Dvě minuty ve „stavu beztíže“

Ve společnostech nadbytku se stalo pravidlem,že se oslavy narozenin,jmenin,vánoc,vysvědčení a dalších příležitostí vyznačují zpravidla hromadou hraček darovaných našemu oslavenci. I když jsou hračky stále sofistikovanější, staly se něčím samozřejmým a radost z nich většinu opadá krátce po první akci s nimi. Jsou to většinou výrobky z plastů doplněné nějakou jednoduchou elektronikou. Zakrátko jsou pochroumány k další nepotřebě (konečně s tímto cílem jsou navrhovány a vyráběny) a významným způsobem přispívají k tvorbě komunálního odpadu. Dá se říct,že za nemalé peníze z rodinného rozpočtu je tímto způsobem dosahován minimální žádoucí výsledek u našich potomků. Přitom se hračky stále víc hromadí. To bývá problémem v bytech mladých rodin a nejen tam.

Coby prarodiče šesti vnoučat a jedné pravnučky jsme se rozhodli nadále nepodléhat všeobecné mánii s neustálým nakupováním hraček, které ty naše drahoušky tak brzo začínají nudit, nezajímat. Začali jsme s tím už krátce před loňskými pololetními prázdninami, když jsme vnukovi k 9. narozeninám koupili kompletní výbavu na lyžování a týdenní pobyt dostatečně vysoko, aby nechyběl sníh. Přirozeně se s tím svezli i jeho sourozenci. Těm jsme pod sjezdovkami pronajali lyže s botami a hůlkami, předepsanou přilbou, zatímco oslavenec měl už vše vlastní. A pak hurá k lanovkám, pojízdným chodníkům pro nejmenší a k trenérům pro začínající malé lyžaře. Výsledkem se stalo to, že nejstarší vnuk se stal po týdnu spolehlivým lyžařem, prostřední dal raději přednost snowboardu, zatímco naše nejmladší vnučka lyže odmítla a sjížděla stále znovu svah podél běžícího chodníku na nafouknutých plastových balících o přibližném tvaru zvířátek. Po závěrečném karambolu do sněhové zdi pod svahem znovu na chodník a pohodlně nahoru. Jejich maminka, zdatná lyžařka od školních let, si s nadšením užívala dokonalých sjezdovek bez starostí o své ratolesti a koncem týdne si brala i na ostré sjezdovky nejstaršího syna.

Další narozeniny v řadě vyšly na červen, kdy jsme byli u moře. Prostřednímu vnukovi bylo 8 let a kolo, koloběžku, míče… to všechno už měl. A tak jsme dostali nápad. Jako dárek jsme mu dali vstupenky pro celodenní výlet jachtou podél velmi romantického pobřeží, v němž na místech ze souše zcela nepřístupných byly přenádherné pláže, u nichž jachta zastavovala a čekala, až se její pasažéři vykoupou a vrátí na loď. Podobně zastavila i u několik kilometrů dlouhé jeskyně,kterou vytvořil mořský příboj za miliony let a jež byla za mírný poplatek přístupná veřejnosti do hloubky asi 1 km.

Cestou tam jsme zastavili a sledovali ponoření turistů s dýchacími přístroji společně s jejich podmořskými instruktory. Když už tam byli všichni, pokračovala loď k plážím a jeskyním. Nadšení kluků z podzemního výletu bylo opravdu veliké. Celou cestu zpět jsem jim musel odpovídat na otázky, jaké to bylo, když jsem pracoval v černouhelném dole. Pak jsme zase zastavili, naložili čekající potápěče i s jejich vyprázdněnými kyslíkovými bombami a v mírné náhlé bouřce, která se přihnala od jihu, jsme se houpali na dlouhých vlnách až do našeho přístavu, odkud jsme ráno vypluli.

A přišly zase pololetky a s nimi narozeniny. Tentokrát nás inspiroval starý pán, bývalý výkonný parašutista. Zmínil se o létání v simulovaném beztížném stavu. Není to nic záhadného, jen aerodynamický vertikální tunel ze skla, v němž proudí regulovanou rychlostí vzduch vháněný výkonnou turbinou. Pomocí internetu jsme našli takový přístroj, objednali dvě místa v den narozenin a pochopitelně dopředu zaplatili. Klukům jsme nic neprozradili. Vyjeli jsme na výlet, jako by se oslava měla uskutečnit v přírodě a pak v restauraci. Po obědě jsme ale sedli do auta a vyrazili na cestu. To už klukům začínalo svítat, že to hlavní teprve přijde. A přišlo! Než přišli na řadu, sedli si k tunelu a pozorně sledovali ty, kteří právě v tunelu „plavali“. Tím se psychicky připravili na svůj vlastní program. A pak se šli obléci do slušivých kombinéz, přilby a brýlí.

Když přišel čas jejich vstupu do tunelu, viděli jsme, že se vůbec nebojí a po pár vteřinách že se jim na tvářích objevil výraz blaženosti. Tohle byl ten pravý a nejlepší dárek!

Takové jsou zážitky, na něž se nezapomíná a při kterých se toho lidské mládě naučí víc, než za rok tělocviku ve škole.

Přejít do diskuze k článku 9 komentářů