Retro: Dvanáct klíčů od Anonu – Sedmá Modlitba Beznaděje

Sedmá Modlitba Beznaděje

Když se v mojí duši stmívá,

bosa, s prokřehlými údy,

bloudím zakřivenými ulicemi

města svého dětství

a zakopávám o kočičí hlavy.

Když pak i poslední lampa začoudí a zhasne,

moje kroky se rozléhají s ozvěnou,

a chrliči démonů se mi potichoučku

smějí nad hlavou.

Sama bez cíle se vleču tmou

a nohy mi těžknou a měknou

jak by byly z jílu.

Chtěla bych se schoulit do uzlíčku

a ukrýt se do výklenku jako žebrák.

Bože, usměj se na mne koutkem oka,

povzdechni si nade mnou,

ať cítím závan tvého dechu.

Dej ať přečkám tuto nekonečnou noc.

Sbírám fragmenty svých rozbitých snů

a trpělivě je skládám do obrázků.

Jak ostré jsou jejich hrany?

Některé střípky chybí.

Má chabá naděje je jako torzo antické vázy.

Přešla půlnoc

a stíny mrtvých se plouží pod hradbami.

Jejich tváře, ponuré a bílé,

hledí na mne s výčitkami.

Svíčka hromnička v mých dlaních pomalu dohořívá.

Bože, dej mi naději

a sílu překonat můj strach.

Ať se vize jitřenky rozzáří na obzoru mého zoufalství.

Dusím se, dusím, pod poklopem noci.

Bože, dej mi napít

kapky rosy.

Pomoz mi nalézt odvahu,

povstanout a pokračovat v cestě.

Amen.

Copyright © 2005 Dominika Dery

Přejít do diskuze k článku