Hrozba mimořádné klimatické události

“Mimořádná událost je škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, havárie ohrožující život, zdraví, majetek nebo životní prostředí, vyžadující provedení záchranných a likvidačních prací Krizová situace je mimořádná situace, při níž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav “
(zákon ČR č. 239/2000 Sb.).

Klimatické změny (včetně globálního oteplování) způsobené pravděpodobně člověkem skrze skleníkový efekt a vyvolávající už dnes podle mnohých stav klimatické nouze se – dojde-li na předpovědi vědců škarohlídů – brzy stanou oním “škodlivým působením sil a jevů vyvolaných činností člověka a přírodními vlivy”. A jakkoli nás političtí vůdci ujišťují, že to zvládneme levou rukou, není to, stejně jako v případě migrace, pravda. Blízko je doba, kdy bude třeba vyhlásit globální mimořádnou klimatickou událost.

Bůh poté, co jsme nevyslyšeli jeho předchozí varování (naposledy jsme nezavřeli velké banky po pádu Lehman Brothers), dává lidstvu ještě jednu šanci. Jeho podmínky jsou ale teď mnohem tvrdší. Vyspělé euroatlantické civilizaci (nikdo jiný to neumí, nikdo jiný to nezpůsobil) je uloženo poradit si s drastickým omezením emisí skleníkových plynů na celé planetě, jinak dojde v dohledné době ke katastrofě nepředstavitelných rozměrů.

Jak to bývá v případě jevů neuchopitelných, chaotických a “jen” pravděpodobných, majících se nadto udát kdesi v nespecifikované budoucnosti, nemůže se jindy všespasitelná věda projevit v roli nejvyššího arbitra a sdělovatele objektivní pravdy. Vědecké rituály se sice v ústraní jaksi konají, ale k lidu v podhradí pronikají jen nesrozumitelně zkreslené zprávy z podivných nesrozumitelných panelů.

Politici to bez obvyklé přesvědčivé podpory nastrčeného otloukánka mají těžké. Nemohou ze sebe setřást odpovědnost, když na jedné straně uklidňují veřejnost (teplota stoupá), ale přitom se nesmí dotknout zisků skutečných vládců (z emisí skleníkových plynů tyjících). Šaškárna, která už se nedá dostatečně maskovat, je vodou na mlýn klimatických alarmistů. Ti mají sympatie levicově orientovaných politických subjektů a většiny vědecké komunity. Oponují jim klimaskeptici s významnou podporou politické pravice, silných ekonomických subjektů a disidentů ve vědeckých řadách. Vliv skeptiků však slábne a svoji mediální bitvu – zčásti díky nesmyslným argumentům – prohrávají.

Ani alarmisté to ale nemají se svou emisní neutralitou lehké. Je jim bojovat se základním instinktem přežití člověka, jenž velí ne jen mít se dobře, ale mít se stále lépe. Je jim bojovat se základním instinktem podnikatelů – s touhou po ziscích z jimi investovaného kapitálu a moci z toho plynoucí. Je jim bojovat se základním instinktem lidských tlup – věčnou soutěživosti, která našeptává obyvatelům třetího světa, že v blahobytu se topící euroameričtí běloši jim křivdí a odpírají místo na slunci.

Jakkoli nás novináři přesvědčují, že alarmisté vítězí, moc a setrvačnost lidské přirozenosti je veliká. Světlo na konci tunelu nevidět. Ve tmě roste davová psychóza a šíří se strach z bezmoci a závislosti na jiných. Vždyť si to představte. Naše sebelepší snahy přijdou vniveč, protože někde na opačné straně zeměkoule si někdo nezodpovědný topí fosilními palivy vesele dál – a ještě díky tomu produkuje konkurenční výrobky s nižšími náklady.

Řetěz příčin a následků našich hříchů těmi nezodpovědnými přetržen a odvěké pokušení při pochybách nečinit a užívat dne nabývá vrchu nad pracnou a nákladnou zodpovědností. Netrpěliví čelící marnosti marností nevidí jinou cestu, než vyhlášení mimořádné situace a použití mimořádných prostředků. Neboť možnost že bude dosaženo bodu, ze kterého už nebude návratu – bez strašných obětí – se zvyšuje každým dnem.

Nositelem vize mimořádné akce je nová globální kasta inteligentních, akčních a poměrně bohatých mladých manipulátorů vybujelá na troskách evropského zeleného hnutí konce dvacátého století. Je jí vlastní zbytnělé moralistické velikášství spojené s technokratickou sociální bezohledností a vírou, že dobro je natolik potřebné, že jeho prosazení omlouvá i použití zla.

Snaží se nám to vysvětlit a nechápou, kde je problém. Nepřipouštějí, že vypořádání se s hrozbou skleníkového efektu ve stylu mimořádné události vyžadující potlačit lidskou přirozenost a svobodnou iniciativu, je špatnost. Pro ně je svět s trvale nasazenou ohlávkou tím nejvyšším ideálem neboť nahlížejí na lidstvo jako na divokou a nenapravitelnou tlupu zkrachovanců vedenou elitou ještě nenapravitelnějších bohatých sociopatů rovnou do pekel.

Ve svém oslnění příští mocí hodlají svézt s mimořádnou klimatickou nouzí jedním vrzem všechnu svoji další agendu. Boj proti jaderným elektrárnám, proti emisím oxidů dusíku z aut, za zachování biodiverzity, za neomezené přijímání migrantů, za genderovou rovnoprávnost, za, za, za… A protože lidé nové kasty pocházejí z prostředí, které nezná nouzi, hlad a odříkání a nadevše adoruje úspěch, cílí ve svých “spravedlivých” aktivitách především na ty, které považují za bezcenné, vlastního úspěchu nehodné. Na obyčejné lidi. Na ty lidi, kteří si dnes (poprvé v historii) užívají pocitu, že žijí blahobytně a skoro stejně jako bohatí.

Obyčejní tvoří v demokracii podstatnou část voličů. Částí z nich okázale najevo dávané ignoranství zmizí mávnutím kouzelné hůlky jakmile se jich nadiktovaná opatření proti emisím dotknou a vytrhnou je ze snu o nekončícím konzumním blahu. Logicky dojde na chvíli, kdy – podle názoru nových ideologů – nebude síla prosadit účinná opatření po dobrém. Nedokonalou demokratickou kapitalistickou společnost bude jest v krizové situaci nahradit systémem nařízení, tvrdých regulací a příkazů. Ovšem až se tak stane, až se valchování mas stane neúnosným, dojde ke vzbouření a destrukci. A v nastalém zmatku přijdou vniveč jak velikášské plány nové kasty, tak i racionální, potřebné a technicky podložené kroky ke skutečnému řešení problému. Oteplování se utrhne ze řetězu.

Není jiná rozumem akceptovatelná věrohodná teorie, než že klimatické změny způsobuje skleníkový efekt mocně posilovaný ekonomickou aktivitou stále rostoucího počtu lidí. Zastavit další zvyšování emisí a tím (snad ještě) i klimatickou katastrofu běžnými prostředky nepůjde. Direktivní omezující opatřeni musí tedy být přijímána a mimořádné situace vyhlašovány. Tento proces však není možno svěřit kastě, která touží po boji, ve kterém se nedá jinak, než věřit v jednu jedinou pravdu.

Ve skutečnosti je mimořádná klimatická situace odporné vnucené opatření, které by mělo být striktně omezené na aktivity dokazatelně související s produkcí skleníkových plynů. Nesmíme připustit, aby nouzová a mimořádná opatření vedla k vytvoření generací klimatických otroků neschopných odporu a kráčejících (zase jednou) v jednotném šiku a nikdy jinak. Nesmíme ztrácet ze zřetele, že jakkoli je nutné emise skleníkových plynů potlačit, nesmí se tak dít na úkor obyčejných nemajetných lidí – musí to zaplatit bohatí neofeudálové, neboť právě jejich majetek vznikl z aktivit skleníkové plyny produkujících. Nesmíme zapomenout, že kapitalismus (malých místních ekonomických celků, ne megakorporací) není jen způsob práce a obživy. Je to také způsob obdivuhodně umožňující seberealizaci jak lidí obyčejných, tak adrenalinových šampiónů. Demokracie (ta která nevidí smysl jen v provádění rituálů a upřímně se snaží o přerozdělení moci) není jen bezmocně na suchu se plácající byrokratická ryba, ale také způsob, jak prokazovat důstojnost všech členů komunity tím, že je jim dáno vybírat a řídit svůj osud.

Omezit nadšený ale bezuzdný boj nové kasty superalarmistů a nahradit ho neutěšenou, ale účinnou prací techniků s minimem příkazů a zákazů pro obyčejnou většinu znamená doslova si pěstovat lidi nadané kritickým uvažováním a s jejich pomocí vážit pečlivě nutnost nebo nadbytečnost každého budoucího kroku. Právě oni nám pomohou mít stále na paměti, že máme co činit ne s pravdou, ale s pravděpodobností. Až tak, že nemůžeme vyloučit, že za rok se začne globálně ochlazovat,

Nasadí-li se společnosti permanentní a plošné kleště mimořádných situací, zničí to jak samoregulující se kapitalistický organismus, tak demokracii mající stále ještě šanci stát se lidovládou. Individuální lidské svobody budou možná navěky zrušeny sadou administrativních opatření. Aby k tomu nedošlo, je třeba kastu klimatických agresorů dát pod kuratelu široké veřejnosti. Koukat jim pod ruku, jaké že to bábovičky plácají na našem písku. Takový dohled mohou zajisti lidé neutrální, zajímající se o věci veřejné, ale nedeformovaní snahou udělat vlastní politickou kariéru. Lidé pocházející z alternativních intelektuálních líhní. Ti se však dnes bohužel diskreditují a staví koně za vůz tím, že trapně bojují proti samotné ideji člověkem způsobených klimatických změn. Uniká jim tak hrozba spočívající ne v ideji, ale v metodě, jak ji realizovat.

Zdroj: Pro zítřek