Ještě k českým národním zájmům

V březnu t.r. vyšel na Outsidermedia můj dvoudílný článek na téma českých národních zájmů, v dubnu pak tamtéž další můj článek na téma čí zájmy hájí naše vláda a parlament.

Tyto články zůstaly bez větší odezvy, na rozdíl od voleb 2017, kdy v reakci na podobné výzvy před tehdejšími volbami do poslanecké sněmovny měli nově zvolení poslanci na prvním povolebním zasedání sněmovny českých národních zájmů vesměs plná ústa. Škoda, že jen ta ústa a že pouze jednou. A jak známo, jedna vlaštovka jaro nedělá, což se projevuje i v naší současné politice. Navazuji proto tímto článkem na mé shora uvedené články se záměrem posunout celou problematiku českých národních zájmů do realizační fáze. Pokusme si v něm proto odpovědět na několik otázek.

Má mít náš stát a jeho občané vůbec nějaké národní zájmy?

Odpověď zní, že nepochybně ano. Stačí se podívat na probíhající koronavirovou krizi a na to, kdo se dnes stará o související problémy a občany v nouzi. (Pomiňme nyní, zda dobře či hůře atd.). Ale stará se stát na rozdíl např. od EU, jež má pouze starost nás zadlužit, abychom ručili i za závazky dalších členů EU. A jestliže tato krize ukázala důležitost národních států, přičemž ve světě je již jasný trend k návratu k nim, musí mít národní státy i své zájmy. Vnitřní i vnější tak, aby mohly své funkce plnit. (bližší zdůvodnění – viz mé články z dubna t.r.).

Smí národní stát při členství v EU mít v současnosti své národní zájmy?

Odpověď zní, že je mít musí. Bez ohledu na to, že je (jako např. ČR) členem organizace (EU), která usiluje o rozpuštění svých členských států, o převzetí jejich obyvatel a území, aby nabyla zbytek jejich suverenity, kterou od samého počátku postrádá a o níž by členské státy tak současně definitivně připravila. EU tak pracuje proti zájmům národních států, tedy i ČR a našich občanů, ať si to uvědomují či nikoliv.   

Kdyby národní stát své národní zájmy neměl a nehájil, nebyl by schopen plnit své základní úkoly a přestal by nakonec existovat. O to přesně usiluje EU, neboť za tímto účelem byla založena jako součást globalistického projektu. Mnohé problémy v životě obyvatel členských států jsou sice v dnešní době obdobné (důsledky koronavirové, či spíše systémové krize), další však odlišné či z hlediska míry výskytu rozdílné. Nelze je řešit z Bruselu, a to jak z důvodu velkého počtu členských zemí, tak i odlehlosti Bruselu, o personální úrovni vedení EU a jeho neznalosti podmínek v jednotlivých členských zemích ani nemluvě. To platí i p dalších otázkách, jako je vnucovaná migrace členským státům ze strany Bruselu a Berlína. 

Mají ČR a její občané své národní zájmy?

Odpověď zní – jistěže mají, avšak na rozdíl od dalších srovnatelných států je neuplatňují a dokonce je většinou nejsou ani schopni identifikovat či si je dostatečně uvědomit.

Pro srovnání stačí se podívat na Maďarsko či Polsko a na jejich počínání na mezinárodní politické scéně, z něhož je zřejmé, že tyto státy své národní zájmy znají, prosazují je a v rámci možností se jim to i daří, ačkoliv i ony jsou do značné míry limitovány svým členstvím v EU, stejně jako je tomu v případě ČR. 

Pokud však náš stát a naši občané nemají vyjasněné své národní zájmy, znamená to, že nemají ani žádné ambice je prosazovat. Jsou pak jako fotbalový tým, který jede na zápas s cílem ho odkopat, nikoliv ale s ambicí ho vyhrát. Pokud se takový tým střetne se soupeřem, který takové ambice naopak má, je o výsledku předem rozhodnuto, a to bez ohledu na to, že hráčská kvalita našeho mužstva může být v průměru vyšší. Dlužno dodat, že podobně jako my jsou na tom i Slováci. Uklidnit nás to ale nemůže, právě naopak.

Proč nesledujeme a nehájíme české národní zájmy?

Na tuto otázku bude složitější odpověď, neboť těch důvodů je hned několik, jak následuje:

1. Volíme si takové představitele, kteří se chovají spíše jako úředníci koloniální správy cizího státu v ČR než jako představitelé našeho státu. S cílem udržet si své posty prosazují vesměs cizí zájmy na úkor těch našich národních. Je to pro ně pohodlnější, nemusí nic vymýšlet, za nic bojovat, nic neriskovat, plní pouze pokyny z metropole. Někteří ani boje za naše národní zájmy nejsou schopni.  Tito představitelé nám české národní zájmy formulovat nebudou, pokud za ně přímo či nepřímo nevydávají likvidaci českého státu a národa jeho rozmělněním v EU, naši islamizaci či bezhlavé přebírání LGBT ideologie a tzv. evropských hodnot namísto respektování mezinárodního práva.  Argumentaci, že u nás nemáme žádného Orbána, lze odmítnout dotazem, zda ho vůbec hledáme.
2. Značná část našich občanů stále nevidí příčinnou souvislost mezi způsobem své volby zejména na celostátní úrovni (do poslanecké sněmovny, senátu a prezidenta republiky) a následky této volby. Tato skupina občanů tedy volí buď zvykově (či podle instrukcí masmédií), po volbách nadává, že to špatně dopadlo, model svého jednání při dalších volbách však setrvale opakuje, případně k volbám nechodí, čímž za daných okolností při přerozdělování hlasů neodevzdaných hlasů fakticky podporuje ty, s jejichž výsledky je nespokojena. Chce tedy změnu, avšak nechce změnit svůj model jednání, což k výsledku nikdy nepovede a ani vést nemůže.
3. Mladá generace (zejména studenti vysokých škol) je do značné míry indoktrinována nesmyslnými informacemi o tom, jak rozpuštěním našeho státu a jejich přeměnou v euroobčany (a za krátko pak příslušníky evropského islámského chálifátu, o čemž se již hovoří méně) vstoupí automaticky do ráje. Žádné národní zájmy tedy nehledají a tudíž ani nehájí. Právě naopak. To, že občané na Západě mají často raději migranty ze 3. zemí než Slovany, jim ve škole zapomněli říci.
4. Mladší generace nezažila dobu, kdy jsme vyráběli výrobky z téměř 1/2 existujících průmyslových oborů na světě (3.600), čímž jsme byli při našem počtu obyvatel do značné míry ve světě výjimeční, a kdy jsme si tyto výrobky vyváželi sami do více než 120 zemí světa, a to až k odběratelům na tamních trzích. Dnes proto ti mladší spoluobčané často propadají nejistotě, „co bychom dělali, kdybychom si měli zase sami vyrábět a exportovat naše výrobky (s vyšší přidanou hodnotou) do zahraničí“. Odpověď zní – dělali bychom to, co jsme úspěšně dělali až do r. 1990, kdy jsme si začali nechat ničit naši ekonomiku. Pokud nechceme, aby zisk z práce našich lidí zůstával nadále v Německu či v jiných reexportních teritoriích našich výrobků, nic jiného nám ani nezbyde. Jedině tak docílíme srovnatelných výplat našich lidí s průměrem zemí EU. Mladší by proto měli usilovat o to, aby k potřebným změnám tímto směrem došlo co nejdříve, dokud je ti starší mohou ještě něco naučit z toho, co sami ovládali.  To se týká zejména zahraničního obchodu, který je jednak „oborem“ jako každý jiný, jednak je ale velmi důležitý z hlediska konečné rentability exportu našich výrobků. Exportované výrobky se dají totiž prodat dobře nebo špatně, se ziskem či se ztrátou. Nikoliv náhodou se protagonisté polistopadových poměrů u nás snažili, aby sektor zahraničního obchodu byl co nejdříve zlikvidován, aby tato oborová specializace u nás co nejdříve zmizela.  Lépe se v takových podmínkách pak totiž krade, což nám předvedli novodobí podnikatelé hned počátkem 90. let po cíleném rozbití monopolu zahraničního obchodu. Lze proto očekávat, že tato mladší generace bude mít dosti zkreslené představy o českých národních zájmech a o jejich potřebě obecně. S českými národními zájmy a jejich přínosem se musí proto nejprve seznamovat.

Záměrně v tuto chvíli vypouštím z výčtu ideologicky předpojatou část občanů, kteří se nechali dem(ag)oblokem, jemuž absentuje již roky rozumný program rozvoje tohoto státu, ideologicky vrátit a zmrazit v roce 1968, aniž dosud  pochopili veškeré mezinárodní souvislosti a dopady tehdejších událostí. 

V případě této skupiny našich spoluobčanů lze sice předpokládat potřebu národních zájmů, horší to již patrně bude s dohodou na jejich výběru, konkrétním obsahu a prioritách. 

Každopádně platí, že máme-li sledovat a hájit české národní zájmy, je nutné je nejprve formulovat a docílit na nich obecné, či alespoň většinové shody. Tyto kroky nám chybějí a bohužel je nikdo v naší sněmovně nepostrádá, ačkoliv právě to by mělo být jednou z jejích priorit.

Tento krok by bylo vhodné po projednání ve sněmovně na základě návrhu některého z politických subjektů realizovat např. formou deklarace Parlamentu ČR. 

S touto deklaraci formulující naše národní zájmy by se měli seznámit naši občané, stejně tak jako s případným zamítnutím jejího projednání, a to s uvedením konkrétních výsledků takového hlasování (od senátu si toho nelze příliš slibovat a je proto od počátku třeba počítat s jeho následným přehlasováním sněmovnou). Pro zlepšení situace v senátu toho naši voliči v právě skončených doplňovacích senátních volbách příliš neučinili. Právě naopak.

Formulace českých národních zájmů by velice napomohla při:

• vytyčování směrů naší zahraniční politiky a její celkové resuscitaci;
• výběru kandidátů na europoslance, jakož i při kontrole jejich činnosti v europarlamentu;
• posuzování výběru a činnosti zvolených zástupců do obou komor Parlamentu ČR;
• opětovném ukáznění některých našich spoluobčanů, kteří mají velmi zkreslené představy o našich národních zájmech a spatřují je například v porušování mezinárodního práva považovaném za jakési hrdinství, což na mezinárodní scéně vesměs nikdo akceptovat nebude. A na příště s námi ani žádné smlouvy uzavírat nebude, pokud je nejsme schopni či ochotni dodržovat. Bylo by to samoúčelné a tudíž zbytečné.
• výběru politických subjektů voliči před volbami s přihlédnutím k jejich programům a předchozí praxi při jejich konfrontaci s českými národními zájmy.

Dlužno říci, že takový „metr“, kterým bychom mohli prosazování a hájení našich národních zájmů poměřovat a podle něj se řídit, dosud chybí, a to více než citelně.

Odpadly by tak mimo jiné eskapády prvního českého „tchajwance“, ačkoliv ke správnému posouzení jeho nedávných aktivit stačí znalost naší ústavy, konkrétně čl. 1 odst. 2, který zní následovně:

„Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“

To je přesně to, co dotyčný porušil, když postupoval v rozporu s uzavřenou smlouvou o spolupráci a přátelství mezi ČR a Čínskou lidovou republikou, stejně tak porušil i slib, který skládal při jmenování do funkce jak senátora, tak zejména předsedy senátu. 

Při existenci zformulovaných českých národních zájmů by svoji sabotáž české zahraniční politiky nemohl vydávat za hrdinství ani za náš národní zájem, který takto přitom hrubě poškodil. I ti intelektuálně nemajetní spoluobčané by se pak nemohli radovat z klukoviny  „tchajwance“ pobírajícího plat v ČR z našich daní a škodícího národním zájmům ČR. 

Za situace těchto hrubých porušení jak ústavy, tak i přísahy by se měl vracet do ČR již pouze jako turista, a to na své náklady a celá delegace rovněž. A pokud někdo neuznává naše závazky vůči dalším subjektům mezinárodního práva, nemůže takovou funkci zastávat. Jeho soukromý názor mu pak jistě nikdo upírat nebude. 

Jak z konkrétních příkladů vyplývá, formulace českých národních zájmů, jejich projednání a potvrzení ve sněmovně formou rezoluce či jiného vhodného dokumentu není věcí zbytečnou. Právě naopak. 

Již samotné hlasování o zařazení této záležitosti na program jednání Poslanecké sněmovny oddělí zrno od plev a ukáže, kdo z poslanců a politických subjektů ve sněmovně chce hájit české národní zájmy a kdo je proti nim (a tedy prosazuje cizí zájmy na úkor těch našich národních). To vše může být dobrým vodítkem pro voliče při dalších volbách, zejména pak chtějí-li změnu k lepšímu.