Vzduch je naše moře

Zkusme přestat hodnotit, zda Václav Havel byl, či nebyl český Kennedy nebo Charles de Gaull, abychom podle něj museli přejmenovávat letiště. Přejmenování nemusíme za každou cenu brát jako oslavu dotyčného, ale spíš jako hlubokou symboliku určité doby a její připomenutí pro příští generace. V období po roce 1989 jsme jako stát pozvolna přišli o všechny významné „generátory hodnot“ a nejdůležitější státní majetek. Spekulování o tom, zda se jednalo o přirozený běh věcí, nebo cosi plánovaného a řízeného, necháme tentokrát být a zopakujeme si pouze zásadní fakta.

Velké státní podniky a majetek byly pozvolna odevzdány do soukromých rukou (většinou zahraničních a západoevropských) a následně úspěšně provozovány s přirozeným odlivem zisku do vlastnických destinací. Těžební, těžký, energetický, automobilový průmysl, telekomunikace, banky, tisk a další důležité obory už jednoduše obhospodařuje cizí pán. Ovšem tato změna byla stále tou lepší variantou, alespoň nám zůstala nějaká pracovní místa pro českou námezdní sílu. V některých případech znamenalo převzetí podniku pouze jeho „vytěžení“ a likvidaci, s cílem uvolnit podíl na trhu pro někoho jiného. Příkladem může být třeba Škoda Plzeň. Nejtragičtějším a všeobecně známým je neblahý konec československého zbrojního průmyslu, kde byl podíl na světovém trhu našimi tehdejšími demokratickými vzory převzat opravdu nadšeně a můžeme zde dokonce přímo najít otisk činnosti Václava Havla. Opravdu těžko hodnotit, zda průběh polistopadového vývoje byl opravdu nutný, ovšem na rozdíl od víceméně filozofických úvah o demokraci, svobodě, lidských právech a zlepšení, či zhoršení kvality života za posledních 20 let, má situace kolem velkého státního majetku jednoznačný a nesporný závěr. Po 22 letech jsme jako stát skončili tak nějak s „holým zadkem“. Pokud mi tedy odpustíte lidový výraz. Kdyby odpustil i Jára Cimrman a vlastníci jeho autorských práv, tak jako bonus odvážně přidám: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat“.


Důsledný pozorovatel plíživého odprodeje velkých podniků směrem na západ od hranic musel se zájmem sledovat i ČSA a letiště, které jasně spadalo do výše definované skupiny státního majetku a dlouho nebylo zřejmé, jakou cestou se „přirozeně“ vydá. Tedy buď cestou prodeje a pohlcení nějakou západoevropskou leteckou společností, nebo cestou likvidace a uvolnění příslušného prostoru na trhu. V prvních dnech roku 2012 už je jasno a ČSA se po dlouhém boji nejspíš vydá za svou kamarádkou, Československou námořní plavbou. Cesta k tomu nebyla lehká, dlouhou dobu dokonce hrozilo, že ČSA se stanou ziskovou, konkurenceschopnou leteckou společností i v novém prostředí, a ani jejich prodej se nějak nedařil. Následovala tedy událost těžkého kalibru, kterou bylo hospodaření pod Jaroslavem Tvrdíkem. Dále jsme už mohli sledovat jen podivuhodné akce, od oblíbené tvorby různých dceřiných společností, extrémního zaúvěrování, zneprůhledňování struktur a hospodaření, dílčího rozprodeje majetku, dobrovolného opouštění roky získávaných slotů do zajímavých destinací, až po nedávnou událost, kdy současný perpektivní manažer, před lety nasazený do ČR belgickou bankou KBC, po měsíci svého působení v ČSA tak dovedně a asertivně zametl s protestujícími českými piloty. ČSA jsou zajímavé i tím, že obor letecké dopravy je velmi standardizovaný, konkurenti mají obdobné podnikatelské prostředí a dosažení výrazně jiných hospodářských výsledků, než mají ostatní (v našem případě ztráty), musí tedy být provázeno velmi neobvyklými postupy řízení a hospodaření.


Ale proč se vlastně tolik zabýváme ČSA a naším národním letištěm?


Když pomineme ČEZ, kde je specifická situace a důvody, tak ČSA bylo (použití minulého času mi připadá vhodné) posledním velkým subjektem, který zbývalo odprodat, nebo zlikvidovat. Uzavírá celou předchozí éru ztrácení národního majetku a může být pomyslnou tečkou za touto českou historickou kapitolou. Rozhodně nechci z našeho „holého zadku“ vinit Václava Havla, ani soudit jeho roli v událostech minulých let. Také je pro mne naturelem nepřijatelné vyjadřovat jakoukoliv neúctu k bývalému prezidentovi své země. Navíc, polistopadové dějiny jsou prostě komplikované a mají viníků spoustu. Pokud bychom ovšem dostali za úkol symbolicky napsat velkými písmeny jedno jediné jméno na střechu poslední budovy předané do cizích rukou, aby připomínalo část naší ekonomické historie a skutečnost, že nám už ani ten vzduch nepatří, natož, aby byl naším mořem, tak VÁCLAV HAVEL je jméno vhodné. Není to o osobě, ale o "havlovské" historické éře. Nelíbí se vám tato myšlenka? Nepotřebujete si některé věci připomínat? Nebavil by vás pěkný český a cimrmanovský paradox, kdy budova s nápisem "Letiště Václava Havla" rozhodně nepatří Václavovi, ani nikomu z nás, provozuje ji zahraniční firma a v případě nějaké "nečekané" změny zákona, třeba i za pár let, přestane České republice patřit i ta tráva, na které letiště stojí?


http://www.osud.cz/sites/default/files/images/havlovo_humanitarni.jpg

Foto: Jedna z možných podob letiště po přejmenování podle serveru reformy.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments