Doba klíčková a omalovánková

Lidstvo prochází různými etapami vývoje. Některé období je výrazné více, jiné méně. Doba, která je poznamenána nějakou specifickou lidskou činností si pak nese název, který v sobě odráží činnost člověka v tomto civilizačním vývoji. Tak jsme si v minulosti prošli dobou kamennou, kdy lidé přišli na to, že když mydlí klackem někoho po hlavě, tak je to účinnější, pokud je na druhém konci přivázaný kus šutru. Poté někdo vymyslel používat na klacku místo kamene kov, protože je to podstatně lepší. Na základě toho jsme prošli dobou bronzovou a dobou železnou. To jsou zajisté významné etapy vývoje naší civilizace. Zároveň existují ještě doby, které byly poměrně krátké a pravděpodobně, pro lidskou vědu v historii se přehrabující, bezvýznamné. Proto, tyto doby nemají místo v lidských civilizačních dějinách, natož své vlastní jméno na stránkách vševědoucích encyklopedií. Inu, je to škoda, protože některé tyto doby byly relativně klidné a pro spoustu jedinců krásné a také v lecčems přínosné. Možná, pokud jste trochu starší, si na tyto doby pamatujete. Jsou to doby, které si můžeme pojmenovat sami. Jsou to doby sice krátké a poznamenaly pouze pár generací, které v nich vyrůstali. A spolu s těmito generacemi, jednou odejdou veškeré vzpomínky, na tyto nenápadné a opomíjené doby lidského bytí.

Nedávno jsem se pustil do kutění jakéhosi pofiderního přístroje, který by mi mohl tiše závidět i Jára Cimrman. Popisovat daný přístroj a jeho smysl, je zbytečné, neboť by to byl celý článek a smysl přístroje, který zatím vědecky zkoumá pouze sám autor, by stejně nikdo nepochopil. Nicméně jsem potřeboval maličkost. Prostou a jednoduchou věc: Natahovací pérko. Neboli plochou pružinu, či ploché péro. Pro mladší generaci vysvětlím, o co se jedná. Máte ocelový plechový pásek, široký pár milimetrů. Ten je stočený a uložený v nějakém vhodném pouzdru. Vnější konec je pevně ukotven. Vnitřní konec je připevněn k otáčivé ose. Točíte osou a natahujete péro – plíšek se namotává na střed. Pustíte osu a ocelový plech se chce vrátit do své původní podoby a otáčí osou zpět. To je ve zkratce princip ploché pružiny, označované za ploché péro, nebo také natahovací péro. Dříve to byl princip pohonu většiny dětských hraček, základní součást hodin, náramkových hodinek, silničních motorek a spousty dalších věcí.

Kde vzít natahovací pérko? Vzpomněl jsem si na své dětské hračky. A tak jsem obvolal pár známých, jestli jim po dětech nezbyly nějaké staré, rozbité hračky na klíček. No to jsem si, ale pěkně naběhl… Většinou mi odpověděli něco ve stylu: „Karle, kde to žiješ? S tím jsme si hráli naposled my. Teď je všechno z Číny na baterky!“ A tak jsem si uvědomil, že své dětství jsem prožil v jakémsi hračkářském pravěku. Nicméně jsem neztrácel naději, že někde seženu ploché pérko a vydal se za kamarádem Oldou, neboť ten má plnou garáž všeho možného po svém tátovi, který byl vášnivým sběratelem věcí potřebných i nepotřebných. Olda mě ale také zklamal. Většinu věcí již vyklidil. Posléze si vzpomněl, že svým malým dětem koupil před pár lety jakousi žabičku na klíček. S představou, že žabička na klíček je již prakticky muzejní exponát, se mi hračky zželelo. Navíc by to nebylo stejně to pravé „ořechové“, co jsem potřeboval. Posléze jsem si vzpomněl, že mám v kůlně starý startér ze sekačky a tam je pružina, přesně podle mých přestav. „Nech si to na památku. Na památku na dobu klíčkovou.“ Říkám Oldovi. „Vždyť my jsme vlastně poslední generace doby klíčkové.“ Uvědomil jsem si nahlas. „Dneska už jsou jenom plastové hovadiny na baterky s elektronikou. A místo omalovánek přišli tablety.“ Doplnil jsem své nostalgické povzdechnutí.

Načež mi Olda začal vyprávět asi rok, dva, starou příhodu, kterou zažil se svými dětmi u doktora. Doktor dal po vyšetření jeho dvojčatům za odměnu omalovánky. Kluci čapli pastelky a začali si s nadšením malovat. Doktor se usmál a poznamenal: „No, vaše děti jsou alespoň normální.“ Olda znejistěl a říká: „Jak to myslíte, vždyť si malujou.“ Načež mu doktor, starší pán, vysvětlil svojí poznámku: „To je naprosto v pořádku. Ale kolikrát dáme dětem omalovánku, oni na to koukají a pak s tím začnou mlátit o stůl, protože to nemá žádný tlačítka a nemůžou najít, kde se to zapíná, aby se obrázky začaly hýbat.“ A tak jsem si uvědomil, že vlastně definitivně skončila a zřejmě již před nějakým časem, spolu s dobou klíčkovou také doba omalovánková. Pokrok v blbnutí lidstva prostě nelze zastavit…

Raději nebudu přemýšlet nad tím, co přijde po době tabletové. Jestli tedy v tomto neurotickém světě ještě nějaká doba „vyššího stupně“ vůbec přijde. Neboť stačí málo, nemusí to být žádná filmová apokalypsa, ale například solární super bouře, která svými magnetickými pulsy vyřadí z činnosti energetické zdroje a soustavy, a poté se můžeme vrátit do doby kamenné, ve které by se dávalo zavděk starým dobrým hračkám na klíček a omalovánkám s pastelkami.

Převzato z blogu autora Karlovy ostrovy