Je dědická daň skutečně neslučitelná s konzervativními hodnotami?

Pohled z ženské perspektivy

Primitivní argumentace odpůrců dědické a darovací daně mě, přiznám otevřeně, vytáčí. Můj příspěvek budiž tudíž obhajobou, ale hlavně doplněním toho, co neřekl můj kolega Stanislav Blaha v tomto Dotazníku Debatního klubu.

Černobílé vidění světa a nálepkování názorů na pravicové a levicové je nám vnuceno zejména muži-politiky. Prostě se už nemusí rvát v těžké fyzické dřině o každodenní chléb náš vezdejší, mají v sobě zakódovanou soutěživost a často až moc nevybité energie. Politické bojiště tomu odpovídá. A počet psychopatů na politické scéně též.

Pro nás, ženy, které jsme ještě neztratily instinkty a vnímáme ohrožení naší civilizace, je vstup do této smečky, jdoucí si navzájem po krku, morálním problémem. Tedy alespoň pro většinu, protože jsme přesvědčeny, že ne vzájemný boj a konkurence, nýbrž kooperace, spolupráce a vzájemná pomoc přispívají k rozvoji lidstva.

Téměř vše ve společnosti ovlivňují muži. A ti – budu věrna odkazu profesora Milana Machovce, ke kterému se ráda a často vracím – v otázkách zachování rodu a života na planetě selhávají. Mají důležitější starosti: Boj o peníze, a když je pak mají, nastupuje boj o moc. Nezpochybňuji genialitu Billa Gatese, díky koncentraci majetku si dal jako hlavní úkol financovat očkovací program, který umožní redukci populace. Přísluší mu taková moc? Kdo mu dal právo rozhodovat o životě a smrti druhých? Peníze?

Abych nebyla nespravedlivá, čest výjimkám, jako je můj kolega z redakce. I když jako každý z nás občas šlápne vedle. Když však protistraně dojdou argumenty, jsme všichni onálepkováni jako komunisti.

A v této souvislosti mě napadá: Proč není více aktivních moudrých žen, které by také řekly svůj názor? Kde jsou? Odpovím si sama: Materialistky – pokud možno bezdětné, nebo s jedním dítětem a placenou chůvou, se cpou do manažerských pozic, které jsou jim muži ještě ochotni přenechat. Kolik znáte ředitelek bank? Ty šťastnější a „úspěšné“ si ve svém volném čase užívají cestování a radovánek a nebudou psát přece do nějakých alternativních médií, aby náhodou neohrozily svou pracovní pozici. A navíc zadarmo, prosím vás! Navíc je těch „úspěšných“ manažerek v Česku, podle vnucených hodnotových měřítek úspěšnosti (především výše výdělku) stejně velmi málo.

A najdou se snad nějaké úspěšné dosavadní političky? Ty, které hoši, co mluví pouze mezi sebou, pustí na obrazovky, aby se neřeklo, dělají inteligentním českým ženám jenom ostudu. Nelze je brát vážně. Jsou dravé, prodejné, opakují dogmata svých mužských kolegů, političku s vlastní vizí mezi nimi nehledejte. Jsou často nevzdělané, bez širších znalostí a především bezcharakterní. Nějaká výjimka se možná najde, ale určitě ne na pravici.

Idealistky nejsou většinou zaměřeny konzumně a děti si pořizují s veškerými riziky, že nakonec budou i svobodnými matkami. Viz statistika narozených dětí bez otců za posledních 25 let. To je hazard a potenciální vstupenka do bezdomovectví. Argumentují tím, že bylo přece hůř, děti se rodily do bídy, a dokonce i v době válek. Je to jejich volba a označila bych je za hrdinky společnosti. Jaké šance však mají jejich děti?

Skloubit péči o děti, které jsou jako malé často nemocné a později podléhají útoku masové konzumní kultury, s kariérou, to je těžký úděl. Znám mnoho žen, které se po narození dětí cítí málem méněcenné a po celé dětství svých dětí se třesou o své místo. Přitom podpora politiky rodinám je ostudou ve srovnání s reálným socialismem. Je to zřejmě záměr – vymazat český národ z mapy Evropy. Čím víc rozbitých rodin a matek samoživitelek, tím lépe se hloupnoucí mladá generace ovládá a okrádá.

Idealistky s dětmi nemají čas sedět na internetu nebo chodit na demonstrace. Vyznávají sice možná jiné hodnoty, než jsou peníze a hédonistický způsob života, mají se však co ohánět a jsou rády, když po celodenním kolotoči a stresu – kdy navíc velkou část času stráví dojížděním za prací, padnou večer polomrtvé do postele.

A proto těch 95 % žen, jež chtějí mít děti a které nepatří k těm 5 % narozeným se zlatým dudlíkem v puse, nemůže být nikdy úspěšných a bohatých natolik, aby je pálila otázka dědické daně.

Argumenty pro zavedení dědické daně od určité výše majetku

1. Nikdo nemá zájem uvalit dědickou daň na majetek, který si rodina vybudovala usilovnou prací, nikoliv spekulacemi na burze. Jde o jasné ohraničení výše majetku, na který by se daň měla vztahovat. Návrh mých rakouských přátel je nezdanitelných 500 tisíc eur, do kterých se vejde například 95 % nemovitostí v Rakousku. Nakonec i vyšší hodnota – třeba 1 milion není problém, vždy se dědici mohou dohodnout mezi sebou, jak budou postupovat. Pro Českou republiku bych navrhovala 200 tisíc eur, přece jenom máme nižší mzdy a navíc budujeme kapitalismus poněkud netradičně, ve stylu Ayn Randové – „chudým brát a bohatým dávat“ (anebo také „poctivým brát“, protože krást se zatím v Česku vyplácí). Předpokládám, že konzervativci nevidí loupež jako „hodnotu“.

2. Argument Stanislava Blahy, podpořený mnoha studiemi (např. poslední Pikettyho bestseller Kapitál ve 21. století), že 1 % světové populace vlastní skoro polovinu světového bohatství a tento trend je nutno zastavit, je potřeba rozvést ještě dále. Nechci v žádném případě komentovat z pohledu mnohých konzervativců šokující stanoviska papeže Františka, který vstoupil na politické kolbiště. Doposud mne nepřesvědčil a obávám se, aby podpora k vyvlastnění střední třídy, kterou je cítit ze všech světových stran a institucí a k níž směřuje politika superbohatých elit a EU, nevedla k restauraci feudálních poměrů a vyvraždění „nepotřebného obyvatelstva“ na zeměkouli.

3. Dědickou, odstupňovanou daň je nutno zavést právě proto, aby zůstal prostor pro aktivitu střední třídy a demokracii. Je to proto, aby si 1 % nemohlo koupit politiku a definovat zákony, které pracují v jejich prospěch a v případě krizí vést mladé lidi na jatka válek, na kterých ještě vydělává. Hroby s nápisy, kde vidíte, že se nejdéle dožila matka a že tři její synové a manžel padli na frontě, najdete po celé Evropě, jen se vydat pěšky na cestu. Třeba Svatojakubskou, po Rakousku a dál. Koneckonců na prosperitě poválečného Německa a obnově Sovětského svazu mají zásluhu především ženy, jejichž muži padli na frontách II. světové války. Mají tedy připustit i tu třetí?

4. Dnešní majetek se rozmnožuje bez přičinění lidské práce. Míra zisku klesá, místo ní stoupá renta těch, kteří nikdy nepracovali, pracovat nemusí a nebudou muset. Ilona Švihlíková o tom mluví neustále. Možná jí ale někteří nerozumějí. Zisk z podnikání, spojeného s vytvářením konkrétních hodnot – nikoliv peněz, to je něco jiného než parazitická renta. A chceme-li demokracii, spravedlnost a ekonomiku fungující ve prospěch všech, bude nutné s tím něco udělat.

5. Majetek stoupá díky existenci instituce složeného úroku a podvodům finančního sektoru exponenciálně. Když už není kde brát, jde se do zbrojení. Dnes to budou Litva, Estonsko, Lotyšsko (má navýšit zbrojní výdaje o 100 %), Polsko a další země bývalého východního bloku, na které je vyvíjen tlak, aby se podobně jako Řecko zadlužovaly a nakupovaly zbraně.

Co bude asi chtít šéf NATO Jens Stoltenberg při blízké návštěvě v Praze? Jeho bývalý kolega, Anders Fogh Rasmussen, kterého právě Stoltenberg vystřídal ve funkci generálního tajemníka NATO, dostal po ukončení své mise teplé místečko. Hádejte kde? Asi se budete divit: U Goldman Sachs. Která banka bude asi zbrojní úvěry ve státech bývalé východní Evropy financovat? Více si přečtěte zde.

6. Je další koncentrace kapitálu přípustná? Je „hodnotou“, kterou by měli prosazovat i ti, kteří se hlásí ke „křesťanským a humanistickým tradicím Evropy“ a kteří se v Evropském parlamentu snaží protlačit smlouvu TTIP urychlující koncentraci majetku zejména US korporací a bank?

7. Vysoká koncentrace majetku představuje mocenský faktor, který vytváří sociální a ekonomickou nespravedlnost. Jakou účast na politickém dění má dítě příjemce dávek Hartz IV ve srovnání s potomky majitelů Porsche, BMW, Bushovými atd.?

Manažerem se člověk rodí, nikoliv stává. 80 % manažerů velkých německých podniků se rekrutuje ze 3% elitní nejbohatší vrstvy obyvatel Německa. Nikoliv ti nejlepší a nejnadanější. Sociolog Michael Hartmann ve své studii konstatuje, že pouze jeden jediný šéf podniku z celkových 30 německých firem na burze DAX pochází z dělnické rodiny. Za pozornost stojí i jeho přednáška na konferenci o chudobě zde.

8. Zavedení dědické daně je jedním z mnoha nástrojů, jak nastartovat dekoncentraci majetku a zabránit vzniku korporátního fašismu. Nejde tak o posílení finanční moci státu, nýbrž o vytvoření spravedlivější vzdělávací základny pro všechny děti a podmínek pro nastartování jejich vlastní ekonomické aktivity. Pro vytvoření nového modelu „obecně prospěšné ekonomiky“, podporující svobodu podnikání a realizaci potenciálu a talentů, které v mladých lidech, dostanou-li se ke vzdělání, dřímá, je zavedení dědické daně samozřejmostí.

Pro ekonomickou demokracii a demokracii obecně je však tato daň jednou z nezbytných podmínek.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 750 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!