Vládní dluh Česka klesl v prvním čtvrtletí na 42,4 procenta hrubého domácího produktu ze 42,6 procenta na konci loňského roku. Údaje zveřejnil Eurostat. Česko je tak sedmou nejméně zadluženou zemí EU a zároveň spolu s Německem patří mezi 12 zemí EU, kde se dluh ve čtvrtletí snížil. Analytici ale upozorňují, že klesl jen díky rozpouštění starých finančních rezerv, rozpočet je jinak trvale v deficitu.
V celé EU stoupl dluh ve čtvrtletí na 88,2 procenta z necelých 87 procent. V zemích platících eurem dluh stoupl na 92,9 procenta z 92 procent. Přitom požadavky na přijetí eura, tzv. maastrichtská kritéria, například požadují vládní dluh pod 60 procenty HDP.
Vládní dluh je tvořen dluhem vlády a dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů.
Nejvíce zadluženou zemí je Řecko (168,8 procenta HDP). To ale v prvním čtvrtletí zadlužení ve vztahu k HDP snížilo o 8,3 procentního bodu, upozornil Eurostat. Mezi další nejvíce zadlužené země s více než 100 procenty HDP patří Itálie, Portugalsko, Kypr a Belgie. Nejnižší zadlužení mají Estonsko, Lucembursko a Bulharsko, všechny pod 30 procenty HDP.
Zdroj: Esondy
6 comments on “Česko je sedmou nejméně zadluženou zemí v EU”
Není se čím chlubit vzhledem k našim žebráckým platům. Dluh máme s obdobím vlády komunistů nesrovnatelně větší, navíc všechen majetek je v cizích rukách. Tomu říkám hospodářský zázrak. Všichni, kdo tady vládli, by se měli pochytat a zavřít, až zčernají. Nejsem si vědom žádného vynikajícího hospodářského úspěchu. Kdysi v roce 1993 mne v letadle cestou z konference zpovídal československý emigrant z Austrálie. Jeho verdikt nad českým vývojem byl ten, že nás nemilosrdně vykradou.
máte pravdu, pane mirror. Ono by se totiž k stávajícímu dluhu měly připočítat všechny zisky z privatizace národního majetku
Mirrore, znal jsem jednoho emigranta, jenž se vrátil z Austrálie a co údajný vlastník opálového dolu si v Opavě založil zlatnictví. Nejenže mu je vykradli, ale i místní společníci jej dokonale a elegantně oškubali. Ten člověk tu úplně pohořel, poněvadž si nedokázal představit, co jej v zemi, kterou před třiačtyřiceti lety opustil, může všechno potkat.
Já si zase pamatuju, jak to tenkrát říkala moje matka. Ona nebyla študovaná, narodila se za války, vzešla z ho*na, celej svůj život prožila v reálným socialismu, dělala rukama, ale tolik si dokázala dát dohromady, aby to byla schopná shrnout větou, reagující na takový ty kydy – jak teď přijdou zahraniční investoři a ohromný investice a konečně se budeme rozvíjet – která zněla „on sem někdo bude investovat korunu, aniž by z ní očekával minimálně dvě zpátky“.
Ten kolega z Austrálie toho napovídal více. Pozval k sobě svoje spolužáky, ti se však projevili jako vyžírky. Pro něho bylo naprosto normální pracovat i přes víkend, zatímco jeho hosté si chtěli jen užívat. Když v roce 68 přišel do Austrálie, tak tam vládl tak tvrdý kapitalismus, že nebýt krajanů, nikdy by se z bídy nevyhrabal.
Mirrore, to jsou ta rozdílná kulturní „špecifiká“! Například náš Australan při budování prodejny potřeboval odvozit zbytek písku za dům. S očumujícím chlapíkem se domluvil, plácli si na to a náš konečně doma se těšící navrátilec rozradostněn odešel na nedaleký Městský úřad. Po návratu neviděl nejen chlápka, ale i kolečka včetně lopaty byla fuč. Jen ta prakticky netknutá hromada písku zůstala.