Falešná hra na svědomí a vylhaný dědičný hřích

Ano, vzdělávat se je nám všem jistě k užitku. Teprve pak si uvědomíme příčiny jevů přírody a činů lidí kolem nás, včetně vysvětlení toho, proč se co na světě děje. Najdeme i důvody událostí, které se nám líbit mohou a také vůbec nemusí. Také možná pochopíme otázku, co vlastně jsou pojmy kolektivní viny a kolektivního studu, anebo kdy je něco pravda a kdy je to jen podstrčený klam, aby se lidé cítili vinni a povinni za něco, co nespáchali.

Uvedu příklad: Existuje velmi protivná manýra různých manipulátorů z řad politiků, prelátů církví, mediálních propagandistů, internetových trollů a vůbec – nejen těch. Dokonce se té manýry dočkáváme i od elitních vědců, filozofů a spisovatelů, kterých by si jinak člověk mohl občas i vážit, jako charakterů čistých. A oč tedy vlastně jde?

Inu, je to jejich snaha hrát si na svědomí národa. Hrát si na svědomí nás ostatních lidí a budit v nás pocity viny, kterou nemáme. Viny, jež u nás reálně neexistuje a nikdy neexistovala a pokud vůbec někdy existovala, naše vina to nebyla. Vždyť jaké je to (například) provinění, odmítat vetřelce placené cizáky, jejich tajnými službami a kriminálními kolaborantskými agenty? Jaké je to provinění, žádat před dobrým zákonem rovnost práv i povinností pro všechny a k tomu sociální spravedlnost?

Není pro nás všechny ponižující, když jinak občansky čestná spisovatelka požaduje na spoluobčanech, aby namísto odporu a nesouhlasu s názory některých jedinců nebo s rozhodnutími vlastní vlády, jsme cítili za jejich činy stud, jestliže například nikoho ani v té vládě jsme v posledních volbách nevolili? To pak už totiž není jen apel na naši snášenlivost a morálku, to je jen falešná, prolhaná a pokrytecká politika.

Proč to ti „veřejní žalobci“ našich neexistujících vin vlastně dělají? Jaký je motiv jejich psycho-manipulace, kterou na nás zkoušejí? Proč svými veřejnými řečmi připisují druhým lidem nějaké „dědičné“ hříchy z minulosti? Hříchy, které jsou jenom projekcí vlastních pocitů těchto „žalobců svědomí“ do životů lidí ostatních? A co je na tom všem to nejsmutnější? Že některé ty hloupé a pseudo-humanitární řečičky jsou občas i vedeny v ušlechtilé snaze o nápravu věcí veřejných.

Ano, je proto užitečné, uvědomit si, kdo a proč se opovažuje dávat lidem vinu za činy, které nespáchali. Je užitečné vědět, že tuto manipulaci s myslí druhých ti myšlenkoví šamani provádějí proto, aby vyvoláním pocitu viny v nás, viny která neexistuje, docílili naší větší vystrašenosti a poslušnosti a našeho ještě těžšího ideologického a ekonomického poddanství. Vždyť je přece známo: Jenom ten, kdo se cítí za něco vinen, nejen není svoboden, ale naopak se cítí nesvobodně povinen. Povinen ještě pokorněji poslouchat panstvo, robotovat a hlavně – nereptat.

Vždyť je to tak jednoduché a klidně postačí, jenom si věc promyslet: Každý má zodpovědnost i vinu jen za takové činy, k nimž mu byla od života udělena přirozeným právem moc. Proto rodiče mají zodpovědnost jen za své malé děti, protože k rozhodování o nich mají pravomoc. Manažer má zodpovědnost jen za důsledky příkazů podřízeným, protože k výkonu té funkce i on pravomoc obdržel. Podobně též, pokud měl někdo kdysi pravomoc jen zvonit na náměstí klíči, pak má také logicky zodpovědnost jenom za to, že těmi klíči tehdy zazvonil – a nic víc. A proč? Protože tím, že na náměstí tehdy zazvonil, tak tím i ty jeho pravomoci v následující minutě skončily.

Pokud však někdo volbami zvolený dostal pravomoci na čtyři roky libovolně měnit zákony, podepisovat špatné mezinárodní smlouvy, umožnit rozkradení státu a ustanovit zavázání všech občanů k povinnostem, které ty občany následně poškodily, pak nese za to zodpovědnost a vinu jenom on, protože pro takové změny v Parlamentu právě jen on také hlasoval a patřičné listiny podepsal. Nu a jestliže tím své někdejší voliče následně i trestně poškodil, pak za to nese svou trestní vinu zas jen on a nikoliv ti, kteří jej kdysi v dobré víře zvolili.

Tak vida! A máme tu hned aktuální otázku: Mají dnes ti někdejší voliči také právo kdykoliv z funkce odvolat provinilého zastupitele nebo podjatého soudce, pokud bude jasná jeho vina při výkonu pravomocí jemu svěřených? Inu, vůbec nemají. A proč? Protože si právě každý ten zastupitel, soudce nebo ústavní činitel spolu s dalšími jemu podobnými kolegy, souběžně s tím i nenápadně zařídil a prohlasoval jak svou budoucí nepostižitelnost, tak i svou neodvolatelnost – a my občané jsme ten podraz v dobré víře v jeho poctivost – politicky zaspali.

Takže můžeme ještě mluvit o demokracii bez přívlastků, anebo bychom si měli konečně uvědomit, že nám sem někdo už pěkných pár let soustavně podsunoval jen pouhou hru na demokracii – a navíc a opět jako vždycky v dějinách – i se všemi možnými nomenklaturními výjimkami jen pro ty chytré „podsunovače“? Jak je vidět, základní otázkou pro občana v každém politickém režimu proto je: Vědět, jestli ještě v demokracii žije, anebo jestli se už jenom nachází v prolhaném divadle toho jména. V divadle, které je ve skutečnosti špatně skrývanou totalitou, kdy ve funkcích politiků se právě proto tak úspěšně uplatňují už i herci z šantánů.

Jak to tedy vypadá, stále existují mnohé a zajímavé problémy k naší úvaze. A také i k úvaze, proč je tolik žádoucí politicky se vzdělávat a čerpat poučení nejen z informací vlastních, ale i ze zkušeností lidí kolem nás. Je také užitečné různým těm mravokárcům a ředitelům zeměkoule ve veřejném politickém prostoru občas velmi zblízka do těch jejich růžových oušek zakřičet: Vážení nevážení soudci hodnot české politiky, nehrajte si na svědomí a zpovědníky národa, když vlastních vin na svém hrbu máte sami víc než dost! Vzdělávejte se proto rovněž i vy sami zejména ve vlastní pokoře a skromnosti!

Nu a zbývá už jen otázečka poslední: Pomůže jim i nám taková důrazná domluva, anebo je při tom domlouvání lepší, mít pro ně v ruce za zády ještě pořádný zákonný bič? Zdá se, že rozhodně se to vyplatí, čas od času jim i ten bič důrazně a zblízka před nos ukázat a také, někdy jím ty podvodníky a provinilce po jejich služebních nožičkách i pořádně prásknout. A hned by tu byla demokracie, jak má být.