Co se (ne)děje ve Venezuele

Ve Venezuele se něco děje, není to nic pěkného a situace eskaluje. To je ale asi tak všechno, na čem se shodneme, protože mediální pokrytí je jako obvykle povrchní, zkratkovité a tendenční a naprostá většina zpráv o Venezuele se nese v duchu ideologické zkratky o nevyhnutelném krachu socialismu. Fundovaný rozbor situace, dynamiky venezuelské společnosti, příčin a následků se (bohužel jako obvykle) nekoná. Dílem proto, že je to složité a nejsou lidi (a s rušením „zbytečných“ humanitních oborů jich bude nadále ubývat), kteří by toho byli schopni, dílem jistě i proto, že ona floskule o „krachu socialismu“ je tak lákavá.

Jenže jako obvykle je situace mnohem složitější. Především (v tomto případě ale nejspíš nikoliv v první řadě), současný venezuelský prezident Maduro prostě nedosahuje kvalit svého předchůdce Cháveze, nemá nejenom jeho charisma, ale ani jeho inteligenci a vůdčí schopnosti. Pořád je to ale jen jeden muž a jednotlivci nikdy neurčují osudy národů. Vedle Madura nepochybně existují na venezuelské mocenské šachovnici i další figury, ať již v armádě, policii či politice, které také mají svoje zájmy,. O jejich roli se ale nic nedozvíme (asi by šla zjistit, ale znamenalo by mnoho rešeršní práce, od níž tu ale máme právě novináře, není-liž pravda?). V případě armády je to jasné, neboť vojáci jako snad jediná složka společnosti dostávají i nadále mzdy v plné výši.

Samotné ekonomické problémy Venezuely nejsou ani důsledkem nějakého socialismu, jako spíše sázky na jedinou kartu – ropu. V ekonomické teorii se tomu říká holandské nemoc a jak již sám název napovídá, se socialismem to nemá nic společného.

I když celá řada venezuelských problémů má nepochybně vnitřní příčiny, stejně nepochybně existují i vnější tlaky, zejména ze strany USA, které mají ve Venezuele své zájmy (chtějí její ropu a nechtějí její uprchlíky) a amerického kapitálu. A jak známo, Spojené státy nikdy nešly pro pokus změnu režimu v cizí zemi daleko a neštítily se pro to ničeho. Čím hůř pro domácí, tím lépe pro USA, to je osvědčená americká strategie. Vzhledem k nadnárodní povaze kapitalismu je pak nutné i venezuelské občany, kteří mají zájem na restauraci kapitalismu, považovat za do značné míry vnější faktor. A že takových keťasů, kteří hledí především na vlastní zisk a bída spoluobčanů jim je u zadele, bude jistě i ve Venezuele dvanáct do tuctu.

A nakonec jeden zcela zásadní aspekt – neexistuje jediný důvod se domnívat, že pokud by ve Venezuele nevládl (formálně?) socialistický režim, že by žádné problémy neměla, existují však všechny důvody k domněnce, že pokud by Venezuela byla demokratická (kapitalistická), tak by analogická situace, tedy kolaps školství, zdravotnictví i zásobování nebyl prohlašován za logický důsledek kapitalismu a něco nežádoucího, ale vše by bylo v pořádku, chudáci by nikoho nezajímali a za svoji bídu by si mohli sami.

To všechno jsou ale jen spekulace, protože informací o Venezuele je žalostně málo (asi tak, jako informací o KLDR) a kromě faktu, že se zmítá v problémech a společnosti je rozdělená (kdyby nebyla a režim si stále nedržel významnou podporu části populace, tak by dávno padl) o tamní situaci není známo nic, na základě čeho by se dal udělat kvalifikovaný názor. Výkřiky k „logickém krachu socialismu“ ani redukce celého problému na jediného muže – prezidenta jím rozhodně nejsou.

Převzato z blogu Tribun