Erdoganova cesta do Canossy

Je málo známé, že poté, co se německý panovník Jindřich IV. podělil roku 1077 s papežem Řehořem VII o investituru a jeho pouť do Canossy završila světské vměšování do církevních jmenování, byl král zrazen, aby posléze zradil i on sám papeže, kterého nechal sesadit, a instaloval si, v 11. století našeho věku, papeže mu milejšího, Klementa jménem.

Co se událo v raném středověku, děje se i nyní a otázka rusko-tureckých vztahů, dnes žehlená návštěvou pana Erdogana v Sankt Petěrburgu, nedopadne jinak Pan Putin ví, že hovoří se státníkem- orientálním despotou, a je mu jistě také jasné, že sedm z deseti orientálních despocií světa vzniklo mezi Eufratem a Tigrisem, tedy fakticky v dnešním Turecku, Sýrii a Iráku. Není důležité, kolik ropovodů dnes dohodnou a kolik lůžkodní si odrekreují ruští turisté v Antalii. Důležité jsou dočasné dary, které pan Erdogan za včasné varování před pučem důstojníků NATO v tureckých uniformách přinesl.

Kdo viděl „odvolání letu Aeroflotu“ na lince Moskva- Istanbul v devět hodin večer onoho 15. 7. 2016, ten nemusel pochybovat o tom, kdo už hodinu před převratem zřejmě  věděl, co se bude dít. Pan Erdogan poděkoval vzápětí, doslova  pár hodin poté, co se opětovně chopil moci. Byly totiž ihned přerušeny turecko-krymské vztahy, totiž financování krymských separatistů tureckou vládou. U nás jsou tito lidé, kteří mohou za loňský podzimní blackout Krymu a smrt desítek lidí v  potemnělých špitálech, zváni aktivisty. Aktivisté doaktivovali za turecké peníze, a dohody Porošenko-Erdogan se vypařily jak kapky vody nad rozpálenou plotnou.

Rusové se nadále nebudou muset obávat o Dardanely a Bospor a lze věřit, že nová islámská armáda Turecké republiky ráda „napráská“ všechny cizí, do Černého moře se vtírající plavidla. Rusko tím ušetří za zbrojní výdaje. Ostatně, Turecko leží  v Asii, vyjma bosporského předmostí, a Ruská federace leží taktéž  ze sedmdesáti procent  územně  rovněž v Asii. Kdo tvrdí, že Rusko ohrožuje Evropu, asi netuší, že do severní Ameriky je to z Čukotky plné čtyři kilometry vzdušnou čarou. Rusko je dnes politicky  jinde, ale rádo ponechá hnijící vykotlaný zub asijského kontinentu, aby se zahryzl do merkelovské Evropy, i se všemi těmi uprchlíky.

Turecko dalo Rusku na stříbrném podnose  i své neúčastenství v turkickém Commonwealthu, tedy něčem, co vzniklo v Ankaře i Washingtonu, D.C. za Jelcinovy éry a mělo oddálit turkické republiky bývalého SSSR od  Moskvy. Navíc měly v těchto zemích proběhnout oranžové či jiné revoluce. Neproběhly, nebo jen nesystematicky, a místní vládci si  dnes dávají dobrý pozor, jak zacházet s  ruskou menšinou. Viz příklad z Turkmenistánu.

Jižně od svých hranic ovšem Turecko plnit limity Moskvy nebude. A my  klasicky vyčkáme, čeho se nakonec dočkáme. „Eto vaše dělo“, řekl by zřejmě i  Putinův učitel J. V. Andropov. A měl by, kupodivu, pravdu.