vkus a styl, musí umět rozlišovat mezi ušlechtilou a sprostou spotřebou. Stává se fajnšmekrem na vybrané lahůdky různé hodnoty, znalcem nápojů a šperků, arbitrem v tom, co je hezké a patřičné v odívání a architektuře, zasvěceným expertem na zbraně, hry, tance a narkotika. Jeho zahálčivý život se postupně proměňuje, neboť se musí houževnatě a soustavně věnovat studiu toho, jak žít patřičným způsobem okázale zahálčivý život. Navíc je musí umět konzumovat správným stylem, život v zahálce musí mít náležitou formu.
Jak se ale bohatství v jeho rukou rozrůstá, nemůže už okázalá spotřeba předváděná jím samotným stačit na to, aby podala adekvátní informaci o jeho hojnosti. Pomocí drahocenných darů, nákladných hostin a všelijakých zábav a kratochvilných podniků, plesů ukazuje soupeřům srovnání, vzbuzení závisti a prohlubování rivality.
Summum crede nefas animam praeferre pudori,
Et propter vitam vivendi perdere causas
Jak najít nějaký prostředek, jak vystavit na odiv zahálku, která neprobíhá před diváky?
Zvykovou okázalou spotřebu do důsledků neopouští žádná, dokonce ani ta nejchudší společenská třída. Lidé jsou s to snášet opravdu velkou nouzi a nepohodlí, než odloží poslední tretku, poslední předstírání jakž takž slušné finanční situace.
Ve snaze uchovat dojem slušné životní úrovně vedou lidé ve městech doslova existenci „z ruky do úst.“
Plýtvání časem a námahou a plýtvání materiálními statky – v obou případech máme co do činění s metodami demonstrace bohatství.
Na počátku zajímala důležitější místo zahálka, dnes získala převahu spotřeba.
Pracovní instinkt u všech lid vyvolává nesouhlas s plýtváním materiálními statky i s mrháním silami. Cit pro práci mají všichni lidé, až snad na nějakou nepatrnou menšinu. Někdy je výsledkem pouhá hra, v níž se „jako“ dělá něco prospěšného: např. společenské povinnosti, kvaziumělecké a kvazivědecké výkony, seberealizace, zběhlost v módě, karetní společnosti, pěstování jachtingu, golfu a vůbec sportu. Instinkt k užitečné činnosti se tak může vybíjet v jalovostech. Někdy je docela obtížné nalézt smysluplnou aktivitu, která by přitom nebyla nemístně produktivní, která by nepřinášela ani individuální ani kolektivní zisk. Vzniká spousta organizací s krásným cílem patrným již z jejich oficiálních pojmenování, nadělá se plno rozruchu a řečí, takže zúčastněné osoby ani nemají čas se zamyslet nad smysluplností, která se vlastně pouze předstírá.
Důsledkem je změna v okázalé zahálce, změna ani ne tak v její podstatě, jako ve formě.
Co je víc a co míň estetické a co je víc či míň intelektuální? Tak pouze interpretujeme rozdíly, které nejsou ve skutečnosti ničím jiným než rozdíly majetkovými.
Pekuniární životní standard (peněžní, finanční)
Většina lidí v moderní společnosti vydává více, než co je zapotřebí k fyzickému uspokojení, nikoli ve vědomé snaze předčit jiné v nákladnosti viditelné spotřeby, nýbrž proto, že si množstvím a jakostí konzumovaných statků přeje vyhovět konvenčním požadavkům slušné životní úrovně. O řadě položek navyklých výdajů vychází při bližším pohledu najevo, že jsou téměř čistě marnotratného charakteru, a tudíž pouze otázkou cti.
Každá třída závistivě napodobuje třídu, která na společenském žebříčku stojí o jeden stupeň nad ní, právě s touto třídou soutěží a právě jí se chce vyrovnat, kdežto s třídami, které se nacházejí níže, nebo s těmi, které jsou už moc vysoko, se většinou nesrovnává.
Nepočítáme-li pud sebezáchovy, představuje sklon k soupeření podle všeho nejsilnější, nejčilejší a nejstálejší z ekonomických motivů. V průmyslových společnostech se tento sklon projevuje v peněžní a majetkové rivalitě a v nějaké formě okázalého plýtvání. Potřeba okázalého plýtvání je tedy s to pohltit jakékoli zvýšení výrobní kapacity a jakýkoli nárůst produkce statků.
I když větší výkonnost výroby umožňuje pořizovat prostředky k živobytí s menším vynaložením sil, přičinliví členové společnosti nijak nezvolňují tempo a svou energii zaměřují na dosahování lepších výsledků v okázalých výdajích. Úsilí neochabuje a nadprodukce je použita k uspokojování této potřeby, která může neomezeně narůstat způsobem, o němž se v ekonomické teorii mluví v souvislosti s vyššími či duševními potřebami.
J. S. Mill: Posud je sporné, zda všechny ty technické vynálezy, k nimž se do dnešní doby dospělo, ulehčily nějakému člověku v jeho každodenní dřině.
Životní úroveň má tendenci neustále se zvyšovat. Důsledkem je, že hlavní lidské aktivity se výlučně upínají k jedinému cíli – získat co největší bohatství – a práce, která nepřináší žádný finanční zisk, se znevažuje.
Oproti lesku a nádheře oné části života, která probíhá před zraky pozorovatelů, je domácí život většiny tříd ošuntělý a vybledlý. Druhotně se to projevuje pak v tom, že lidé obvykle drží svůj soukromý život v tajnosti.
Okázalá spotřeba významně zvyšuje výdaje, které jsou zapotřebí k normálnímu zabezpečení dítěte, a tak působí jako mocný odstrašující prostředek – míra porodnosti klesá. Je to pravděpodobně nejúčinnější z malthusovských obezřelých zábran zvyšování populačního růstu.
Peněžní kritéria vkusu
Princip okázalého plýtvání určuje, co si zasluhuje obdiv a úctu. Podmínkou dobré pověsti je okázalá spotřeba.
Zločiny, které člověku přinesou velké jmění, nebývají odměňovány nejvyššími tresty ani provázeny největším opovržením. Zloděj a podvodník, který si svými delikty přišel na velké peníze má větší šanci, že unikne přísnému trestu spravedlnosti než ten, kdo si nakradl jen málo. Je-li zloděj dostatečně bohatý a vynakládá-li nepoctivě nabyté statky patřičným způsobem, získá si navíc i jisté renomé.
Ztotožňování krásy a bohatství. Básníci staví před posluchače Boha na trůně zdobeném nesčíslnými znaky bohatství a moci, obklopeného dlouhým zástupem sloužících. V pozadí se třpytí drahé kovy a lesknou nejvzácnější z vzácných kamenů.
Kněží se nesmí věnovat produktivní práci, žádné činnosti, která má konkrétní užitek pro lidi.
Užitečnost předmětů, jichž si lidé cení pro jejich krásu, úzce souvisí s jejich nákladností. Např. stříbrná lžička vyrobená ručně je daleko dražší než tatáž lžička vyrobená ze stejného materiálu strojově. Přitom stejný účel splní i hlinková lžička vyráběná strojově. Má-li cenný předmět oslovit náš smysl pro krásu, musí být zároveň krásný i nákladný zároveň. Krásný předmět, který není drahý, se za krásný nepokládá.
Hospodářským zvířatům, jejichž užitečnost je zjevná, jako např. kráva, drůbež, ovce, prasata, kozy a tažní koně, lze krásu připsat jen stěží, protože mají charakter produktivních statků, slouží užitečnému cíli a často přinášejí zisk. Zato u zvířat, u nichž zpravidla nelze hovořit o hospodářské užitečnosti, jako např. holubi, papoušci a jiní ptáci chovaní v kleci, kočky, psi a rychlí koně, kteří jsou předmětem okázalé spotřeby, jsou už ze své povahy úctyhodná a lze je legitimně považovat za krásná.
Přednosti psa spočívají v jeho neužitečnosti a speciálních povahových rysech. O psu se často mluví jako o příteli člověka a chválí se jeho inteligence a věrnost. Smysl je v tom, že pes je člověkův sluha: že má schopnost se absolutně podřídit a s hbitostí otroka se přizpůsobuje náladě svého pána. Ze všech domácích zvířat pes nejméně dbá o čistotu svého zevnějšku a má také nejošklivější návyky. Tyto nepříjemné vlastnosti vynahrazuje patolízalskou lísavostí ke svému pánovi a ochotou napadat a znepokojovat všechny ostatní. Tak si pes získává naši blahosklonnou přízeň, neboť lichotí našim panským choutkám. A protože je kromě toho také předmětem výloh a nejčastěji neslouží žádným produktivním účelům, jako prostředek a součást prestiže má na lidském hodnotovém žebříčku své pevné místo. K tomu ještě připočtěme, že pes se v našich představách pojí s honitbou – jednou z činností zasluhujících obdiv a úctu, projevem ušlechtilého kořistnického pudu.
Dokonce i ty psí rasy, které nadšení chovatelé dovedli k bizarní deformovanosti a ohavnosti, pokládají mnozí lidé v dobré víře za krásné. Tato plemena psů – a totéž platí i o jiných s nadšením pěstovaných zvířatech – jako by nabývala na estetické hodnotě úměrně grotesknosti a vratkosti konkrétní podoby, v níž se deformovanost v tom kterém případě vyskytuje. Z našeho pohledu se za odstupňováváním užitečnosti podle bizarnosti a nestálosti vyšlechtěných tělesných konstrukcí skrývají stará známá kritéria – vzácnost výskytu a z ní plynoucí vysoká cena. Komerční hodnota nestvůrnosti, které se u psích miláčků objevují bez ohledu na to, zda jsou určena především pro muže či pro ženy, vychází z vysoké nákladnosti jejich vyšlechtění. Pozornost, již člověk věnuje těmto tvorům, nepřináší žádný zisk ani užitek, a proto je i ona prestižní záležitostí.
V podstatě totéž, co bylo řečeno u psa, platí i u rychlého koně. Takový kůň je zpravidla drahý, je výrazem marnotratnosti svého majitele a není užitečný pro hospodářské účely. Kůň slouží znamenitě touze člověka zkrotit „spontánní“ sílu, přinutit ji sloužit jeho libovůli, a moci tak skrze ni projevovat svou vlastní panovačnou individualitu. Agresivním a panským choutkám majitele dělá dobře, předstihne-li jeho kůň sousedova. A protože takové užívání koně není lukrativní, nýbrž většinou důsledně marnotratné – a to zcela okázale – je úctyhodné.
Ve společnostech, kdy si horní třída cení žen pro jejich služby, je ideálem ženské krásy statná žena se silnýma rukama a nohama. Základním hodnocením je postava a tvář má pouze druhotný význam. Známým příkladem tohoto ideálu rané kořistnické kultury jsou dívky z Homérových básní.
Rytířský či romantický ideál si všímá především tváře, důraz je kladen na křehkost rukou a chodidel, štíhlou postavu a úzký pas. Drobné ruce, malé nožky a útlý pas společně s dalšími nedostatky tělesné stavby naznačují, že osoba takto postižená není schopna užitečného snažení a proto musí být ve své nečinnosti vydržována svým vlastníkem. Je neužitečná, drahá a v souladu s tím, má vysokou cenu jako doklad majetkové síly. Ženy se pochopitelně snaží dostát ideálu a různými úpravami vyhovět dobovým požadavkům vkusu. Mužům připadají přitažlivé i naprosto patologické rysy, které si ženy uměle přivodily, jako např. stažený pas nebo deformované chodidla Číňanek. Oba tyto druhy mrzačení se u lidí neškolených citů setkávají s jasným odporem, ale u mužů zahálčivé třídy jsou atraktivní jakožto věci prestižní, dokazující majetkovou úctyhodnost.
Co je laciné, je špatné. Laciný kabát dělá laciného člověka. Co je obyčejné, je finančně dostupné spoustě lidí. Spotřeba něčeho takového není prestižní a úctyhodná, protože člověku neposkytuje v závistivém srovnávání s jinými konzumenty žádnou výhodu. Strojové výrobky jsou dokonalejší než rukodělné – ale jsou lacinější, proto viditelné nedokonalosti rukodělných výrobků, které jsou daleko dražší, se pokládají za ušlechtilé a pokládají se také za krásné.
Šaty jako výraz peněžní kultury
Ošacení je vždycky na očích a bezprostředně všem pozorovatelům naznačuje, jak si stojíme po finanční stránce. Větší část výdajů spojených s ošacením jde spíše na zajištění úctyhodného zevnějšku než na ochranu před nepřízní podnebí a počasí. Snad v žádné jiné souvislosti nemáme tak intenzivní pocit ubohosti, jako když nesplňujeme požadavky, které společenský úzus vznáší ve věci ošacení. Takže není rozhodně nic neobvyklého, chodí-li lidé v nevlídném podnebí nedostatečně oblečeni, jen aby vypadali dobře oblečeni. Ve všech moderních společnostech záleží vždy více na módnosti a prestižnosti než na praktičnosti.
Věci nám připadají krásné a užitečné jaksi úměrně své ceně. Napodobenina, ač k nerozeznání, ztrácí po estetické stránce, protože spadá do nižší cenové kategorie. Šaty musí našim pozorovatelům jasně sdělovat, že člověk v nich oblečený se nezabývá žádnou produktivní činností. Lakované botky, bělostné prádlo, lesklý cylindr a vycházková hůl živě promlouvají o nemožnosti podezírat muže tak oděného, že by mohl mít účast na nějaké bezprostředně užitečné činnosti. Prozrazují nejen to, že člověk který je nosí, si může dovolit nákladnou spotřebu, ale také, že spotřebovává, aniž by produkoval. Dámský střevíc s vysokým podpatkem jasně vylučuje jakoukoli, třeba i nejjednodušší a nejnutnější fyzickou práci. Sukně nejenže je drahá, ale na každém kroku překáží pohybu a diskvalifikuje tak dámu z veškerého užitečného snažení.
Představa, že by nějaká žena z dobrých kruhů byla nucena vydělávat si prací na živobytí, nám drásá nervy!
Samosebou, když je oděvu dovoleno sloužit pouze po jedno krátké období a nic z minulé sezóny se nepřenáší do sezóny stávající, marnotratné výdaje se významně zvyšují. Přirozeně bychom očekávali, že v módě se zřetelně projeví trend k jednomu nebo více typům šatů, které se budou dokonale hodit na lidskou postavu, a dokonce bychom mohli mít oprávněný pocit, že za tu spoustu let móda již dospěla k relativní dokonalosti a stálosti, od nichž již není daleko k trvale udržitelnému uměleckému ideálu. Tak tomu ale není! Copak je dnešní styl slušivější než byl před deseti, dvaceti, padesáti nebo sto lety? Názor, že úbory, jež byly v módě před dvěma tisíci lety, jsou slušivější než ty nejpromyšlenější a nejpropracovanější kreace dneška, nevyvolává žádné námitky. Móda je nejvíce proměnlivá a nejméně slušivá v těch společnostech, kde se prosazuje princip okázalého plýtvání. Normu okázalého plýtvání nelze v praxi sloučit s požadavkem, aby šaty byly pěkné a slušivé. To nejlepší z naší módy nám už po pěti, šesti letech připadá podivné a nepřirozené, ne-li přímo nehezké. Lze tedy předpokládat, že ve společnosti okázalého plýtvání se módy budou rychleji střídat a měnit a jejich různé kreace budou o to grotesknější a nesnesitelnější.
Jednoduchým důvodem všeho toho okázalého zahálení a odívání žen je to, že jsou služebnicemi, na které byl v rámci diferenciace ekonomických funkcí převeden úkol podávat svědectví o platební a kupní schopnosti jejich pána.
Kněz je osobním sluhou boha, jehož livrej nosí. Jeho livrej je neobyčejně nákladná, neboť má podávat zprávu o důstojností nejvyššího pána.
Konzervatizmus a osvobození od produktivní činnosti
Každá nová situace společnosti začíná zastarávat v okamžiku, kdy vznikla. Každý krok ve vývoji navozuje změnu situace; tato změna vyžaduje novou adaptaci, stává se východiskem pro další krok v přizpůsobení a tak dál do nekonečna. Dnešní způsoby uvažování mají přitom tendenci přetrvávat neomezeně dlouho, pokud si okolnosti nevynutí změnu. Úkolem zahálčivé třídy ve vývoji společnosti je zpomalovat pohyb a uchovávat to, co zastarává a vychází z užívání. Novotaření je hrubé a vulgární, je to jev z nižších tříd. Kontaktu s novátory je třeba se vystříhat, novátorství odporuje dobrým mravům.
Ti nejchudší a všichni ti, kteří vydávají veškerou svou energii na zabezpečení nejnutnějšího živobytí ze dne na den, jsou konzervativní, protože jim již nezbývá žádná síla myslet na to, co bude pozítří. Ti nejbohatší jsou konzervativní proto, že nemají proč být nespokojeni se stávající situací.
Instituce zahálčivé třídy upevňuje konzervatizmus nižších tříd tím, že jim odjímá co možná nejvíce prostředků na živobytí, čímž snižuje jejich spotřebu, a tudíž omezuje jejich energii, do té míry, že přestávají být schopny vyvinout úsilí potřebné k tomu, aby mohly zvládnout a přijmout nové myšlenkové návyky. Hromadí-li se bohatství na jednom konci majetkového žebříčku, na druhém konci vzniká nedostatek. Je všeobecně známo, že všude tam, kde k tomu dochází, představuje nouze velké části lidí významnou překážku každé inovaci. Zahálčivá třída má na tom, aby byly věci ponechány tak jak jsou, také materiální zájem. Tato třída zaujímá privilegované postavení a jakákoli odchylka od stávajícího řádu jí bude spíše ke škodě něž k užitku.
Osoby, které ostatním rády udělují dobré rady a užitečná napomenutí, skoro vždy hovoří o nedozírných škodlivých následcích, které by postihly společnost po takových relativně malých změnách, jaké například představuje zrušení anglikánské církve, usnadnění rozvodu, zavedení volebního práva pro ženy, zákaz výroby a prodeje alkoholických nápojů, zrušení nebo omezení dědického práva atd. Každá u těchto inovací by prý v samých základech otřásla strukturou společnosti, uvedla by společnost ve zmatek, podryla základy morálky, život učinila nesnesitelným, zničila by přirozený řád a podobně. Nebýt pevného a důsledného odporu konzervativních bohatých vrstev vůči změnám, sociální novátorství a experimenty se společností by lidi uvrhly do nesnesitelné a neudržitelné situace, která by nevedla k ničemu jinému než k nespokojenosti a reakci s katastrofálními následky. Konzervativci tvrdí: „Všechno, co je, je dobré.“ Zákon přírodního výběru však praví: „Všechno, co je, je špatné.“ (Slova dobré a špatné samozřejmě netlumočí žádnou představu o tom, co by mělo a co by nemělo být.)
Obchod a výroba
O výrobu nemá zahálčivá třída bezprostřední zájem a tudíž jen zřídka bývá předmětem legislativy. K výrobě se přistupuje čistě z finančního a obchodného hlediska; jen tyto dvě stránky zajímají příslušníky horních tříd. Přitom právě na nich největší měrou spočívá povinnost rokovat o záležitostech společnosti. Vztah zahálčivé třídy k ekonomickému procesu je vztahem finančním, je vztahem přivlastnění, nikoli vytváření, nikoli praktické užitečnosti. Jejich role má parazitní charakter a v jejich zájmu je obrátit veškerý materiál, u kterého je to možné, ve svůj užitek a podržet si všechno, co jim padne do rukou.
Obchodní zvyklosti jsou úzce spojené s vlastnictvím a tyto obchodnické zvyklosti se více či méně přímo odvozují od dávné kořistnické kultury. Tyto obchodnické (finanční) instituce tak docela neodpovídají dnešní situaci, protože vyrostly v minulých podmínkách, které byly poněkud jiné, než jaké máme dnes. Neodpovídají dokonce ani finanční efektivnosti.
Proto zahálčivá třída usměrňuje rozvoj finančních institucí takovým směrem, aby nejlépe vyhovoval pro akvizici soukromého zisku. Je to vidět na zákonech, právních předpisech, nařízeních a pravidlech, jež zabezpečují vlastnická práva, dohlížejí na plnění smluv, usnadňují peněžní transakce a poskytují právní záštitu zájmům. Sem patří změny v nařízeních regulujících konkurz a správcovství konkurzní podstaty, dále omezené ručení, pravidla bankovních obchodů a pravidla o oběživu, předpisy o sdružování dělníků a o svazech zaměstnavatelů, o trustech, kartelech apod. Tato součást institucionální výbavy společnosti má přímý význam pouze pro majetné třídy, a to úměrně jejich majetnosti. Teprve nepřímo mají tato pravidla světa peněz a obchodu význam i pro produktivní proces a pro život společnosti jako celku. Finančníci tedy formují i výrobní proces jako takový!
Jestliže by se finanční operace zprůhlednily a zjednodušily a staly se rutinní záležitostí, bylo by možné se bez finančníků, burziánů apod. snadno a lehce obejít. To by ovšem učinilo nadbytečnou i zahálčivou finanční třídu. Není třeba zdůrazňovat, že tento konečný cíl leží zatím v nedohlednu.
Už dnes, se vznikem akciových společností, se stává zbytečnou i posud důležitá úloha zahálčivé třídy – totiž vlastnění.
Konzervace archaických rysů
Vezmeme-li populaci jako celek, tato kořistnická soupeřivá varianta podle všeho nedosáhla vysokého stupně vnitřní konzistence a stálosti. Světlovlasý typ dolichocefalní se vyznačuje více rysy příznačnými pro kořistnické založení, nebo přinejmenším větším stupněm dispozice k násilí. Kořistnický temperament nevyhovuje všem požadavkům moderní doby, a obzvláště ne cílům moderní výroby.
Lidé v těch původních nejprimitivnějších podmínkách měli mírumilovný a neagresivní, ne-li až netečný a pohodlný ráz – smysl pro skupinovou solidaritu, spokojený ale nikterak přičinlivý ani zanícený kladný postoj ke všemu, co usnadňovalo lidský život, pronikavý smysl pro to, co je druhu užitečné. Stopy této počáteční mírové fáze kultury se zdají být chabé a nejasné. Jsou ale patrné dodnes: instinkt rasové soudržnosti, svědomí, včetně smyslu pro věrnost a spravedlnost a nesoupeřivá podoba pracovního instinktu.
V kořistnické kultuře už nešlo o zápas s prostředím ne-lidským, ale o boj s prostředím lidským, boj mezi jednotlivými členy skupiny. Neutuchající soupeření a antagonismus mezi třídami i jedinci. Prastaré mírumilovné vlastnosti jsou v této kultuře velkou překážkou v existenčním boji, zde vlastnosti jako dobrosrdečnost, spravedlnost a solidárnost nijak nepřispívají k životu jedince.
V peněžní kultuře je podmínkou úspěchu mravní nevázanost, necitlivost, nepoctivost a bezohlednost k cizímu životu. Mírumilovný člověk je v peněžní kultuře v nejlepším případě jakýmsi milým, dobromyslným budižkničemou, je slabý, nedostatečně výkonný, málo iniciativní, nevynalézavý, poddajný, netečně přívětivý, a patří k tomu i věrnost, mírumilovnost, dobrá vůle, prostý zájem o lidi a věci, v jehož pozadí nestojí závist a rivalita. Nemá v naší kultuře mnoho šancí oproti dravosti, sobeckosti, příchylnosti ke klanu a lstivosti, síle a podvodu těch úspěšných.
Kolektivnímu zájmu nejlépe vyhovuje člověk poctivý, pilný, mírumilovný, nezištný, který má dobrou vůli, chápe a uznává souvislost příčiny a následku, není závislý na nějakých nadpřirozených zásazích do běhu událostí. U takové prozaické povahy lze těžko mluvit o kráse, vysokých morálních kvalitách a celkové důstojnosti a úctyhodnosti. V konkurenčním prostředí je na tom nejlépe vychytralé kšeftování, bezohlednost, proradnost a prohnanost, ostré lokty a špinavé čachry bez skrupulí, chladnokrevně dovede podvádět a zraňovat své bližní, kdykoliv se mu naskytne příležitost. Hospodářský magnát není ani tak člověkem vynalézavým, jako mazaným. Řídí spíše finanční a majetkové toky, než aby usměrňoval produkci. Technické detaily jsou přenechávány podřízeným.
Bankovnictví a právo
Samo bankovnictví budí dojem velkého bohatství, což nepochybně vysvětluje prestiž tohoto oboru. Právnická povolání sice neimplikují velké statky, nicméně neleží na nich ani stín podezření, že by mohla být užitečná v něčem jiném než v konkurenci a soupeření. Právník se věnuje výlučně technikám kořistnického podvodu buď tím, že hledá kličky ve prospěch svého klienta, nebo tím, že se snaží blokovat úhybné manévry protivné strany, takže úspěch se v této profesi má za známku velké dávky oné barbarské mazanosti, která odedávna v lidech vzbuzuje úctu a strach.
Kariéra obchodníka je prestižní jen tak napůl, pokud se v ní nespojuje velký majetek s malou užitečností. Drobný prodej zaujímá nízké postavení vedle řemesla a práce v továrně.
Do horních vrstev se nepřipustí nikdo neschopný projít ohněm finančních kořistnických způsobů. Jakmile se na této úrovni projeví nějaký případ reverze k nekořistnické lidské povaze, je jako plevel vytržen a odhozen zpátky do nižší majetkové vrstvy.
Ideální finančník je stejný jako ideální delikvent v tom, že bezohledně využívá věci i lidi ke svým cílům a naprosto se nezajímá ani o city a přání jiných, ani o pozdější následky svého jednání. Namísto dřívějšího napadání a ubližování, dosazuje se dnes podvádění a obezřetnost, tedy určité administrativní schopnosti.
Bránu do třídy zahálčivé společnosti otevírá schopnost v peněžní oblasti – nabývat majetek, nikoliv schopnost užitečně pracovat!
Jedinou třídou, která by mohla s dědičnou zahálčivou třídou soutěžit o větší míru agresivity, jsou delikventi z nízkých vrstev.
Prostí lidé pociťují k boji nechuť a odpor a vlastně i na provokace reagují liknavě, dá se říci, že bojový duch u nich zakrněl.
Myslivci při provozování své chrabré aktivity rádi chodí teatrálním skákavým krokem a přehnaně si počínají jak při kradmém plížení, tak při prudkém útoku. Prý láska k přírodě, potřeba rekreace, zábavy apod. Ve skutečnosti je to snaha dovést přírodu do chronicky dezolátního stavu vybíjením všeho živého v jeho dosahu.
Vztah fotbalu k pěstování těla je stejný jako vztah býčích zápasů k pěstování dobytka.
Sportovec pěstuje sebedůvěru a kamarádství. Ve skutečnosti je to agresivita a příchylnost ke klanu.
Inteligence požadovaná od dělníka stejně jako od šéfa průmyslového podniku neudává vlastně nic jiného než to, jak lehce člověk chápe kvantitativně determinovanou kauzální souvislost a jak snadno se jí přizpůsobuje.
Kultovní praktiky
Prvotní Příčina, Univerzální Inteligence, Světová Duše, Duchovní Aspekty…
Barbarské pojetí boha jako bojovného náčelníka se sklonem vládnout tvrdou rukou bylo zjemněno mírnějšími způsoby a střízlivějším stylem v kořistnické kultuře. Na náboženské založení je třeba v podstatě pohlížet jako na přežitek z ranějšího období, jako na známku předčasně zastaveného duševního vývoje.
Kulty požadované užívání všelijakých obřadních rekvizit – svatyní, kostelů, ornátů, obětí, svátostí, svátečních šatů atd. – neslouží bezprostřednímu materiálnímu cíli. Veškeré toto materiální vybavení lze proto považovat a charakterizovat jako předměty okázalého plýtvání. Totéž platí o službách, o vzdělávání duchovních, kněžské službě, poutích, půstech, svátcích, modlitbách apod. Z našeho hlediska tento druh spotřeby snižuje ekonomickou výkonnost.
Mezi spotřebou ve službách božích a spotřebou ve službách zahálčivého gentlemana, náčelníka nebo patriarchy je nápadná podobnost, ne-li přímo až shoda motivů. V obou případech se potřebám toho, komu se slouží, vydělují nákladné stavby s vybavením, které nesmí být obyčejné kvality a úrovně – vždy se vyznačují vysokým stupněm okázalé marnotratnosti. Na šatech nošených při obřadech nesmí být vidět nějaká spojitost s produktivní prací nebo s jakoukoli materiálně užitečnou činností – neposkvrněnost stopami práce!
Poloposvátné narozeniny králů a velkých osobností k uměle vymyšleným svátkům.
V některých společnostech byl zástupné zahálce určen den zvaný Svátek práce.
Un saint gu‘on ne chóme pas je svatý, na kterého přišly vskutku zlé časy.
Duchovní a církevní hodnostáři věnují službám veškerý svůj čas – je to zástupná zahálka. Povinností kněžského stavu není pouze se zdržet hrubé práce, která by mohla přispět k lidskému pozemskému blahu, ale kněží mají zakázáno usilovat o světský zisk, neboť to by bylo pod jejich důstojnost sluhy božího. Duchovní se nemůže pouštět do materiálně produktivní práce, zato ale musí hodně spotřebovávat. Duchovenstvo je třídou služebnou a spotřeba duchovních je zástupná spotřeba, jejich zaměstnáním je zástupná zahálka v plném smyslu slova. Za třídou kněží následuje vzestupná hierarchie nadpřirozené zástupné zahálčivé třídy svatých, andělů atd.
Ze všech opovrženíhodných věcí si největší opovržení zasluhuje člověk, který si hraje na kněze Boha, a přitom je pouze knězem svého pohodlí a ctižádosti.
Dobří lidé, kteří jdou mezi lid humanizovat chudinu – v důsledku vychází najevo, že ekonomickou podstatou je okázalé plýtvání časem a prostředky. Prý usnadňovat život lidem z chudých tříd – je to motiv pouze navenek předstíraný a hrubě efektivní práce mizí do ztracena.
Učenost jako výraz peněžní kultury
Učenost je svým původem úzce svázána s náboženskou funkcí společnosti. Smyslem v primitivních společnostech je usmíření nadpřirozených sil. Není to produktivně užitečné vynakládání času a úsilí. Je to zástupná zahálka odváděná pro nadpřirozené síly. Rané vzdělávání spočívalo z velké části v osvojení si znalostí a zběhlostí ve službě nadpřirozené síle. Svou povahou se tedy velmi podobalo školení, jímž musí projít sluha v domácnosti světského pána. Vzdělání v podstatě znamenalo znalost rituálu a obřadu, cílem bylo usmíření a získání přízně nadpřirozených sil. Integrální součástí kněžské nauky se stala jistá znalost některých přírodních procesů, díky nimž lze využít řady efektních jevů, a také určitá zručnost. Znalost tohoto druhu se má za znalost „nepoznatelného“. Věda tedy vyrašila jako jakýsi vedlejší produkt kněžské zástupné zahálčivé třídy. Temná povaha učenosti představuje velmi působivý a účinný prvek, chce-li se zapůsobit na nevzdělané nebo je dokonce oklamat. V představách nepoučených lidí učenec důvěrně obcuje s tajemnými a skrytými silami.
V zahálčivé třídě je vysoký počet vyznavačů okultních věd všeho druhu a všech odstínů. Ti, jejichž způsob uvažování není tvářen ve styku s moderní výrobou, mají i nadále poznání nepoznatelného za nejvyšší ne-li jediné pravdivé poznání. Tyto poznatky primárně nemají žádný ekonomický či výrobní efekt.
Vzdělaná třída je velmi puntičkářská, pokud jde o formu, precedenty, stupně společenského postavení, rituály, obřadní oděvy, dobré způsoby a dobré vychování.
Učenost je ve své počáteční fázi zaměstnáním zástupné zahálčivé třídy ve službách nadpřirozené zahálčivé třídy. I dnes patří k obvyklé praxi učené komunity biret a talár, imatrikulační, iniciační a graduační ceremoniály a udělování akademických titulů, hodností a privilegií způsobem, jež budí dojem jakési akademické apoštolské posloupnosti. Nejbližším zřídlem všech těchto akademických rituálů, rouch, symbolických a přísežných iniciací, přenášení zvláštní důstojnosti a ctností vkládáním rukou apod. je bezesporu kněžské svěcení. Ritualistické pozůstatky a atavismy se nevíc projevují v těch vzdělávacích ústavech, které se primárně zabývají výchovou duchovní a zahálčivé třídy. Nejlépe se jim daří na školách, jejichž hlavním cílem je pěstovat „humanitní“ nauky!
Vysoké školy se svou faktickou činností nebo alespoň aspiracemi definitivně zařadily mezi instituce zahálčivé třídy. Očekávali bychom, že chráněná ekonomická pozice zahálčivé třídy by měla jejím příslušníkům skýtat volný prostor pro uplatnění touhy po poznání a v souladu s tím bychom měli mít ohromné množství učenců, vědců a badatelů svým původem patřící do této třídy. Jenže: Myšlenkové návyky typické pro zahálčivý způsob života vycházejí z představy osobní nadřazenosti, představ cti, hodnoty, zásluhy, charakteru apod. Kauzální souvislost, jež je předmětem vědy, není z tohoto hlediska viditelná. Dobrá pověst navíc příliš nelne k znalosti hrubě užitečných faktů. Obrátí se spíše k úctyhodným neplodným spekulacím a zkoumáním, ale ne aby se vydal hledat vědecké poznání.
Moderní věda je produktem průmyslového procesu. Prostřednictvím výzkumníků, učenců, vědců, vynálezců, teoretiků – z nichž většina odvedla největší kus své práce mimo přístřeší škol…
Humanitní nauky vedou k tomu, aby student uvažoval o pravdě, kráse a dobru a radoval se z nich, naprosto ve shodě s konvenčními kritérii patřičnosti a dokonalosti, v nichž nápadnou roli hraje zahálka.
Potěšení z uvažování nad tím, jaké ideály a názory měla a jakým způsobem užívala času a statků zahálčivá třída ve starém Řecku a Římě se má za „vyšší“, „ušlechtilejší“ a hodnotnější“ než třeba obeznámení se s praktickým životem, věděním a touhami obyčejných příslušníků moderní společnosti. Intelektuální snaha vedoucí k zevrubnému poznání dnešních lidí a věcí je ve srovnání s prve uvedenými příkladem „nízká“, „sprostá“, „podřadná“ a někdy dokonce slyšíme, že se tato věcná znalost lidstva a každodenního života častuje přídomkem „subhumánní“.
Používání takových charakteristik jako ušlechtilý a podřadný, vyšší a nižší, opovrženíhodný apod. znamená, že patří do okruhu představ kořistnické kultury.
Úctyhodné a zavrženíhodné poznání vede k tomu, že adept vzdělanosti je nakonec zformován tak, že upřímné zalíbení nachází výhradně v takových intelektuálních činnostech, které zpravidla nevedou k nějakému hospodářskému nebo společenskému zisku.
Studentův čas a úsilí jsou pohlcovány osvojováním vědění, které nemá žádný užitek, např. studium starých jazyků. Ale doklady takové vzdělanosti jsou zároveň dobrým doporučením, neboť obecně se předpokládá, že k osvojení této v podstatě zbytečné učenosti je třeba několika let.
Iam fides et pax et honos pudorque/ Priscus et neglecta redire virtus/ Audet
Domněnka, že tam, kde chybí znalost klasických předmětů, nemůže jít o solidní učenost, vede u většiny studentstva k okázalému plýtvání časem a námahou ve snaze takovou znalost si osvojit. Stačí, když učenec předloží důkazy o jisté míře znalostí, která se obecně uznává za svědectví o promrhaném čase. K tomu účelu se klasické předměty znamenitě hodí. Jsou svědectvím o plýtvání časem a úsilím, potažmo svědčí o majetkové síle nezbytné k tomu, aby si člověk mohl takové plýtvání dovolit. V klasických předmětech se dodnes spatřuje nejúctyhodnější podoba učenosti. Obeznámenost s klasickými disciplínami slouží dekorativním cílům učené zahálčivé třídy lépe než kterýkoli jiný soubor poznatků, a je tedy účinným prostředkem k získání úctyhodnosti. O primát ve vzdělanosti zahálčivé třídy se objevil rival – školní atletika a sporty! Na německých univerzitách zase opilství a instituce čestných soubojů. To, že vyšší školy na klasických předmětech tak houževnatě lpí a že se k nim i nadále pojí vysoká míra úctyhodnosti, je ale bezesporu dáno tím, že tyto nauky velmi vyhovují požadavkům archaičnosti a plýtvání. Klasická mluva je důkazem toho, že jeho předkové patřili k zahálčivé třídě a věnovali se jiným než hrubě užitečným činnostem. Klasická mluva vypovídá o tom, že samotný mluvčí je osvobozen od produktivní činnosti. Výhoda klasických výrazů spočívá v jejich úctyhodnosti. Jsou úctyhodné, protože jsou staré a zbytečně složité a protože dokládají, že člověk, který takto složitě mluví, může plýtvat časem a není nucen mluvit přímou, jasnou řečí.
Komentář k Veblenovi z internetového blogu:
Žili jsme daleko lépe před počátkem zemědělství, bylo více volného času a více humanity. Lovec byl člověk neekonomický, jeho potřeby jsou skromné a jeho prostředky bohaté, proto je poměrně nezávislý na hmotných nátlacích a nemá řádný smysl pro vlastnictví, projevuje nevyvinutý smysl pro majetek, je úplně lhostejný ke všem hmotným nátlakům a postrádá zájem o zdokonalování svého technického vybavení. Máme sklon považovat lovce a sběrače za chudé, protože nic nemají, snad by bylo lépe na ně myslet jako na svobodné. Lovci nikdy nepracují nějak pilně, průměrný čas věnovaný k získání potravy činil čtyři až pět hodin denně. Nepracovali pravidelně, hledání potravy bylo značně neperiodické. Kdo nebaží, nepostrádá. Pořád cestovali a jakýkoliv majetek by byl pro ně nákladem a břemenem. Zavedení rolnictví bylo katastrofou jak mravní, tak i hmotnou, a žádným báječným úspěchem. Ne že by lovci nebyli schopni pokroku, ale oni tuto volbu moudře odmítají. Hadzové, kmen v Africe, odmítají zemědělství jen proto, aby si uchovali volný čas! Obracejí se zády nejen k bohatství a k práci, ale i k dalším našim „hodnotám“. Povaleči z doby kamenné! Mezi námi nemáme žádné dluhy, říkají.
Foto: zdroj