Berija (4. díl)

Další díl seriálu dokumentujícího přehodnocování stalinské epochy v současném Rusku. Proč byl L. P. Berija zavražděn zrovna na konci června 1953, jakých reformních kroků sovětského státu a KSSS se tak obávali jeho nepřátelé – partokrati, proč ho tak spěšně „odstranili“?

K 60. výročí vraždy L. P. Beriji

Před 60 lety, 26. června 1953 byl podle a zákeřně zavražděn vynikající státní činitel SSSR, skvělý organizátor ekonomiky a vědy SSSR Lavrentij Pavlovič Berija.

Otázky a odpovědi k výročí

Jelikož jsem (Pozn. překl.: Jurij Ignatijevič Muchin) o vraždě L. P. Beriji napsal knihu «Убийство Сталина и Берия», omezím se jen odpověďmi na otázky Nielse Johansena, redaktora ekonomické rubriky v novinách „Kultura“.

Proč byl L. P. Berija zavražděn zrovna na konci června 1953, jakých reformních kroků sovětského státu a KSSS se tak obávali jeho nepřátelé – partokrati, proč ho tak spěšně „odstranili“?

Podle všeho zrovna v té době vbíhal Berija do cílové rovinky v případu vraždy Stalina a Chruščov už nemohl čekat, jinak by jej Berija odhalil. Ostatní partokrati (budu je takto označovat, když to považujete za adekvátní) se „nechali nést na vlně“.

Partokrati byli jen politickými nepřáteli Beriji (výše jsem už psal o příčinách těchto politických neshod) a nesouhlasili by s vraždou Beriji. Berija byl, jak to vidím, osamocen v prostředí nejvyšších partokratů a těch byla většina, bylo zcela v jejich možnostech odvolat Beriju z funkcí a vyhnat někam jako velvyslance nebo šéfa stavby, jak to později udělali s Malenkovem a Bulganinem. Koneckonců, pokud by Berija začal propagovat myšlenky XIX. sjezdu dole nebo v Sovětech a vytvářet blok svých příznivců, partokrati by zorganizovali nad ním skutečný soud tak, jak to dříve dělali s členy opozice.

Rozhodnout se pro vraždu Beriji mohl pouze ten, komu samotnému hrozila smrt následkem Berijovy činnosti. Ve skutečnosti to mohl být pouze Chruščov. Určitě všichni členové ÚV KSSS měli podezření, že se smrtí Stalina není něco v pořádku, ale smrt Stalina byla pro partokraty velmi výhodná – příznivci odebrání moci strany ztratili tak silného vůdce, jakým byl Stalin. A bez Stalina bylo možné obnovit moc strany v plném objemu. A právě proto se dokonce vynikající partokrati (jako Molotov a Kaganovič) tvářili, že věří v přirozenou smrt Stalina a že s tou smrtí je vše v pořádku. Ale Berija v přirozenou smrt Stalina neuvěřil, což je zřejmé z toho, co podnikal, když se stal ministrem vnitra. Už to, že zavřel zástupce ministra Ogolcova, který ovládal jedy se skrytým působením, ale formálně nebyl nikterak zapojen v smrti Stalina, vypovídá o tom, že Berija si byl jist, že Stalina otrávili. Vrah – Chruščov – se obával právě této části Berijovy činnosti, a ne řekněme nějaké zprávy Chruščovovy ochranky o podrobnostech jeho osobního života – tedy to, co rozčilovalo Malenkova.

Pro partokraty také nebylo výhodné, aby Berija odhalil vraždu Stalina, a to ze zcela banálního důvodu – proč vynášet špínu z pokoje a navíc tak skandální? Stejně tak nevýhodná pro ně byla Berijova činnost zaměřená na uvedení do života závěrů XIX. sjezdu, a zvláště z tohoto důvodu partokrati v sobě zadusili svědomí a souhlasili s chruščovskou nesmyslnou verzí „Berijovy zrady“ a následného „jakoby“ soudu nad ním a popravy „odsouzeného“.

Svého času jsem zavolal poslednímu přeživšímu členu ÚV KSSS N. K. Bajbakovovi. V průběhu rozhovoru o technických záležitostech jsem se ho dotázal, jestli si vzpomíná na červencové plénum ÚV roku 1953, které se konalo týden po vraždě Beriji a byl zasvěcen jeho „zločinné“ činností? Když si na to Nikolaj Konstantinovič vzpomněl (bylo mu už 90 let) nečekaně jsem mu položil otázku: „Věděl jste na plénu, že Berija už byl zabit?“. On rychle odpověděl: „Ne, tehdy jsem o ničem nevěděl.“, – ale potom, po odmlčení, řekl: „Ale faktem je, že už byl zabit.“ Nevěřím Bajbakovovi v tom, že nevěděl před Plénem o tom, že Berija už je zabit. Příliš tvrdě a nespravedlivě „odhaloval“ Bajbakov svého šéfa Beriju. Pokud by byl Berija živý nebo třeba i ve vazbě, Bajbakov by ho nezačal pomlouvat tak ostře. Před Berijovým případem všechny obviněné takového významu členové ÚV zvali na Plénum, aby se hájili, řekněme, Bucharina a Rykova, pořádali osobní sázky, ale v případě Beriji nikdo o pozvání Beriji ani nepípnul. Což nejpravděpodobněji znamená, že všichni členové ÚV už věděli, že Berija byl zavražděn. Věděli, ale mlčeli, a toto mlčení z nich udělalo spolupachateli vraždy, donucenými mlčet i nadále.

Zdá se, že partokrati si zpočátku nebyli jisti a každý z nich se bál vystoupit samostatně a hájit Beriju. A potom, díky svému mlčení, všichni, už podruhé, se stali spolupachateli vraždy Beriji. Potom už i desítky let později by při pokusu říci pravdu o vraždě Beriji hned narazili na otázku – a proč jsi mlčel a dovolil podvádět lidi lží o „soudu nad Berijovou bandou“?

Proč „soud“ nad L. P. Berijou pokračoval tak dlouho, do roku 1953, proč bylo třeba zařizovat tak dlouhé „představení“, komu to bylo zapotřebí?

Soud nebyl – nekonalo se jeho zasedání, mimochodem, i podle verze lhářů byl ne moc dlouhý – 8 dní. Ale vrahové samozřejmě potřebovali čas na „vyšetřování“, aby mohli „vyrobit“ dokumenty pro archívy a vůbec – vytvořit iluzi usilovného vyšetřování a soudních výslechů. Vypadá to tak, že odsouzené jednou soustředili v sále, určeném k soudu, vyfotografovali (Berija na fotce samozřejmě není) a zavraždili. A za 8 dní vyhlásili konec soudu a rozsudek.

Koho bezprostředně je možné označit za Berijovy vrahy, jakou roli hrál každý se zrádců osobně?

Batickij a Moskalenko, to jsou nájemní vrazi, „zabijáci“. Oni sami samozřejmě, i kdyby chtěli Beriju zabít, nerozhodli by se to udělat. Objednavateli vraždy jsou skuteční vrahové Stalina – Chruščov a Ignatěv. (S. D. Ignatěv – ministr MGB v okamžiku vraždy Stalina, Berija se snažil o to, aby byl zavřen do vězení, když se stal ministrem sjednoceného ministerstva vnitra).

Přímí spolupachatelé vraždy, ti, kteří aktivně, nejen mlčením zakrývali Berijovu vraždu, kteří „vyrobili“ kauzu „Berijovy bandy“ a odsoudili nevinné. Proto předseda soudu nad „Berijovou bandou“ maršál Koněv, a členové soudu – Švernik, Zejdin, Moskalenko, Michajlov, Kučava, Gromov a Luněv – „jakoby“ soudící Beriju a ty lidi nejen že kryli vraždu Beriji 26. června, ale jsou přímými vrahy 6 lidí – Kobulova, Merkulova, Děkanozova, Měšika, Vlodzimirského a Goglidzeho.

To, že soud nad Berijou se nekonal, dokazuje ještě jeden fakt. Když člověka odsuzují k zastřelení, dotyčný o tom přirozeně ví. Vedou jej ke katu, v přítomnosti kata se prokurátor ubezpečuje, že před ním stojí právě ten, kterého je potřeba zastřelit, spolu s katem podepisují akt, kterým prokurátor potvrzuje katu, že skutečně zabije toho, koho soud odsoudil a kat poté zabíjí. Je jedno, co v té době dělá odsouzený, ale jasně ví, že je odsouzen a v katovi jeho slova nevzbudí pochybnosti. A teď si představte, že ke katu přivedou člověka, který tvrdí, že nebyl souzen. Navíc k tomu je na popravě přítomen prokurátor, kterého kat nezná osobně. Co si kat pomyslí? Správně, pochopí, že z něj chtějí udělat vraha. Může vzniknout konflikt. Ozbrojený kat může žádat svého šéfa a toho prokurátora, se kterým obvykle provádí popravy. Může žádat vysvětlení k tomu, co se děje.

A tak, pokud by se soud skutečně konal a odsouzení bylo zákonné, pak Generální prokurátor SSSR Ruděnko mohl bez problémů pozvat kata do bunkru štábu PVO Moskevského vojenského okruhu (kde povraždili zavřené u „případu Berija“) a ten by rozsudek vykonal.

Ale podle aktu o popravě ve skutečnosti ne kat, ale osobně prokurátor (Kitajev) a osobně člen soudu (Luněv) zavraždili Kobulova, Merkulova, Děkanozova, Mešika, Vlodzimirského a Golidze. Jak se vám líbí tito soudci a popravčí v jednom?

K tomu všichni členové ÚV KSSS a vůbec všichni, kdo věděli o vraždě Beriji a členů „Berijovy bandy“ jsou také zločinci a to nejen z hlediska morálky ale i podle zákona, dokonce o podle současného trestního práva. Je to kapitola 312 – předem neslíbené skrývání zvlášť těžkých zločinů.

Proto není nic divného na tom, že zločinci (nehledě na jejich relativně velký počet) celý život tak pečlivě skrývali události spojené s vraždou Beriji držíce se oficiální verze. A právě díky jejich mlčení je tak těžké zjistit podrobnosti spojené s vraždou Stalina a Beriji.

Proč L. P. Berija, šéf znovu sjednoceného MVD (ministerstvo vnitra) neudělal žádný pokus o zvýšení své bezpečnosti, nesnažil se vrahy předběhnout? Čím se zabýval v poslední dny svého života?

Co z toho, že byl šéfem sjednoceného MVD? Copak mu to dávalo právo a možnosti ignorovat zákon a dělat to, co dělali zločinci? Dělal prostě vyšetřování tak, jak mu velel zákon.

Samozřejmě by to pro něj bylo snadnější, pokud by hned na začátku pochopil, kdo je vrahem Stalina, a přijal opatření k ochraně před činy tohoto člověka. Ale Stalinův vrah – Chruščov – byl blízkým Berijovým přítelem, o tom hovoří mnohé nezávislé zdroje a ani se nesnaží o tom mluvit. Například osobní strážce Stalina vzpomínal, jak Berija a Chruščov hráli gorodky na Stalinově chatě a přitom se dobromyslně navzájem častovali různými předzdívkami, které si vymýšleli. Takové chování vypovídá o dlouholetých přátelských vztazích mezi Chruščovem a Berijou, a tak Beriju ani nenapadlo, že se má Chruščova obávat.

Zdroj: http://www.ymuhin.ru/node/932/k-60-letiyu-ubiistva-lp-berii

Překlad : Sio