Alberta v plamenech

Někteří žertují, že kluby NHL z Alberty, Calgary Flames (Plameny z Calgary) a Edmonton Oilers (Olejáři z Edmontonu), jako by názvem svých klubů předvídali to, co nyní kanadská provincie Alberta, mimo jiné šest krát větší než bývalá ČSFR, zažívá. Jenže peklo se nedá předvídat. Peklem pro lidi se stala příroda v severoalbertské části Kanady.

Týdenní požár hasí pouhých 500 hasičů, 88 stříkaček, 14 požárních letadel a asi  15 vrtulníků. Kanaďané situaci nepodcenili. To jen vláda seškrtala výdaje na hasiče muncipalit. Zřejmě počítala, že hasebních zásahů se budou účastnit i firemní jednotky. Těch v místě požáru je více. Hoří totiž okolí tak zvaných Athabasských živičných či ropných písků. Fort McMurray – centrum požárů – leží téměř v jeho středu. Ve středu území o rozloze 300 krát 200 kilometrů. Vlivem poměrně horkého počasí jsou současně tlumeny požáry v provinciích Britská Kolumbie, Manitoba a Ontario. Požár z Alberty mezi tím dosáhl na hranice provincie Saskatchewan.

Vláda i lidé čekají na déšť. Vzhledem k tomu, že i shozy vody z požárních letadel se odpaří ještě před dopadem na hořící zemi, příliš naděje v dešti nevidím. Samotné úřady přiznaly, že požár může trvat měsíce. Nebude to znamenat jen lidské tragédie. I přes skvělou organizaci muselo být více než sto tisíc lidí vysídleno z oblasti. Bude to znamenat i škody ekonomické. Aljaška v plamenech (film se Stevenem Segalem) jako by byl předlohou pro dnešní dění.

Cena ropy z olejových písků, či živic, je nízká. Ekonomika Venezuely, která krachuje díky stejnému typu ropy, je toho dokladem. Pro rozvoj je třeba, aby cena neklesla pod sto amerických dolarů za barel, protože na produkci barelu těžké ropy je třeba použít dvě tuny živic, a doslova je vyždímat.

Řeku Athabasca, která kdysi patřila indiánům, a jako křišťálově čistá a plná ryb, tekla ze Slalistých hor nejspíš čeká osud venezuelské delty řeky Orinoko. Pod vlivem znečištění se stane stokou, horší Gangy pod indickým Benáresem (Varanasi).

Asfaltové písky se zpracovávají tak, že se pod vysokým tlakem vhání horká pára do ložiska a vytéká ropa, kterou není možné dopravit bez zpracování, případně ředění ropou lehkou. Rafinerie na tento druh ropy kdysi na holandském Curacao zpracovávaly ropu z Trinidadu a Tobaga a Venezuely. Nyní jsou takové v Edmontonu a Albertě.

Američané mají podobně nekvalitní ropu v severní Karolině. Za odebraný barel, plný sirnaté ropy, připláceli odběrateli  jeden až dva dolary. Bitumen v Kanadě uvolňuje nejen síru, ale především vodík, kyslík (vháněná pára), dusík a další plyny. Jsem pouhým divákem tohoto hrůzného divadla. Přesto mám za to, že šedesátimetrovými plameny nehoří jenom borovice a osiky, ale také živice. Kouř, který je uvolňován, totiž dosahuje stejných výšek, jako při explozi filipínské sopky Pinatubo v devadesátých letech, tedy stratosferické výšk. Proto je již dnes až ve státě Maine v USA. Už v pátek byl cítit v Bismarcku i Minneapolisu na jih od kanadské státní hranice.

Bylo by zajímavé vědět, co vše kouř obsahuje, protože přirozeně, nepropouští sluneční záření, a v oblasti může způsobit ochlazení. Vytváří si  své vlastní počasí. Podle mého soudu, čekání na déšť nepomůže. Bylo by navýsost účelné, kdyby se spojily všechny síly kontinentu či  světa, a požár – rozhodně už nikoli lokální – začaly likvidovat. Amerika před volbami se tváří, jako by u sousedů vzplála jen záclona od vánočního smrčku. Opak je pravdou. Čekajíce válečný požár dočkali se obyvatelé požáru skutečného. A  ten je třeba hasit. Oheň, onu pralátku antiky, vodou – také pralátkou. Ovšem, dít se asi nic moc nebude. Zvláště v Americe. Vždyť za vše dnes  koneckonců může Trump.