Babylonská doba

Měl jsem příležitost intenzivně prožívat rok 1989 na vysoké škole v Praze. Byly to dobré roky. Jednak jsme byli mladí, jednak se sešli fajn lidé a hlavně to byla doba, kdy se všeobecně čekalo, že to praskne. Podobný pocit (samozřejmě v nesrovnatelně těžší podobě) asi prožívali lidé před koncem války, protože už nejméně rok před tím bylo jasné, že se něco děje. Celkem nadšeně jsme četli knihy, které nebyly běžně dostupné, poslouchali zprávy z rozhlasu, který byl částečně rušen, a pravidelně chodili na demonstrace. Každý si představoval, že se vše změní k lepšímu, ale nikdo neměl ani tušení, jak to konkrétně bude vypadat. Natož pak, jak to bude vypadat za pár let, až se vše definitivně k lepšímu obrátí i navrátí.

Měl jsem tu výhodu, že jsem „dělal chemii“ a školy technického typu nebyly obecně ideologicky v podstatě ovlivňovány. Podzim 89 jsme prožili v nadšení, částečně v suterénu školy, kde byla kopírka a psaly se tam školní noviny a zpravodaj, částečně na výjezdech do okolních měst, a také jsme chodili do Disku (divadlo), kde jsme se pravidelně s našimi kolegy ze všech možných škol scházeli a vyvíjeli bouřlivou aktivitu. (Když uvádím množné číslo, myslím tím nepočetnou skupinu spolužáků a přátel, kteří tehdy opravdu brali probíhající dění za své. Rozhodně se nejednalo o většinu, mnozí odjeli na hory a mnozí se přidali, až když už bylo jasné, jak to dopadne.) Vůbec jsme tehdy neuvažovali o penězích ani mezinárodních konsekvencích ani jiných potenciálních hrozbách v budoucnosti. Zkrátka jsme byli mladí a bez zkušeností.

Věci šly svým směrem a tempem, a zdálo se, že jdou docela dobře ještě několik let. Sice mne už tehdy překvapovalo poměrně tendenční a jednostranné vysílání našich sdělovacích prostředků, ale první opravdovým šokem byla privatizace a dalším útoky na Bělehrad. Viděl jsem ten horečnatý spěch, s jakým se využívalo neaktuálnosti a zastaralosti zákonů a s údivem jsem sledoval, jak se lidé, kteří neměli ani tušení o tom či onom oboru, stávali majiteli různých závodů a fabrik. Předpokládal jsem tehdy, že to asi tak má být.

Koncem devadesátých let jsem si začal konečně a zřetelně uvědomovat, že společenské změny mají svoje oběti a těmi byli především lidé, kteří uvěřili, že teď bude všechno lepší či alespoň, že to nebude horší ve smyslu sociálních jistot. Byli to lidé, kteří odevzdali své úspory do soukromých bank a nedovedli si představit, že o ně přijdou, lidé, kteří zůstali např. na školách a finančně klesli tak, že se s bídou uživili a vůbec lidé, kteří se živili poctivou prací. Byla obětovaná ohleduplnost a soudržnost, a lidé, kteří byli okradeni nebo vyhozeni novými vlastníky podniků, ve kterých předtím desítky let pracovali, nenacházeli zastání. Byla to manuální práce, kterou se novým elitám podařilo dokonale degradovat a zesměšnit, výsledkem čehož je to, že není, kdo by ušil boty či opravil vodovod.

Někdo tehdy zpopularizoval nesmyslné heslo, že „nejhorším hospodářem je stát“. A neviditelná ruka světového trhu si lehce poradila s možnou českou konkurencí, i proto dalšími obětmi byly v podstatě všechny špičkové průmyslové podniky v naší zemi, a to jsou ztráty, které už nelze napravit. Nejsem ale národohospodář a od změn jsem neočekával zisk, ale hlavně vítězství zdravého rozumu a i proto mi asi nejvíc vadilo a vadí, že tak, jako často po změnách a revolucích byla první obětí slušnost, pravda a právě zdravý rozum.

A tak dnes, více než třicet let poté, je mi velmi nepříjemné, když vidím kvalitu zpravodajství naší televize a mnoha ostatních médií a je mi neveselo, když vidím, co zbylo z naší republiky – morálně i ekonomicky. Neměli jsme v úmyslu vyměnit nesvéprávné postavení naší země ve „východním“ bloku za nesvéprávné postavení v tom „západním“.

Je mi divně, když vidím, jak lidé, které jsem znal z roku 89, a kteří opravdu nepatřili ani v dobách „revoluce“ zrovna ke špičkám zakotvili ve sněmovně či senátu, nebo vedou takzvané humanitární organizace. Mám-li to nějak slušně pojmenovat, řekl bych, že nastala babylonská doba. Plná neporozumění, bezohlednosti a nedorozumění, kdy se lidé nejsou schopni domluvit, doba plná omezenosti, krátkozrakosti a hlouposti, která nepovede k ničemu dobrému. Někdy jsem na rozpacích, jestli jsme i my, ve studentských letech, neměli dělat něco jinak a jestli i a já nejsem odpovědný za současný stav.

Několik mých básniček a písniček je reflexí na dnešní situaci, přikládám dvě ukázky.

***

Babylonské blues (a moll)

Šest listů z kroniky babylonských časů
řeklo mi o světě víc než jsem si přál
v odkazu Guerniky i v kráse Montparnnasu
našel jsem vše, i co jsem nehledal

do rána někdo vypil zbytek mého čaje
přitom to byla chvíle, co jsem tvrdě spal
na ranním horizontu bílý prapor vlaje
proč nikdo neřekl mi „já tě varoval“

na fotce nad krbem jsem muž, který se směje
je to tak dávno, že to ani nejsem já
čas to jsou šediny Doriana Graye
a život to je blues, které nepočká

každou noc k ránu, když se stébel chytám
slyším, jak pod okny mi zastavuje vůz
nečekám nikoho a nechystám se nikam
jenom bych ještě chtěl dopsat tohle
krátké blues, babylonské blues

***

Sametové říkadlo (E dur)

Kdo si počkal, ten se dočkal
kdo si nakrad, ten si žije
v dnešní době po sametu
v dalším dějství tragédie

přišli jiní spasitelé
změnila se jména
a pod novou plachtou na cirkuse
stále stejná scéna