Děvčátka

Přeložil Hamilbar, převzato odtud

devcatka

„Vždyť my jsme šly na frontu úplně mladičké. Holčičky. Já jsem v průběhu války dokonce vyrostla. Máma to doma změřila… Vyrostla jsem o deset centimetrů…“

„Organizovali kurzy zdravotních sester a otec nás, mě a sestru, tam odvedl. Mně – patnáct let, a sestře – čtrnáct. Řekl: „To je vše čím mohu přispět k vítězství. Mými holčičkami…“ O ničem jiném tehdy nepřemýšleli. Za rok jsem se dostala na frontu.“

„Naše máma neměla syny… A když byl obklíčen Stalingrad, šly jsme dobrovolně na frontu. Společně. Celá rodina: matka a pět dcer, otec tehdy již bojoval…“

„Jely jsme mnoho dní… Na jakési stanici jsme s děvčaty vylezly s kýblem, nabrat vodu. Ohlédly jsme se a nestačily se divit: Vlaky jely jeden za druhým a v nich samá děvčata. Zpívají. Mávají nám – některé šátky, jiné pilotkami. Bylo to jasné: chlapi nejsou, padli. Jsou v zemi. Nebo v zajetí. A teď my, místo nich… Máma mně napsala modlitbu. Schovala jsem si jí do medailonku. Možná to pomohlo – vrátila jsem se domů. Vždy před bojem jsem medailonek políbila…“

„Jednou v noci prováděla průzkum bojem na úseku našeho pluku celá rota. Za svítání ustoupila a ze země nikoho se ozývalo sténání. Zůstal tam raněný. „Nelez tam, zabijou tě,“ – zadržovali mě vojáci – „vidíš, už svítá“ Neposlechla jsem a lezla. Našla raněného a táhla ho osm hodin přivázaného řemenem za ruku. Dovlekla jsem ho živého. Dověděl se to velitel a v rozčilení mně napařil pět dní basy. Ale zástupce velitele pluku reagoval jinak: „Zaslouží si vyznamenání“. V devatenácti jsem dostala medaili „Za odvahu“. V devatenácti jsem zešedivěla. V devatenácti, v posledním boji, mně prostřelili obě plíce, druhá kulka prošla mezi obratli. Ochrnuly mně nohy… Mysleli si, že jsem mrtvá… V devatenácti… Dnes mám devatenáctiletou vnučku. Dívám se na ni – a nevěřím. Dítě!“

„První medaile „Za odvahu“… Silná palba. Vojáci zalehli. Povel: „Vpřed! Za Vlast!“, ale oni leží. Znovu povel, znovu leží. Sundala jsem si čepici, aby viděli: holka se zvedla… A všichni vstali a šli jsme do boje…“

„Pod Makejevkou v Donbasu mně ranilo do beder. Zalezla tam taková střepinka, jako kamínek, a sedí si tam. Cítím – krev, složila jsem obvaz a šup ho tam. A dál běhám a obvazuji. Stydíš se to někomu říct, ranilo děvče, ale kam – do hýždě. Do zadku… V šestnácti letech se to stydíš někomu říct. Je ti to trapné. No a tak jsem běhala a obvazovala, dokud jsem díky ztrátě krve neztratila vědomí. Byly jí plné holinky…“

„A mně se to stalo poprvé v životě… To naše… Ženské… Uviděla jsem na sobě krev a zařvala jako tur:
– Jsem raněná…
V rozvědce byl s námi felčar, už postarší mužskej. Povídá:
– Kam ranilo?
– Nevím kam… Ale krev…
A on mi to, jako táta, všechno pověděl…

„Na průzkum jsem po válce chodila ještě patnáct let. Každou noc. A sny: selhal mi samopal, nebo nás obklíčili. Vzbouzíš se a skřípeš zubama.
Snažíš se vzpomenout – kde jsi? Tam nebo tady?“

„Vzpomínám si, dostala jsem opušťák. Na cestě k tetě jsem se stavila v obchodě. Před válkou jsem strašně milovala bonbóny. Říkám:
– Dejte mi bonbóny.
A prodavačka na mě kouká jako na blázna. Já jsem to nechápala: co jsou – potravinové lístky, co je – blokáda? Všichni lidé ve frontě se otočili ke mně, a já mám pušku větší než já sama. Když nám je dávali, koukám na ní a pomyslela jsem si: „Kdy já do téhle pušky dorostu?“ A najednou všichni začali prosit, celá fronta:
– Dejte jí bonbóny. Vemte si naše lístky.
A dali mi“.

„Zakryla od střepiny miny milovaného člověka. Střepiny letí – snad – zlomky sekundy… Jak to stihla? Zachránila poručíka Péťu Bojčevského, milovala ho. A on žil dál. Po třiceti letech Péťa Bojčevský přijel z Krasnodaru a našel mě na setkání veteránů. Jeli jsme spolu do Borisova a našli tu paseku kde Toňa zahynula. Vzal zem z jejího hrobu… Nesl jí a líbal… Nás bylo pět, konakovských děvčat… A jenom já jsem se vrátila k mámě…“

„Naši uniformu bylo skoro zbytečné čistit: pořád zakrvácená. Můj první raněný – nadporučík Bělov, můj poslední raněný – Sergej Petrovič Trofimov, seržant minometné čety. V sedmdesátém roce mě přijel navštívit a já jsem ukázala dcerám jeho zraněnou hlavu, na které je doteď velká jizva. Celkem jsem zpod palby vynesla čtyři sta osmdesát jednoho raněného. Nějaký novinář to spočítal. Celý pěší prapor… Tahali jsme na sobě chlapy dvakrát až třikrát těžší než my samy. A ranění jsou ještě těžší. Táhneš ho, a jeho zbraň, a ještě plášť a holinky. Naložíš si osmdesát kilogramů a táhneš. Shodíš… Jdeš pro dalšího, a znova sedmdesát-osmdesát kilogramů… A tak pětkrát až šestkrát za jeden útok. A ty sama máš čtyřicet osm kilo – baletní váha. Dnes se tomu již nechce věřit…“

„Pod Sevskem na nás Němci útočili sedm-osmkrát za den. A i ten den jsem vynášela raněné i s jejich zbraněmi. Připlazila jsem se k poslednímu, a on má úplně přeraženou ruku. Houpe se na kouscích… Na žílách… Celý v krvi… Je nutné mu okamžitě odříznout ruku, aby se to dalo zavázat. Jinak konec. Ale já nemám ani nůž ani nůžky. Taška se mi na boku dřela až se prodřela a vypadly. Co dělat? Zubama jsem hryzala tu tkáň. Přehryzala, zavázala… Obvazuji, a raněný: „Rychleji sestro. Já si ještě zabojuju“. V horečce…“

„Jdeme… Dvěstě děvčat a za nimi dvěstě mužů. Vedro. Horké léto. Pěší přesun – třicet kilometrů. Šílené vedro… A za námi rudé skvrny na písku… No, ty věci… Naše… Jak tady něco schováš? Vojáci jdou za námi a dělají, že nic nevidí… Že se nedívají pod nohy… Kalhoty na nás usychaly a byly jako ze skla. Řezaly. Byly tam rány a všude byla cítit krev. Nic jsme totiž nefasovaly… Hlídaly jsme: kdy si vojáci pověsí na křoví své košile. Pár jsme jich šlohly… Oni si to potom domysleli, smáli se: Staršino, vydej nové prádlo. Holky to naše sebraly“. Vata a obvazy nestačily ani na raněné… A ne aby… Ženské prádlo se objevilo až asi za dva roky. Chodili jsme v mužských trenýrkách a nátělnících… Tak jdeme… V holínkách! Nohy také upečené. Jdeme… Došly jsme k převozu, čekáme na prámy, a tam nás začali bombardovat. Strašné bombardování, chlapi se všichni nějak poschovávali. Volají na nás… A my to bombardování neslyšíme, raději do řeky. K vodě… Voda! Voda! A seděly jsme tam dokud jsme se neodmočily… Pod střepinami… Totiž… Stud byl strašnější než smrt. A několik děvčat v té vodě zahynulo…“

„Nakonec nás přidělili. Přivedli mě k mému družstvu… Vojáci si mě prohlíží: někteří posměšně, někteří dokonce zle, jiný tak trhne rameny – hned je to jasné. Když mě velitel praporu představil, jako že tady je váš nový velitel čety, všichni zavyli: “ Ú-ú-ú-ú-ú-ú….“ jeden si dokonce odplivl „Tfuj!“ A za rok, když mě předávali řád Rudé Hvězdy, mě tihle kluci, kdo zůstal naživu, nesli na rukách do mé zemljanky. Byli na mě hrdí“.

„Pohřbívali jsme ho… Ležel na maskovacím dílci, právě ho zabili. Němci po nás střílejí. Je třeba ho rychle pohřbít… Teď hned… Našli staré břízy, vybrali tu, co stála vedle starého dubu. Tu největší. Vedle ní… Snažila jsem se to zapamatovat, abych se mohla vrátit a najít to místo. Vesnice tu končí, tady se cesta rozdvojuje… Dá se to vůbec zapamatovat? Jak si to zapamatuješ, když jedna bříza před našima očima už hoří… Jak? Začalo rozloučení… Řekli mi: „Ty – první!“ Až se mi srdce zastavilo, pochopila jsem… Co… Takže o mé lásce všichni věděli. Všichni to vědí… A najednou taková myšlenka: a možná i on věděl? Tedy… On leží… Právě teď ho zakopají do země… Zakopají… Zasypají pískem… Ale já jsem se strašně zaradovala té myšlence, že, možná, on také věděl. A co když jsem se mu líbila? Jako kdyby byl živý, a teď mně něco odpoví… Vzpomněla jsem si, jak mi na Nový rok dal německou čokoládičku. Měsíc jsem ji nejedla, nosila jsem ji v kapse. Dnes to nechápu, celý život vzpomínám… Tu chvíli… Letí bomby… On… Leží na maskovacím dílci… Ta chvíle… A já se raduji… Stojím a usmívám se. Bláznivá. Raduji se, že možná o mé lásce věděl… Přistoupila jsem a políbila ho. Nikdy předtím jsem nelíbala muže… Tenhle byl první…“

„Strávila jsem s ním celý den, potom druhý a rozhodla: „Jdi na štáb a ohlaš to. Já tu s tebou zůstanu“. On šel k nadřízeným a já ani nedýchám: no, co když řeknou, aby tu po mně do čtyřadvaceti hodin nezůstalo ani stopy? Tady je přece fronta, to dá rozum. A najednou vidím, – k zemljance jde velení: major, podplukovník. Všichni mi tisknou ruku. Potom jsme si, samozřejmě, sedli v zemljance, a každý něco řekl, že žena našla muže v zákopech, a přitom skutečná žena, má na to dokumenty. To je ale ženská! Nechte nás pohlédnout na takovou ženu! Říkali taková slova, všichni plakali. Já na ten večer vzpomínám celý život… Co jiného mi zbylo?

„Zařadili mě jako sanitářku. Chodila jsem s ním na průzkum. Pálí minomet, vidím – upadl. Napadlo mě: mrtvý nebo zraněný. Letím tam, minomet pálí, a velitel řve: „Kam se ženeš, zatracená ženská!!“ Připlazila jsem se – živý… Živý!“

***

P.S.: Poznámka překladatelova. Autor to nikde explicitně neuvádí, ale z diskuse pod článkem se dá vytušit, že zdrojem mu byla kniha-dokument Světlany Alexejevič „Válka nemá ženskou tvář“. Tu však překladatel bohužel nečetl.

Převzato z ostrova Janiky

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
18 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
petr
petr
4. 5. 2015 16:57

Gardový voják Serjožka – nejmladší voják Velké vlastenecké války ( předloha pro film Syn pluku) http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2015/05/gardovy-vojak-serjozka-nejmladsi-vojak.html?m=1

Starý doktor
4. 5. 2015 17:35

Staršné, ale neméně krutý byl návrat pro mnohé z nich domů, kde byly považovány, bohužel, za prostitutky. Ukazuje to trailer k filmu Ženy ve Velké vlastenecké válce – https://www.youtube.com/watch?v=7Hd0ICXIWPk
Celý film věnovaný této problematice ke koupi je zde – http://www.filmexport.cz/kategorie/zeny-ve-velke-vlastenecke-valce-papirova-posetka.html

peter.
4. 5. 2015 18:04

Známe sú aj „lietajúce bosorky“.Tak ich nazývali Nemci.Lietali v noci na jednoduchých dvojplošníkoch ktoré volali posmešne Kukuričník (Polikarpov – PO-2),O ženách v partizánskom hnutí sa tiež dá veľa rozprávať,no a dievčatá-zdravotnice,tým by mali na každom desiatom kilometri od Stalingradu až po Berlín postaviť pamätník.Boli záchrankyňami,kamarátkami, utešiteľkami aj tzv.frontovými manželkami.Je pravda,že na oslobodzovaných územiach ich posmešne volali „báryšňami“ a ani po vojne sa k mnohým z nich nesprávali ľudia s úctou,ale nič to nemení na tom,že to boli hrdinky.Ďakujem za pripomienku autorovi.

Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
4. 5. 2015 20:07

Věčná památka a čest!
A Rusko nezapomíná.
Nesmíme ani my!
A již vůbec ne na ty co padli/y v posledních dnech války…
http://www.novysmer.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1381:posledni-dny-okupace&catid=39:historie&Itemid=50

peter:
https://www.youtube.com/watch?v=GnZvbBYS9gQ

Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
4. 5. 2015 20:42
Irena
5. 5. 2015 5:17

Starý doktor napsal

Staršné, ale neméně krutý byl návrat pro mnohé z nich domů, kde byly považovány, bohužel, za prostitutky. Ukazuje to trailer k filmuŽeny ve Velké vlastenecké válce – https://www.youtube.com/watch?v=7Hd0ICXIWPk
Celý film věnovaný této problematice ke koupi je zde – http://www.filmexport.cz/kategorie/zeny-ve-velke-vlastenecke-valce-papirova-posetka.html

Opravdu velmi nevhodný odkaz pod takový článek.
Jenom pitomá propaganda.

Starý doktor
5. 5. 2015 9:44

Vážená paní Ireno, já si těch žen hluboce vážím a jen jsem chtěl ukázat že po válce to mnohé z nich neměly v reálném životě jednoduché , zvláště pak na venkově. Je to film dokumentární a ty jimž se to stalo vypráví své osudy, zvláště pak jak se jich dotla ostrakizace i v rodinách, což jak některé z nich poznamenávají bylo více než srovnatelné s válečnými strašlivými zážitky… Film o nich pojednává s úctou. Nevím kolik takových osudů bylo, ale jak ukazuje dokumet bohužel se tak stalo a i to patří , dle mne, do reálného obrazu téhle strašné válečné… Číst vice »

Hamilbar
Hamilbar
5. 5. 2015 10:09

Paní Ireno, musím se Starého doktora zastat. I když jsem ten jeho odkaz neshlédl. Některá děvčata léta tajila, že byla na frontě. V tomto se ruský maloměšťák ničím neliší od toho českého. Znesvětí vše co přesahuje jeho maloměšťácké ego. Navíc po válce chybělo cca 15 milionů mladých mužů. Pro slečinky (a jejich sociální prostředí) každá finta dobrá při hledání zoufale nedostatkového partnera.

peter.
5. 5. 2015 10:55

Dnešní vojaci,keď sa vrátia po pol roku domov z vojenských misií,tak trpia rôznymi psychickými poruchami a iba ťažko si zvykajú na civilný život. Tie dievčatá prežili na svojej frontovej ceste peklo,prežili všetky hrôzy vojny a muselo to byť pre ne veľmi ťažké.Predstavte si,aký ťažký musel byť ich návrat do civilu.Museli byť „iné“ ako tie dievčatá a ženy,ktoré v armáde nebojovali.Vojna nikomu nepridá na fajnovosti,uhladenom správaní a vyberaných móresoch. a určite poznačila aj tie dievčatá. Lenže!V týchto dňoch si pripomíname všetkých tých,ktorí v tej vojne padli,boli ranení a svojou smrťou a zdravím sa pričinili o porážku nacistov.A my diskutujeme o statočnosti… Číst vice »

karpi
karpi
5. 5. 2015 11:56

Starý doktor napsal

Staršné, ale neméně krutý byl návrat pro mnohé z nich domů, kde byly považovány, bohužel, za prostitutky. Ukazuje to trailer k filmuŽeny ve Velké vlastenecké válce – https://www.youtube.com/watch?v=7Hd0ICXIWPk
Celý film věnovaný této problematice ke koupi je zde – http://www.filmexport.cz/kategorie/zeny-ve-velke-vlastenecke-valce-papirova-posetka.html

celý film zde, bohužel pouze v originále…
https://www.youtube.com/watch?v=vWW22yda7jg

Irena
5. 5. 2015 12:44

Hamilbar napsal

Paní Ireno, musím se Starého doktora zastat. I když jsem ten jeho odkaz neshlédl. Některá děvčata léta tajila, že byla na frontě. V tomto se ruský maloměšťák ničím neliší od toho českého. Znesvětí vše co přesahuje jeho maloměšťácké ego. Navícpo válce chybělo cca 15 milionů mladých mužů. Pro slečinky (a jejich sociální prostředí) každá finta dobrá při hledání zoufale nedostatkového partnera.

Jistě a připomínejme si takové splašky právě ve výročí Osvobození, za které těch děvčat 100 tisíce položila životy. Nezdá se vám, že se tak trochu nelišíte od těch maloměšťáků?

Hamilbar
Hamilbar
5. 5. 2015 13:21

Nezdá, paní Ireno. Naopak! Je to jen ilustrace toho, že nepřítel těchto děvčat nebyl jen na druhé straně frontové linie. A přiznejme si to, s tím domácím nepřítelem nakonec prohrály. V mých očích to však nijak nezmenšuje jejich hrdinství. A ty „splašky“, jak říkáte, zbyly na nás. Mám ovšem takový nepříjemný pocit, že zatím nevíme co s nimi. Ba co hůř, mám takový nepříjemný pocit, že nám vládnou.

Sio
Sio
5. 5. 2015 13:55

Ať tím, co se dělo před válkou, nebo tím, co se dělo po ní (netřeba před tím zavírat oči), jsou to především oběti, i když přežily. Jedna z nich uvádí, jak v 18? zešedivěla. Kolik z nich přišlo o nohu, o ruku nebo byly zohaveny? Možná některé i znásilněny tou či onou stranou? Co když padly do zajetí? Kolik z nich po válce zešílelo nebo spáchalo sebevraždu? Nic o tom nevíme …

Bety
Bety
5. 5. 2015 19:55

karpi napsal Staršné, ale neméně krutý byl návrat pro mnohé z nich Film byl natočen v roce 2OO8. Sponzorem byla TV a jinak jsem u toho režiséra nic nenašla. Pokud mluvil s pamětnicemi, tak se mi ty dvě v ukázce zdály v poněkud příliš dobrém stavu vzhledem k odhadovanému stáří. Ne že by se něco takového nemohlo stát, ale viděla jsem dost sovětských filmů z Velké vlastenecké kde byly ženy hrdinkami, aby se mi závěr, že se o nich „nemluvilo“ zdál být minimálně hodně, ale hódně nadsazený, pokud ne přímo lživý. Například si jistě všichni vzpomenete na „A jitra jsou… Číst vice »

Starý doktor
5. 5. 2015 20:48

Bety napsal Film byl natočen v roce 2OO8. Sponzorem byla TV a jinak jsem u toho režiséra nic nenašla. Pokud mluvil s pamětnicemi, tak se mi ty dvě v ukázce zdályv poněkud příliš dobrém stavu vzhledem k odhadovanému stáří. Ne že by se něco takového nemohlo stát, ale viděla jsem dost sovětských filmů z Velké vlastenecké kde byly ženy hrdinkami, aby se mi závěr, že se o nich „nemluvilo“ zdál býtminimálně hodně, ale hódněnadsazený, pokud ne přímo lživý. Například si jistě všichni vzpomenete na „A jitra jsou zde tichá“a prakticky ve všechválečných filmech byly zdravotnice, lékařky atd., atd.Že je to… Číst vice »

Ibrahim Ag Alhabib
Ibrahim Ag Alhabib
5. 5. 2015 23:04

paní Ireno, je běžné, že po válce se na hrdiny dívá okolí přes prsty, hrdinů je totiž vždy menšina a zbabělců většina, potvrdí vám každý psycholog, že většina má vždycky pravdu (stádovost), tyto jevy můžeme pozorovat i v době „míru“ každodenně, kdo je v menšině je trestán za jiné chování či jiné názory…mám neblahý pocit, že je hůř a hůř…

karpi
karpi
6. 5. 2015 6:12

Irena napsal Opravdu velmi nevhodný odkaz pod takový článek. Jenom pitomá propaganda. Paní Ireno, na původním blogu někdo si někdo všiml tohoto: 5.5.2015 – 16.37 Nikdo Měl bych dotaz na překladatele. Co mu bránilo v tom, přeložit i posledních pět odstavců? Jejich obsah není zrovna moc hezký. Alespoň jak jsem to pochopil já s mou, dnes již mizernou ruštinou. Kdo umíte dobře rusky, přečtěte si je. Vypovídají, mimo jiné o mentalitě lidí. Prostě po válce lidé v ni neviděli válečnou hrdinku, ale „ženskou“ mezi chlapy – vojáky – jenž tam byla pro potěšení chlapů. Zejména poslední odstavec mluví za vše:… Číst vice »

peter.
6. 5. 2015 12:43

karpi napsal
Co mu bránilo v tom, přeložit i posledních pě

S najväčšou pravdepodobnosťou slušnosť,takt a zmysel pre čas – dni,ktoré sú určené na spomínanie hrdinských činov žien vo vojne.Lebo si pripomíname koniec vojny a do tejto spomienky nepatrí to,čo sa dialo po vojne.