Demaskuje návrh poslance Klána na rozprodej národních parků KSČM?

Nedá mi a musím reagovat  na článek Národním parkům hrozí velký rozprodej veřejných pozemků a další zástavba.

Je tragédie, když strana, která má v názvu slovo „komunistická“, svými činy nahrává bujení kapitalismu ve svojí nejdrsnější podobě. Developeři jsou zločinci, kteří na úkor našich dětí a dalších generací, ničí krajinu a přírodu, naše životy, jejich kvalitu a zdraví. Pro regionální ekonomiky je drtivá většina takových projektů kontraproduktivních nebo maximálně s neutrálním dopadem. Pro soudržnost obyvatel a společenský život obcí s takovými projekty je to většinou likvidační, protože dojde k několika negativním efektům:

• Rozdělení na příznivce a odpůrce projektů.
• Závist.
• Rozmělnění soudržnosti přísunem cizích elementů, jak v případě cizích návštěvníků tak v případě zaměstnanců, kteří se málokdy rekrutují z řad místních.
• Negativní dopad na peněženky jak daňových poplatníků, tak veškerého obyvatelstva, jelikož projekty bývají často financovány systémem dotací a pobídek, které v rámci finančních toků financujeme všichni včetně nemluvňat.

Jakákoliv další výstavba v dnešní zastavěné a přetechnizované krajině je zásahem do systémů. V chráněných územích to často mívá obzvláště negativní dopady. Vyvolávat diskusi, zda potřebujeme další zástavbu na územích zvláště chráněných, především na územích národních parků považuji za výraz nejtupějšího idiotismu, šílenství a možná i těch nejsobečtějších vlastností, kterými se vůbec jedinci druhu homo sapiens mohou honosit. (Není někomu podezřelé, že s podobnou snahou, s jakou se na Šumavě ruku v ruce snaží společně klika z ODS a KSČM zastavovat území národního parku, tak s téměř identickými snahami např. v případě Vřesové studánky a její zástavby či provozu a rozšiřování lyžařských areálů v Jeseníkách se setkáváme u subjektů jako KDU-ČSL, Zelených, starostů a TOP 09, ač se v jiných případech tváří jako urputní ekologové?)

I v rámci zákonů, jejich smyslu a vymahatelnosti je tento návrh krokem k posílení neoliberálních ideálů žádného státu, všeobjímajícího trhu bez pravidel hry, který sám o sobě by měl vše vyřešit.

Ničení krajiny, rušení pravidel sloužících k ochraně přírody, však nikdy nic nevyřešilo. Naopak. Z opakující se historie můžeme vzpomenout na zkázu mnoha civilizací a národů, ekologické katastrofy, desertifikace celých oblastí, znehodnocení polí a pastvin a změnu celých biomů a opakovaná stěhování národů po celých kontinentech. I války o vodu byly často důsledkem předchozího podobného nezodpovědného přístupu ke krajině. A v dnešní době s aktuální tématem novodobého stěhování národů bychom také tohle měli brát v potaz. Spolu s alpskými a karpatskými zeměmi jsme střechou Evropy, kde pramení většina vodních toků Evropy.

Společenská diskuse by v době zásadních klimatických změn a změn s nimi souvisejícími v podobě zhoršování zdravotního stavu a hynutí dřevin (netýká se jen smrku) a změn ve vegetační stupňovitosti i vegetačních pásmech jak v rozšíření druhů rostlin, tak druhů živočichů, v dobách zhoršování vodní bilance krajiny a zásob povrchových i podpovrchových vod, měla znít zcela jinak.

• Jak účinně regulovat zástavbu mimo intravilány obcí mimo chráněná území?
• Jak účinně změnit či usměrnit běžné hospodaření v krajině především zemědělské a lesnické, tak aby nenahrávalo dalším negativním změnám v případě odvodňování krajiny, zvýšené eroze vodní i větrné?
• Jak chránit biotopy chráněných a ohrožených druhů?

V rámci stanovení managementu zvláště chráněných území zatím panuje rozpor, který se přenáší i do odborných kruhů. Otázka hledání pravdy je někdy složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Je jasné, že nepůjde tyto problémy vyřešit jinak než společnými silami. Nejsme nikdo pánbůh, abychom se nikdy i v otázkách, ve kterých se považujeme za odborníky či velmi dobře znalé laiky, nemýlili. Ač mohou mít různé skupiny lidí různé pohledy a různé názory, ač je člověk lesníkem, ochráncem přírody, myslivcem, zemědělcem nebo „jen“ občanem, máme společné zájmy. Jedním z nejdůležitějších společných zájmů jsou fungující přírodní systémy. Velké rozdíly bývají často rozdmýchávány uměle díky fanatičnosti aktérů a postranních zájmů lobbistických skupin v pozadí. Jakýkoliv fanatismus je samozřejmě zhouba, nemusí jít jen o ten náboženský.

Poctivé sledování problémů do hloubky i jejich šířky a souvislosti s problémy jinými však nelze nálepkovat jako fanatismus. Ba naopak je to asi jediný možný přístup, který může vést k řešení.

Umění ROZLIŠOVAT je v dnešní době licoměrnosti v některých názorech a spolu s ním provázaného postmodernismu zpochybňujícího existenci faktů a pravdy a rozpouštějícího myšlení vzácný dar. Budu volně citovat slova člověka, od kterého by takový postoj málokdo čekal, z doby, kdy byl předsedou vlády. „Pokud existují chráněná území se svými zákony, tak by se ty zákony měly dodržovat a měl by se dodržovat smysl jejich vyhlašování.“ Ta slova prý padla při dohadech jednoho developera, který chtěl ukrajovat čím dál více z Národní přírodní rezervace Praděd.

V otázkách podpory developerů na Šumavě jsem  se v listopadu roku 2014 dotazoval paní europoslankyně za KSČM Konečné, a ta mne tenkrát odkázala na jejich odborníky. Na názor odborníků však asi nedal tento poslanec se svým návrhem zákona. Anebo je to jinak a všechno svědčí o odborné i morální úrovni současného vedení této politické strany a mnoha jejich poslanců, které pak vrhá velice temný stín nad řadové členstvo, voličskou základnu i některé solidní politiky svázané s touto stranou?

Chránit slabší a ty, jež se sami chránit neumějí jako např. přírodu, je v podstatě levicovou myšlenkou. Je otázkou, zda se pak název komunistická již nestal jen marketingovou záležitostí, který někoho k této skupině může přitahovat a jiného zase apriori odpuzovat, bez ohledu na to, jakou dělají skutečnou politiku. A tyto vzájemně zdánlivě protichůdné cíle však mohou být součástí zájmů a strategie stejné mocenské skupiny, která asi ovládá i tuto politickou stranu.

Zároveň však nelze nezmínit další související otázku. Jak získat politickou podporu pro pozitivní změny v ochraně přírody a hospodaření v krajině a rozumného rozvoje regionů, když tradiční levicové strany se zmítají v ideových a personálních problémech a ty tzv. pravicové ukázaly, že jejich koncepce ochrany přírody jsou zcela mylné a ovlivněné zájmy skupin, které jsou pro svět a přírodu nebezpečnější než kdejaký kšeftař s pozemky.

Například strana Zelených prošla výraznou pozitivní změnou, ale i z tohoto rozhovoru vyvstává otázka. Je možné, aby někdo s takovými názory byl skutečně možnou alternativou jak právě v podpoře ochrany přírody, tak v případě udržitelného rozvoje ekonomiky a společnosti? Udělejte si obrázek sami. Ale můj názor je, že nikoliv, alespoň v dohledné době. Panu Stropnickému však přeji v pokračování osobního rozvoje další pozitivní krůčky.

Návrhu poslance Klána z KSČM nelze přát nic jiného než krach. A všem, kteří si ten krach přejí, přeji já, aby zachovali chladnou hlavu a na základě jednoho hlasování v poslanecké sněmovně, za kterým může stát ledasco, nevyjadřovali povrchně bez znalosti daných souvislostí názorovou a politickou podporu komukoliv, kdo si to kvůli dalším činům v žádném případě nezaslouží.

Nestačí jen věřit, že bude líp. Ač jsme dost drsné okamžiky destrukce státu a ataku na ochranu přírody již zažili a některé změny ve světě jsou pozitivní, skutečné změny nás teprve čekají a nezbyde nic jiného, než se jich aktivně účastnit a pozitivně je ovlivňovat. Všechny možné revoluce se neosvědčily. Budeme se muset inspirovat přírodou a dělat spíše evoluční změny. V něčem můžeme aktivitou něco uspíšit a připravit podmínky. Některé změny budou chtít více času. Tady je potřeba rozlišit naléhavější změny a ty dlouhodobější. Mezi naléhavé patří klimatická změna a její důsledky. Mezi střednědobé řešení otázek nezaměstnanosti a technologického vývoje, jež zvyšují tlak na zdroje a jejich přerozdělování a otázek sociální integrace v době desintegrace společnosti, viz tento článek Jana Kellera.

A mezi dlouhodobé náhrada současného neoliberálně-kapitalistického systému, který se chová k planetě jako absolutní parazit s letálními následky parazitace. Viz zde a zde.

Jestliže však podobu světa více než jednotlivci ovlivňují mezinárodní organizace, jejímiž jsme často členy, musíme se snažit o jejich pro planetu co nejpříznivější podobu a kroky, anebo v případě, kdy změna nebude v podstatě možná, o opuštění takových organizací. Pokud jsme například členy organizace, která má zapotřebí po planetě rozdmýchávat válečné konflikty a k tomuto účelu používat v současnosti naše expediční sbory a bůhví koho ještě v budoucnosti, jak v takovém případě, kdy jde o nemalé vynaložené prostředky, čas, zdroje materiální i lidské a nemalé ekologické i ekonomické škody v místech konfliktů, to můžeme myslet jakkoliv vážně s ochranou přírody? A co peníze vynaložené jako „pomoc Turecku na zvládnutí migrační krize“? Kolik by se za  ně mohlo udělat něco pozitivního pro přírodu? Nehledě na to, že turecké elity byly důležitým spoluviníkem krize!!

Ochrana přírody nemá peníze na vlastní provoz a důstojné ohodnocení vlastních zaměstnanců a pracovníků. Ochrana přírody je pak nucena brát peníze odkudkoliv. A co když, i právě kvůli tomu, pak kvůli formování názorů na různá témata i ze strany lidí pracujících či pomáhajících v ochraně přírody dochází k sebevražednému cyklení v začarovaném kruhu? Co když pak takto jen nepodporují svoje katy a katy života na Zemi, minimálně takového života, jaký známe? VŠE SOUVISÍ SE VŠÍM.

Pokud tedy budeme chtít pořádné zákony, národní parky a chráněná území přirozeného charakteru i s kousky divočiny, fungující kulturní krajinu, i obyčejnou vodu ve studnách, bez reziduí glyfosátů (totéž platí pro potraviny)  a obyčejný život v klidu a míru,  budeme muset změnit mnohem více, než nějaké hlasování ve sněmovně a nebo správně usměrněné a provedené řízení EIA. Začíná to životem v míru. A pro ten je potřeba něco udělat.

Je důležitou otázkou, jestli trend nastavený v 90. letech v otázkách bezpečnosti a zahraniční politiky, je správný. Myslím si, že ne, a že změna v tomto nastartuje další změny. A domnívám se, že to bude natolik velký impuls, že to bude zemětřesení i v mocenských ambicích různých lobbistických uskupení, která mají zdrcující vliv i na podobu ochrany přírody. Ropná, jaderná, zbrojní, těžařská, dřevařská, dopravní, chemická, farmaceutická lobby a na ně napojená zóna bankovního sektoru a pojištění.

Jestliže nechceme, aby nás dál zahrnovali svými vymoženostmi od vyhořelého radioaktivního odpadu a úniku radioaktivity při haváriích, cenové politice od energií po dětskou výživu, lesního hospodaření na úrovni pouhého dřevorubectví, zástavby a betonování krajiny včetně národních parků, chráněných krajinných oblastí a přírodních parků, o maloplošných územích ani nemluvě, dopravních nehod, výskytu rakovin, kardiovaskulárních chorob, diabetu a dalších civilizačních chorob, kroků guvernérů „národních“ bank, přetěžování v práci jedněch až do úplného vyčerpání a neumožnění důstojného života těch, jež smysluplnou práci nedostanou, 30 % výdaje z HDP na zbrojení, jako v případě našeho vzoru v ochraně „demokracie“ a západních hodnot, USA, útlak chráněných druhů živočichů a rostlin včetně velkých šelem, stavbou nesmyslných staveb v krajině typu dálkových vedení energie sloužících k handlování s vyrobenou energií a obohacování se úzké skupiny lidí na úkor ostatních nebo sponzorování továren na maso v našich lesích a krajině, které jsou pak limitujícím faktorem přirozenějšího stavu našich ekosystémů, kdy v lesích tento způsob hospodaření v zájmu lovecké lobby ničí obnovu drtivé většiny našich dřevin a způsobuje další náklady hrazené obyvatelstvem a ohrožuje existenci některých ekosystémů vůbec, je zapotřebí rázného kroku.

Prvním krokem může být vystoupení ČR ze Severoatlantické aliance. Jiné cesty z toho není…