Ve společnostech nadbytku se stalo pravidlem,že se oslavy narozenin,jmenin,vánoc,vysvědčení a dalších příležitostí vyznačují zpravidla hromadou hraček darovaných našemu oslavenci. I když jsou hračky stále sofistikovanější, staly se něčím samozřejmým a radost z nich většinu opadá krátce po první akci s nimi. Jsou to většinou výrobky z plastů doplněné nějakou jednoduchou elektronikou. Zakrátko jsou pochroumány k další nepotřebě (konečně s tímto cílem jsou navrhovány a vyráběny) a významným způsobem přispívají k tvorbě komunálního odpadu. Dá se říct,že za nemalé peníze z rodinného rozpočtu je tímto způsobem dosahován minimální žádoucí výsledek u našich potomků. Přitom se hračky stále víc hromadí. To bývá problémem v bytech mladých rodin a nejen tam.
Coby prarodiče šesti vnoučat a jedné pravnučky jsme se rozhodli nadále nepodléhat všeobecné mánii s neustálým nakupováním hraček, které ty naše drahoušky tak brzo začínají nudit, nezajímat. Začali jsme s tím už krátce před loňskými pololetními prázdninami, když jsme vnukovi k 9. narozeninám koupili kompletní výbavu na lyžování a týdenní pobyt dostatečně vysoko, aby nechyběl sníh. Přirozeně se s tím svezli i jeho sourozenci. Těm jsme pod sjezdovkami pronajali lyže s botami a hůlkami, předepsanou přilbou, zatímco oslavenec měl už vše vlastní. A pak hurá k lanovkám, pojízdným chodníkům pro nejmenší a k trenérům pro začínající malé lyžaře. Výsledkem se stalo to, že nejstarší vnuk se stal po týdnu spolehlivým lyžařem, prostřední dal raději přednost snowboardu, zatímco naše nejmladší vnučka lyže odmítla a sjížděla stále znovu svah podél běžícího chodníku na nafouknutých plastových balících o přibližném tvaru zvířátek. Po závěrečném karambolu do sněhové zdi pod svahem znovu na chodník a pohodlně nahoru. Jejich maminka, zdatná lyžařka od školních let, si s nadšením užívala dokonalých sjezdovek bez starostí o své ratolesti a koncem týdne si brala i na ostré sjezdovky nejstaršího syna.
Další narozeniny v řadě vyšly na červen, kdy jsme byli u moře. Prostřednímu vnukovi bylo 8 let a kolo, koloběžku, míče… to všechno už měl. A tak jsme dostali nápad. Jako dárek jsme mu dali vstupenky pro celodenní výlet jachtou podél velmi romantického pobřeží, v němž na místech ze souše zcela nepřístupných byly přenádherné pláže, u nichž jachta zastavovala a čekala, až se její pasažéři vykoupou a vrátí na loď. Podobně zastavila i u několik kilometrů dlouhé jeskyně,kterou vytvořil mořský příboj za miliony let a jež byla za mírný poplatek přístupná veřejnosti do hloubky asi 1 km.
Cestou tam jsme zastavili a sledovali ponoření turistů s dýchacími přístroji společně s jejich podmořskými instruktory. Když už tam byli všichni, pokračovala loď k plážím a jeskyním. Nadšení kluků z podzemního výletu bylo opravdu veliké. Celou cestu zpět jsem jim musel odpovídat na otázky, jaké to bylo, když jsem pracoval v černouhelném dole. Pak jsme zase zastavili, naložili čekající potápěče i s jejich vyprázdněnými kyslíkovými bombami a v mírné náhlé bouřce, která se přihnala od jihu, jsme se houpali na dlouhých vlnách až do našeho přístavu, odkud jsme ráno vypluli.
A přišly zase pololetky a s nimi narozeniny. Tentokrát nás inspiroval starý pán, bývalý výkonný parašutista. Zmínil se o létání v simulovaném beztížném stavu. Není to nic záhadného, jen aerodynamický vertikální tunel ze skla, v němž proudí regulovanou rychlostí vzduch vháněný výkonnou turbinou. Pomocí internetu jsme našli takový přístroj, objednali dvě místa v den narozenin a pochopitelně dopředu zaplatili. Klukům jsme nic neprozradili. Vyjeli jsme na výlet, jako by se oslava měla uskutečnit v přírodě a pak v restauraci. Po obědě jsme ale sedli do auta a vyrazili na cestu. To už klukům začínalo svítat, že to hlavní teprve přijde. A přišlo! Než přišli na řadu, sedli si k tunelu a pozorně sledovali ty, kteří právě v tunelu „plavali“. Tím se psychicky připravili na svůj vlastní program. A pak se šli obléci do slušivých kombinéz, přilby a brýlí.
Když přišel čas jejich vstupu do tunelu, viděli jsme, že se vůbec nebojí a po pár vteřinách že se jim na tvářích objevil výraz blaženosti. Tohle byl ten pravý a nejlepší dárek!
Takové jsou zážitky, na něž se nezapomíná a při kterých se toho lidské mládě naučí víc, než za rok tělocviku ve škole.
Pravdu říci, my už toho stavu beztíže ve skleněném válci demokracie, toho houpání ve svobodě a lidských právech, máme za těch 30 let plné zuby. Kdyby mi někdo předtím řekl, že budu vděčně vzpomínat na totalitu, tak bych jej tenkrát poslal někam. Takto jsem se tam někam dostal sám i se všemi sobě podobnými nepřáteli socializmu.
Nu nic proti tomu, pěkné dárky, určitě přínosnější než elektronika, ovšem zkuste to dnes poradit rodičům, kteří nemají pro děti na obědy v jídelně, nebo jsou v exekuci. Nebo je třeba, jako tu paní se třemi dětmi, vyřadili z úřadu práce, protože měla tu drzost na černo si přivydělávat jako uklízečka k té mizérii, co od nich dostávala.
Podobné fyzikální výtržnosti zůstávají v člověku celý život. Vzpomínám na vyhlídkový let letadélkem aerotaxi někdy v roce 1963 (našeho letopočtu). Spatřil jsem nejen rodný činžák, ale i řeky , tekoucí do kopce, kostely šejdrem (nešlo
o Ústí nad Labem),prostě realita byla na chvíli jiná a Karibskou krizi, tenkrát aktuální, jsem nebral na vědomí.
Ostatně – fotky mluví jasnou řečí.
To je dost dobrá inspirace, zkusím to s vnukem… Mimochodem, jeden můj soused si dal k narozeninám seskok padákem. Bylo mu 80… Jiný zase let s balonem. Bylo mu 50. Balon e nějak vymkl a přistál na zdi paneláku ve výši 4tého patra. Koš se otočil a vysypal pasažéry … naštěstí se všichni udrželi a skončilo to někým potlučení. Jo, oslavy bývají různé. V mých letech si ovšem myslím, že nejlepší oslava je – žádná oslava. Kdo to má po nich uklízet, že. Zrovna když po 20 letech umře myčka!
Víte, paní Ireno, Ta paní měla postupovat zcela opačně. Zaměstnat se jako uklízečka a požádat o podporu. Tohle byl podvod, i když z nouze. Samozřejmě, úřad práce jí měl poradit a možná postupovat ohleduplněji. Ale konec konců, případ neznám a tak mohu těžko soudit. Já sám jsem měl takhle na krku jen dvě malé děti a vše jsem docela dobře zvládl. Nikdo mi nepomohl, úlevy jsem nežádal Dokonce i trochu kariéry jsem udělal.
Jo, s jiného soudku. Zeman chce za nástupce Šábesové Křečka. Dobrý nápad. Akorát nevím, zda socani nepodlehnou své … klice, která chce někoho z nich.
V článku“ Zažít stav beztíže “ bohužel do včerejšího pozdního večera chybělo video,zlatý hřeb doprovodné obrazové dokumentace,na němž chlapci spolu s instruktorem 2x vyletí nahoru až do kupole tunelu a zase měkce přistanou.Nyní už článek toto video obsahuje.Doporučuji proto jeho opakovanou návštěvu,jež
určitě stojí zato. Též upozorňuji se,že podobný zážitek si lze dopřát i v Praze viz :
https://www.google.com/search?q=indoor+skydiving+praha&oq=indoor+skydiving+Praha&aqs=chrome.0.0l3.16054j0j4&sourceid=chrome&ie=UTF-8
hudrypere: Tohle mi poslat v letech 2010 – 2013, tak Tě budu mít za nějakého Kalouskova provokatéra, jak říká paní Irena, jsou lidé, kteří řeší mnohem přízemnější výdaje, zda na ně budou mít nebo ne. Ale uznávám, že pro mnohé tento článek bude inspirací a někteří dědečci a některé babičky, ale i někteří tatínci a některé maminky by se při výchově svých ratolestí mohli rozhodovat lépe než dosud.
Aleši,jsem rád,že jsi získal správný dojem co do motivu pro uveřejnění článku a
doprovodného obrazového materiálu. Šlo mi skutečně o to,abych čtenářům dal
tip pro případ,že chtějí svému milovanému potomkovi dopřát radost z takového
zážitku. Jeho cena odpovídá ceně v milánském Anti gravity,pořízení odborně
nasnímané elektronické dokumentace je v Praze dokonce třikrát levnější. Nejde
o zanedbatelné částky,ale všichni víme,že jsou mnohdy utráceny i mnohem větší
a přitom za dárky,jejichž schopnost vyvolat u obdarovaného pocit štěstí se blíží 0.