Íránská mírová ofenzíva

Srpen 22, 2012

Od Organizace islámské spolupráce k Hnutí nezúčastněných

 

Nesoulad mezi západními médii a realitou Středního východu je zarážející. Egyptský prezident Mubarak je správný chlapík a spolehlivý spojenec, a najednou je z něj padouch, korupčník a tyran, prošlé zboží. Taková extrémní krátkozrakost ve věci imperiálních zájmů je všeobecně rozšířená. Nemělo by proto být žádné překvapení, že „osa zla” – Írán – který je údajně prašivý, protože vyrábí atomové bomby a terorizuje všechny kolem, má dobré vztahy – které se celou dobu zlepšují – nejenom se svými sousedy Afghánistánem (kde subvencuje rekonstrukci a nové železniční spojení z Herátu do Perského zálivu) a Pákistánem (Plynovod Míru), ale i se svými ne tak přátelskými rivaly Saúdskou Arábií a současným Egyptem.

Tento měsíc se konají dvě konference – Organizace islámské spolupráce a Hnutí nezúčastněných – kde se vystavuje na odiv rostoucí mezinárodní respekt Íránu. Na schůzce Organizace islámské spolupráce (OIC), která proběhla minulý týden v Mekce, bylo vidět íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda sedět vedle saúdského krále Abdulláha bin Abulazize, v otevřené diskuzi o Sýrii, při němž Írán učinil rozhodnutí, že vyhazov Sýrie vypadá hloupé a nesmyslné. Syrské vedení jistě mělo být pozváno, aby se ve své věci obhájilo jako první – a jak se zdá, je její vyhazov porušením charty OIC. „Pozastavení členství Sýrie neznamená, že se suneme směrem k vyřešení této otázky. Tím ji jenom vymažete,” řekl íránský ministr zahraničí Ali Akbar Salehi. A celou věc jenom zhoršujete, mohl dodat.

Írán měl všechny důvody k tomu bojkotovat setkání OIC, či veřejně odsoudit své hostitele za podporu nemilosrdného potlačení bahrajnského povstání. Íránští představitelé místo toho přišli na OIC, aby se pokusili napravit vztahy s proamerickou a protiíránskou Saúdskou Arábií a státy Perského zálivu (a zajistit tento týden svou účast na konferenci NAM), a pokusit se ukončit krveprolití v Sýrii. „Každá země, zejména země Organizace islámské konference, musí společnými silami tento problém vyřešit takovým způsobem, aby to pomohlo míru, bezpečnosti a stabilitě v regionu,“ řekl Salehi. Jaké lepší místo nebo lepší čas pro zbožného Ahmadínežáda, než je Mekka před koncem ramadánu? Saúdský král dokonce oznámil, že má pro Írán a světové šíity dárek v podobě iniciativy na vybudování Centra pro sunnitsko-šíitský dialog.

Íránská zahraničně-politická diplomatická jednání si na své konto připsala další plus oznámením egyptského prezidenta Mohameda Mursího, že on, nikoliv jeho nový viceprezident Mahmúd Mekki, se zúčastní summitu Hnutí nezúčastněných v Teheránu tento týden, což je první návštěva egyptské hlavy státu (nebo vysokého představitele v této věci) v Íránu od íránské revoluce v roce 1979 a přerušení diplomatických vztahů z roku 1980, které následovalo po uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem.

Hodně se spekuluje o tom, kam po Arabském jaru, jemuž v Teheránu říkají Islámské probuzení, míří Egypt. Svržení Husního Mubaraka v Egyptě a Zine al-Abidine Ben Aliho v Tunisku bylo v Teheránu přivítáno jako ozvěna svržení íránského šáha v roce 1979. Západní média toto srovnání opakovaně zamítla, i když paralely jsou nezaměnitelné – oba vůdcové byli zkorumpovaní, sekulární a proameričtí. Média se místo toho pokusila narýsovat paralelu mezi mladými prozápadními aktivisty v Káhiře v roce 2011 a jejich teheránskými předchůdci během presidentských voleb v roce 2009, jakoby islámský charakter Egypta a Íránu byl něčím pomíjivým a davy z Facebooku představovaly skutečný hlas lidu. Turbulentní měsíce po revoluci roku 2011, jež vedly k volebnímu triumfu islamistů, i výsledek íránských nepokojů dnes svědčí o skutečné povaze a stavu jejich revolucí.

Mursího první zahraniční návštěva mířila do Saúdské Arábie, aby se setkal z nejdůležitějším sousedem Egypta a uskutečnil pouť do Mekky. Jeho druhá nejvýznamnější příležitost, jak se vyfotografovat, byla ta, při níž se setkal s premiérem Gazy Ismailem Haníjou. Poté, co sesadil své vrcholné proamerické generály, zamířil Mursí minulý týden opět do Mekky, a po své návštěvě Pekingu navštíví Teherán. Washington bezpochyby ještě pozná tuto novou tvář Egypta, ale je jasné, že to již není ten Egypt, který Spojené státy 40 let naprosto samozřejmě považovaly za loajálního poskoka.

Pro neutrální pozorovatele nebylo žádným překvapením, že egyptská pozice na summitu Organizace islámské spolupráce ve věci Sýrie nebyla taková, který by odpovídala americké blízkovýchodní politice. Ano, Mursí tvrdil, že „nastal čas pro odchod syrského režimu,” ale bez obalu odmítl zahraniční invetvenci a vyzval k vytvoření kontaktní skupiny ze Saúdské Arábie, Íránu, Turecka a Egypta, aby usilovali o nenásilnou změnu. Mursí a Muslimské bratrstvo společně vyzývali k příměří a mírovému řešení, v souladu s ruským a íránským postojem, navzdory perzekuci syrského Muslimského bratrstva ze strany převážně sekulárního režimu a zapojení Muslimského bratrstva do ozbrojeného povstání v Sýrii.

To vše je v souladu s dlohodobým postojem egyptského Muslimského bratrstva proti používání násilí, což je pozice, která se jim tak vyplatila při Egyptské revoluci. Egypt není Alžírsko, Afghánistán – či Sýrie, ale vyvíjí se jako zralá a stabilní demokracie, kde prezident zaujímá principiální postoje, které reflektují touhy jeho lidu. Dvě miliardy dolarů, které jim na schůzce OIC nabídl Katar k posílení egyptských devizových rezerv nezměnily Mursího způsob myšlení.

Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Ramin Mehmanparast podpořil Mursího návrh na usnesení týkající se ukončení syrské krize, které bude založeno na všeobecné podpoře muslimů. „Sýrie se dostala do bodu konforntace mezi všemi arogantními mocnostmi a Hnutím islámského odporu.” Pokud se Saúdská Arábie, Turecko a Írán – s Egyptem jako katalyzátorem – představí jako sjednocená fronta Assadovu režimu i mnoha opozičním skupinám, potom nikdo nebude muset nikam odcházen a řešení se uskuteční. 57členná OIC, která byla založena v roce 1969, představuje více než 2 miliardy muslimů na celém světě, je zřízena kvůli „podpoře solidarity mezi členy a udržování míru a bezpečnosti.” Egypt a Írán pouze vedou OIC k jím deklarovanému cíli.

Egyptské sblížení s Íránem už má dlouhé zpoždění, bylo mu bráněno Mubarakovým režimem a jeho podlézání Spojenými státy a Izraelem. Jednou z prvních lodí, která proplula Suezským průplavem po revoluci z minulého roku, dlouho předtím, než se k moci dostalo Muslimské bratrstvo prostřednictvím své Strany svobody a spravedlnosti, byla íránská válečná loď. I za prezidenta Mubaraka se zvyšoval tlak na normalizaci vztahů současně s rostoucím obchodem a normalizací vztahů mezi leteckými společnostmi EgyptAir a IranAir. Obnova úplných diplomatických vztahů je jen otázkou několika měsíců.

Konference přicházejí a odcházejí, jsou však vždy trochu lakmusovým papírkem pro hostitelskou zemi. Šestnácté zasedání Hnutí nezúčastněných (HN), jež bylo ze strany Washington Post odbyto jako „bakchanálie nesmyslů”, se v Teheránu od 26. do 31. srpna zúčastní prakticky všech 120 členských zemí Hnutí nezúčastněných, včetně čtyřiceti hlav států, včetně současného předsedy Hnutí nezúčastněných Mursího jako čestného hosta. Egypt byl hostitelem poslední konference HN, a tak podle protokolu až do další konference předsedá HN egyptská hlava státu. Nejprve to byl Husní Mubarak, poté polní maršál Mohamed Tantáví a od 1. července Mohamed Mursí. (Egypt naposledy hostil konferenci HN v roce 1964 a Gamál Abdul Násir předsedal této organizaci v letech 1964 až 1970.)

Hnutí nezúčastněných bylo založeno v roce 1961 v Bělehradě jugoslávským prezidentem Titem, indickým ministerským předsedou Nehrúem, egyptským prezidentem Násirem, prvním ghanským prezidentem Nkrumahem a indonéským prezidentem Sukarnem, což byly všechno legendy národně-osvobozeneckého hnutí, přesvědčení antiimperialisté, kteří v období tzv. studené války obhajovali neutrální kurs mezi západním a východním blokem. Jeho principem, stejně jako u Organizace islámské spolupráce, je solidarita a mírové řešení konfliktů, a i když bylo založeno jako protiváha velmocem, odmítají velká mocensko-vojenská spojenectví a pakty, zatímco OIC byla založena a původně zřízena Saúdskou Arábií jako vyloženě antikomunistický klub stojící pevně na straně Západu. Žádná z těchto organizací neměla velký vliv na světové dění, HN začala upadat po pádu Sovětského svazu a OIC – jak potvrzuje její poslední rezoluce k situaci v Sýrii – se nikdy nevymanila z politického vlivu Spojených států.

HN nicméně představuje téměř dvě třetiny členů OSN a 55 % světové populace. Na sedmém summitu v roce 1983 v Dillí se hnutí definovalo jako „historicky největší mírové hnutí“ a kladlo stejný důraz na odzbrojení. Od konce studené války se však HN snaží najít význam svého fungování poté, co jiné bloky, např. BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) vytvořené jako protiváha k jediné zbývající supervolmoci, nejsou založeny na neokoloniálním statutu, ale na schopnosti uplatnit svůj vliv. Brazílie nikdy nebyla členem Hnutí nezúčastněných.

V 70. letech a na počátku let 80. sponzorovalo HN kampaň na restrukturalizaci obchodních vztahů mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, Nový mezinárodní ekonomický řád a jeho kulturní dopad, Nový světový informační a komunikační řád, který má dodnes svůj význam. Hnutí se veřejně přihlásilo k udržitelnému rozvoji a dosažení Rozvojových cílů tisíciletí, k zavedení demokratičtějšího řízení mezinárodních financí, zmírnění dluhové zátěže chudých zemí, spravedlivějšího obchodu a zvýšení zahraniční pomoci.

Írán se hostitelstvím konference a převzetím zodpovědnosti za vedení HZ jasně zaměřil na znovuoživení této nejdůležitější antiimperialistické mezinárodní organizace, když je dáno, že OSN, OIC a Liga arabských států jsou více či méně v područí americké blízkovýchocní agendy.

Konference HN se již tradičně konají vždy po několika letech. Z posledních tří konferencí byly dvě pořádány muslimskými zeměmi – Malajsií v roce 2003 a Egyptem v roce 2009. V roce 2006 tuto konferenci hostila Kuba. HN se pod vedením Egypta vytratila, ale nová angažovanost muslimských zemí v jeho záležitostech ukazuje, že muslimské země začaly poskytovat třetímu světu ten díl solidarity, který jim kdysi poskytovaly země socialistického bloku. S tím, jak se Čína stala rozvíjející supervelmocí, která se zabývá především posilováním moci ve své zájmové oblasti a Rusko se připojuje k evropskému klubu, muslimský svět se přeorientoval, a HN odpovídá jeho trvalému zájmu o rovnost a sociální spravedlnost.

Není pochyb o tom, že závěrečná rezoluce HN potvrdí Mursího návrhy k Sýii, íránské právo na mírové využití jaderné energie, odsoudí izraelské jaderné zbraně a pokračující loupež palestinské půdy a používání dvojitého standardu v oblasti terorismu a použití síly v mezinárodních vztazích. Bylo by to v souladu s jeho předchozí kritikou americké invaze do Iráku, války proti terorismu, pokusů potlačit íránské jaderně-energetické plány a dalíšmi akcemi, které odsuzují porušování lidských práv a snahu zasahovat do suverenity menších zemí.

Převzato z Global Research

Překlad: Clair

 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments