Jihlavský seminář Nové republiky 2017: Kolonie nemůže mít svou zahraniční politiku

Vytkl bych jen několik požitých formulací a frází, pozastavil se nad jednou myšlenkou.
1. O jaké další privatizaci zdrojů tady ještě může být řeč ví už jen zasvěcení praktici. V podstatě by se jednalo o totální refeudalizaci a rozpad státu i společnosti.
2. O jakém narušení „sociálního smíru“ formou zvýšení minimální mzdy v této zemi ještě může být řeč? Nemalá část obyvatel je již dávno mimo většinu možností důstojného života, propadli „sociálním sítem“. Ke škodě nejen jich samotných, ale zejména ke velké škodě společnosti jako celku…
3. V případě rozhodování o naší bezpečnosti a zahraničních vojácích, základnách s tvrzením že „musíme zase rozhodovat sami“ nesouhlasím. Můžeme se pokusit spolurozhodovat nemalým dílem. S existencí jakýchkoliv zahraničních základen sám dlouhodobě nesouhlasím, ale role země naší velikosti by v tomto měla být vnímána jako omezená možnost daná především reálnou myšlenkovou a názorovou jednotou národa. Jelikož tato je (cíleně) rozbíjena nejen posledních 28 let (i když to v míře souhrnně vyšší nežli v mnohých úsecích „naší“ „společné“ minulosti), je naše možnost tomu zabránit přes i enormní snahu mnohých lidí výrazně snížena.
Příkladem je plíživý útok na Evropu (zatím ne přímo ČR – zatím) v případě migrantské vlny posledních let a hrozba ztráty naší identity- základny jakéhokoliv pokusu o větší či menší míru suverenity.
I jako „skorokolonie“ jsme -částečně- spoluzodpovědní jak za svou identitu, tak za hledání, prosazování možností, za návrhy i argumentaci při řešení současných konfliktů. Nejen současné Evropy. Dobrým příkladem hodným následování je naše pozice ponechaného konzulátu v Sýrii.
Co se týče situace „uvnitř“ ČR násobí se nejen sociální nerovnováha, ale i „vnitřní emigrace“ mimo společnost vyjádřená i mírou oné „digitální demence“.