Ve zmatku současných hodnot, zvláště mravních a politických, a v kontextu nadnárodních tlaků na podstatné omezení významu národů a států ve prospěch celků velkých (EU), není od věci si položit otázku, jakou roli tyto entity hrály v unikátním procesu pozitivního rozvoje Evropy od 18. století. Tato otázka je velmi aktuální i v případě rozvoje českého moderního národa, neboť plody relevantního vývoje a vědomého úsilí pozvednout český národ z pobělohorské bídy a zaostalosti přinesly unikátní pozitivní výsledky, které jsou ve svém základu znovu ohroženy neoliberálními a globalistickými silami, které, tak jako v minulosti (šlechta, katolická církev, fašismus, nacismus) postrádají zakotvení v demokratických hodnotách. Přes veškeré podobnosti se každý ‚národ‘ musel potýkat hlavně s vlastními podmínkami, zkušenostmi, možnostmi.
Demokracie vs. liberalismus, říše vs. národy
Pro hlubší porozumění unikátně úspěšného procesu českého národního obrození a jeho relevanci k současnosti je třeba si všimnout nejprve sil, které více či méně stály v opozici k národním a demokratickým snahám a teprve poté na podstatu a významné výsledky práce obrozenců pro modernizaci českého národa. Panovnický absolutismus ve spojení s katolickou církví byl trvale u kořene snah udržet feudální systém a s ním nehorázná privilegia nepočetné vládnoucí vrstvy, šlechty a církve. Bezpochyby postupující liberalismus ve svém protifeudálním úsilí od konce 18. století otevřel nové cesty k větší svobodě, iniciativě lidí, k větší produktivitě, ale nezabránil válkám, expanzi na úkor slabších, hlubokým sociálním rozdílům. Jeho vliv byl postupně oslabován různými sociálními hnutími a hlavně osvícenským myšlením. Přesto, že se idea demokracie stávala ideálem dělných vrstev, liberální principy, přijímané hlavně sílící podnikatelskou vrstvou, měly značně odlišnou představu o rovnosti a spravedlnosti.
Soupeření idejí demokracie a liberalismu trvá již přes dvě století a v posledních třech desetiletích vítězí jeho extrémní forma v podobě neoliberalismu, s jeho jevy, jako jsou úpadek kultury, vzdělání, morálky, sociální úrovně většiny lidí a jejich vliv v politice. V centru neoliberálních, globalistických zájmů není obecné dobro, úroveň lidí, ale zisk ve prospěch soukromých zájmů.
Problémem je samotná filosofie liberalismu, zdůrazňující individualismus na úkor kolektivní identity (národní, společenské), která je pro úsilí o spravedlnost, důstojnou existenci všech, daleko důležitější. Liberalistický důraz na málo definovanou svobodu, na ideu, že všichni mají stejné příležitosti, na požadavek co nejmenších práv vlád, že každý je strůjcem svého osudu, dával od počátku velké příležitosti k vykořisťování a ignorování společenských a sociálních problémů. Není v silách individuální iniciativy, včetně charity, přispívat skutečnému obecnému dobru. Původně byl liberalismus spjat s protestantskou vírou, což znamenalo i větší důraz na rozvíjení ideje sounáležitosti, společnosti, národa, zodpovědnosti za stav věcí veřejných, což se přetvářelo v širší politickou aktivitu, více předcházejí revolucím, než tomu bylo v zemích katolických. Samozřejmě příliv bohatství z kolonií byl také relevantní, ale kolonie měly i katolické země.
Pro menší nesamostatné národy byla velkým problémem existence říší, v nichž většinou sloužily jako kolonie pro národy dominantní. Například rakouští Němci upřímně věřili, že jejich vládnoucí postavení je dáno jejich většími schopnostmi, jejich vyšší kulturou a tím právem na moc nad ostatními, včetně Čechů a jejich zemí. Vládnoucí vrstva historii ignorovala a ostatní o ní neměli potuchy. Ne dohody a smlouvy, ale síla rozhodovala. Nesvobodné národy se přirozeně nevzdávaly svého ‚práva‘ na svůj rovnoprávný pozitivní rozvoj a důstojnou existenci.
Od 12. století existovaly snahy lidí vymanit se ze sevření absolutistických a dogmatických přístupů katolické církve, která začala krutě pronásledovat kritiky svých postojů, ‚kacíře‘, kteří srovnávaly církevní scholastiku a praktiky s původními křesťanskými principy a pravdou poznanou. To se týkalo i českých zemí. Nejznámější a nejvlivnější české osobnosti, Jan Hus a Jeroným Pražský, skončili na hranici jako kacíři. Přes pronásledování ‚kacířů‘ jejich vliv na veřejnost sílil, zvláště důraz na spravedlnost, morálku a pravdu poznanou. Situace vyústila v hnutí husitské a náboženskou reformaci, sto let před ostatními reformacemi v Evropě. Česká reformace i formující se český národ byly po dvou stech letech brutálně zničeny Habsburky a katolickou církví. Ale unikátní hodnoty reformace žily mlhavě dál v povědomí národa – užívání češtiny jako úřední a vzdělávací řeči (kromě univerzity, kde vládla latina), český překlad Bible dostupný všem, důraz na mravnost a střídmost života, tolerance mezi nekatolíky (90%) a katolíky, přístupnost vzdělání pro chlapce i dívky, mírná aktivní účast žen na bohoslužbách a veřejných záležitostech. Majetnou protestantskou, posléze ožebračenou a ze země vyhnanou vrstvu nahradila po Bílé hoře cizí katolická šlechta, která se s národem nikdy nesžila. Většinou se trvale ztotožňovala s protičeskou a protidemokratickou mocí, a dodnes její pokusy o návrat jsou nebezpečím jak pro celistvost země, tak pro úroveň národa.
Zrovna tak kruté bylo znevolnění a násilné pokatoličtění obecného lidu a potlačování české identity národa i jazyka. Idea expanze, včetně vílek, na úkor slabších, zůstala legitimní ještě na staletí. Přes nevraživost církevní hierarchie nejednoho katolického kněze bolela devastace českého národa a jeho úrovně po Bílé hoře, známý je případ Bohuslava Balbína. Narozen r. 1621, v roce popravy 27 vůdců českého odboje proti habsburskému katolickému panovníkovi znásilňujícímu práva zemí Koruny české. Skromný počet škol měl latinský, později německý charakter, a na rozdíl od předbělohorského období analfabetismus začal rychle převládat. Navzdory krutým trestům ve skromné míře přetrvávala i přísně tajná společenství nekatolíků. Hony na kacíře, jejich mučení a upalování nebylo nic zvláštního až do 18. století. Násilně pokatoličtěný a znevolněný venkov, kde žila většina obyvatel, byl stále český, i když brutálně vykořisťovaný a zanedbaný. Existuje dostatek svědectví v dokumentech i v literatuře, že reformační láska k češství a k českému jazyku tiše přežívala.
Nástup osvícenství a obrana jazyka českého
Od 17. století ve vzdělanější a svobodnější západní Evropě začalo rašit osvícenské myšlení, a to i pod vlivem antiky, začal se rozvíjet zájem o člověka, život začal být vnímán jako cenný sám o sobě (nejen z hlediska spasení), hodný důstojnosti. Přes pronásledování katolickou církví pravda poznaná, vědecké poznání přitahovalo intelektuální pozornost, od formování přírodovědy k vědám zabývajícím se člověkem a společností, možnostmi sociálního a kulturního povznesení utlačených nižších vrstev. Důležitým se stal křesťanský princip, že člověk byl stvořen k obrazu božímu a že lidé si jsou rovni a mají právo na spasení. K tomu ale potřebovali určitou svobodu, právo rozhodovat sami o sobě. Princip byl myšlenkově různě rozvíjen, podstatným byl princip spravedlnosti a požadavek vzdělání. Rostlo vědomí společných potřeb, společných hodnot, z nichž jazyk, sdílené území, společná kultura, historie, možnost efektivní komunikace, se ukázaly jako nejdůležitější pro identitu a integritu národa a pro společné pozitivní úsilí. A národ se ukázal jako optimální pro politickou účast veřejnosti, pro práci pro veřejné dobro. Mocenské vrstvy tomuto vývoji hrubě nepřály, a nepřejí mu do současnosti. Zvláště malé národy byly pod silnými tlaky vzdát se své identity, integrity, kultury ba i jazyka. Idea univerzálnosti, trvale favorizovaná mocenskými vrstvami, se v různých podobách znovu a znovu vrací, ve snaze potlačit demokratizační iniciativu zdola ve prospěch úrovně většiny lidí, národů, což vyžaduje respekt k jejich rozdílným podmínkám, zkušenostem a možnostem.
Osvícenské myšlení postupně postavily člověka a jeho důstojnost, jeho pozitivní rozvoj do středu intelektuálního zájmu. Navzdory, že čelilo pronásledování ze strany mocných, jeho ideje se rychle šířily po celé Evropě s úsilím o nápravu. J. A. Komenský předběhl o sto let svou dobu, když stavěl vzdělání a mravní principy a vzdělání pro chlapce i pro dívky na první místo v jejich rozvoji k dospělosti, k zodpovědnosti za sebe i za druhé. V exilu svými názory na vzdělání a pedagogiku ovlivnil část nekatolické Evropy. Důraz na znalosti, na vědu se v následném osvícenství stal hlavní nadějí na to, co se brzy začalo nazývat pokrokem v širokém smyslu — kulturním, sociálním a později i politickém. Idea dostupnosti vzdělání pro všechny samozřejmě předpokládala používání mateřských jazyků. Tato praxe existovala již v české reformaci v 15. a 16. století, která vedle latiny používala češtinu při bohoslužbách a kázáních, v tisku a ve výuce. Ale mocenské úsilí katolických Habsburků a církve nakonec na Bílé hoře r. 1620 triumfovalo.
Pobělohorské brutální přerušení tohoto vývoje nezničilo mezi vzdělanci zcela povědomí o existenci, historii, charakteru a tragédii české reformace. V 18. století mezi nimi bylo i dost skepse a nevíry v udržení českého národa a jeho jazyka v budoucnu vzhledem k rychlé expanzi Němců a němčiny od 17. století do slovanských oblastí, včetně českých měst, zvláště Prahy, a privilegované pozici Němců v zemích Koruny české. Ale zároveň v práci nevelkého počtu českých vzdělanců sílila touha zachovat a zmodernizovat češtinu i jiskřička naděje na její zachování v ušlechtilé formě (A. Frozín, F. M. Pelcl, J. Dobrovský). Motivací nebyl jen vědecký zájem, ale i emocionální sepětí s poníženým českým lidem.
Absolutismus, centralismus, kruté nevolnictví, útrpné právo, hladomory za Marie Terezie, prohrané války s Pruskem málo přispívaly k loajalitě poddaných ke koruně. Katolická šlechta občas projevovala zájem o stará práva Českého království v naději, získat oporu pro návrat své pozice v českých zemích, ztracenou Obnoveným zřízením zemským r. 1627. Znalost historie se jevila jako důležitá pro nápravu křivd a zločinů spáchaných Habsburky a katolickou církví na ‚českém národě‘. Rostoucí vědomí důležitosti znalosti historie vyústilo v sílící zájem o historickou tvorbu. Přes pronásledování vědy katolickou církví až do 19. století nepočetné měšťanstvo a část české šlechty se seznamovala s osvícenským myšlením, které umírněně pronikalo i na Univerzitu Karlovu. Srovnávání základů slovanských jazyků se stávalo nejen koníčkem. Nejtěžší bylo prosadit osvícenské vědecké metody. Oblíbená Kronika Václava Hájka z Libočan ze 16. století, byla plná chyb a autorovy fantazie. Piaristický kněz a učitel Gelasius Dobner (1753–1829) ji podrobil důkladné kritice a opravám na základě věrohodných zdrojů informací. Přezkoumal kriticky dosud používané prameny a formuloval tolik potřebné vědecké zásady v přístupu k historii (1763).
První historickou prací psanou na těchto principech, z hlediska silného zemského vlastenectví, byly více jak šestisetstránkové německy psané Stručné dějiny Čechů od nejstarších dob až do dnešních časů od F. M. Pelcla (1734–1801), vydané mezi roky 1774 a 1817 čtyřikrát. Vlivem osvícenských ideálů měl Pelcl dokonce pochopení pro hrdinství Jana Žižky a Prokopa Holého. Pracím těchto průkopníků vědeckého přístupu k českým dějinám, psaným německy, však scházel národní aspekt a byly dostupné jen úzké vrstvě českých vzdělanců, včetně těch, zajímajících se o slovanský a český aspekt historie zemí Koruny české. Cítili se Čechy původem, jazykem, kulturou, historií. Touha po sebepoznání v kontextu národa se opět stala důležitým aspektem identity lidí.
První takovou osobností se zájmem o slavistiku byl filolog a učitel jazyků V. F. Durych (1735–1802), se silným sepětím s češstvím své rodiny a rodného Turnova. Jako kněz pavlánského katolické řádu, se zabýval hlavně překlady Bible do slovanských jazyků. Chtěl tím povzbudit studium slovanských mateřských jazyků (1777). Nedokončenou Obranu českého jazyka už psal česky, ne latinsky či německy. Jeho češství se vědomě prohlubovalo s jeho věkem. Zdá se, že byl jedním z prvních, kdo si uvědomil hodnotu kulturních snah slovanských národů v Evropě. Postupně vznikla celá řada obran českého jazyka. První se zdá být Obrana Antonína Frozína (1704) žijícího v Plzni. V úvodu svého českého překladu z latiny do češtiny, Obroviště Mariánského Atlanta, hájí český jazyk jako užívaný většinou venkovského obyvatelstva zemí Koruny české a vyvrací názor, že čeština již zanikla. Vyjadřuje též přesvědčení, že čeština nikdy nezanikne, neboť je součástí slovanských jazyků, jež se užívají v rozsáhlých oblastech až k Dálnému východu. Další českou obranou českého jazyka byl spis spisovatele K. I. Tháma (1763-1816). Obrana byla kritická ke šlechtě mluvící německy, k její prostopášnosti, lakomství, lhostejností k osudu Čechů a kritická i ke katolické církvi, zvláště jejímu ničení českých knih. Poukázal na to, že česká nekatolická emigrace lépe chránila český jazyk než katolické duchovenstvo v českých zemích. V lásce a nezměrné obětavosti těchto českých emigrantů (jejichž seznam uvádí) viděl záruku budoucnosti českého jazyka i jeho úrovně. Bylo významné, že se J. Pelcovi po značných peripetiích r. 1775 dokonce podařilo poprvé vydat Obranu jazyka českého Bohuslava Balbína, téměř sto let po jejím napsání. Další obranu napsal J. A. Hanke (1776), který přičítal úpadek českého jazyka šlechtě, germanizaci považoval za nesmyslnou a hájil češtinu jako jazyk nejvýznamnější části rakouského mocnářství. Zároveň ukazoval její příbuznost s ostatními slovanskými kmeny. Za záruku zachování jazyka považoval školu a úsilí očistit český jazyk od germanismů. Hájil znalost češtiny jako potřebnou pro širokou škálu praktických potřeb.
Konflikty mezi vládnoucím politickým a katolickým absolutismem a zvyšujícím se vlivem osvícenských myšlenek hájících svobodu, rovnost, vědecké poznání i sociální spravedlnost, byly doprovázeny vzpourami nelidsky vykořisťovaných poddaných i válkami. Z hlediska českého obrození byla významná i vědomá snaha stoupajícího počtu vzdělanějších jednotlivců vracet se vědomě ke svým potlačeným českým kořenům, k českému jazyku, historii, kultuře a přispívat k posilování národa k tomuto návratu. Proces to byl zprvu nenápadný, ale český venkov byl zárukou úspěchu. Hlavně z venkova pocházela česká vlastenecká inteligence. Studium teologie bylo jednou z mála cest, jak chudý student mohl dosáhnout univerzitního vzdělání.
Zásluhou Durycha bylo, že pro filologii, zvláště slovanskou, a bohemistiku získal svého geniálního žáka a přítele Josefa Dobrovského, který také vystudoval teologii, ale na rozdíl od Durycha se na kněze vysvětit nedal. Stejně jako F. M. Pelcl, Dobrovský přijal místo vychovatele pro čtyři syny hraběte Nostice, což mu dalo i dost času k vědecké práci. Dobrovský se již jako student filologie vydával svou odvahou a poctivostí do nebezpečných situací, například odmítnutím pravosti relikvie rukopisu sv. Marka (část Bible) a svým útokem na kult Jana Nepomuckého. Věhlas úrovně jeho vědecké práce sahal i za hranice říše. Svým zájmem o slovanské jazyky, zvláště český, také přispíval k jeho modernizaci a popularizaci mezi šlechtickými žáky zajímavými dialogy. Jeho ‚obrany‘, poměrně rozšířené a občas obsahující i historický aspekt hojného používání češtiny mezi šlechtou do začátku 17. století, měly získávat sympatie šlechty k českému národu a jeho jazyku. Neoficiálně založil obor slovanských studií.
Tento počátek českého národního obrození s důrazem na obranu českého jazyka jako jazyka starobylého, funkčního a stále živého mezi neprivilegovaným obyvatelstvem Království českého, byl nejcennějším základem a vkladem k rozvoji úrovně českého národa a k jeho důstojnější existenci. Zájem o modernizaci a rozvoj zanedbaného českého jazyka pokračoval i v dalších obdobích a to s vědomím, že moderní společný jazyk, možnost efektivní komunikace, je základem k obecnému vzdělání i k práci pro vyšší úroveň všech. Většina českých obrozenců přijala více či méně osvícenský koncept pokroku, víru, že je ve schopnostech lidí znalostmi, komunikací, spoluprací zušlechtit úroveň života většiny lidí, že jejich osud nebyl určován boží vůlí. Trvalo ještě několik desetiletí, než k takové iniciativě většina lidí dostala alespoň omezené možnosti. Konzervativní síly, šlechta i katolická církev se tomu bránily občas i násilně. Zrovna tak se občas násilně bránily vrstvy neprivilegované. Katolické země se svým politickým a církevním absolutismem však zůstávaly ve svém intelektuálním a ekonomickém vývoji pozadu s důsledky, mezi nimiž dominovalo zvyšování sociálního napětí.
Josefínské reformy
Císař a král český Josef II., ovlivněn osvícenským myšlením, po své návštěvě Francie v 80. letech 18. století byl přesvědčen, že tam nutně dojde k revoluci. Po celou dobu své vlády, včetně velmi konfliktních deseti let spoluvlády se svou matkou Marií Terezií, zaváděl reformy k zefektivnění státní správy, zavedli povinnou šestiletou školní docházku v mateřských jazycích, vyšší školství zůstalo v němčině a latině. Ale cesta k potřebným vzdělávacím možnostem v mateřských jazycích trvala přes půl století. Josef II. omezil moc katolické církve (zrušil přes 700 klášterů, které nepřispívaly k obecnému dobru, omezil závislost katolické církve na Vatikánu). Roku 1881 vydal toleranční patent rušící katolictví jako jediné povolené náboženství. Věnoval pozornost ekonomice i sociálním podmínkám a r. 1881 zrušil patentem nevolnictví, s jeho nesvobodou venkovského lidu. Možnosti stěhování a podnikání podstatně přispěly k osobní iniciativě lidí. Robotní povinnosti zůstaly až do revolucí r. 1848. Odpor ‚české‘ šlechty proti zrušení nevolnictví byl velmi urputný.
K dalšímu dočasnému posunu k větší svobodě lidí došlo v důsledku Velké francouzské revoluce, která byla krutou reakcí na kruté sociální poměry v katolické Francii. Ze strachu, že by se mohla v Evropě rozšířit, řada mocných evropských panovníků zorganizovala proti Francii několik tažení. Když byl Napoleon, od roku 1804 císařem, definitivně poražen roku 1815, Rakousko se rychle vrátilo k absolutismu a k posílení moci katolické církve jako hlavního dozorce nad obecným lidem. Mocenská vrstva v Rakousku se z předešlého vývoje moc nepoučila, stále věřila v udržení v podstatě feudálních vztahů. Věřila, že uspořádání společnosti do čtyř stavů je dáno Bohem, že čtvrtý, nejpočetnější neprivilegovaný stav, existuje k službám ostatním. Nedovedla si představit, že tito lidé myslí a cítí jako ostatní, vnímají dané poměry jako hluboce nespravedlivé a že jejich touha po důstojném životě je oprávněná.
Všechny zmíněné josefínské reformy posílily rozvoj českého národního obrození navzdory tomu, že politický absolutismus po desetiletí brzdil kulturní, ekonomický, intelektuální i sociální rozvoj. Důležitým aspektem zrušení nevolnictví bylo, že zbídačelé venkovské obyvatelstvo se začalo stěhovat za prací do měst. Je hodné pozornosti, že toleranční patent, který povolil helvetskou a luteránskou církev, ale ne Jednotu českých bratří, měl za následek přestup 30 tisíc rodin k protestantství, což ze tří milionů obyvatel českého království bylo značné číslo. Po roce byly přestupy ztíženy. Podobně zajímavé je, že řada významných osobností českého obrození byla protestantského původu (Kollár, Palacký, Šafařík). Bylo poněkud paradoxem, že reformy Josefa II. mířily k vytvoření silného centralizovaného rakouského státu, mluvícího německy. Vědomí této skutečnosti také hrálo roli v úsilí českých obrozenců zintenzívnit svou práci pro zvyšování úrovně českého jazyka.
Zbytečné jsou tradiční spory o tom, které aspekty českého národního obrození byly důležitější, zda domácí, či zahraniční, katolické či protestantské, mocenské protinárodní tlaky nebo protitlaky. Bylo to spojení řady aspektů, různě měnící svou důležitost v čase. Základem bylo, že venkovské, nesmírně chudé, nevzdělané a krutě vykořisťované obyvatelstvo mluvilo převážně česky. V důsledku své situace mohlo těžko cítit nějaký silnější vztah ke státnímu útvaru, ve kterém žilo. Ale rádo se ztotožnilo se vším, co odráželo kulturní aspekty jeho češství a ideál větší svobody a spravedlnosti. Podobný proces probíhal v řadě dalších národů Evropy, zvláště menších, nesvobodných a utlačených, Je ale pravda, že české obrození přineslo výjimečně obdivuhodné výsledky.
Podstatná je otázka týkající jeho nejdůležitějších fází vědomě navazujících na práci vůdčích osobností, které většinou dokázaly překračovat hranice možného. U kořene byl filologický zájem, úsilí o modernizace češtiny, legitimován i tím, že Josef II. uměl česky. Ten byl brzy rozšířen o vědecký přístup k české historii, samozřejmě s omezeným záběrem, ale postupně s vědomím cenných stránek husitství a české reformace. V této fázi, i přes veškerou cenzuru, už pronikaly do střední Evropy silněji i osvícenské myšlenky, které přispěly k novým pohledům na existenci člověka i národů. Samozřejmě součástí byla skrytá i otevřená opozice vůči konzervatismu církevnímu i šlechtickému. Tento základ se začal od 20. let 19. století formovat do úspěšného úsilí široce kulturního, vědeckého a postupně i politického. Bylo to hnutí národní, v němž se muselo čelit vládě i Němcům. Šlechta se ho účastnila jen vzácně. Většina zůstala při svém konzervatismu, němectví a stavovství. Historik Josef Pekař se snažil dokazovat, že šlechta měla podstatný podíl na českém obrození. Ve skutečnosti ale jen několik jednotlivců se s ním důkladněji ztotožnilo, a v celém procesu finanční podpora šlechty několika obrozeneckým institucím a podnikům nehrála podstatnou roli.
Pokračování
