Euroasijský projekt: Hrozba pro NWO

Říjen 10, 2011


http://www.globalresearch.ca/coverStoryPictures2/27015.jpg


Někdo by po přečtení článku ruského premiéra Vladimíra Putina Nový projekt integrace pro Eurasii: Rodící se budoucnost (Izvestije, 3. října 2011) mohl být sveden k tomu, aby jej viděl jako náznak programu favorita ruských prezidentských voleb, po jeho pečlivém přezkoumání se to však zdá být jenom jednou ze součástí rozsáhlejšího plánu. V ruské i světové veřejnosti okamžitě vzplanula mohutná rozepře a upozornila na pokračující konflikt pohledů na globální vývoj…

Bez ohledu na hodnocení detailů byla reakce západních médií na integrační projekt představený ruským premiérem jednoznačně záporná a odráží naprosto jasně apriorní nepřátelství k Rusku a jakýmkoli podnětům z něj vycházejícím. Mao Ce-Tung však říkal, že čelit nátlaku svých nepřátel je lepší, než být v takovém stavu, že se ani neobtěžují vás držet pod tlakem.

Pomáhá to pochopit, proč se v tuto chvíli v západních médiích neustále objevují titulky ve stylu studené války, i co Západ vnímá jako hrozbu v Putinově nedávné Euroasijské integraci. Zřejmé vysvětlení toho je, že pokud by tento plán byl uskutečněn, stal by se geopolitickou výzvou Novému světovému řádu (NWO), nadvládě NATO, MMF, EU a dalších nadnárodních orgánů, jakož i neskrývané americké dominanci. Dnešní, stále asertivnější Rusko naznačuje, že je připraveno zahájit budování otevřeného paktu, který bude založen na té zásadě, že poskytne životaschopné alternativy k atlantismu a neoliberalismu. Je veřejným tajemstvím, že Západ v současnosti provádí řadu dalekosáhlých geopolitických projektů, jež přeměňují Evropu v důsledku balkánského konfliktu i na pozadí krize vyprovokované v Řecku a na Kypru, vytváří „Velký Blízký východ“ založený na dominové změně režimů v arabském světě a jako relativně novou konstrukci dokončuje asijský projekt, při němž nedávná katastrofa v Japonsku byla součástí jeho aktivní fáze.

Síla geopolitické dynamiky byla v roce 2011, s přispěním všech velkých zemí a mezinárodních organizací, bezprecedentní od doby rozpadu SSSR a východního bloku. Současný dojem navíc je takový, že se legitimním nástrojem v mezinárodní politice stala do jisté míry vojenská síla. Jen před několika dny se na Moskvu valila vlna kritiky za to, že vetovala rezoluci RB OSN, která měla schválit reprízu libyjského scénáře v Sýrii. Výsledkem toho bylo, že stálá vyslankyně Spojených států při OSN Susan Riceová za toto veto ostře napadla Rusko a Čínu, zatímco francouzský ministr zahraničí Alain Juppé prohlásil, že „je to smutný den pro syrský lid a smutný den pro Radu bezpečnosti“. Během vzrušené debaty v RB OSN, která proběhla 5. září, syrský zástupce kritizoval Německo a Francii a obvinil Spojené státy, že se dopouštějí genocidy na Blízkém východě. Susan Riceová potom obvinila Rusko a Čínu, že doufají v prodej zbraní syrskému režimu místo toho, aby se tyto země postavily na stranu syrského lidu, a potom utekla z jednání. Francouzský vyslanec Gérard Araud k tomu přidal názor, že „žádné veto nemůže syrské vládní orgány, jež ztratily veškerou legitimitu vražděním vlastních lidí, zbavit zodpovědnosti“, což vyvolalo dojem, jakoby vraždění lidí podobné tomu v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a Libyi mělo být privilegiem Severoatlantické smlouvy.

Západní partneři Moskvy jsou pobouřeni, kdykoliv Rusko, ve shodě s Čínou, klade překážky v cestě k novému světovému řádu. Sýrie, jakkoli je to regionálně významná země, pouze lehce doplňuje celou tuto strategii, zato Putinův ambiciózní plán pro celou Eurasii – „dosažení vyššího stupně integrace – Euroasijské unie“ – podle očekávání vyvolává hluboké a dlouhotrvající obavy na Západě. Moskva se otevřeně staví globální dominanci Západu tím, že „navrhuje model silné nadnárodní unie, který se může stát jedním z pólů dnešního světa i efektivním propojením mezi Evropou a dynamickou asijsko-tichomořskou oblasti“. Není pochyb, že Putinovo poselství, že „kombinace kapitálu přírodních zdrojů a silného lidského potenciálu učiní Euroasijskou unii konkurenčněschopnou v průmyslové a technologické soutěži i hře o peníze investorů, nové pracovní příležitosti a pokročilé výrobní prostředky“ a že „spolu s ostatními klíčovými hráči a regionálními institucemi, jako jsou EU, USA, Čína a APEC, zajistí udržitelnost globálního rozvoje" mělo na lídry Západu alarmující dopad.

Ani zhroucení SSSR a bipolárního světa, ani následné šíření prozápadní „demokracie“ nebylo koncovým bodem v boji o globální nadvládu. To, co následovalo, byla éra vojenských intervencí a odstraňování vzdorných režimů za pomoci informační války a všudypřítomného uplatňování „soft power“ Západu. Eurasie zůstává hlavní cenou v této hře v souladu s geopolitickým imperativem Johna Mackindera, ve kterém „kdo vládne východní Evropě, ovládá srdce Eurasie; kdo vládne tomuto srdci země velí největšímu světadílu; kdo vládne největšímu světadílu, řídí svět“.

Na konci století 20. století se USA staly vůbec první neeuroasijskou zemí, která spojila roli nejsilnější světové velmoci a konečného arbitra v euroasijských záležitostech. V rámci doktríny NWO vidí Spojené státy i Západ jako celek Eurasii jako zónu klíčového významu pro svůj hospodářský rozvoj a rostoucí politickou moc. Globální nadvláda je otevřeně deklarovaným a neustále sledovaným cílem euroatlantického společenství a jeho vojenských a finančních institucí – NATO, MMF a Světové banky – společně se západními médii a bezpočtem nevládních organizací. V tomto procesu si vládní kruhy Západu zůstávají plně vědomy, slovy Z. Brzezińského, že „americká globální dominance je přímo závislá na tom, jak dlouho a jak účinně je Amerika schopna si udržet svou převahu na euroasijské kontinentu“. Udržení této „převahy“ obratem zajistí kontrolu nad Evropu, Ruskem, Čínou, Blízkým východem a střední Asií.

Nespoutaná západní hegemonie v Evropě, střední Asii a do jisté míry i na Středním východě, dokonce i v Rusku byla považována za nezpochybnitelný výsledek posledních několika desetiletí, ale v tuto chvíli to vypadá, že se situace mění. Západní, čínští i ruští pozorovatelé předpovídají bezprostřední selhání neoliberálního globalizačního modelu založeného na NWO a nastává čas, aby politická třída akceptovala tento pohled.

Putinův nový integrační projekt je svým otevřením příležitostí k ochraně původních modelů národního rozvoje před nátlakem atlantismu a trváním na skutečné mezinárodní bezpečnosti velkým příslibem pro Rusko a jeho spojence, čímž představuje velký problém pro nepřátele Ruska. Ani Rusko, ani ostatní postsovětské republiky nedokáží osamoceně přežít v dnešním světě, a Rusko, jako klíčový geopolitický hráč v Eurasii, se svým hospodářským, politickým a vojenským potenciálem, který se nedá srovnat s nikým v postsovětském prostoru, může a mělo by předložit nabídku alternativního globálního uspořádání.

Alergie Západu na Putinův plán je z toho důvodu vysvětlitelná, ale přestože tento Euroasijský integrační projekt bude bez ohledu na tuto opozici limitován slabinami některých svých součástí i případného zavedení do praxe, vyrostl ze života postsovětského geopolitického a kulturního prostoru a je slučitelný se současnými globálními trendy. Přežití, zachování hospodářské a materiální základny národní existence, zachovávání tradic i budování bezpečné budoucnosti pro děti jsou ty cíle euroasijských národů, kterých lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zůstanou v jedné řadě s Ruskem. Jinak je čeká izolace, sankce a vojenské intervence…

Převzato z Global Research

Překlad: Clair

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments