Zbytečná hysterie kolem přímé volby prezidenta

Únor 10, 2012

Doufejme, že schválení přímé volby prezidenta Senátem udělalo tečku za vlnou silných emocí, které diskusi o přímé volbě obklopovaly. Svým způsobem to totiž bylo zástupné téma, odvádějící pozornost od diskusí pro budoucnost země mnohem důležitějších.


Když už čeští zákonodárci přímou volbu nakonec skutečně zavedli, možná je načase přestat tento způsob volby démonizovat a podívat se na ní realisticky. Některá téměř apokalypticky znějící varování odborníků a politiků v posledních měsících se zdála být dost přemrštěná.


Prezidenta volí v Evropské unii přímo ve dvanácti (a nyní s Českou republikou ve třinácti) zemích, v sedmi je volen nepřímo, a sedm zemí jsou monarchie, přičemž naprostá většina zemí v nichž je volen přímo, funguje jako standardní parlamentní demokracie, kde má hlavní slovo premiér. Je sice pravda, že český prezident zůstává nadále ústavně „neodpovědný“, což je chyba. Navíc má některé pravomoci, které ve spojení se silnějším mandátem, daným přímou volbou, z něj mohou udělat mimořádně silného hráče na politické scéně. Jenže hodně bude záležet na osobě prezidenta.


Zdá se, že mnoho politických analytiků je traumatizováno způsobem, jakým si počínal v úřadu prezidenta Václav Klaus. Předpokládají, že i každý další prezident bude hledat cesty, jak expandovat svoje pravomoci i za cenu ohýbání ústavy. Což o to, Klaus se současnými pravomocemi, a navíc zvolený přímo, by byl pro standardní parlamentní demokracii noční můrou. Jenže mezi možnými kandidáty není nikdo, kdo by se Klausovi podobal a přitom by mohl být skutečně zvolen.


Proti varováním, že si lidé zvolí neodpovědného populistu, argumentovali zastánci přímé volby často tím, že není jasné, proč se jaksi automaticky předpokládá, že si občasné za prezidenta zvolí někoho výrazně horšího, než je například průměrný senátor. Prezident bude totiž volen v podstatě stejným způsobem jako senátoři, přičemž Senát není plný ani nebezpečných populistů, ani extremistů, ani hvězd zábavního průmyslu.


Naopak, dvoukolový většinový systém má poměrně silné brzdy proti zvolení někoho takového, protože ve druhém kole se obvykle většina sjednotí za umírněnějším kandidátem. Navíc to musí být většinou kandidát, který neoslovuje jen pravicové nebo jen levicové voliče.


Když už byla přímá volba schválena, pokusme se využít její pozitiva. Především vtahuje lidi do demokratického procesu v podobě celostátního plebiscitu, přičemž nepůjde jen o osobnost kandidáta, ale také o jeho program, což je příležitost k celostátní diskusi například o důležitých zahraničně-politických prioritách, jako je budoucnost země v Evropské unii. Odblokuje také parlamentní politiku, která byla v případě dvou posledních voleb prezidenta na měsíce paralyzována hádkami a pošpiněná dohady o zákulisní korupci i nátlaku.


Je sice přirozené, že při dosavadních zkušenostech očekává část laické i odborné veřejnosti spíše to horší, co může přímá volba přinést, ale není vůbec vyloučeno, že naopak pomůže do úřadu široce respektovanému, umírněnému a vskutku nadstranickému prezidentovi, který nebude společnost rozdělovat jako prezident současný a nebude se snažit rozšiřovat své pravomoci až na hranu ústavnosti.


Napsáno pro Právo, 10. 2. 2012


Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku