Alláhu Akbar

aneb Jak snadné je stát se muslimem

Minulý týden jsem se jen tak procházel po naší zahradě a kontroloval, zdali jsou stromy v pořádku a na svém místě. A protože jsem nedávno četl cosi o islámu, tak mi přišlo na mysl, jakže zní ta formulace, kterou stačí pronést a člověk se tím pádem stane muslimem? Napínal jsem mozkové závity, aby si vzpomněly a doopravdy se ta věta vynořila. Z radosti že je mozek ještě funkční, jsem bezmyšlenkovitě a docela nahlas tu větu pronesl. Zní takto: „Není boha kromě Boha a Mohamed je jeho Prorokem.“ No jo, ale pak jsem si uvědomil, že pronesením té věty jsem se stal muslimem. Fakt jsem nebyl ani opivený a ani ovíněný. Od té chvíle jsem se ale stal muslimem. No co, stejně z těch tří abrahámovských náboženstev je islám pro mne nejpřijatelnější. Neobsahuje totiž ve svém učení žádné takové iracionální nesmysly jako judaismus a křesťanství. Islám je docela racionální.

Doma jsem zapnul internet a nechal vyhledat onu formulaci. Zní takto: „Lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi.“ V překladu do češtiny to je takto: „Není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Jiná internetová stránka zase uvádí onu formulaci trošku jinak: „Ašhadu An La Illáha-il-l-Láh.“ (Dosvědčuji, že není boha kromě Boha.) „Ašhadu Anna Muhammadan Rasúlu-l-láh.“ (Dosvědčuji, že Muhammad je Prorokem Božím.) Dokonce teď, když to píšu, jsem to znovu hlasitě zopakoval (přečetl) i arabsky, takže jsem vlastně dvojnásobným muslimem. Pro vstup či pro přijetí do lůna islámské víry nejsou potřebné žádné složité ceremonie, stačí prohlásit onu výše uvedenou větu, což jsem, procházejíc se po naší zahradě a i doma v pokoji, hlasitě pronesl a jsem tedy muslimem. Z radosti jsem ještě přímo vykřikl: „Allahu Akbar!“

„Bůh je veliký“ se arabsky řekne Alláhu Akbar. Samozřejmě že křesťané i judaisté tvrdí úplně totéž. Zkuste si říci ono tvrzení německy, anglicky, francouzsky, rusky, česky, irsky, maďarsky… Marně jsem hledal na internetu, jak by to znělo čínsky, tibetsky či bengálsky, ale určitě i u nich pro to mají slova-pojmy. Tedy věta „Bůh je veliký“ je taková běžná docela banální všem známá věta, dokonce ani u ateistů nevzbuzuje pohoršení. Ale pokud se pronese v arabštině, vyvolá to u mnoha lidí asociaci na islámské teroristy uřezávající hlavy nevinným. Pokud totéž někdo pronese finsky či norsky, tak nás vůbec nenapadne představa nějakého finského ani norského teroristy (třeba Breivika). Připadá mi to nějak divné. Slova „Bůh je veliký“ pronesená arabsky, vyvolávají hrůzu a děs, kdežto tatáž slova pronesená česky či německy jsou znakem věrného poctivého morálně vyspělého věřícího křesťana. Občas pobývám v Bavorsku, spolkové to zemi Německa, a tam i já běžně zdravím „Grüß Gott,“ což značí „Pozdrav Pán Bůh.“ Staré hornické „Zdař Bůh“ se běžně používalo i v dobách tzv. komunismu. Tedy používat v mluvě pojem Bůh je docela běžné a široce rozšířené. Akorát snad v Číně a Indii nevykřikují Alláh Akbar, ale místo toho mohou vykřikovat Mao Akbar či Marx Akbar, Lenin Akbar a v Indii třeba Šiva, Višnu, Brahma Akbar či Buddha Akbar. Nebo ne? No vlastně proč ne? Mao je veliký, Lenin je veliký, Havel je veliký, Obama Akbar, Alexander Akbar, Karel Akbar, Petr Akbar…

To moji rodiče mne jako desetidenní miminko zanesli do kostela, kde kněz v jakémsi podivném šaškovském (antickém) úboru na moji hlavičku vylil trošku vody a pronesl: „Křtím tě ve jménu Boha Otce, Syna a Ducha svatého.“ Potom ještě kněz prováděl všelijaké obřady, prostě pěkné divadýlko. Muslimové se bez takového divadelního představení obejdou, to racionální muslimové neprovádějí. No a tak jsem se stal katolíkem, chodil jsem do kostela i do hodin náboženství, ovšem dělat ministranta mne vůbec ani nenapadlo. A u nás v podhůří se zdravívalo větou „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ To mne moc štvalo, takový dlouhatánský pozdrav, jak kdyby se nemohlo pozdravit slovem Ahoj, Nazdar či Dobrý den. O něco později se zase zdravívalo slovy „Čest práci“. K tomu mám jeden zážitek, to jsem s kolegou, taky studentem, zašel na záchod a on tam močil s. (soudruh) profesor M a tak jsme pozdravili „Čest práci,“ načež nás s. prof. poučil, že na záchodě se takový pozdrav nepoužívá.

A uvedu ještě jeden nezapomenutelný zážitek z roku 1947. Tehdy bylo veliké sucho a tak se neurodilo na polích skoro nic, hrozil tudíž hlad. I všichni obyvatelé naší vesničky se shromáždili před kostelem, živnostníci se svými prapory, na nichž měli vyobrazeného svého svatého patrona, a samozřejmě i my děti. V průvodu (v procesí) jsme se vydali k jednotlivým kapličkám. U každé kapličky jsme všichni poklekli, zazpívali jsme nábožné chorály ku poctě Boha a úpěnlivě prosili (pan farář samozřejmě prosil latinsky), aby zapršelo. Ale ono nezapršelo. Bůh nás holt chtěl potrestat za spáchané hříchy a byl neoblomný a nedovolil, aby zapršelo. Skutečně hrozil hlad. Západní státy nám nemohly poslat nějaké obilí, neboť dva roky po válce také neměly nějaké zásoby a i v takovém Německu měla většina obyvatel docela hlad. Situaci zachránil ateista Stalin, který nám poslal dostačující počet vagónů obilí.

V patnácti letech, kdy jsem dostal občanský průkaz, jsem písemně vlastní rukou sepsal a podal prohlášení, že „souhlasím s vědeckým světovým názorem.“ Na tom nemám podnes co měnit. A tím jsem se zase stal ne-křesťanem a ne-katolíkem. Zavrhl jsem víru, jsem tedy apostata, odpadlík. Bylo to docela snadné a jednoduché. To císař Julián, zvaný Apostata (Imperátor a náš pán vládl v lech 360 až do 26. června 363, kdy byl zabit v boji s Peršany) zrušil svůj křest a příslušnost k církvi překrásným obřadem či hépeningem nebo performancí. Škoda, že to nikdo nepřenesl na filmové plátno. To se před nastoupenými legiemi svlékl do naha a postavil se pod železný rošt. Nad ním zařízli pohanští kněží býčka a krev stékala na jeho tělo. Tímto obřadem smyl ze sebe křest a i jeho vojáci se pomazali krví a zrušili taky křest. Vrátili se ke starým osvědčeným antickým bohům. Je velká škoda, že Julián zemřel tak mlád, kdyby vládl po několik desetiletí, tož to bychom nějaké křesťanství vůbec neznali. Kdoví, kam by se pak ubírala Evropa, ale je jisté, že bez církve katolické by to bylo v každém případě lepší, čestnější a ušlechtilejší.

Cestu k bohu (či k Bohu) jsem nikdy nehledal, to jsem si raději četl populární vědecká pojednání o astronomii a o kvantové fyzice. Matematiku jsem přímo miloval, neboť tam je vše naprosto logické, tam platí buď ano, nebo ne, nic mezi tím, žádným žvaněním nelze nic okecat, nelze používat dvojsmyslná vyjádření apod. Matematika je prostě dokonalost sama. Nějaká mystika mi byla naprosto vzdálená, i když třeba Mistra Eckharta (1260-1327) mám dosud v oblibě. Ale to když se potřebuju dostat do nějakého vytržení či přímo transu, tak si pustím na Youtube Ference Liszta v podání Valentiny Lisicy, Káti (Chatija) Buniatišvili, či Borise Berezovského nebo i György Cziffry a Horowitze. To mi bohatě dostačuje, abych se povznesl až do nebeských výšin. Vůbec netoužím po nějakém mystickém zření podstat.

***

No a pojďme tedy k tomu islámu. Papež Wojtyla pronesl, že židé jsou našimi staršími bratry a muslimové našimi mladšími bratry. Tak se na to tvrzení podívejme trošičku podrobněji. Existují tři tzv. monoteistická náboženství – křesťanství, judaismus a islám. Říká se jim také abrahámovská, neboť všechna se odvolávají na praotce Abraháma, mají prostě jednoho „zakladatele“. Abrahám se prý narodil v mezopotámském městě Uru cca 2000 let před naším letopočtem nebo v sumerském městě Ur. Tedy naši starší bratři židé mají historii starou už více než 4 tisíce let. My křesťané počítáme za svého zakladatele Ježíše Krista, který se prý narodil v roce 1 a zemřel ukřižováním v roce v roce 33 našeho letopočtu. Jak u Abraháma, tak u Ježíše jsem použil slůvko „prý“. Je to proto, že neexistují nižádné doklady o jejich existenci. V podstatě jsou to mytologické postavy. Zato u našich mladších bratrů, u muslimů, doklady o životě a reálné existenci Mohameda jsou nepopíratelné. Narodil se 22. dubna 570 (571?) v Mekce a zemřel 8. června 632 v Medíně ve věku 62 let.

Patriarcha Abrahám měl nejstaršího syna Izmaela s Hagar. Později mu Sára porodila ve svých devadesáti letech druhého syna Izáka. Samotný Abrahám zemřel ve svých 175 letech v Hebronu. Arabové považují Izmaela za zakladatele svého národa. Židé zase považují Izáka za zakladatele svého národa. Je tudíž naprosto logické, že Arabové se považují za starší národ než národ Židů. Prvorozený syn má přece vždycky přednost před druhorozeným. Takže bychom měli změnit papežovo prohlášení na to, že Arabové jsou našimi nejstaršími bratry, Židé jsou o něco mladší bratři a my křesťané jsme nejmladší bratři, něco jako prapravnuci, no ne?

Arabové se ovšem s bratry Židy nějak moc nebratříčkují. Tvrdí, že jejich mladší bratři Židé jsou velice velmi neúspěšní a neschopní, proto je nemají taky v nějaké oblibě. Jsou to impotentní nekňubové a budižkničemové, vždyť co v běhu historie dokázali a vytvořili? Jenom pouze jakýsi miniaturní státeček, něco menšího než Morava, kde v nejužším pásu od moře k protější hranici je pouhých 40 kilometrů, což se klidně za jeden den dá projít pěšky. Cožpak se takovému útvaru dá říkat stát? Však také vždycky to byla kolonie buď Egypta, jindy zase Persie a antická Římská říše to měla jako protektorát. No a císař Hadrián v roce 135 státeček Izrael úplně zrušil a Židům zakázal pod trestem smrti vstup do své bývalé země. Zajímavé je, že Hadriánův výnos (nařízení) dodnes nikdo nezrušil. Ani tak miniaturní státeček nedokázali udržet a dodnes se nedokázali vypořádat se svými sousedy a to přitom ve Starém zákonu mají detailní návody jak vyhladit nepřátele do posledního, jak každého kdo močí proti zdi nenechat na živu, jak nemluvňatům rozbíjet hlavičky o zeď, a podobných takových návodů tam je mnoho, vždyť ty návody mají ve svaté knize, přikázal jim to Jahve. Sice to dosti často prováděli, ale s jakým výsledkem? Nulovým! (Jan Špaček vybral ze svaté knihy z Bible, kterou nadiktoval Bůh, všechny návody na vraždění, vyšlo mu to na třicet stránek – k dispozici na Osel.cz, ale vybrat z Koránu návody na vraždění také lze, ovšem těch je tam jen tak na půl stránky.)

My Arabové jsme vytvořili říši mnohem větší, než byla antická Říše římská. To chce někdo srovnávat státeček Izrael s našimi úspěchy? To je stejné jakoby srovnával komára se slonem. A kolik je vyznavačů judaismu? Odhadem prý celkem na třicet milionů, ani se pořádně neumí spočítat, což je oproti nám směšně malé množství. A kolik máme vyznavačů my muslimové? Miliardu a půl! Naši muslimskou víru přijali nejenom všichni Arabové, nýbrž i jiné národy, třeba skoro všichni v Indonésii, úplně všichni v Íránu, tedy Peršané, a samozřejmě i Egypťané a spousta afrických národů. A je nás dokonce o něco víc než Číňanů! My muslimové jsme bezesporu nejúspěšnější společenství v historii světa. Židé jsou neúspěšní proto, že nedodržují příkazy Boha Abrahámova, kdežto my muslimové je dodržujeme! Muslimský svět pojímá zhruba 1,6 miliardy lidí, tedy asi jednu čtvrtinu světové populace, což z islámu činí po křesťanství druhé nejpočetnější náboženství světa. Indonésie je stát s největším počtem muslimů; asi 205 milionů. Následují Pákistán se 178 miliony, Indie se 177 miliony, Bangladéš se 148 miliony, Egypt s 80 miliony, a Írán, Turecko a Nigérie s muslimskou populací 75 milionů v každé z těchto zemí. Zajímavou perličku jsem se dověděl od jedné cestovatelky, která tvrdí, že do Malajsie s 28 milióny obyvatel, z nichž polovina vyznává islám, mají židé oficiálně zakázán vstup na území státu, jestli je to ale fakt skutečnost, nemohu potvrdit. Ateisté ale kupodivu přístup mají bez problémů, alespoň tak to tvrdí zmíněná turistka. Zato ale z oficiálních pramenů mám informaci, že židovská komunita v Íránu má svého poslance v íránském parlamentu (madžlis), stejně tak zoroastrismus a křesťanství jsou oficiálně uznávaná a chráněná náboženství a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu.

***

No a podívejme se ještě také velice stručně i na křesťany, neb se furt mluví o křesťanských kořenech Evropy. Křesťanství do Evropy přicválalo až kolem 10. století, tedy nic moc dlouhá historie a kořeny jsou tedy spíše pouhé nedomrlé kořínky. A hned ve svých začátcích se křesťané rozdělili na tři vzájemně nepřátelská uskupení – na katolíky, na pravoslavné a na protestanty. No a protestanti (evangelíci), se dělili a dělili jak měňavky, až vznikla obrovská spousta sekt a sektiček, například jsou to luteráni, kalvinisté, anglikáni (mají místo papeže britského krále či královnu), baptisté (odmítající křest dětí), unitáři (popírající nauku o boží Trojici), metodisté (s Armádou spásy), presbyteriáni, puritáni, mennonité, letniční, církev adventistů sedmého dne, u nás třeba Jednota bratrská a Českobratrská církev evangelická. A mnoho a mnoho dalších – nejvíce v USA.

A samozřejmě se mezi sebou neustále „mydlili“, tedy navzájem se vyvražďovali. Vyjmenuji pár příkladů: Vyvraždění Albigenských, odkud pochází onen slavný výrok papežského legáta, který při obléhání města pronesl: „Zabijte je všechny, však Pánbůh si je probere.“ Vzpoury husitů u nás a luteránů v Německu byly vzhledem k tehdejšímu počtu obyvatel přímo genocidní. Třicetiletá náboženská válka mezi katolíky a protestanty zredukovala (vyvraždila) v některých oblastech až dvě třetiny obyvatelstva. Bartolomějská noc ve Francii měla také docela dost povražděných hugenotů. Vedla se také snad neustálá válka proti pravoslavným (Rusům). Katolíci se častokrát spojili dokonce s muslimy při vyvražďování oněch „pravých křesťanů“. A ještě nedávno katolíci bombardovali pravoslavné v Srbsku a zařídili v Evropě vznik prvního čistě muslimského pseudostátu Kosovo. Církev anglikánská před pár lety označila irské katolíky za teroristy. Stříleli je jako králíky a docela novými účinnějšími způsoby mučili, a žádná katolická země v Evropě se Irů nezastala! To mírumilovné křesťanství vedlo neustále války a to nejenom mezi sebou, vraždilo „pohany“ snad po celém světě. Indiánskou civilizaci mají také na svém účtu. Šířili a dodnes šíří zmar a zkázu všude kde se objeví. Ve jménu Boha lásky a milosrdenství permanentně válčili a vraždili. Filosofové, teologové a historikové píší o náboženských válkách, kde se prý bojovalo o správný výklad víry. Ale kdeže! Šlo o pouhé loupení a sadistické zabíjení a mučení.

Ale církev katolická a vlastně všechny křesťanské církve měly nedávno namále a mohly zaniknout beze stopy. Ne, nechtěl to zařídit nějaký novodobý Julián Apostata, nýbrž Adolf Hitler. Ovšem nejdříve chtěl zlikvidovat všechny příznivce a vyznavače mojžíšovského vyznání. Tedy jako první by zmizel z povrchu zemského judaismus. Všichni vyznavači by skončili v Auschwitz (vyletěli by komínem) a samozřejmě veškeré nejen písemné památky by skončily také v ohni, všechny knihovny by byly dokonale pročištěny a veškeré zmínky o judaismu by zmizely. Jedno abrahámovské náboženství by skončilo v nicotě, za pár let by nikdo ve světě nevěděl, že něco takového vůbec existovalo. Judaismus by byl tedy po dokončení holokaustu vymazán úplně.

No ale potom by přišlo na řadu křesťanství, které by skončilo stejně. Takže křesťanství (jak katolické, pravoslavné tak i protestantské) by zmizelo z dějin světa. Vítězný fašismus by nechal slavnostně oběsit papeže na Svatopeterském náměstí, jak pronesl při večeři ke svým přátelům Vůdce. Ze tří abrahámovských náboženstev by zůstal pouze islám. O likvidaci islámu se Führer nezmiňoval, kdoví, co s ním zamýšlel.

Těch pár Čechů, kteří by možná přežili na Sibiři, by si sice mohli matně vzpomínat na prvorepublikovou církev katolickou, ale je nepravděpodobné, že by zanechali písemné vzpomínky na křesťanství, neboť negermánské kmeny by měly přísný zákaz učení se čtení a psaní. Scházelo docela málo a všude by místo Jana Nepomuckého a křížů byli samí pěkně urostlí Sigfridové a Brunhildy. Místo nebe germánská Walhala a všude jenom statní Nibelungové a Valkýry. Z rozhlasu a televize by se neustále linula heroická hudba Richarda Wagnera. Večerní ulice měst by zpestřovaly pochodňové průvody, prostě Ukrajina ve velkém v celé Evropě.

Ještě že existoval ateistický komunistický Sovětský svaz, který uchránil jak judaismus, tak křesťanství před odchodem do nicoty. Náš Duka, Lobkowicz (Jeho Excelence Msgre. František Václav Lobkowicz, O. Praem, celým jménem František z Assisi Karel Bedřich Klement Jaroslav Alois Leopold Gerhard Telesfor Odilio Jan Bosco Pavel Marie Václav Lobkowicz * 5. ledna 1948, Plzeň) a všichni ti katoličtí a židovští rusofóbní žurnálisti a intoši by měli být tedy ateistickým Sovětům a Stalinovi vděčni za záchranu, no ne? O Halíka nemám obavu, ten by kázal v mešitě, či by se živil jako propagandista svastiky, ten by Stalinovi být vděčný nemusel.

***

A ještě odstaveček k tomu muslimskému exodu do země zaslíbené, do Evropy. Proudí k nám masově muslimové z Indonésie, Malajsie, Pákistánu, Bangladéše či Indie? Vůbec ne. Přicházejí akorát ze zemí, kde nastolila vláda USA a země EU trvalou svobodu a demokracii. Sýrie má 20 miliónů obyvatel, Libye pouhých 6 miliónů, Irák má (měl) 30 milionů, Afghánistán také 30 milionů, celkem tedy tyto země mají takových 80 miliónů obyvatel. A to je mizivé procento z muslimského světa, který čítá více než miliardu a půl! Já být šéfem NATO, tak bych jim tam v tom muslimském světě všude nastolil trvalou svobodu a demokracii a pokřesťanštil bych je. Copak na to NATO v čele s USA nemá vojenské prostředky? My Češi se přidáme a také pomůžeme, tak jaképak obavy! Jdeme nato NATO! Proč chce šéf NATO nastolit trvalou svobodu a demokracii pouze v Rusku? Není to příliš malý cíl? Jsme malí, slabí? Dosti těchto řečí! No, a když už budeme v Pákistánu, Indii a Indonésii nastolovat trvalou svobodu a demokracii, tak můžeme bokem vzít i Čínu, no ne? Jo, a proč vlastně utíkají ze svých domovů k nám? No protože nechtějí žít v trvalé svobodě a v demokracii! To je přece jasné.

Stejně jako křesťanství, se i islám hned po svém vzniku rozdělil na sunnity (většina) a na šíity (což je akorát Írán a půlka Iráku, plus pár v Sýrii). Dělili se ze stejného důvodu jako křesťané, šlo pouze o prachy, kdo a kde bude vybírat daně, tedy kdo kterému území bude vládnout. A zajisté vznikla i spousta sekt a sektiček, no úplně stejně jako u nás. Nebudu je z internetu vypisovat, každý si to může nalézt sám. Nejraději z nich mám súfisty, takové ty islámské mystiky, kteří se hudbou a tancem dostávají do nadpozemského transu (dervišové). Pak i takové ty neurčité a nepříliš jasné muslimy jakými jsou Kurdové, kteří zase zakládají nejen na Mohamedovi, ale berou v úvahu i Zarathuštru (kurdsky Zardašt). Typickými znaky tohoto náboženského komplexu je úcta k ohni, slunci a vůbec světlu. Jejich náboženské obřady jsou přístupné mužům a ženám společně. K nim patří i Jezídi, kteří v současné době žijí převážně v iráckém Kurdistánu. Takže proč ne? Taky bych nejraději viděl, aby místo nějakého nesrozumitelného boha bylo uctíváno Slunce, které je skutečně dárcem života. Tedy Slunce jako Bůh, no proč ne? Klidně bych se k nim přidal. Navíc i sympaťák Saladin, který uštědřil pořádný výprask křižákům a vyhnal je z Jeruzaléma, byl Kurd.

A ještě malý dodatek: Saddám v Iráku, Kaddáfí v Libyi, Assad v Sýrii (totéž v Číně a Rusku) řídili státy, v nichž existovala spousta různých druhů náboženstev, což zaručovala ústava. Ale ústava také nařizovala, že kdokoliv naruší náboženskou snášenlivost, půjde do vězení či do pracovního tábora na převychování. Takže ve školách v jedné třídě se sešli jak sunité, tak šíité, křesťané, židé, zarathuštriánci, jezídi, ba i ateisté a všichni pospolu bezproblémově nažívali. Našim demokratům takový politický systém ovšem nevyhovoval a tak musel být zbombardován, humanitárně, samozřejmě.

***

I když všelijaké ty teologické a filosofické subtilnosti hrají v životě i v historii naprosto nulovou roli, vždy totiž zásadně rozhodují hmotné poměry, tak přece jenom závěrem něco i o té „teologii“.

„Mimo mne nebudeš míti žádné jiné bohy,“ nařizuje židům Jahve. Přebral to i Mohamed, takže muslimové mají taky pouze jednoho boha, toho samého, co židé. Zato křesťané to krásně zamotali a dosáhli vrcholu absurdity, když nařídili svým ovečkám, že budou míti bohy tři (Otec, Syn a Duch svatý), kteří budou jedním. Nebo též jinak, že budeme mít boha taky jenom jednoho a stejného jako židé a muslimové, ale který se skládá ze tří bohů. Svatá Trojice! To je právě ta mystika lidským rozumem nepochopitelná. „Věřím, protože je to absurdní,“ pronesl prý Tertullián. Kdyby to bylo pochopitelné rozumem, tak bych přece nevěřil, nýbrž jenom chápal. Věřte ve tři bohy, kteří jsou pouze jeden – no, pěkný surrealismus, že? Či jenom postmoderní filosofie? A takových dadaisticko-surrealistických teologických pojednání o tom že tři jsou jedna a jedna že jsou tři, je úplně neskutečné množství, jsou o tom tuny a tuny přesložitých vznešených blábolů. Jsou to ale samé nesmyslné ptákoviny. Dal jsem si kdysi dávno práci s tím, že jsem vybral z křesťanské nauky právě ty rozumu odporující ptákoviny a vyšla mi z toho dokonce kniha o 180 stránkách. Nazývá se „Ptákoviny jako fundament civilizace“ a lze to nalézt a stáhnout z mého webu. Takže ty nesmysly opisovat nebudu, a je jich skutečně požehnaně. Dalo by se říci, že jsou to složitá pojednání o ničem, nebo také usilovná snaha zdůvodnit existenci čehosi neexistujícího. Usilovná snaha rozumově, racionálně zdůvodnit iracionálno. A musím uznat, že někdy jsou ty konstrukce ničeho docela obdivuhodné, ta myšlenková námaha je občas dokonce přímo skvělá, viz např. Augustin, Anselm, Abélard, Duns Scotus, Tomáš Akvinský, Mikuláš Kusánský…

A samozřejmě najdeme v křesťanských textech a i v samotné Bibli spoustu překrásné literatury a vynikající poezie. Osobně mám velice rád z Bible knihu Kazatel-Ekklésiastés (marnost nad marnost, vše je honba za větrem) a také knihy Paralipomenon, což jsou jakoby historické zápisy, které ovšem nikde ničím a nikým nejsou potvrzeny a zdokumentovány, takže je to vlastně vymyšlená historie a tím pádem překrásný román s mnoha a mnoha kouzelnými zápletkami, fakt se to dobře čte. Také Chasidské příběhy od Martina Bubera jsou překrásnou literaturou, kam se hrabou dadaisti a poetisti a surrealisti a postmodernisti… Životopisy svatých představují fantastickou poezii. Pokud srovnáme islámské haddísy, což jsou zase životní příběhy výroky a činy Mohameda, tak naše texty o svatých jsou literárně mnohem kvalitnější.

Také židovský Talmud je pěkné čtení, tam nikdy nevíte, zdali to rabíni myslí vážně, či si jenom dělají srandu. Běžně diskutují s Bohem, častokrát mu odporují, posílají ho do pryč (starej se o věci nebeské a do našich lidských záležitostí se nepleť), fakt moc pěkná literatura a poezie, vyloženě dadaistické hříčky, přitom žádné spekulace o tom, jaký je Bůh a jaké má vlastnosti, čímž se liší od katolických teologů. Podobně i muslimští duchovní přišli k názoru, že Alláh je lidskému rozumu nepochopitelný – co by mělo potom za smysl „filosofovat“ o tom, jaký ten Alláh je? Proto v islámu platí zákaz jakýchkoliv spekulací o tom, jaký je Bůh či jaké má vlastnosti. Nechápu, proč třeba profesor Hořejší či Grygar nepřestoupí k islámu, tam by jim Bůh byl zachován a neměli by žádné problémy s dogmaty, nemuseli by nijak kličkovat a trapně se „vykrúcat“ při vysvětlování nesmyslů, pošetilostí a přímo hloupostí, a navíc islám nemá s vědou nižádné problémy. Alláh sice stvořil svět, ale je na nás lidech zkoumat jaký ten svět je a jak funguje, to je záležitost lidí a ne Alláha. Dokonce súfisté přišli k názoru, že existuje tolik individuálních cest k Bohu, kolik je hledajících Boha. Konečným nejvyšším stádiem je poznání a následné rozprostření se v Bohu. To ovšem súfisté zažívají pouze v transu či při požití nějakých narkotik. No a není to u nás podobné?

Většina křesťanů Bibli nečetla, pouze výklady, troufám si tvrdit, že 90 % věřících Bibli nepřečetla. Znám desítky věřících a ani jeden z nich svatou knihu nečetl. Muslimové jsou na tom stejně, taky 90 % nečetlo Korán, znají pouze výklady přednášejících z madrásy. Navíc ještě donedávna u katolíků platil zákaz čtení Bible, neboť čtenář by mohl přijít na nějaké ty nerovnalosti, což by u něho mohlo narušit jednotnou oficiální nauku o víře, řádnou správnost víry, proto bylo nařízeno číst pouze ony „správné“ výklady, nikoliv samotný text. Všichni víme, že v Desateru Bůh dal přikázání „Nezabiješ“. Ale při čtení Bible hned na prvních stránkách nařizuje bůh Abramovi, aby na jeho poctu podřízl svého syna Izáka a oběť spálil na hranici, neboť vůně oběti je Bohu milá a příjemná. No a Abram poslechl. Přece už to musí vyvolat jakési pochybnosti.

A ještě něco o posmrtném životě. V judaismu se o posmrtném životě moc nemluví, což je mi docela sympatické, neb nač mluvit o něčem, co není. (Umírajícího rabiho chtěl potěšit jiný rabín a říká mu: „Rabi, ještě dnes budeš stolovat s Abrahámem.“ Umírající rabi odpověděl: „Věř, že raději bych nejedl.“) Samozřejmě že i v judaismu jsou různé „sekty“, tedy všelijaké ortodoxní ba až ultraortodoxní rabínské školy, které píší o posmrtném životě. Ani v judaismu ani v islámu nemají papeže, který by dbal a rozhodoval o čistotě učení, takže rabíni i muslimští kazatelé mají naprostou volnost při výkladu a klidně bez problémů mohou vyprávět různé fantasie ba i fantasmagorie, jako třeba že v nebi tekou řeky vína a o kus dále řeky mléka, na stromech rostou kebaby a klobásy.

Věčný posmrtný život tedy mohu trávit buď jako neustále totálně ožralý či jako nemluvně pijící mléko. Každý si může vybrat. Dokonce se může i neustále sexovat dle chuti a nálady, a podobné hovadiny. Takový výběr posmrtného života věčného je přece pro nemajetné a hladové vynikající představa. I mně by se takový posmrtný život líbil. Ale křesťané nemají v nebi v posmrtném životě věčném na vybranou, mohou pouze furt a furt zřít do tváře boha. Taková představa života nebeského – brrr, brrr, ani sexování, ani víno, ani klobásy a ani mléko! Pouze neustále miliony a miliony a miliardy a miliardy miliard let jenom pouze hledět do tváře Boha, vždyť to musí být nevýslovné utrpení. Křesťanské Nebe splývá naprosto s Peklem, není rozdíl mezi Nebem a Peklem.

***

A závěrem jeden odstaveček úplně mimo(?) téma. To v Číně nikdy nikoho nenapadlo, že existuje nějaký bůh. Císař ano, ten existuje, a má osud nás poddaných ve svých rukou, ale nějaký neviditelný bůh mimo zemi, nějaký mimozemšťan, který rozhoduje o našich osudech, to jim prostě nikdy ani na mysl nepřišlo. To je fakt nikdy nenapadlo, i když nám Evropanům to připadá divné a dokonce zvrácené – oni neznají Boha, to jsou ale barbaři nevzdělaní! Neznali sice žádného nadrozumového iracionálního boha, ale to jim nebránilo, aby uctívali draka. Nebo Draka? Číňané a mnoho dalších východních asijských národů žádného nadpřirozeného boha nemá, ale přece jenom potřebovali se občas nějak bavit, a tak vymysleli draka (úplně stejného, jako je drak v našich pohádkách), vyrobili si ho z papíru, drak chrlil oheň a vzbuzoval jakoby hrůzu, všichni i malé děti z toho měli švandu, báli se a upřímně se z toho radovali. Bylo kladně hodnoceno, kdo vyrobil strašidelnějšího draka chrlícího oheň (papírový drak a chrlící oheň, přece to byla vynikající technologická záležitost, to jenom tak každý nedokázal).

Z našeho dnešního hlediska vlastně provozovali a provozují vynikající performanci, tedy umění na vysoké úrovni, všichni z toho měli nejenom srandu ale i vynikající umělecký zážitek. Tož takovou „transcendenci“ mají Číňané ve veliké oblibě. Škoda, že jsem se nenarodil jako Číňan, od malička bych se bál a zároveň obdivoval papírového draka a hýbal bych s ním hůlkami doprava doleva… Každopádně by to bylo inteligentnější než mávat fáborky na I. máje či mávat nějakýma přiblblýma vlajkama. No jo, neměl jsem to štěstí narodit se jako Číňan.

Samozřejmě obyvatelé věděli a mají to písemně v konfuciánských spisech, že císaře, pokud se nestará o blaho lidu, lze svrhnout, a taky to dost často prováděli. U nás podobný postup nebyl možný – jak svrhnout boha, který na zemi není, který je na nebesích? To nejde! Tím se naše tzv. mentalita liší od Asiatů. Musím suše konstatovat, že je mi mnohem bližší asijský způsob nazírání na svět než tento náš současný euroamerický.