Jak (ne)pokračovat v investičních pobídkách

Předchozí vlády ČR díky své chybné privatizační politice a bezhlavému postupu podle „doporučení“ Washingtonského konsenzu a jeho neoliberálních pravidel připravily naprosto zbytečně a nesmyslně mnoho kvalifikovaných pracovníků u nás o jejich zaměstnání v místě či v dosahu bydliště. Stejně tak i náš stát o daňové plátce. Místo toho pak za velkých fanfár a za cenu velkých a takto vynucených vícenákladů přispívaly k vytvoření náhradních zaměstnání v montovnách, kde tito pracovníci ztráceli část své kvalifikace i společenské prestiže, o vesměs otrockých podmínkách takového zaměstnání a nízké úrovni jejich platů ani nemluvě. Situace postupně doznala změn, naše praxe za ní však kulhá. Podívejme se proto na celou záležitost detailněji.

Nedávná historie

V souladu s „doporučeními“ Washingtonského konsenzu a za účelem zajištění náhradních zaměstnání pro naše občany, začaly naše vlády poskytovat od konce minulého století zahraničním investorům u nás tzv. investiční pobídky, a to poskytováním vesměs již zasíťovaných pozemků v nově vytvořených průmyslových zónách, a to na úrodných polích v sousedství velkých měst či přímo při dálnicích a daňových prázdnin (obvykle na dobu 5 let), po jejichž vypršení tyto firmy od nás odcházely „čerpat“ podobné výhody jinam. Krom toho v některých regionech s nižší zaměstnaností byly vypláceny investorům prémie za vytvoření každého nového pracovního místa.

Naše vlády se tak podílely na poškozování našich občanů a státu hned několika způsoby, a to:

• Likvidací našich výrobních kapacit ať již z titulu privatizace do rukou nezpůsobilých osob či přímo tunelářů, kdy výsledkem byla nejen likvidace výrobní kapacity a daňového plátce, nýbrž i nárůst nezaměstnanosti a tím i potřeba vynakládat prostředky ze státního rozpočtu na podpory v nezaměstnanosti;
• prodejem některých podniků do rukou takových vlastníků (převážně cizích), kteří podniky kupovali za účelem jejich záměrné likvidace s cílem odbourat konkurenci pro své vlastní firmy s důsledky pro naše občany stejnými jako v předchozím bodě;
• s cílem zajistit náhradní zaměstnanost začaly naše vlády poskytovat investiční pobídky a „lákat“ k nám cizí investory, a to vesměs za koloniálních podmínek pro nás.

Náš stát tak podporoval u nás činnost velkých zahraničních firem, které to vesměs vůbec nepotřebovaly, na úkor těch našich, které se často stavěly teprve na nohy. Přitom od zahraničních firem nechtěl daně, zatímco od těch našich často nových firem vymáhal daně hned od zahájení jejich činnosti, aby se nemohly postavit na nohy a konkurovat těm cizím. Nechci se zde pouštět do úvah, zda to bylo z hlouposti či ze záměru, konstatuji pouze fakta.

Hlavními přínosy této nesmyslné a pro náš stát ekonomicky ztrátové činnosti byly:

• Přechodné zaměstnání našich občanů připravených vlastními vládami o trvalou a kvalifikovanou práci
• Úspora vyplácení jejich podpory v nezaměstnanosti
• V lepším případě též inkaso části sociálních a zdravotních příspěvků placených zaměstnavatelem, pokud je zahraniční „investor“ za naše zaměstnance platil.

Oproti tomu ztrátami z této činnosti byly (a nadále jsou):

• Únik daně ze zisku takto „přilákaných investorů“ z titulu poskytnutí daňových prázdnin pro ně ze strany státu či jejich uspořádání v zahraničním holdingu atd.
• Nízké, vesměs jen třetinové mzdy oproti průměru EU v těchto montovnách, což se projevovalo negativně v nízkých odvodech na zdravotní a sociální pojištění (při srovnatelných procentních sazbách s dalšími státy EU kalkulovaných pouze z třetinového základu pro výpočet těchto odvodů (dnes rostoucí problémy státu s vyplácením důchodů vznikly především z důvodu fatálně chybné privatizační politiky státu, o jejíž důsledky tehdy krátkozrace nikdo nedbal), snížené kupní síle části obyvatelstva a tím i nižším příjmu DPH z jejích nákupů, potřebě opakovaného poskytování investičních pobídek pro další investory, kteří střídali investory předchozí poté, co jim vypršely jejich daňové prázdniny a faktické podpoře rozvoje cizích montoven ze strany našeho státu v souladu s „doporučením“ Washingtonského konsenzu namísto podpory rozvoje firem českých výrobců, jejich technického rozvoje, modernizace výroby a produkce nových výrobků s vyšší přidanou hodnotou, která by umožnila docilovat vyšších prodejních cen našich výrobků.

Náš stát tak raději podporoval a stále ještě podporuje velké cizí firmy, které to nepotřebují a které u nás často neplatí ani daně, namísto našich firem, které musí platit daně od počátku své existence.modernizaci své výroby se dostali do situace, kdy:

1. Mají dnes problémy se zvyšováním mezd pro své zaměstnance, neboť konkurovali často pouze nízkou cenou svých výrobků, z čehož vyplývá, že při srovnatelných cenách materiálů a energií se svojí zahraniční konkurencí vytvářeli dosud zisk pouze díky vypláceným třetinovým mzdám svým zaměstnancům a zůstali tak na kritizované nízké mzdové úrovni. Té se ochotně přizpůsobily i zahraniční montovny u nás, ač k tomu nebyly nuceny. Měly k tomu takto ale příležitost.
2. V souvislosti s nástupem průmyslové revoluce 4.0 a s nutností modernizovat svoji výrobu se dostanou mnozí čeští výrobci do těžko řešitelné situace. Nemají totiž vytvořené potřebné rezervy na potřebné investice, krom toho jejich výrobky přestanou být prodejné i za dumpingové ceny, neboť konkurence z důvodu přechodu na robotizaci výroby zlevní (ušetří mzdy u většiny zaměstnanců zcela, nebude je již totiž dále potřebovat).

Současná praxe

Ačkoliv se situace v oblasti nezaměstnanosti u nás již před delší dobou obrátila a nastal naopak nedostatek pracovníků na našem pracovním trhu, podpora zahraničních investorů ze strany našeho státu formou investičních pobídek běží zcela nepochopitelně dále.

V praxi to vypadá tak, že náš stát podporuje z peněz daňových poplatníků podnikání cizích firem v ČR, které si navíc dovážejí pracovníky z Ukrajiny a z Balkánu, neboť za jimi nabízených platových podmínek české pracovníky jen těžko shánějí. Nastala tak situace, kdy jakýkoliv (a tedy i ten počáteční pochybný) důvod k poskytování investičních pobídek zahraničním firmám (k řešení nezaměstnanosti) skončil.

Otázkou je, co budeme dělat odhadem se 600 tisíci zahraničních pracovníků poté, až k nám dorazí ze světa avizovaný hospodářský pokles a/nebo průmyslová revoluce 4.0 a s ní robotizace.

V případě výrazného poklesu poptávky z důvodu krize ve světě dojde logicky i k poklesu výroby u nás. Vývoj v Německu, na kterém jsme se učinili závislým, to již signalizuje. Kromě odbourání dřívější diverzifikace odbytových kanálů pro náš export jsme se soustředili silně na automobilový průmysl, jež se v takových případech stává velmi zranitelným sektorem. Auto je totiž věcí zbytnou.

V případě přechodu na robotizaci výkon a úsporu mzdových nákladů robotů nenahradí ani laciné pracovní síly z dovozu a podnikatelé je budou nuceni propustit. Ať již proto, že některým z výrobců se podaří nahradit je roboty (nakoupenými na úvěr) či proto, že mnozí výrobci budou nuceni své továrny zavřít. Nebudou schopni dále konkurovat. Zahraniční „investoři“ vesměs odejdou, neboť možnost a z toho pramenící výhoda nízkých mezd u nás padne a roboty mohou nainstalovat i doma.

Tito zahraniční pracovníci tak nebudou mít ze dne na den peníze ani na další pobyt ani na cestu domů. Situaci těchto zahraničních pracovníků bude nutné řešit. Na související rizika s takovou situací spojená upozornili otevřeným dopisem ze dne 28.10. t.r. prezidenta republiky Miloše Zemana velitelé Národní domobrany, Zemské domobrany a Čs. vojáků v záloze za mír, pánové Marek Obrtel,  Ivo Gec a Ivan Kratochvíl.

Shrnutí

1. Až tedy budeme zase hledat rezervy v rozpočtu, víme o dalším místu, kam sáhnout.
2. Související otázce produktivity práce z titulu nedostatečné modernizace strojového parku značné části českých podnikatelů, která se projevuje u nás ve velké náročnosti práce na pracovní sílu, se lze věnovat v některém dalším článku, jde totiž o problematiku související.
3. V současnosti stojí (či měla by stát) naše vláda před rozhodnutím, zda v investičních pobídkách pokračovat či nikoliv. Tedy zda peníze dosud vynakládané na investiční pobídky pro zahraniční firmy u nás dále k podpoře používat, avšak výlučně na podporu modernizace výroby českých firem u nás nebo ušetřit a použít k jiným potřebným účelům v rámci výdajových položek státního rozpočtu, či začít vytvářet rezervu na situaci, která vznikne v souvislosti s očekávaným propouštěním zahraničních pracovníků přechodně zaměstnaných v ČR.

Jde o otázku koncepční, jež by mělo řešit ministerstvo hospodářství a obchodu ve spolupráci s ministerstvem financí, neboť státní rozpočet je třeba začít pojímat jako nástroj k podpoře ekonomické (a dalších) politik státu a nikoliv jen jako způsob pokrytí nároků všech rezortů tak, aby nikdo nekřičel, bez přihlédnutí k tomu, jaký efekt alokované finanční prostředky pak přinesou.