Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy životů tragicky poznamenaných „bojem o teplo našich domovů“ na pozadí historických proměn Československa a České republiky.
Pokud už jste dlouho nedrželi v ruce knihu, kterou si poté přečtete jedním dechem, mám pro vás, milí čtenáři, jedno doporučení. Jmenuje se „Hornické vdovy“ a přináší autentické příběhy s bohatě ilustrované dobovými fotografiemi a dokumenty.
Osm žen, osm tragédií, jeden region. Kamila Hladká, autorka knihy, vedla dlouhé rozhovory se ženami horníků, kteří zahynuli v práci. Nejstarší dvě, Olga a Květa, přišly o manžela při velkém důlním neštěstí na havířovském dole Dukla, k němuž došlo v červenci 1961 a zahynulo při něm 108 horníků. Nejmladší Ivana přišla o bývalého manžela v dubnu 2013. Přišel o život při náhodném úniku metanu na dole ČSM ve Stonavě.
Hovoří ženy různého věku, s rozdílným temperamentem a celkovým přístupem k životu, přesto je něco spojuje: přímočarost a upřímnost výpovědí, zemitost, pragmatismus, věcnost, absence sebelítosti. Hovoří Květa, 78 let:
Můj bratr dělal též na Dukle a jel na noční šichtu. Měl štěstí, měl mít taky odpolední, ale změnil si to. Přijel ke mně: „Květo, byl jsem se dívat v kolovně a Laďa tam má skútr. V dole hoří, on tam zůstal.“ To byla první zpráva. Mně by se krve nedořezal. Všichni sousedi, všichni lidi jsme byli celou noc venku na ulicích a čekali jsme. Někteří letěli k Dukle, ale já jsem nebyla schopná jen jsem říkala: „To není možné, to není možné. Musí je zachránit.“ V noci jsme ještě nic nevěděli. Bratr byl se mnou, další služba už nenastoupila. Potom k nám ráno přijeli a řekli, že tam zůstalo tolik chlapů a že manžel je dole taky. Bylo to hrozné, hrozné…
Zůstalo jich tam pře sto. Já jsem znala každého. Můj strýc dělal záchranáře – ti tam hned jeli a on říkal: „Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybuchlo. Kdybys věděla, tam chlapi ještě žili, řvali, a oni to museli zavřít.“ Měla jsem strašnou zlost. A všecko ten dispečer. Chlapi volali zdola, že je tam smrad, že je tam plyn, ale on říkal: „Neblbněte, já tam sjedu.“ A taky tam zůstal. Z těch chlapů nezbylo nic. Ostatky identifikovali podle masky a lampy. V té rakvi není žádný Laďa, oni shořeli.
Ostravsko-karvinské doly vydaly své bohatství a dnes se postupně mění na muzea a památníky těžké a nebezpečné „roboty“. Je dobře, že kniha „Hornické ženy“ zachová památku na bezejmenné hrdiny „socialistické“ i „kapitalistické“ práce, i na ty, kteří na ně v dobrém vzpomínají.
Knihu vydalo nakladatelství Dcera sestry, kde si knihu můžete též objednat.
HLADKÁ, Kamila. Hornické vdovy. Želešice: Dcera sestry, 2019. ISBN 978-80-906559-3-5.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!
Bylo to v létech 1958-60 v reakci tehdejšího vedení ČSR na maďarskou revoluci. Polovina studentů maturitního ročníku gymnázia ( v té době tzv.11-tileté střední školy s rozšířeným vyučováním jazyka ruského) nedostala pár měsíců před maturitou tzv, doporučení ke studiu na vysokých školách.Za rok po matuře hrozily každému studentovi dva roky vojny,která tenkrát byla běžně prodlužována na dva a půl roku,Někteří z nás se dokázali vyhnout této vojně tak,že se nechali „nalejt“ na vojenská učiliště,aby se z nich stali důstojníci Čsl.Armády.Většina se ale vojně nevyhla,což v praxi znamenalo,že s nějakým studiem poté byl konec.Já jsem zvolil cestu jinou. Pokud byl tehdy… Číst vice »
Když jsem makal u Krátkého filmu Praha, tak jsme také mj. natáčeli v Sokolově v dole. Do díry bez výdřevy jsme měli vlézt 3. Kameraman nahlédl a vzhlédl a prohlásil – sem mě nikdo nedostane. Nicméně stalo se. Vlezli jsme tam dva – kameraman, osvětlovač … a s námi horník. A natáčela se důlní práce proti hrdinům socialistické práce. V tom horník, který tam vlezl s námi, zařval – VEN! To byla rychlost!! Za námi sletěl celý strop uhlí a já už nevím, jestli mi rychlý výběh nenechal i druhotné následky. Následující večer jsem si s tím kameramanem rozuměl jako… Číst vice »
Každému studentu hrozily dva roky vojny! Jaká to hrůza! Ono ale bez vojáků těžko může existovat armáda. No vlastně může, jako ta naše dnešní, kde je na jednoho vojcla šest šarží a všech dohromady je jako do mariáše. Nebo to mělo být vyhrazeno pouze pro tu neinteligentní dělnickou třídu? Asi ano. Ona ta dělnická třída dřela ve stejných dolech celé generace, ale ti hrozní socialisté potřebovali bohužel to uhlí také. Že rubání je těžké i nebezpečné také není žádná novinka nikde na světě. Horníci za I. republiky by mohli povídat – vlastně ne. Ono pamětníků už téměř není, že? A… Číst vice »
Ty kulomety byly připraveny i ve Škodovce (v oné době). Ale k jejich použití jinak, než omylem v Československu proti civilistům nedošlo (v Polsku to bylo horší). Ale buzerační kontroly, kdy přes den mi stát svěřil vedení úseku výroby a pak v půl třetí ráno kontroloval, zda u mne nepřebývá osoba jiného pohlaví (tenkrát za komunistů bylo všeho málo, i pohlaví bylo méně, než dnes), ty existovaly. Strejda Eduard utrpěl úraz (poškození ledvin) při sesunu horniny v dole ve Zbůchu. Po přechodném zlepšení stavu nakonec zemřel na selhání ledvin, ovšem souvislost s úrazem se z chorobopisu vytratila. Znovu se objevila… Číst vice »
Lidsky pochopitelné to jistě. Zajímalo by mne, jak toto střetnutí s dělnickou profesí vtělil nejprve do svého budovatelského životopisu a posléze do životopisu pronásledovaného intelektuála.
Ale v zájmu osobního prospěchu tomu nelze nic vytknout.
A protože k této práci nepřilnul, jistě mu nevadilo, jak na pravdu a lásku
doplatili ti, kteří ji vykonávali dlouhá léta, aby jim pak za odměnu byly ukradeny byty, práce i důstojnost.
Navíc – „Většina se ale vojně nevyhla,což v praxi znamenalo,že s nějakým studiem poté byl konec“ není pravda.
Dostat se na studium po vojně bylo mnohem snazší, zrovna tak, jako jít na rok dva někam pracovat a potom se přihlásit ke studiu. Otázka je jen, v jakých sociálních podmínkách žil ten člověk (ženatý, už s dítětem, bez bytu apod.) a hlavně na jakou VŠ se hlásil. S technickými obory to bylo celkem velmi reálné, u některých (strojní obory) přijetí téměř zaručeno.
Šance stát se nechtěným otcem během let základní vojenské služby byla vzhledem k hormonům v kasárnách zavřených mladých mužů značná.Poznámka o malé naději na pokračování studia po vojně se týkala právě situací tohoto druhu. Navíc po roce 1960 se kádrování mladých postupně
„rozvolňovalo“,takže ano,Alva má pravdu,ale jen pro ty,co se
dva,někdy i dva a půl roku spokojili s celibátem. Pilulky proti
otěhotnění ještě v ČR v té době nebyly.
Třeskutá logika ženy s nickem Bety je ve zdejších diskusích pověstná. Protože z ryze podivných politických důvodů nebylo v roce 1958 dovoleno ani se pokusit vykonat přijímací zkoušku na VŠ polovině studentů maturitní třídy býv. gymnázia Matiční v Ostravě a jeden z nich nepřilnul k práci v nelidských podmínkách (šachta byla krátce poté zastavena,sloje byly tak nízké,že se tam horník neotočil z břicha na záda a naopak),může zato,že Sobotkova vláda darovala Rotschidovu bílému koni OKD i s byty tamních hornických rodin. Skvělé ! Musím dodat,že jsem na hloupé narážky té Bety neměl chuť reagovat,ale její duševní kotrmelec ozdobený navíc snahou… Číst vice »
Tak jsme se navzájem urazili a jsme si kvit.
Ale nemyslíte, že vaše starost o blaho zdejších čtenářů
( ad hominum) je trochu přehnaná? Neodpovídejte, nemíním se hádat.
Jsou holt CHLAPI a chlapi.
Všude a vždy.
Neznám nikoho, komu se chtělo na vojnu – říkalo se „ztracené 2 roky“. Pro VŠ určitě i ten pozdější jeden rok. Životní zkušenost ale k nezaplacení. Rádo se na to mezi chlapama vzpomíná, ale zopakovat by si to nikdo nechtěl. Jestli si pan Hudryperman pomohl nebo ne, to ví sám nejlépe. Každá šachta je jiná a každý mohl mít i velmi rozdílnou vojnu. Každopádně praxe v hlubiném dole ho patrně životně obohatila víc než ta vojna, které se vyhnul. A některá zdánlivě špatná rozhodnutí se mohou ukázat jako to bylo to nejlepší co člověka v životě potkalo (osobní zkušenost). pozn:… Číst vice »
Ne, neodpustím si to – tedy toho Kryla. On viděl vše velmi ostře – i věci o těch „vojclech“ …
https://www.youtube.com/watch?v=L4Fdt6Kohz0
https://www.youtube.com/watch?v=W4D9_a3UTz8
Pokud by naše informace signalizovaly, že konflikt je neodvratný, zaútočili bychom jako první ( to nám říkali v PŠM někdy v roce 1976 ale něco takového říká i jistý V.V.Putin dnes – nemůžeš-li se konfliktu vyhnout, udeř jako první). V rámci PŠM se brala jak Angola (UNITA, Jonas Savimbi), tak i Polsko. Propojili jsme zde na OM dvě témata – rizikové a namáhavé povolání horníka – a obranu státu vojenskou prezenční službou – ta se uvedené knihy netýká. Společné mají (měly) to, že na nich závisela hospodářská, resp. mezinárodně politická stabilita a tím i přežití Československa a to v celé… Číst vice »
RE: “ …to nám říkali v PŠM někdy v roce 1976 ale něco takového říká i jistý V.V.Putin dnes – nemůžeš-li se konfliktu vyhnout, udeř jako první.“
To je obecné pravidlo – platí už minimálně od antiky a i dnes stejným pravidlem zdůvodňují USA a Izrael své „preventivní údery“.
Otázka se týkala, zda by takový útok byla „spravedlivá válka“ – a to už je na konkrétních okolnostech a nedá se říci že nějaká strana má apriori patent na spravedlivé války.
Za reakci na vedlejší téma (mimo článek) se omlouvám, ale nechal jsem se vyprovokovat.
Tedy k tématu článku – bych se napravil – ještě jiného Pavla Dobeše:
https://www.youtube.com/watch?v=oqcTuku-big
Tři úryvky: Začátkem července se zámožné čtvrti Paříže vyprázdnily. Dříve odkládali mnozí odjezd do lázní nebo k moři na konec měsíce z obavy, že silnice budou zataraseny a vlaky přeplněny. Ale události přinutily měšťáky, aby odjeli před obvyklou lhůtou. Odjížděli vesměs do vzdálenějších míst, na jih; tvrdili, že střed Francie bude přeplněn dělníky, kteří si vymohli placenou dovolenou. Možnost octnout se na pláž vedle topičů a zedníků docela vážně lekala ctihodné obchodníky. Noviny psaly, že lázně jsou „zašpiněny“. Kdo měl štěstí, dostal se do Švýcar nebo do Itálie. Nikdo nechtěl zůstat v Paříži; měli strach z velké manifestace, určené na čtrnáctý červenec. Kdysi ten… Číst vice »
Od vítězství Lidové fronty uplynuly již téměř dva roky. Jak říkal Dessère, vše se usadilo. Viard se chlubil: „Už umím vládnout, proto si mě teď nikdo nevšimne.“ Všechno šlo jako po másle. Podniky byly zahrnuty objednávkami. Prodavačky v obchodech sotva stačily prodávat. Zmizely nadpisy „Pronajme se“; volné byty nebyly. Národohospodáři psali o konci krize a předpovídali dlouhé období blahobytu. Avšak pod pláštíkem uklidnění se skrývala obecná nespokojenost. Buržoové si dobře pamatovali červnové stávky; nemohli Lidové frontě odpustit, že se tehdy báli. Čtyřicetihodinový pracovní týden a placené dovolené – hle, kde je nutno hledat příčiny všech nesnází! To byl názor nejen návštěvníků… Číst vice »
Není to výjimka ani na OM – pamatujete na jiného ptáka, na „racka“? Jednovaječná dvojčata jak vyšitá – „Když to nemůžeš porazit, tak tomu snaživě podlézej a nikdy nebojuj“.
Bohudík jsou i jiní. Český umělec Stanislav Sedláček daroval velvyslanectví Ruska v České republice svůj obraz „MADONNA OSVĚTIMI“:
Včera, 07.06.2021, umřel poslední z osvoboditelů Osvětimi – David Dušman…Byl jedním z posledních, kdo o Osvětimi mohl hovořit z vlastní zkušenosti. Byl TAM. Z jednotky, ve které sloužil, přežilo Druhou světovou válku pouze 69 z 12.000 vojáků.
Jako celek to neprošlo a jeden stále čeká na schválení…
Z pražského Bredovského dvora vás zdraví S a O.
Pro Gatta. Píšeš, že by by si nikdo vojnu nepřál zopakovat. Já ano. Jsem už blíže 80 jak 70 ale rád bych si to v 19 zopakoval. Na šachtě jsem jsem také rok pracoval a i rubání s jedním východem a když bylo pořeba se obrátit, tak bylo nutné vylézt ven.Nikdy jsem si neztěžoval. Bylo to na Vrbici patřilo to pod důl Stachanov. Klidně bych si to ve 22 zopakoval. Přeji všem optimizmus a dobrou náladu.
Byste mohl po šichtě honit kočky, co? :-)
Nic ve zlým – věřím – ono v civilu to není lehké.
Děkuji pt.Gatto /česky p.Kočko) za písničku,kterou jsem neznal.Na vojně jsem jako absolvent také prožil jeden kalendářní rok,pravda už to nebylo tak frustrující,jako když se tam ocitl 19-ti letý bažant. Na rozdíl od nicka Mirek bych si to v michálkovské fleci zopakovat opravdu nechtěl,i kdybych měl přitom omládnout jako Jan Werich ve svém Pekařově císaři. Mám silný dojem,že většina lidí,kteří to nikdy nezažili,by bez své osobní zkušenosti nikdy neuvěřili,že člověk leží 8 hodin na kouscích uhlí a kamene v prostoru, kde se tak práší,že se dá vzduch kousat,kde nevidí dál než maximálně 1 metr a přitom MUSÍ vleže pod stropem 1000m… Číst vice »
Společnost zapomněla, že v sedmdesátkách se regulovala teplota v panelácích otevíráním oken a pokud někdo otevíral a zavíral kohouty u topení, řekl mu ,,odborník“ , povolaný k výměně kapajícího ventilu, že si závadu způsobil on sám, právě tím věčným ,,otevřel, zavřel“. Ale na dostatku energie byla československá společnost postavena , včetně Silvestra ´78, kdy sice zavedla zimní čas, ale v Evropském kontextu na tom nebyla zdaleka nejhůř. Na nějakou dobu jsem byl převeden z konstrukční kanceláře k vykládce vagonů na elektrárně, ale myslím, že základy pro skutečný blackout budujeme teprve v současné době.
Společnost si také dodnes „nevšimla“, že České dráhy, 31 let po kapitalistickém převratu, topí v mnoha vlacích od září do května a regulace tam také nefunguje jinak, než otvíráním oken. Zejména u starých „pantografů“, ale i u novějších souprav.
A nejde jen o větrání, to už je krok zoufalství. Jde o demenci s jakou je to topení vůbec zapínáno, když k tomu teplotně není žádný důvod.
Za ty roky to jsou miliardy protopené úplně zbytečně. Plus zbytečné emise, zbytečně vyrobená energie, zbytečně vytěžené a zbytečně spálené uhlí…