I. S. Koněv: Čtyřicátý pátý

Úryvky z knihy Čtyřicátý pátý od sovětského vojevůdce, maršála Sovětského svazu, hrdiny SSSR a hrdiny ČSSR Ivana Stěpanoviče Koněva

Před pražskou operací vznikla složitá situace, která do značné míry předurčila plán operace, její časový rozvrh a tempo, zkrátka celý její průběh. Proto je třeba, abych tuto situaci osvětlil poněkud podrobněji.

Po porážce berlínského strategického uskupení se fašistický stát fakticky zhroutil. Avšak Hitler se ve své politické závěti pokusil prodloužit existenci fašistického režimu tím, že jmenoval novou německou vládu v čele s velkoadmirálem Dönitzem. Za vrchního velitele německých pozemních vojsk byl navrhován polní maršál Schörner, který byl tehdy velitelem skupiny armád „Mitte“. Tyto síly byly soustředěny hlavně v Československu. Takové jmenování mělo své důvody: Schörner byl v těch dnech snad nejreálnější vojenskou postavou, neboť měl moc a hlavně vojsko. A to značné vojsko.

Nová německá „vláda“ – dávám toto slovo zde i v dalším výkladu do uvozovek – měla k dalšímu vedení války ještě velmi početné síly. Abychom si o nich udělali představu, bude dobře, když je konkrétně vypočítáme.

V sovětském Pobaltí byla skupina armád „Kurland“. Na pobřeží Baltského moře ještě pokračovala v boji armáda „Ostpreussen“. Na západ od Berlína se bránila, i když byla značně prořídlá, 12. hitlerovská armáda. V Československu byla soustředěna pod velením polního maršála Schörnera skupina armád „Mitte“ (kolem padesáti divizí v plném početním stavu a šest bojových skupin sestavených z bývalých divizí). Toto obrovské uskupení kladlo odpor vojskům 1., 2. a 4 ukrajinské fronty. V západních Čechách stála proti spojencům 7. německá armáda (pět divizí), která byla právě v těchto dnech podřízena Schörnerovi. A konečně v Rakousku a Jugoslávii bojovaly proti vojskům 2. a 3. ukrajinské fronty a Národně osvobozenecké armády Jugoslávie ještě dvě skupiny německých armád – „Österreich“ a „Süd“, které měly dohromady kolem čtyřiceti divizí.

Z toho je vidět, že pražská operace vůbec neměla symbolický ráz, jak se to někdy pokoušejí dokázat na Západě. Čekal nás těžký boj s velkým uskupením německých ozbrojených sil, na něž spoléhala Dönitzova „vláda“ v naději, že se podaří-li se se jí toto uskupení zachránit, bude moci ještě aspoň po nějakou dobu prodloužit „Třetí říši“ život.

Tato „vláda“, která už měla namále, se pokusila udělat všechno, jen aby mohla zastavit válečné operace na Západě, ale zato pokračovat v boji na východní frontě. To byl úhelný kámen politiky, kterou celkem bez obalu vyložil sám Dönitz ve svém projevu 1. května ve flensburském rozhlase:

„Führer mě jmenoval svým nástupcem. V této chvíli, která je pro Německo tak těžká, přejímám s vědomím odpovědnosti úřad říšského kancléře. Mým hlavním úkolem je zachránit Němce před útočícími bolševiky. Jenom proto pokračují válečné operace. Dokud se nám budou při plnění tohoto úkolu stavět do cesty Angličané a Američané, budeme se muset bránit také jim…“

Není pochyb o tom, že Dönitz fanaticky následoval Hitlera, a že bez ohledu na reálnou situaci pokračoval v jeho politice, která ohrožovala přímo existenci německého národa. Vždyť právě to ho přivedlo k moci. Hitler věděl, koho si zvolit za svého nástupce.

Hlavní reálnou silou, která mohla „všemi prostředky pokračovat v boji na východní frontě“, bylo samozřejmě uskupení operující severně od Dunaje, na území Československa a v severních částech Rakouska. Kromě skupiny armád „Mitte“ k ní patřila i část skupiny armád „Österreich“ a spousta záložních jednotek, kterými bylo Československo v té době přímo zaplaveno. Ze západu kryla toto uskupení 7. německá armáda, kterou bylo možno za určitých okolností zasadit proti nám.

Dönitzova „vláda“ doufala, že bude moci záhy kapitulovat před našimi západními spojenci, a potom obrátit celé miliónové uskupení vojsk proti Sovětské armádě. Museli jsme tyto plány zhatit.

(…)

V prvních květnových dnech vypuklo v Čechách povstání. Zvlášť mohutné bylo povstání v Praze. Fašistický státní tajemník Frank ve snaze získat čas začal s povstalci vyjednávat. Avšak v téže době dal Schörner svým vojskům rozkaz: „Povstání v Praze všemi prostředky potlačit.“ K Praze vyrazila ze tří stran německá vojska. Povstalce čekal těžký boj. Praha potřebovala vydatnou pomoc, a tu jsme jí museli poskytnout především my.

Vojska 1. 2. a 4. ukrajinské fronty zaujímala vůči skupině Schörnerových armád výhodné postavení, neboť ji mohla sevřít do kleští. Údery, které jí do boků zasazovala z jihovýchodu 2. ukrajinská a ze severozápadu naše fronta, hrozily celému uskupení, že bude východně od Prahy obklíčeno, a pevně mu uzavíraly ústupové cesty na západ.

Aby se však taková lákavá možnost stala pro nás skutečností, musela naše vojska překonat velké horstvo a hluboká, předem vybudovaná obranná pásma Němců. Před 1. ukrajinskou frontou bylo hlavní pásmo nepřátelské obrany na některých místech hluboké až 18 kilometrů.

Nejmohutnější obranná zařízení vybudovali hitlerovci východně od Labe, v prostoru Zhořelce, kde jsme sváděli dlouhé a těžké boje s drážďansko-zhořeleckým uskupením. Mnohem slabší obranu měl nepřítel severozápadně od Drážďan, kde se fronta za předchozích bojů ještě nestabilizovala. Nejslabším úsekem nepřátelské obrany byl úsek západně od Labe. A právě zde jsem soustředil hlavní síly pro útok na Prahu.

Je pravda, že i zde, v hloubce nepřátelské obrany, bylo pásmo betonových opevnění, které se táhlo podél starých německo-československých hranic. Kdybychom se zdrželi, kdybychom zde uvázli, stala by se tato opevnění ve spojení s horským terénem vážnou překážkou, neboť se zde táhl hřeben Krušných hor, půldruhého sta kilometrů dlouhý a kolem padesáti kilometrů široký.

Zároveň musím dodat, že Krušné hory protínalo ze severu na jih, tj. ve směru našeho úderu, kolem dvaceti silnic, což nám při náležité přípravě a dostatečně rychlém útoku dávalo dosti slušné vyhlídky dokonce i v horském terénu. Mně jako veliteli fronty nedělal v těchto dnech tak velkou starost odpor mocného uskupení nepřítele, a dokonce ani ne mohutnost jeho uskupení, jako spíše spojení všech těchto okolností s horským terénem. Celá operace byla postavena na rychlosti. Právě tím, jak to udělat, abychom v horách nezůstali trčet.

Po celou tu dobu jsem se v myšlenkách vracel k dukelské operaci z roku 1944. Tehdy jsme se také probíjeli rovnou přes hory. Tato operace, kterou si vynutil politický zřetel (šlo o podporu národního protifašistického ozbrojeného povstání slovenského lidu), nás přišla velmi draho, i když nás mnohému naučila. Od té doby jsem se zřetelem na těžce vykoupené zkušenosti dělal všechno, abych se do hor nepouštěl, ale abych se jimi kryl. Dospěl jsem k nezvratnému přesvědčení, že k boji v horách nás může přimět pouze ta nejtvrdší, železná nutnost, kdy jiná cesta – obejití nebo manévr – není možná.

Avšak právě taková situace vznikla před začátkem pražské operace. Jestliže jsme chtěli co nejrychleji rozdrtit Schörnerovo miliónové uskupení, usazené v Československu, dobýt Prahu, uchránit město před rozbořením a obyvatele Prahy – a nejen Prahy – před záhubou, nezbývalo nám nic jiného než průlom přímo přes Krušné hory. Jiná cesta nebyla, protože na přístupech k Československu byly ze severu všude, kam bychom se byli hnuli, samé hory. To znamená, že je bylo nutno překonat, ale překonat tak, abychom nikde neuvázli, abychom jimi co nejrychleji proklouzli a zajistili svým tankovým a mechanizovaným vojskům volnost manévru.

(…)

I když popravdě řečeno všechny armády postupovaly na Prahu velmi rychle, přece jenom to, že se tímto směrem vrhlo deset tankových sborů – 1600 tanků – 1. ukrajinské fronty, rozhodlo o celé operaci.

1 100 tanků a samohybných děl, zasazených do boje na hlavním směru, a také všechny dopravní prostředky tankových vojsk měly víc než půldruhé dávky nafty a benzínu, a to jim stačilo na celou operaci, až do Prahy. Proto ani jediné bojové vozidlo nezůstalo pro nedostatek pohonných hmot trčet na cestě.

Mimořádnou mobilnost projevili v této operaci dělostřelci. Abychom náš plán splnili, museli jsme v nebývale krátké době (od 4. do 6. května) přemístit, vlastně až od Berlína, a soustředit na úseku průlomu hlavního úderného uskupení nejen výše uvedených pět dělostřeleckých divizí, ale ještě asi dvacet dělostřeleckých brigád, zhruba stejný počet samostatných dělostřeleckých a minometných pluků a velké množství protiletadlových děl. Celkem jsme v těchto dnech soustředili na hlavním směru úderu 5680 děl a minometů. Na úseku průlomu Žadovovy 5. gardové armády jsme měli na jednom kilometru až dvě stě i více dělostřeleckých hlavní.

2. letecká armáda pod velením generála Krasovského zasadila do boje na hlavním směru 1900 a na pomocném směru 355 letounů. Kromě toho, že krylo vojsko, zajišťovalo přepravu přes Labe a hromadně napadalo nepřátelská vojska a bojovou techniku, mělo letectvo za úkol znemožnit nepříteli přesuny po železnicích, to znamená prakticky vyřadit všechny větší železniční uzly kolem Prahy.

Hovořil jsem o hlavním směru úderu. Ale i na pomocném směru u Lučinského a Korotějeva byly soustředěny značené síly, mimo jiné asi 3700 děl a minometů, asi 300 tanků a dvě dělostřelecké průlomové divize. Spolu s nimi útočil tankový sbor 2. polské armády.

Pro nedostatek času jsme se nemohli připravovat k útoku s obvyklou metodičností. Museli jsme přemisťovat vojska, současně je soustřeďovat a okamžitě z nich vytvářet uskupení. Pro případ, že by se některým jednotkám nepodařilo včas dostat na určené místo, měl být útok přesto zahájen a tyto jednotky pak musely dohnat ztracený čas za pochodu. Přesun vojsk, jejich soustředění a přechod do útoku – to všechno v podstatě splynulo v pražské operaci v jeden nedílný proces. Právě v tom byla jedna z hlavních zvláštností této operace.

(…)

Od tankových vojsk jsme požadovali, aby se nepouštěla do bojů o města, ale obcházela opěrné body a směle se drala kupředu. Vševojskové armády měly maximálně využít všech vozidel, aby neudělaly ani krok pěšky, kde je možno použít vozů. Velitelé a štáby včetně štábů divizí a pluků měli řídit boj nikoli na dálku, ale z bezprostřední blízkosti, a zároveň maximálně využívat k řízení vojsk rádia; velitelé museli být přímo v bojových sestavách, aby měli všechno pevně v rukou a v dohledu.

Byl vydán zvláštní zákaz bořit města, vesnice a továrny. Nesmělo se zapomínat na to, že vstupujeme na území spřátelené spojenecké země.

Tím, že jsme vojskům uložili, aby se pokud možno nepouštěla do boje o jednotlivá města a vesnice, jsme nejen zajistili rychlý postupu vojsk, ale snažili jsme se tím také zabránit obětem mezi civilním obyvatelstvem.

Nechtěli jsme připustit zbytečné krveprolití ani mezi německými vojáky. Bylo nařízeno pronikat všude, kde to bude možné, do boků a do týlu německých jednotek, rychle je obkličovat, rozčleňovat a dávat jim ultimátum, aby se vzdaly. V tomto smyslu měli velitelé armád i velitelé svazků naprosto volnou ruku.

Pod heslem „Kupředu, na Prahu! Zachránit ji! Nepřipustit, aby ji fašističtí barbaři rozbořili!“ byla vedena veškerá stranickopolitická práce v jednotkách. A musím říci, že ačkoliv byla vojska po berlínské operaci unavena, bylo toto heslo všude přijato příznivě.

(…)

Ale vraťme se k vyprávění o 9. květnu.

O tom, že jsou Leljušenkovi a Rybalkovi tankisté v Praze, jsem se dozvěděl brzy nato, když do Prahy vstoupili. Dostali jsme o tom kratičké zprávy téměř současně od náčelníka operačního oddělení Rybalkova štábu i od Malandina ze 13. armády. Ale tu najednou se linkové spojení se štáby armád, které osvobodily Prahu, jako naschvál odmlčelo. Spojaři se mořili celé hodiny, ale navázat spojení se jim nepodařilo ani s Leljušenkovou armádou, se kterou byli až dosud stále na drátě, ani s Rybalkovou, ani s Gordovovou armádou. S 13. armádou, s Malandinem, spojení měli, ale zato Malandin sám se nijak nemohl spojit se svými předsunutými jednotkami.

To všechno mi dělalo starosti, ačkoli jsem si byl jistý, že se další události vyvíjejí příznivě, a měl jsem už první zprávy o osvobození Prahy. Ale tyto předběžné zprávy nestačily, abych mohl podat hlavním stanu hlášení.

Když bylo spojení přerušeno, mohl jsem to sice zkusit nešifrovaným dotazem u štábů rádiem, ale to jsem nechtěl dělat. Přitom dost velká vzdálenost, a navíc horstvo nezaručovaly úspěch.

A tak jsem vyslal letadlo ze spojovací letky frontového štábu. Když jsem si to spočítal, muselo se nejpozději za tři hodiny vrátit. Ale tři hodiny uběhly a letadlo nikde. Nezbylo než zavolat k 13. armádě a vzít si na paškál Malandina. ten odpověděl, že poslal do Prahy vůz s několika důstojníky, ale žádné hlášení od nich ještě nepřišlo. Nařídil jsem mu, aby to zkusil ještě jednou a poslal styčné důstojníky do Prahy letadly.

Čas utíkal, ale letadla se nevracela a žádné nové zprávy nepřicházely. Poslal jsem letadlem od spojařů ještě jednoho důstojníka z operační správy frontového štábu a zároveň jsem nařídil Krasovskému, aby dal skupině bojových letounů rozkaz ke startu a uložil letcům zjistit z malé výšky situaci v Praze. Po jejich návratu jsme se dozvěděli, že ve městě už žádnou bojovou činnosti není vidět a že v ulicích jsou zástupy lidu.

Že je Praha osvobozena, to bylo jasné, ale přesto jsem ani jedno kloudné hlášení od žádného velitel armád nedostal.

Jak se později vysvětlilo, způsobil to všechno jásot Pražanů. V ulicích se nepřetržitě manifestovalo. Stačilo, aby se na ulici objevil sovětský důstojník, a Pražané ho hned brali mezi sebe do přátelského kruhu, začali ho objímat, líbat a vyhazovat do vzduchu. Všichni moji styční důstojníci se postupně dostali do zajetí – polibky, hoštění, květiny…

Potom se ve stejných přátelských objetích ocitli jedeno po druhém i vyšší velitelé – Leljušenko, Rybalko i Gordov, který přijel hned za nimi. Nikomu se nepodařilo dostat se z Prahy na velitelské stanoviště, k vlastním spojovacím uzlům a podat podrobné hlášení o situaci.

Tu a tam jsem dostával zprávy rádiem, ale pro mne byly všechny, upřímně řečeno, až příliš kusé. „Praha obsazena“, „Praha obsazena“, „Praha obsazena“. Já jsem však musel vrchnímu veliteli podat hlášení nejen o tom, že Praha byla obsazena, ale i za jakých okolností byla obsazena, s jakým odporem jsme se setkali a kde, zda organizovaný nepřítel už neexistuje, a jestliže ano, kterým směrem ustupuje.

Zkrátka a dobře, den osvobození Prahy jsem prožíval velice neklidně. Ztráceli se styční důstojníci, ztráceli se velitelé brigád a sborů – kdekdo se ztrácel! Tady vidíte, co to je, když lid propukne v jásot, a co z toho může vzejít.

Tento sovětský voják první zaslechl volání pražského rozhlasu o pomoc. Při dobývání Prahy padl u Libeňského mostu

Vojenská spojka

Pohřeb rudoarmějce

Přílet československé vlády do Prahy v květnu 1945

Generál Leljušenko v rozhovoru s předsedou vlády Z. Fierlingerem před prvním sovětským tankem, který přijel do Prahy

Slavnostní přehlídka 5. armády 1. ukrajinské fronty

Generál Svoboda a maršál Koněv projíždějí Prahou po svém setkání v květnu 1945

Sovětský voják v Praze

Sovětští vojáci vítají konec války na československém území

5 4 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Patrik
Patrik
3. 6. 2020 20:42

„Čeští a ruští občané čtou úryvky z knihy vzpomínek maršála Ivana Stěpanoviče Koněva „Čtyřicátý pátý“ – z kapitoly nazvané Pražská operace“, video
http://www.irucz.ru/cz/zpravy/1-/114000000000-ruska-federace/114001000000-centralni-fo/0-/405-historie/36921-cteni-ze-vzpominek-marsala-koneva/

Botičky od Diora
Botičky od Diora
4. 6. 2020 8:28

Paní Ireno, DĚKUJI!

Irena
4. 6. 2020 9:21

Ještě dva úryvky, které vyplynuly z diskuze jinde: 8. května – Za úsvitu došlo v pásmu činnosti Leljušenkovi armády k události, která sice v tom okamžiku nevzbuzovala žádnou zvláštní pozornost, ale bezesporu měla svůj podíl na pozdější porážce a zajetí Schörnerova uskupení. 5. gardový mechanizovaný sbor pod velením generálmajora I. P. Jermakova, který dnem i nocí rychle postupoval kupředu a drtil všechno, co se mu postavilo do cesty, zničil u Žatce z chodu velkou štábní kolonu Němců, která se přesunovala z Jaroměře do Karlových Varů. Zničil a pokračoval v postupu. Nebyl čas se zastavovat, zdržovat se a hrabat se v… Číst vice »

Jan Kristek
Jan Kristek
Reply to  Botičky od Diora
4. 6. 2020 16:40

Takže máme přejmenované další náměstí: Staroměstské na Srato-městské.