Zaostřeno na egyptská opoziční hnutí

Egyptské události vynesly do centra pozornosti zejména Muslimské bratrstvo, objevily se spekulace o možné islamizaci po staletí muslimské země. Zapomnělo se, že Egypt byl a je vůdčí silou islámské kultury a sídlem neuznávanější univerzity al-Azharu, která vzdělává nejen islámské učence a právníky, ale také lékaře, inženýry či překladatele (chlapce i dívky). Klíčem k pochopení celé tamější situace je v současnosti ponejvíce internet.

Internet: nejsilnější spojenec opozice

Egyptští aktivisté využili moderních technologií, a získali tak náskok před Mubárakovým režimem. Prostřednictví internetu se jim podařilo šířit alternativní informace, burcovat stejně smýšlející Egypťany a organizovat protestní akce. Jako první internetové sítě využilo politické hnutí Kifáya (Dost), celým jménem Egyptské hnutí pro změny (al-Haraka al Masríja min adžl al-Taghír), které má podporu všech opozičních skupin napříč Egyptem. Bylo založeno třemi sty egyptskými intelektuály už v roce 2004 jako hnutí solidarity s druhou intifádou v Palestině a proti válce v Iráku. V březnu 2003 organizovalo protiválečné protesty, které se staly největšími egyptskými spontánními masovými demonstracemi. Hnutí Kifáya lze označit jako tzv. novou opozici. Jejím vzorem je ukrajinská oranžová revoluce nebo polské hnutí Solidarita. Požaduje okamžité zrušení výjimečného stavu, jehož zákon (č. 162/1958) umožňuje Mubárakově vládě omezovat jakoukoliv svobodu projevu, legalizovat cenzuru, omezovat ústavní práva a posilovat policejní moc. Hnutí dále požaduje změnu volebního systému včetně volby prezidenta, navrácení důležité role Egypta mezi arabskými zeměmi, omezení vlivu USA v regionu a zlepšení sociálních, vzdělávacích a pracovních podmínek pro egyptské obyvatelstvo. Hnutí Kifáya bylo už v minulosti organizátorem mnoha protestních demonstrací proti Mubárakově režimu. Na druhou stranu, i když přitahuje pozornost zahraničních médií, nemá zatím pevnou organizační strukturu ani konkrétnější představu, jak své požadavky uvést do praxe. Jeho členové a příznivci patří do velmi širokého ideologického spektra od sekulárního až po náboženské, což se logicky odráží v individuálních projevech a postojích jednotlivých mluvčích. Mnoho členů hnutí Kifáya například podpořilo Muhammada al-Baradaje.

Muhammad al-Baradaj a dalších třicet představitelů egyptské opozice z řad politiků, intelektuálů a aktivistů založilo v roce 2010 Národní společenství pro změny (al-Džama´íja al-Wataníja li-l-taghír). Jejich hlavním požadavkem jsou demokratické reformy, které hnutí zformovalo do sedmibodové petice, na jejíž podporu se rozhodlo sesbírat více jak milion podpisů. Petice vyzývá k okamžitému ukončení výjimečného stavu, k právnímu zajištění volebního procesu, k monitoringu voleb, ke zrovnoprávnění přístupu kandidátů k médiím, k zajištění práva volit Egypťanům žijícím v zahraničí, k volbě prezidenta pouze na dvě volební období a k zaručení hlasování podle ústavy. Národní společenství pro změny se nepovažuje za politickou stranu s pevnou organizační strukturou a stálou členskou základnou a al-Baradaje označuje spíše za symbol změn než za svého vůdce. Hnutí je sice všeobecně populární, ale s mnohými opozičními stranami nenašlo až do lednových událostí společnou cestu. Je do něj například zapojeno mnoho aktivistů, kteří jsou členy legálních politických stran, zvláště liberální Demokratické fronty, mnozí navíc otevřeně kritizují buď osobnost samotného al-Baradaje, nebo spojení s Muslimským bratrstvem, které se aktivně zapojilo do šíření petice pro ústavní změny.

Mladá revolta na Facebooku

Skutečným vůdce egyptské ulice je hnutí mladých lidí, kteří k boji proti Mubárakově režimu využili internetu a Facebooku. Hnutí mládeže 6. dubna (Harakatu šabáb 6 abríl) založili Ahmed Maher a Ahmed Salah na jaře roku 2008, aby vyjádřili podporu dělníkům, kteří se chystali 6. dubna stávkovat proti nízkým mzdám a špatným pracovním podmínkám v průmyslové čtvrti Delta. Jejich cílem bylo oznámit prostřednictvím internetové sítě co nejširšímu počtu lidí včetně zahraničních novinářů výzvu k podpoře stávky. O rok později mělo hnutí na Facebooku sedmdesát tisíc členů, většinou mladých a vzdělaných Egypťanů, kteří organizovali různé protestní akce upozorňující na porušování lidský práv v Egyptě a na podporu uvězněných novinářů. V roce 2010 hnutí vyhlásilo novou kampaň proti Mubarakově Národní demokratické straně s heslem „Egypt je naše země a ne jejich" a podpořilo al-Baradajovu petici. Hlavní postavou hnutí a zároveň jeho symbolem se díky svým protestním videím a rozhovorům umístěným na internetu stala šestadvacetiletá Asmá Machfúz, absolventka ekonomie na Americké univerzitě v Káhiře. Tvrdí o sobě, že se pouze snaží probudit v mladých Egypťanech zájem o politiku. Hlavními požadavky hnutí v boji proti režimu jsou: prosazení reforem prostřednictví nenásilného odporu, zavedení demokratických principů vlády, rozvoj technologií a přístup k nim, ustanovení minimální mzdy, svobodné volby vedoucí k nové ústavě garantující politickou a společenskou svobodu, omezení znovuzvolení do prezidentského úřadu na dvě volební období, přerušení vývozu plynu do Izraele, který je exportován pouze za 30 % ceny na světovém trhu, a také anulování smluv z Camp Davidu z roku 1978. Hnutí se oficiálně se nepřipojuje k žádným opozičním stranám, ale společně s hnutím Kifája a menšími opozičními stranami al-Karama, al-Wasat a některými členy Muslimského bratrstva vytvořilo Egyptskou koalici pro změny, která má za cíl prosadit všechny výše jmenované společné požadavky.

To, co se děje na egyptských náměstích, není náhoda, jak se často prohlašuje. Špatná sociálně-ekonomická situace je sice alarmující, ale byla jen okrajovým impulsem. Protesty ne náhodou začaly 25. ledna v národní den policie, kdy si celý Egypt připomíná smrt policistů, kteří se v roce 1952 postavili po boku demonstrujících lidí na odpor proti britským jednotkám. Tudíž datum symbolické, které chce všem, a zvláště vládnoucí garnituře, něco oznámit. Každá revolta potřebuje své symboly a tato má hned dva. Druhým je jméno mladíka v samotném názvu hnutí, které demonstraci zorganizovalo a spustilo pravděpodobně něco, co samo neočekávalo. Hnutí si říká „My všichni jsme Chálid Saíd" (We are all Khaled Said). Díky internetu dokázalo zmobilizovat a sdružit na náměstích Egypta všechny opoziční hnutí a strany i obyčejné lidi – muslimy i křesťany. Chálid Saíd byl před rokem ubit k smrti policií, neboť zveřejnil na internetu záběry policistů obchodujících s drogami, a stal se symbolem boje Egypťanů za jejich práva a spravedlnost. Paradoxem je, že hnutí „My všichni jsme Chálid Saíd" lze považovat primárně za internetovou organizaci bojující za lidská práva a demokratizaci egyptské společnosti bez požadavku na prosazení politických cílů a získání podílu na moci.

Muslimské bratrstvo: cesta kupředu – či zpět?

Pohled na současné egyptské události by nebyl kompletní bez zmínky o Muslimském bratrstvu (Džama´íja al-ichwán), které je tím nejlépe zorganizovaným hnutím (de facto politickou stranou) s jasnou představou o budování občanského Egypta. Má za sebou nejen dlouhou historii, ale také politickou zkušenost. Dalo by se říci, že je mezi zmíněnými hnutími profesionálem v odporu proti režimu. Muslimské bratrstvo od doby svého vzniku v roce 1928 prošlo zásadními vývojovými změnami. První skutečné politické ambice se objevily teprve v roce 1945, kdy vedení Muslimského bratrstva oddělilo sociální aktivity od politických a vydalo se cestou ozbrojeného boje (spolu s ostatními politickými uskupeními) proti britským jednotkám. V roce 1952 podpořilo revoluci arabských nacionalistů proti králi Farúqovi, ale později se vzájemné vztahy se svobodnými důstojníky a prezidentem Abd al-Nássirem vyostřily a vyvrcholily pokusem o jeho zavraždění v roce 1954. Následovaly represe a uvěznění mnoha členů Muslimského bratrstva. Organizace přehodnotila svůj program a v roce 1971 se snažila využít otevření politického systému Anwarem as-Sadatem ke své reorganizaci. Ačkoliv Muslimské bratrstvo zůstalo nadále zakázáno, bylo mu povoleno vydávat své noviny ad-Dawa a fungovat mimo politickou sféru. Na univerzitní půdě tak brzy začaly převládat kluby islámských studentů, jeho vliv pronikl i do profesních klubů. Muslimské bratrstvo se už před mnoha lety zřeklo násilí; jeho prohlášení způsobilo nevoli některých radikálně smýšlejících členů, kteří na protest jeho řady opustili. Muslimské bratrstvo se distancovalo od militantních islámských skupin, jako je například Džama´t al-islamíja, Džihád. Přesto mu nebylo ani za vlády prezidenta Mubáraka dovoleno vystoupit z politické ilegality. Nadále oficiálně zůstává jen společenskou organizací, která díky svému charitativnímu systému nahrazuje sociální síť pro chudé. Své kandidáty, muže i ženy, vysílá do voleb jako nezávislé nebo pod hlavičkou menších stran. I tak jsou jeho lidé často terčem policejního teroru.

Hlavními body politického programu Muslimského bratrstva jsou demokratické a ústavní reformy, omezení prezidentské moci a volebního období, zavedení skutečného parlamentního systému, uzákonění nezávislé justice, zrušení cenzury, právo na svobodné shromažďování a sdružování, odstranění systému dohledu nad organizacemi zabývajícími se lidskými právy, omezení vlivu USA v regionu, podpora vzájemných vztahů a obchodu mezi arabskými zeměmi a samozřejmě sociální a ekonomický program. Ačkoliv západní tisk a mnozí politikové tvrdí, že Muslimské bratrstvo by vedlo Egypt cestou islámského radikalismu a ihned by vypovědělo smlouvy z Camp Davidu, představitelé Muslimského bratrstva to popírají. Muslimské bratrstvo skutečně prošlo za mnohá desetiletí zásadním vývojem a přeměnilo se v umírněnou islámskou stranu; její program a postoje lze připodobnit ke konzervativním křesťanským stranám v Evropě nebo v USA či k turecké Straně rozvoje a pokroku. (Na druhou stranu je pravda, že Egypt, na rozdíl od Turecka, nikdy neprošel sekularizačním procesem, a náboženství zde vždy hrálo – a bude hrát – svou důležitou roli. Ostatně prezident Mubárak často využíval některých muslimských učenců k ospravedlnění svých rozhodnutí a k ovlivňování veřejného mínění.)

Výsledek nejistý

Muslimské bratrstvo je spolu s hnutím Kifája mezi opozičními stranami organizačně i politicky nejschopnější a má také nejlepší pozici mezi egyptským obyvatelstvem. Na druhou stranu není pravděpodobné, že by získalo skutečně takový mandát, aby mohlo vytvořit vládu jedné všemocné strany. Ani to není jeho politickým cílem. Naopak zde existuje možnost, že menší opoziční strany (např. strana Wafd, Nássirovci), které nemají velký vliv ani silnou členskou základnu, aby dokázaly samostatně vstoupit do vyjednávání se současnou vládou, se ve snaze se zviditelnit pokusí vnést do úsilí Muslimského bratrstva a hnutí Kijáfa rozkol, nebo se dokonce pod vlivem slibů přidají na stranu (stále ještě) vládnoucí Národní demokratické strany (druhé nejsilnější strany po Muslimském bratrstvu).

Situace v Egyptě je závažná, protože se zde nerozhoduje jen o osudu Egypťanů, ale i o osudu podobných režimů na Blízkém východě; těch, v kterých islám bude vždy hrát důležitou roli nejen ve společnosti, ale i v politice. Turecký model, který je trnem mnoha politiků nejen na Západě, Egypťanům rozhodně bude příkladem – pokud ve svých požadavcích vytrvají a zvítězí.

Probíhá zde nejen hra o čas, ale také boj o poslední zbytky důvěry arabské a muslimské populace v Západ a jeho slova o demokracii a dodržování lidských práv. To je také důvod pro to, aby západní politici byli ve svých postojích velmi opatrní: mohly by se stát osudnými celému Západu. V čele této „revoluce" nestojí vousáči v turbanu, ale (především) mladí lidé, kteří považují za svůj úspěch cestu k budování lepší společnosti (byť si zatím jen málokdo uvědomuje, že toto budování nebude trvat dny ani měsíce, ale dlouhá léta). Současný Egypt má svůj potenciál, jen je důležité, aby dostal šanci.


Převzato z Revue Politika

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments