Amnestie aneb Amňa (Aktualizováno)

Klausova „normalizace“

Petr Havlík


Exposlanec, exministr, expremiér, exšéf sněmovny, expředseda ODS a za nedlouho i exprezident Václav Klaus se rozhodl, že ještě všem ukáže, kam až je schopen a ochoten zajít. M. de Montaigne kdysi řekl i moudrou větu, že mít pravdu vždy a ve všem je vlastně znakem hlouposti. Václav Klaus dospěl do věku, v němž se již očekává jistá osobnostní vyzrálost, moudrost a nadhled. Ale neplatí to bohužel vždy a u všech. Jsou jedinci, kteří se naopak chovají jako stárnoucí popová hvězda. Snaží se sobě i svému okolí stále něco dokazovat. Místo pokory, pokání a smíru vyhledávají konflikty a soupeře. Neumí najít jiný model existence, než permanentní boj o dominantní moc a vliv. Egocentrický jedinec považuje za střed svého jednání a myšlení jen své já. Nenechme se však zmást.


Všechny poslední eskapády Václava Klause a jeho kamarily jsou zcela vědomé a plánovité. Nejde jen o rozverné hříčky odcházející party. Cíl je zřejmý. Společnost je třeba rozdělit (nejlépe na lokaje a nepřátele), rozeštvat proti sobě různé skupiny, postrašit a demotivovat. Kritici dostanou nálepku nedemokratických našeptávačů a rozeštvávačů (rozuměj – zaprodanců a ztroskotanců) a vytěsní se na okraj společnosti. Pro jistotu se napíší na seznam (nejlépe již existující, jistého Adama B. Bartoše). Naše země (rozuměj moje, tedy Klausova) je vlastně zemským rájem, tedy skoro. A ty falešné tóny přicházejí hlavně z vnějšku, z  toho socialistického megalomanského Bruselu. Hledáte-li viníka všech našich potíží, pak prosím zde je – jmenuje se Evropská unie. A má dokonce tu drzost chtít nás kontrolovat a navíc nám ještě vnucovat své legislativní a jiné normy. Reprezentace EU si jistě adresnou kritiku zaslouží. A co reprezentace ČR?


Ke svým tradičním evergreenům přidal Václav Klaus ve svém posledním novoročním projevu i velmi diskutabilní rozsáhlou amnestii. Šokující je, že se netýká jen několika tisíc odsouzených ve výkonu trestu, ale i těch, jejichž trestní řízení ještě nebylo ukončeno. Ve stejné řeči nabádá své posluchače k úctě a respektu k tradičním hodnotám. Jaké má na mysli ony tradiční hodnoty jsme se nedozvěděli. Je to úcta a respekt k právu a pořádku? Je to dodržování křesťanského desatera? Je to o úctě a respektu k rodině? Pokud by vždy a za všech okolností Václav Klaus ctil tu základní křesťanskou zásadu – nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě, či kantorskou – konej tak, aby tvé konání mohlo být vždy obecnou normou, pak by bylo vše v pořádku a jeho poselství by jistě padlo na úrodnou půdu.


Z jeho úst však tyto bezobsažné apely znějí pokrytecky a nevěrohodně. A to nejen proto, že jeho amnestie je spíše pobídkou k právnímu nihilismu a také zametáním některých očividných faulů, při nichž jsme poškozenými my všichni.


Na své předlouhé cestě českou politickou krajinou Václav Klaus zanechával a stále zanechává různé stopy. Byl na samém počátku své kariéry na svou roli teoreticky dobře vybaven a připraven. Chci věřit tomu, že jen připraven a ne připravován. Ale kdo ví?


I já jsem patřil mezi ty důvěřivé a naivní, a to až do roku 1993, kdy jsem si začal klást řadu znepokojivých otázek. Od té doby uběhlo dalších dlouhých dvacet let. Zažili jsme období bankovního socialismu, svérázné české cesty privatizace, éru opoziční smlouvy, období bobtnání státní administrativy a postupnou nadvládu klientelistických sítí. Václav Klaus si během této cesty na sebe navázal početnou a vlivnou skupinu věrných, loajálních a závislých spoluhráčů a vykonavatelů jeho vůle. Patří sem i mnohá esa českého megabyznysu, u jejichž zrodu stály ty správné vazby a správné kontakty (Kellner a jiní). Ale nejsou to jen velcí hráči z privátní sféry, ale i manažeři státních a polostátních podniků (v čele s Romanem), ale i důležitá jména ve státní správě a v neposlední řade i justici. Stačí jmenovat třeba některé neúspěšné nominanty na soudce Ústavního soudu, např. JUDr. Sváčka či JUDr. Bureše. Je rovněž docela signifikantní, že se k jeho odkazu hrdě přihlásil ve svém předvánočním rozhovoru i legendární Roman Janoušek.


Ve své novoroční řeči Václav Klaus nejen pokáral kverulanty, Evropskou unii, ale mimo jiné řekl, že jsou i jiné země, v nichž se ještě pracuje. Znamená to tedy, že u nás a v Evropě nikoliv? Ale hlavně, které země měl na mysli? Je to Rusko a Čína? Zdá se, že ano, i když to tentokráte přímo nezaznělo. Soudě podle obchodních zájmů vlivného spojence PPF má tato Klausova úvaha železnou logiku.


Nabízí se ovšem zásadní otázka, kam chce vlastně Česká republika patřit a jaký model demokracie chce pěstovat. Rusko vždy chápalo toto území jako sféru svého vlivu. A zbývá pak jen ovládnout strategické komodity a mít na české straně ty správné spojence. Je-li to tak, pak by bylo vhodné, aby nám Václav Klaus svou perspektivu objasnil. Autoritativní vedeni, podporované privilegovanými oligarchy, a omezování aktivit občanských iniciativ je také jeden z modelů existence. Komu všemu tedy slouží ten agresivní útok na tzv. našeptávače a rozeštvávače, na Evropskou unii a na vše, co vybočuje z Klausova způsobu vnímání světa?


Václav Klaus pro mne není inspirativním vůdcem, sjednotitelem a ani obhájcem českých zájmů. Spíše naopak. Jeho účet za všechny politické pozice výrazně přispívá k pocitům zmaru a frustrace.


***


Klausova proevropská amnestie

Petr Wagner


Prezident využil svého práva a udělil u příležitosti svého konce /prezidentování/, amnestii. Ta vyvolala diskuse a spekulace komu a proč byla cílena.


K tomu je dobré říci několik věcí. Především prezident takové právo má. Můžeme diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, nicméně teď ho má.


Je paradoxní, když se tak sebestředný člověk nezdůvodňující nikdy nic nyní jako vyhlášený eurobijec odvolává na judikáty Evropského soudu pro lidská práva. Že by zapochyboval o své neomylnosti? To asi u pana profesorisima předpokládat nelze. Co ale předpokládat lze, je snaha některé činy definitivně zahladit a poslat do učebnic a zároveň velmi správného odhadu jak toto, v pořadí druhé, "zhasnutí" bude působit na veřejnost. A to nejenom lůzu, ale i politické "elity".


Jistě není náhoda, že se smíchali lidé, kteří by se v jiných zemích do vězení nikdy nedostali, s lidmi, kteří rozkradli miliardy a umožnil jim to jistý politický systém. Ti by se zase v jiných zemích nikdy nedostali z vězení…

Institut amnestie i milosti je podle mne správný. Ne všechno co pochází z historie je nutně špatné nebo zavrženíhodné. Často naopak. Nicméně obsah těmto institutům dává konkrétní člověk, panovník u nás prezident. A tak nutně spravedlnost, , moudrost, respektive vnímání spravedlnosti a moudrosti ať už amnestie nebo milosti odráží nutně spravedlnost a moudrost toho, kdo jí uděluje.

Na rozdíl některých názorů si myslím, že ač nematematické kategorie, jsou instituty spravedlnosti či moudrosti lidským bytostem pochopitelné a srozumitelné. U našeho, za chvíli bývalého, prezidenta jsme je necítili nikdy. Proto je marné hledat je v jeho rozhodnutí dnes.


***


Klausova amnestie obnažila metody populismu

David Vorovka


Čas od času se v našem životním éteru objeví událost, která popustí uzdu těm nejnižším pudům žurnalismu. Jako by mnozí pisálkové a televizní žvanilové mohli konečně svou více či méně maskovanou zaujatost projevit naplno bez bázně z odhalení nebo dokonce odsouzení. Používají k tomu prvosignální soustavu dlouhodobě mediálně proočkovaných občanů, kteří slyší na téma korupce se stejnými pavlovskými reflexy jako na sociální dávky.


Naposledy jsme tu měli „bátoriádu“- uštvání člověka zaživa za to, že si dovolil převzít veřejnou funkci a nepatřit do té správné, schválené partičky konající „dobro“ ve jménu pravdy a lásky.


Prezident Klaus se rozhodl vyhlásit amnestii. Co na tom, že jeho předchůdce něco podobného učinil třikrát, v prvním případě dokonce v naprosto nebývalém rozsahu, kdy propustil většinu vězňů z celého Československa, kteří již byli Husákovou amnestií z prosince 1989 očištěni o „politické vězně“. Dnes už na Hradě nesedí mesiáš Havel, a tak je třeba tu samou věc nazývat jinými jmény…


Zatímco pár tisíc většinou zbytečně zavřených lidí dostane amnestii, náš zdravý úsudek dostal naopak želízka a pro slepou a primitivní zlobu obviňování všech okolo jsme si toho ani nevšimli.


Jak se dočteme v mnohdy hysterizujících článcích – amnestie se má týkat některých případů za korupci souzených lidí, což se stalo jejich vpravdě jediným, senzacechtivým účelem publikování. To je skutečně velmi zásadní problém, se kterým stojí a padá celý stát! Takže, jak je to doopravdy? Amnestie promíjí nepodmíněné tresty uložené na jeden rok a méně; s podmínkami i některé delší. U lidí, kteří letos dovrší 75 rok, může jít o tresty až desetileté. Vztahuje se také na lidi, kteří jsou již více než osm let trestně stíhaní za činy, pro které jim hrozí maximálně desetileté vězení. Také se vztahuje také na lidí s podmínkou. Tu amnestie plošně ruší všem lidem nad sedmdesát let. Prezidentská amnestie dále maže také všechny dvouleté a nižší podmíněné tresty, totéž se vztahuje i na veřejně prospěšné práce a domácí vězení.


Eliška Wágnerová, toho času již utržená ze řetězu Ústavního soudu, ve kterém se spolu s Rychetským a pár dalšími projevovala zrovna tak politicky jako nyní, považuje rozsah amnestie za skandální. Kdyby tutéž amnestii vyhlásil Klausův předchůdce, padaly by z ní věty jako: "Pan prezident vyhodnotil případy justiční tvrdosti, kdy došlo k zavření osob, kteří jsou v civilizovaném světě odsouzeni pouze k alternativním trestům“. Nepochybuji ani na vteřinu, že tu samou věc by pojmenovávala zcela rozdílně než jak to předvedla ve zmíněném článku, který neměl jiný účel než jeden detail nafouknout a udělat z něho smysl všeho. Mimochodem si stačí připomenout její navýsost politické stanovisko k Lisabonské smlouvě v době, kdy smlouva byla napadena za neslučitelnost s naší státní svrchovaností. Tehdy se s právní analýzou moc nezdržovala a pro jistotu ještě zaúkolovala prezidenta rychle podepsat. Stejně tak její účelové zdůvodňování „protiústavnosti“ pomalého růstu platů soudců stojí za připomenutí (výborný rozbor zde).


Tato prestižní soudkyně (jak jinak) po dlouhých, většinou čistě propagandistických litaniích nad amnestií v článku v Deník Referendum nakonec dodává: „Faktem z druhé strany je, odhlédnuto od konkrétních osob, že dlouhá trestní stíhání jsou zlo a stát by se měl intenzivně věnovat jejich řešení. Délka trestního řízení by se měla promítat do délky trestu pozdě vyměřeného. Neboť jen včas uložený trest je přiměřeným trestem, uvážíme-li, že samo trestní stíhání činí život stíhaného méně kvalitním.“


V žádném amnestičním sítu nelze podchytit všechny možné varianty a jednotlivé případy, které kdosi může medializovat a nazvat za "skandální". Věcně jde o něco jiného než vypočítávat, koho se to dotkne a koho ne. Kterýkoliv plátek by chtěl z Klause učinit modlu, mohl by jmenovat dojemné příběhy lidí (i víceméně známých jako pan Smetana z tykadlové aféry), kteří se dočkali spravedlnosti před nezaslouženou tvrdostí justice. A lze to samozřejmě dělat i naopak, jak nyní můžeme sledovat.


Podstata amnestií nespočívá v jednotlivých medializovaných osudech, kterých se to údajně týká. Podstata spočívá v tom, zda mají amnestie smysl, popřípadě jaký? A zda vůbec náš kontinentální právní formalismus se svou přebujelostí, se svou preferencí trestat nad kompenzačním a nápravným účelem, má vůbec legitimitu?


Amnestie má tedy buď více plošný charakter, a pak se na svobodu dostane s velkou pravděpodností i někdo, kdo "by neměl", nebo je příliš selektivní a pak není v podstatě spravedlivá. Pokud je každá amnestie tedy špatná, pak ji můžeme vyjmout z prezidentských pravomocí. Toto vše můžeme zvažovat.


Ještě jednou si přečtěte v jednotlivých bodech znění amnestie a posuďte v čem spočívá její skandálnost. O čem vypovídají případy, kdy je nějaký skutečný korupčník souzen déle než 8 let, kdy dostane méně než 12 měsíců nebo jen podmíněný trest? Můžeme z toho také vyvodit následující: Existuje tu pár lidí, které se podařilo usvědčit a dostali tak směšně nízké tresty (přestože legislativa umožňuje tvrdší potrestání), že proto nelze vypsat amnestii vlastně na nikoho. Není tohle pádný úhel pohledu na údajnou „skandálnost“?


My však nežijeme realitou, konzumujeme mediálně pokřivený svět, ve kterém se určuje, kdo je hoden úcty a koho naopak předhodí jako udičku našim vášním, abychom si na nich vybili naše osobní frustrace, a o skutečný obraz světa skrytého za fiktivní clonou, se nestarali. Máme dnes jako doporučení, že ve společnosti se lépe uplatníme díky různým školením a rekvalifikacím. Berme proto právě probíhající kampaň jako školení o metodách manipulace a světa mediokracie. O to spíše, že je to zcela zdarma. Stačí otevřít noviny, zapnout televizi či internet a propojit to s naším čím dál vzácnějším potenciálem rozumného uvažování.


"Dnes se mluví často o moci veřejného mínění. Ukáži Vám, že je možné toto veřejné mínění přivést k tomu vyslovit všechno to, co sám chci. Ale dříve než je možné na to pomyslet řídit veřejné mínění, je nutné ho zmást, přivést ho do nejistoty ohromujícími rozpory, neustálým působením odvracet pozornost, oslňovat ho pomocí všech možných senzací a odvést ho nepozorovaně od správné cesty. Jedno z velkých tajemství naší doby je pomocí předsudků a vášní národa dosáhnout takového zmatení zásad, že se znemožní každé dorozumění mezi lidmi, kteří mluví stejnou řečí a mají stejné zájmy.“ Citace ze 150 let starého díla Dialog mezi Macchiavellim a Montesquiem v pekle.


Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz


***


"Já jsem vinen!"

Lubomír Zaorálek

 

Ne, tak tohle opravdu Václav Klaus v novoročním projevu neřekl. Nedávno ale tato slova pronesl německý prezident Joachim Gauck. Vystoupil před podnikateli a uvažoval o tom, kdo nese vinu za ekonomickou krizi. Řekl něco, co si u českého prezidenta nikdo nedovede představit. Každý prý musí hledat chyby sám u sebe. A on přispěl tím, že vždy prosazoval pouze svobodu. Dokonce, říká Gauck, po pádu komunismu jsem všude doporučoval oslabování státu a regulace, dnes už vím, že to je jinak: přílišná svoboda, svoboda bez omezení nesmírně škodí. „Kvůli svobodě jsem se stal přítelem hranic,“ říká Gauck. Německý prezident mluví o potřebě respektování všeobecně závazných pravidel jako podmínce svobody. Mluví o tom, že svoboda musí být doprovázena odpovědností. Gauck varuje, že když stát nenastaví pravidla a nekontroluje přísně jejich dodržování, tak pravidla nastaví silná zájmová sdružení, která pak čerpají zisk na úkor ostatních.


Kam se ale hrabe pan Gauck! V Klausovi máme u nás daleko slepějšího hlasatele svobody bez hranic. Náš Klaus nejen že vystupoval vždy proti regulaci a omezování trhu, on odmítal dokonce vidět tunelování bank a vykrádání investičních fondů jako vážný problém. Ani v devadesátých létech s Klausem nepohlo, když střadatelé přicházeli o úspory, když poctiví byli okrádáni. Nikdy jsme neslyšeli a neuslyšíme Klause říct: "Já jsem vinen." Václav Klaus má úplně jinou morálku. Jeho morálka připomíná úvahy Raskolnikova ze Zločinu a trestu: Když je někdo dost silný, může porušovat zákony. Prohrávají pouze ti slabí a neužiteční.


Klausova amnestie, to není v jeho příběhu nic nového. Klaus vždy bagatelizoval ekonomickou kriminalitu. Nyní se jeho amnestie snáší jako milosrdný déšť na tuneláře bank, kampeliček, družstevních záložen. Snáší se na ty, co okrádali klienty, dopouštěli se privatizačních a daňových podvodů. Snáší se na podvodné konkursní soudce, dokonce na organizované party podvodníků s exekucemi. Jak blízko se mnozí točili kolem Václava Klause! Příšerný soudce Berka a jeho komplic Větrovec byli věrnými kumpány takových lidí, jako je například dlouholetý poradce prezidenta Klause Milan Kindl. Ten Milan Kindl, který založil slávu plzeňské právnické fakulty, na níž učinil nejvyšším pravidlem výuky práva heslo: „Maximalizuj užitek bez ohledu na právo a zákony.“ Co asi vždy tak fascinovalo Václava Klause na této obskurní postavě?


K čemu jednotlivé milosti, které na konci kdekdo zpochybňuje, řekl si Klaus na sklonku svého prezidentského období. Připozdívá se, navíc některé soudy pracují a mohly by vydat nebezpečné plody. Uděláme jednu pořádnou amnestii a zachráníme tu chobotnici celou! Čert vem všechny poškozené, oběti a skuhrající v těchto miliardových zločinech! To jsou všechno ty ubohé a slabé Lizavety z Dostojevského Zločinu a trestu. Ty jsou určeny k porážkám. Mé poslední prezidentské požehnání patří těm silným! Práskám dveřmi, směji se a odcházím. Váš Václav Klaus.


Převzato z blogu autora na Aktuálně


***


K některým ústavněprávním důsledkům Klausovy amnestie

Tomáš Pecina


Jak jsme naznačili v předchozím textu, nestandardní a z hlediska textace patrně horkou jehlou šitá Klausova amnestie přináší určité, zjevně nezamýšlené, ústavněprávní komplikace.


Podívejme se nejprve na agraciační část amnestie, tj. články I, III a IV. Na rozdíl prakticky všech předchozích amnestií Klaus prominul pouze pravomocně uložené tresty, aniž by se amnestie vztahovala i na odpovídající skutky spáchané před jejím datem, za které doposud trest pravomocně uložen nebyl.


Husákovy amnestie se s tímto problémem vypořádaly tak, že bylo nařízeno příslušná trestní řízení nezahajovat, a pokud již zahájena byla, pak je zastavit (např. čl. IV amnestie z r. 1980), a poněkud odlišně, avšak ve výsledku obdobně, byla situace řešena v amnestiích Havlových.


Tím, že Klaus nyní prominul pouze tresty uložené pravomocně, vzniká v některých případech ústavně kontroversní stav:


  1. Soud I. stupně uložil trest, proti němuž obviněný podal odvolání, avšak státní zástupce se (v neprospěch obviněného) neodvolal. Tím, že obviněný podal odvolání, se sám vyloučil z účasti na amnestii, takže užitím opravného prostředku, o němž právem předpokládal, že jím nemůže své postavení zhoršit (zákaz reformationis in peius), pozbyl beneficia amnestie, jíž z toho důvodu není účasten.

  2. Pravomocně uložený trest byl amnestován, avšak doposud nebylo rozhodnuto o dovolání odsouzeného, případně ještě běží dovolací lhůta. Přípustnost dovolání je zde zřejmě nesporná (na právní moc rozsudku nemá amnestie vliv), avšak pokud by Nejvyšší soud odsouzenému vyhověl a rozsudek zrušil nebo rozhodl nově sám, původní rozsudek by tím byl ab origine zrušen a na rozsudek nový by se amnestie nevztahovala. Kdyby tedy např. Nejvyšší soud rozhodl, že trest je příliš přísný, dostal by obviněný trest mírnější, ovšem ten by amnestován nebyl, neboť nebyl pravomocně uložen před 1. lednem 2013. Zcela analogicky je tomu i v případě ústavní stížnosti.

Ačkoli zásada zákazu reformce in peius není přímo vtělena do ústavního řádu (a někdy, např. u odporů proti trestním příkazům, není ani respektována), je zde princip ochrany právní jistoty a právo na spravedlivý proces, a tyto ústavní imperativy se zdají být formulací Klausovy amnestie frapantně porušovány: v případě sub 1 podal obviněný odvolání v důvěře, že tím své postavení nezhorší, a to se nyní stalo, a ve druhém případě by odsouzený tím, že podá dovolání ve svůj prospěch, mohl dosáhnout změny trestu ve svůj neprospěch, což se rovněž jeví jako ústavně nepřípustné, ba absurdní.

S těmito případy, které jsou minimálně v historii české justice bezprecedentní, se bude muset vypořádat budoucí judikatura.


U abolice, tedy presidentem nařízeného zastavení vlekoucích se trestních řízení (čl. II), která je veřejností právem kritisována pro svou šíři a necitlivost, jsou kupodivu ústavněprávní konotace mnohem méně výrazné. Poškození mají právo uplatit nárok na náhradu škody, včetně nákladů zastoupení v adhesním řízení, u civilního soudu, a jediné, co mohou napadnout, je povinnost zaplatit soudní poplatek, od kterého by byli v případě, že by je k civilnímu soudu odkázal rozsudkem soud trestní, osvobozeni. Protože je toto osvobození relativně nedávné (do poslední novely zákona o soudních poplatků neplatilo, a osvobozeny byly pouze některé adhesní nároky), nedávám poškozeným u Ústavního soudu velkou šanci.


Převzato z blogu Paragraphos

 

***


Redakční stanovisko e-republika.cz (bylo publikováno i na OM), najdete  zde


Rozhovor Adama Drdy z Českého rozhlasu s Hanou Marvanovou a Annou Šabatovou najdete zde

Rozhovor s MfD s prezidentem republiky najdete zde

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments