Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Co je to umění války?
Zkuste někomu, komukoliv, jakémukoliv auditoriu, položit tuto otázku a budete doslovně zasypán odpověďmi. Thermopyly, Trafalgar a tři sta Sparťanů. “Kulka je hloupá, zato bodák je pašák!” Bodák je samozřejmě pašák, ale problém není jenom v tom, že kulka zdaleka není hloupá, ale navíc i v tom, že všechno, co vám uvedou jako příklad, bude uměním ne války, ale – uměním boje. A to nejenom že není totéž, to je něco zcela jiného.
Pojďte, trochu se rozptýlíme, prohlédneme si pár obrázků, rozebereme si pár příkladů a bude to o to užitečnější, že nám to zároveň umožní vypořádat se s některými mýty. Například s mýtem o jednotném zlém Západu, nemajícím nic jiného na práci, než zničení chudinky Ruska. Ideologie “obklíčené pevnosti” není ničím výjimečným a z taktických důvodů ji používal kdekdo, ovšem funguje, stejně jako léčení jedem, pouze v malých dávkách, jestliže ji budeme hltat polévkovou lžící, nic dobrého z toho nekouká, protože společnost si na sebe samu vytvoří pevný názor jako na podivného do kouta zahnaného vyvrhele a “vichry nepřátelské dují nad námi”. I bez toho všichni chápou, že žádných přátel není, ovšem k nalezení správné pozice je zapotřebí střízlivá kalkulace, nikoliv psychóza.
A i kdyby byla dokonce pravda, že “Rusy nemá nikdo rád”, tak z toho samozřejmě neplyne, že mají rádi někoho jiného. Jakoby lidé po celém světě byli zamilováni jeden do druhého a když nemají rádi Rusy, milují Američany. Nebo Číňany. Nebo Židy.
Nebo Francouze.
Toto je jedna z politických ikon XX. století. Charles de Gaulle. “Velký muž”. Jeho velikost začala z toho, že maje hodnost kapitána, šikovně vystihl okamžik a projevil přání stát se instruktorem při francouzské vojenské misi v Polsku v době sovětsko-polské války 1919-1920. Školení ho brzy začalo nudit a tak od slov přešel k činům, přitom s takovým zápalem, že byl navržen na nevyšší polské vyznamenání Virtuti Militari. Potom se vrátil do Francie, potom následovaly všem známé události, potom následovaly události méně známé, jako Druhá světová válka, potom se de Gaulle ocitl v Anglii, vzavše s sebou 100 000 franků ve zlatě z tajných fondů francouzské vlády, potom stanul v čele francouzské Národní rady odboje coby polovina diumvirátu generál Giraud – generál de Gaulle, potom následoval zákulisní boj mezi USA a Anglií, protože Američané chtěli aby Národní radu odboje řídil jejich člověk Giraud, kdežto Angličané chtěli de Gaulla, potom to vysoké smluvní strany usmlouvaly-dohodly a Girauda odsunuly a de Gaulle se v dubnu 1944 konečně stal tím de Gaullem, kterého známe. “Osvoboditelem Francie”. Budoucího “osvoboditele” nebrali příliš vážně ani Angličané, a už vůbec ne Američané, k “událostem”, jako byla Jalta a Postupim, ho blízko nepouštěli, přeci jenom “jiná úroveň”, a kdyby jen Jalta, de Gaullovi se ani neobtěžovali oznámit datum invaze do Normandie, a o tom, že se “spojenci” vysadili ve Francii, se dozvěděl z vysílání BBC. V tom okamžiku se de Gaulle z celkem pochopitelných důvodů začal cukat (bodejť by se necukal) a osmý den po začátku operace Overlord “překonav Churchillův odpor” nakonec dorazil do Francie. A tento okamžik je zachycen na fotografii. De Gaulle v Normandii. Na pláži. “Sedím, kouřím.” Sedí, kouří a čeká, kdy mu dovolí začít “osvobozovat Francii”.
Situace v Normandii byla v té době do té míry klidná, že jen o den později, než de Gaulle tam zavítal Jiří VI., aby se na místě seznámil se situací a povzbudil vojska:
Týž den vydali povolení a de Gaulle se Francouzům předvedl osobně.
Zvěčněn byl v městečku Bayeux, ta fotografie je celkem známá, jenom dnes, jistě pouze díky určité zapomnětlivosti, nepřipomínají, že městečko, po jehož ulicích generál tak mužně kráčí, se již celý týden nachází v rukou Angličanů. V Bayeux pronesl de Gaulle první ze svých mnoha řečí. Řečnění mu moc nešlo, zato mluvil s velkým zápalem, to mají Francouzi rádi, a hned v prvních větách si osvoboditel pospíšil sdělit Francouzům a Francouzkám tu myšlenku, že od teď se Francie nachází na straně spojenců. Do té řeči to Francouzi a Francouzky netušili.
Potom následovalo “osvobození Paříže” které potřeboval pouze a jedině de Gaulle, spojenci se chystali minout Paříž severněji. V oblasti “velké Paříže” Němci disponovali pouze silami dvou divizí a udržet mnohamiliónové město bylo pro ně nemožné, pročež spojenci nepřikládali Paříži nějakou zvláštní důležitost. Kromě toho ani Američané, ani Angličané nechtěli u Francouzů vyvolávat dojem, že jim de Gaulla “vnucují”, potřebovali iluzi, že Francii osvobodila Francie. Ovšem poté, co se “Druhá obrněná divize” generála Leclerca střetla v předměstí Paříže s Němci a ustoupila, poté, co ztratila 70 padlých mužů, museli zasáhnout Američané, navíc v té době už ve městě zavládl chaos a zkušení Pařížané stavěli barikády a stříleli po sobě navzájem i po Němcích, což jim Němci velmi neochotně opláceli také střelbou, protože se snažili dodržovat dohodu o příměří, kterou podepsali s “Hnutím odporu”. Skončilo to tím, že na město šli ze dvou stran, dvěma kolonami, americkou a francouzskou. Francouzská, jak bylo domluveno, vstoupila první a – voila! – Paříž neshořela.
Osvobození Francie se potom zredukovalo hlavně na takovéto scény:
Tyto nešťastnice žily s “bošema”. V Paříži dav lovil a k smrti utloukal prostitutky, no jak by ne! Ty potvory se přece prodávaly Němcům za peníze! To, že Francie byla fakticky spojencem Německa, že celou válku celá Francie pracovala na Německo, krmila Německo a za to dostávala právě takové peníze, to zůstávalo tak nějak “mimo rámec”. Mimochodem, komunisté se snažili nějak ten hnus zastavit, ale de Gaulla přivezli do Francie právě proto, aby čelil poválečné “komunistické hrozbě”, “odpor” aktivně vytlačovali ze všech vznikajících orgánů moci a de Gaulle, který si od počátku budoval pozici “francouzského nacionalisty”, zřejmě měl za to, že kolektivní vinu bude nejlépe kanalizovat směrem na někoho jiného, a v roli toho jiného se přirozeně ocitli ti nejslabší.
Druhá strana s ním byla spokojena proto, že předvedl něco, co ji v podstatě vyhovovalo. Tak například Angličanům de Gaulle počátkem roku 1944 navrhl (smrtelně vážně!) vytvoření společné fronty proti SSSR a USA. V roce 1944 bylo nejenom těm chytrým, ale i hlupákům jasno, kdo budou vítězové Druhé světové. A kdo budou poražení. No, a de Gaulle nabídl Angličanům uzavřít spojenectví s ním, s de Gaullem, a po porážce Německa se nezastavovat, ale pokračovat ve válce, tentokrát s vítězi, s Rusy a Američany. Současně. Dělaje tuto nabídku, která se podle jeho názoru nedala odmítnout, udatný generál disponoval silou zhruba 400 000 mužů, převážně Afričanů, které ze stromů sňali, do Anglie dopravili, jakž takž vyzbrojili a nakrmili právě ti Američané, se kterými de Gaulle hodlal bojovat. Co mu na to Angličané odpověděli není známo, ale co si o generálovi pomysleli, není těžké si představit. "To je ale moudrá hlavička!" – pomysleli si Angličané – "That’s our man!" Kdo, když ne on, by měl stát v čele poválečné Francie?
“Rozhodně je třeba ho podporovat.”
Převzato z ostrova Janiky
