Sedmá Modlitba Beznaděje
Když se v mojí duši stmívá,
bosa, s prokřehlými údy,
bloudím zakřivenými ulicemi
města svého dětství
a zakopávám o kočičí hlavy.
Když pak i poslední lampa začoudí a zhasne,
moje kroky se rozléhají s ozvěnou,
a chrliči démonů se mi potichoučku
smějí nad hlavou.
Sama bez cíle se vleču tmou
a nohy mi těžknou a měknou
jak by byly z jílu.
Chtěla bych se schoulit do uzlíčku
a ukrýt se do výklenku jako žebrák.
Bože, usměj se na mne koutkem oka,
povzdechni si nade mnou,
ať cítím závan tvého dechu.
Dej ať přečkám tuto nekonečnou noc.
Sbírám fragmenty svých rozbitých snů
a trpělivě je skládám do obrázků.
Jak ostré jsou jejich hrany?
Některé střípky chybí.
Má chabá naděje je jako torzo antické vázy.
Přešla půlnoc
a stíny mrtvých se plouží pod hradbami.
Jejich tváře, ponuré a bílé,
hledí na mne s výčitkami.
Svíčka hromnička v mých dlaních pomalu dohořívá.
Bože, dej mi naději
a sílu překonat můj strach.
Ať se vize jitřenky rozzáří na obzoru mého zoufalství.
Dusím se, dusím, pod poklopem noci.
Bože, dej mi napít
kapky rosy.
Pomoz mi nalézt odvahu,
povstanout a pokračovat v cestě.
Amen.
Copyright © 2005 Dominika Dery
