Demise papeže je fantastickým výplodem žurnalistů

Tato věta je pravděpodobně nejvhodnějším titulkem k hlavní události dnešního dne. Zhruba před 280 dny ji pronesl Federico Lombardi, člen řádu Tovaryšstva Ježíšova. Co je ovšem důležitější identifikací příslušné osoby, tak zároveň ředitel Tiskového centra Svatého stolce, Vatikánského rozhlasu a Vatikánské televize. S použitím světské terminologie bychom řekli „vatikánský director of public relations“.  Uteklo pár měsíců a není na škodu se alespoň symbolicky zeptat, jakou podivuhodnou cestou jsme se dostali od fantastického výplodu žurnalistů až k Sixtinské kapli plné kardinálů.


Od roku 2005, kdy na Petrův stolec nastoupil kardinál Ratzinger, jsem jako člověk bez silnějšího zájmu o církevní děnní, zaznamenal pouze tři události, které vzbudily moji pozornost. První bylo rozmazávání členství nového papeže v Hitlerjugend, které jako někdejší Pionýr vidím příslušnou „optikou“, a jako takové mne tedy vůbec nezajímalo. Ovšem mrzelo mne, že tato záležitost poněkud překrývala informaci o jiném dřívějším působení, konkrétně o 24 letech na pozici prefekta Kongregace pro nauku víry (ano, dotyčná instituce opravdu stále existuje). Prostě mi v jednadvacátém století připadalo pro veřejnost zajímavější informací, že nový papež byl roky „nejvyšším inkvizitorem“, než malým chlapcem v hnědé košili. Ale budiž…cesty Boží jsou nevyzpytatelné a postupy týmů public relatinons komplikované.


Druhá událost se v dnešní situaci jeví poměrně vtipnou. Benedikt XVI., jako jeden z mála papežů, provedl velkou změnu v pravidlech konkláve a pravděpodobně se stane úplně prvním papežem, který může výsledek svého zásahu zhodnotit, tedy myšleno ještě za svého pozemského života. Pro zajímavost, původní forma konkláve vykazovala velmi tvrdou formu demokratických voleb, která spočívala na principech: „Každý má možnost být zvolen. Budeme tu tak dlouho, dokud se neshodneme. Vítěz odejde s nikoliv menším, než dvoutřetinovým mandátem.“ Dovedete si představit aplikování podobných pravidel například v našem parlamentu..? Místo oblíbených „stojedniček“..? Před každým hlasování sebrat mobily a notebooky, zamknout sněmovnu, zavřít kantýny, vyhodit poradce a lobisty a nepustit poslance ven, dokud to nebude 2/3 vůči 1/3..? Kolik „povedených“ zákonů bychom dnes nejspíš vůbec neměli..?


Bohužel, Vatikán se prostřednictvím Benedikta XVI. této záviděníhodné tradice vzdal. Nová pravidla byla patrně vytvořena se zájmem zabránit protahování konkláve na dobu několika týdnů, nebo měsíců. Nutno zmínit, že teoreticky bezdůvodně. V posledních několika volbách délka konkláve nečinila zvláštní problém, rozhodně ne natolik, aby byla důvodem pro změnu prastarých tradic. Ale co se vlastně stalo? Řečeno tenisovou mluvou, pokud se po několika „setech“ původní formy voleb nepodaří papeže zvolit, tak z posledního hlasování se vezmou pouze dva, s nejlepším výsledkem. Dál už se rozhoduje pouze o nich. Pokud by vám to připadalo trochu povědomé, máte nepochybně pravdu. S velkou pravděpodobností je konečnou fází tohoto procesu v Čechách oblíbená „volba menšího zla“. To se vezmou dva kandidáti, často s nepříliš číselně zajímavou podporou, vydráždí se atmosféra na úroveň “Sparta proti Slávii“, nebo „Schwanzenberg proti Zemanovi“…a výsledkem je opticky dostatečně „omandátovaný“ jedinec, kterého na začátku 80 % voličů vlastně nechtělo. Dotaženo do absurdna, u konkláve se může jednat o 99 % voličů, pokud připustíme situaci, kdy ze 115 volitelů by pouze dva v příslušném kole nehlasovali sami pro sebe.


Pojďme k události třetí, kterou bude nejvhodnější prezentovat formou zdánlivě nesouvisejících skutečností. K rezignaci papeže došlo po dlouhých 718 letech. Posledním odstoupivším byl navíc velmi „nestandardní papež“, Celestýn V. Původní profesí a hodností poustevník. Dotyčný byl zvolen maličko nedopatřením, a po 5 měsících objevování, co vše se vlastně skrývá za výsadou nosit pastýřskou berlu, se opět sám a dobrovolně vrátil do lesů, aby byl následně pro jistotu uvězněn svým následníkem a mohl o rozumnosti svého rozhodnutí až do smrti rozjímat za pevnými mřížemi. Jsou prostě některá zaměstnání, ze kterých se zrovna neodchází a post nástupce svatého Petra je jedním z nich.


Další věcí, která se v určitých organizacích „prostě nestává“, je únik interních informací. Všichni známe pěkný, místní pojem „omerta“. Nakonec, mnoho whistleblowerů si v dějinách Vatikánu nejspíš nevybavíte… Ale už si vzpomínáte? Papežův komorník? Vatileaks? Květen 2012? Událost, ke které časově patří věta v titulku článku? Od doby, kdy událost vznikla, jsme se o obsahu uniklých papežových dokumentů příliš nedozvěděli, přičemž dokonce ani nebylo zmiňováno jméno a souvislost s Institututem náboženských děl (pro neznalé – Vatikánskou bankou). Záležitost relativně vyšuměla, komorník Paolo Gabriele byl v říjnu 2012 Vatikánským tribunálem odsouzen k 18i měsíců vězení a těsně před vánoci Benediktem XVI. omilostněn. Jako konspirant nemohu za to, že si ihned vybavím obvyklé scény z filmů: „Mohla by se mi třeba najednou vrátit paměť, nebo pokud by se mi náhodou něco stalo, tak tam a tam přijdou nějaké obálky.“ Ale doufejme, že to tak není, že Paolo byl velmi neprozíravým jedincem, všechny kompromitující dokumenty byly nalezeny a zabaveny, nebo v nich vlastně nic kompromitujícího ani nebylo.


Netroufám si odhadovat, jak volba papeže dopadne. Zda půjde církev konzervativní cestou evropana, nebo „marketingově“ dalekovo vhodnější sestou jihoameričana, či afričana. Ovšem jedním jsem si naprosto jistý. Novým papežem bude na 100 % člověk, schopný ohlídat si svoje sloužící a dokumenty.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky