Pokus o stručný přehled

p.kuzvart@email.cz

Část   1.

Demokracie je dnes běžně zmiňována a argumentačně využívána strerým způsobem, je důležitým tématem nejen vědy, ale i praktické politiky a vší propagandy. Nějak se s ní vypořádávají a argumentačně ji využívají či zneužívají všechny ideologie dneška, jedny jí uctívají málem jako posvátné božstvo, jiné ji zatracují. Má tedy smysl, podívat se na demokracii blíže, a to v kontextu vývoje druhové kultury moderního člověka, tedy druhu Homo sapiens. Zde pomiňme kultury archaických lidských druhů, jichž vznikla a po dlouhá období existovala  v procesu biologické evoluce primátů celá řada, ale z pochopitelných příčin o  jejich kulturách nevíme téměř nic a jsme odkázáni na sporadicky objevované zlomky jejich hmotné kultury, různých převážně kamenných výrobků, industrii. Tedy nám půjde jen o kulturu moderního člověka od prehistorických dob, jež zahrnují řadu desítek tisíc let až po historii těch několika posledních tisíciletí. Jsou tu dobré důvody, podívat se na demokracii a její roli v procesu kulturního vývoje moderního člověka. V mnoha směrech to může být velice poučné. Lze tak redukovat účinky různých demagogií, mýtů, dobových stereotypů a tendenčních zjednodušení, ve kterých si propaganda i ideologie tak libují.  Nuže tedy, jděme k věci. [1]

Demokracie v prehistorických dobách

Demokracií je druh rozhodovacího procesu a forma (procedura) rozhodování o věcech v různém rozsahu společných nebo veřejných. Je to i forma politické vlády na takových pravidlech (principech) založená. V dějinách druhové kultury moderního člověka se vyskytuje poměrně často, ale většinou v různě omezených variantách  Je snad možno dopustit se důvodného odhadu, že v prehistorii lidské kultury (tedy v pravěku, před vznikem písemných pramenů a praxe písemných dějepisných záznamů) byla asi dost rozšířená, soudě podle poznatků o minulých, ale i do současnosti přeživších rodových, klanových a kmenových zřízení.

Ovšem nebyla to nikdy obecná, masová demokracie, jak ji dnes provozují  moderní západní společnosti. Šlo zpravidla o kolektivní, demokratické rozhodování, jehož se účastnil různě vymezený okruh jedinců, typicky předáci nebo stařešinové, stojící v čele rodům či klanům. V jejich shromážděních  se rozhodovaly společné záležitosti kmene nebo jinak určených sociálních a územních celků. Je pravděpodobné, že takto fungovali lovci a sběrači a posléze i zemědělci a pastevci, vzešlí z neolitické revoluce proběhnuvší na různých místech v různých dobách, někdy před  10 – 12 tisíci léty, po skončení posledního glaciálu. Ovšem vedle kolektivního rozhodování takových sborů určitě  existovalo i monokratické řízení a vládnutí, tedy panování náčelníka, despoty či panovníka, diktátora nadaného monokratickou, nedílnou rozhodovací pravomocí. Někdy s dočasnou dobou trvání, s dočasným mandátem (zejména váleční náčelníci pro dobu ozbrojených operací) nebo i trvale (průběžně) fungující monokraté, jejichž moc končívala smrtí nebo i  svržením, převratem a nahražením buď jiným monokratem, nebo přechodem ke kolektivní formě rozhodování a vládnutí. Ale určitě dost často, možná skoro vždy a v různých variantách fungovala koexistence uvedených shromáždění s monokratickým prvkem, tedy se zároveň úřadujícím náčelníkem, panovníkem, válečným náčelníkem. A bylo věcí měnících se vnitřních mocenských poměrů, jaká byla konkrétní dělba moci mezi nimi. V případě silného náčelníka či panovníka mělo shromáždění jen poradní nebo reprezentační a služebnou funkci, mohlo být i jen víceméně převodním mechanismem pro prosazování a provádění monokratovy vůle a moci. Ale určitě existovaly i opačné případy, kdy náčelník nebo panovník byl jednoznačně podřízen vůli shromáždění a vykonával jeho rozhodnutí. Mezi těmito krajními polohami bylo určitě celé pestré a proměnlivé spektrum dalších kombinací poměru sil, moci a kompetencí.

Variabilita dějů a osudů tu určitě byla hodně pestrá a místo od místa i dobu od doby se lišila. Od kmenů lovců a sběračů až do 20. století přeživších v Amazonii bez dotyku s pokročilejšími kulturami víme například, že tamní navzájem sousedící kmeny spolu válčily bezmála permanentně. To muselo mít nutně vliv na volbu způsobů rozhodování a vlády. Víme také, že se shromáždění rodových stařešinu, různé rady starších, sešlosti předáků tohoto typu dochovaly a fungovaly mnohde prakticky až donedávna, daleko již v historické době a někde určitě přežívají v domorodých kulturách dosud. Zajímavou spojnicí ze šera dávnověku až k moderní parlamentní demokracii je tu islandský Althing, jakýsi celoostrovní parlament tvořený předáky jednotlivých vesnic a scházející se periodicky na určeném místě, na „sněmovní louce“ prokazatelně od roku 930 našeho letopočtu. Nebyla to žádná všeobecná, masová demokracie v dnešním smyslu, ale limitovaná demokracie vykonávaná ve sboru lokálních předáků. Lze vyslovit dohad, že něco takového možná úžeji a jen regionálně muselo fungovat na Islandu i dříve, před 10. stoletím, z něhož jsou teprve první historické záznamy. Podobně tomu bylo i v občinách, formě organizace agrární společnosti popsané v předminulém století u slovanských etnik na východě Evropy. Občiny spravovaly a jim vládly jakési místní samosprávné rady, nazývané „mir“.

Základním předpokladem každé takové limitované demokracie bylo vždy to, že společnost (kmen, občina, osada, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní, nezávislí a plnoprávní jedinci – ještě nikoli občané v dnešním novověkém smyslu, ale vesměs vůdci rodových klanů, hlavy širších rodin, stařešinové nebo vlastníci a provozovatelé jednotlivých agrárních hospodářství – usedlostí, případně předáci jejich uskupení – osad, vesnic.  Tito předáci mají pak právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene, osady nebo obce, tedy  o veřejných a společných záležitostech – o věcech politických,  Obdobná shromáždění a procedury společného jednání a rozhodování lze předpokládat i u tu a tam vznikajících často mohutných kmenových svazů, často zakládaných v zájmu vojenské kooperace a válečného úsilí. Vzpomeňme mohutných historicky doložených, byť přechodných kmenových svazů: Germánský Marobudův kmenový svaz ve střední Evropě z přelomu letopočtu, ale také třeba svaz kmenů hunských nomádů a nájezdníků za Attily v 5. století našeho letopočtu, nebo obranný slovanský kmenový svaz pod vedením Sámovým v 7. století našeho letopočtu. O těchto kmenových svazech víme, protože už o nich referují písemné prameny pocházející od jejich sousedů nebo protivníků žijících již v pokročilejších historických kulturách. Šlo často o jakési předstáty, protostáty nebo kvazistáty, přímé předchůdce novodobých státních útvarů. Z povahy věci (podstatou byla vojenská, válečná kooperace spojených kmenů) zde lze předpokládat silné vychýlení moci většinou ve prospěch monokratických vůdců, vojenských velitelů kmenových svazů, panovníků.

Demokracie se starověku a raném středověku

Pokud pomineme (limitovaně) demokratická rozhodování v kmenově a  rodově organizovaných společnostech, pak první modernímu pojetí se blížící výskyt demokracie lze najít v (některých) řeckých antických městských státech a po nějakou dobu i v římské republice. Zde šlo o společné rozhodování plnoprávných a svobodných příslušníků dané obce o společných záležitostech, o správě této obce a její vnější politice. Jejich rodinní příslušníci se neúčastnili jednání, stejně jako bezprávní otroci nebo cizinci.  Šlo v principu o demokracii přímou. To jsou tedy zřízení z doby některých spíše raných fází řecké a římské antiky. Jinak zprávy o starověkých kulturách obsahují převážně informace o monokratických režimech, říších spravovaných faraony, králi a despotickými vládci, případně také o teokratických státech (například ve starověkém Sumeru a Akkadu), kde vládli kněží. Ostatně i řecká a římská kultura končila nikoli jako demokracie, ale jako království, císařství či jako oligarchické režimy.

Když se pozdní římská kultura ponořila na evropském západě do barbarského věku vlastního rozkladu  a náporu stěhování národů, vznikají přechodné státní útvary, protostáty zpravidla na principu vojenské diktatury. Podstata raně středověkých protostátů a států spočívá ve vojenské kontrole a ochraně území a v ozbrojeném vymáhání feudální renty od ovládaného agrárního osídlení. Pochopitelně zde převažoval vojenský, monokratický princip vládnutí, přetrvávající celý raný středověk.  Společnost se stala přísně hierarchickou. Panovník je obklopen vojenskou družinou (zárodkem budoucí šlechty) a pod ní je už jen masa agrární, víceméně autarkně fungující venkovská populace.

Z hlediska  uplatnění demokratických principů je zajímavý vznik novodobých evropských měst v průběhu raného středověku. Prvotní městské obce byly zakládány (někdy na rozvalinách antických městských center a pohraničních pevností) na principech (limitované) demokracie, jak jsme ji poznali výše. V těchto obcích vládl  původně vyloženě demokratický kolektivistický duch, když bylo třeba společně odrážet útoky feudality a  kdy do měst prchali stále noví poddaní feudálů a města se za ně stavěla a navzdory snahám feudality (která požadovala vydání uprchlíků) nově příchozí chránila a asimilovala. V průběhu vrcholného středověku se ale města z poněkud cizorodého prvku mění v organickou součástí feudálního systému a sama se stávají feudály s rozsáhlým nemovitým majetkem, vlastněným nejen jednotlivými mohovitými příslušníky městské obce, ale především obcí jako celkem, městem jako feudální korporací. Limitovaně demokratické rozhodování a správa měst se soustřeďovaly zpravidla a převážně v rukou patriciátu, který ovládal městské rady a volil městské hodnostáře.

Období vrcholného a pozdního středověku

Jinak za feudalismu fungovala omezená stavovská demokracie feudality, jež byla institucionalizována jako zemské nebo  říšské sněmy a také ve formě nižších, např. krajských sjezdů šlechty. Teprve v závěru tohoto období se na sněmech k nižší a vyšší šlechtě a k vysokému kléru připojuje i městský stav, tedy zastoupení královských měst (poddanská města zastupoval feudál – vlastník příslušného panství). Královská města byla zastupována různě široce. Na českém zemském sněmu to jeden čas byla dokonce jediná osoba, reprezentující městský stav jako celek. Jindy to bylo několik představitelů nejvýznamnějších královských měst. Vždy zřetelná menšina ve srovnání s hojně zastoupenou feudalitou. Pokud přijdete dnes ve starém královském paláci na Pražském hradě do historické zasedací síně zemského sněmu, pak uvidíte trůn, na němž sněmu předsedal  panovník, před ním a proti němu jsou pak pak dlouhé polstrované lavice pro šlechtu a stranou u okna je dodnes malé dřevěné pódium s ohrádkou – tady stáli při zasedání sněmu zástupci měst. Demokracie v době feudalismu byla omezená, hierarchicky odstupňovaná, třetí stav zde hrával zcela podružnou roli a pokud vůbec nějakou, pak tu byl zastoupen jen patriciát královských měst.

Původně byly omezeně demokratickými republikami i středověké městské státy v Itálii. Jak ale postupně měšťanstvo bohatlo, soustředila se faktická moc v rukou podnikatelského, posléze finančního patriciátu a tyto republiky končívaly zpravidla jako oligarchicky nebo monokraticky řízené státy a státečky (typicky Florencie, Benátky, Milán). Měšťanská oligarchie se zde často postupně měnila ve feudalitu. Velmi výrazně se tu – se zárodky již ve 14. století – rozvíjelo raně novověké měšťácké podnikání, předznamenávající již vznik moderní buržoazní společnosti a průmyslovou revoluci.

V uvedeném smyslu lze mluvit o limitovaném uplatnění demokratických principů za feudalismu. Že se bohatnoucí městský stav postupně hlásil o slovo a snažil se i o svou plnou politickou emancipaci, je faktem. Ale k jejímu opravdovému prosazení byla ještě dlouhá cesta.  Celým středověkem  se táhne spíše neustálé politické potýkání mezi panovnickou ústřední mocí a poněkud partikularistickými a odstředivými postoji šlechty, pro níž byly zemské či jiné sněmy nástrojem uplatňování politického vlivu a nátlaku na panovnickou moc. Další vývoj šel pak zřetelně dvěma cestami. Především cestou potlačení politického vlivu feudality ve prospěch panovnické moci – tak vzniká absolutní monarchie, politický absolutismus. Druhou cestou byl stavovský stát, kde sněm hrál rozhodující roli a potlačoval slabou moc stavy voleného panovníka. Někde se tento systém rozvinul až do šlechtické republiky, ba sebedestruktivní šlechtické anarchie – viz Polsko v 18. století.

Klasický kapitalismus a demokracie

Rodící se raně novověký kapitalismus, zprvu charakteristický kupeckým a manufakturním podnikáním a také koloniálním obchodem, demokracii vyloženě přál. Typicky lze uvést revoluční Nizozemí 16. století a jeho parlament – Generální stavy, jež se směle postavily španělské okupační moci, koloniální veleříši, nad níž tehdy slunce nezapadalo – a po mnohaletém krvavém boji zvítězily. Vzniká republikánské zřízení. Je však také pravdou, že absolutní monarchie, zejména v období osvícenského absolutismu, byla překvapivě dobrým prostředím, kde se dařilo rozvíjet raně novověké kapitalistické podnikání šlechty i měšťanstva.  Takové monarchie bezděky připravovaly podmínky pro nadcházející průmyslovou revoluci. Příkladem tu může být Francie i poněkud zaostalé Rakousko, ale i Prusko a pruské Slezsko. Modelovým, klasickým příkladem je pak Anglie:  Po absolutistických tendencích a peripetiích (Jindřich VIII., ale i jeho nástupci včetně nešťastného Karla I.) se stabilizovala jakási forma konstituční monarchie (bez psané ústavy, pouze na obyčejovém právu založené), kde se rozvíjel parlamentarismus, a to na půdorysu historického kompromisu z konce 17. století, uzavřeném mezi šlechtickými velkostatkáři a měšťanskými podnikateli – proto dodnes existují Horní a Dolní sněmovna, té horní se říká Sněmovna lordů, proto Houses of Parliament v množném čísle. Od středověku se vyvíjející anglický stavovský sněm – parlament tu dosahuje klasických kvalit v rámci majetkovým censem limitované moderní demokracie. Právě a především zde byly vytvořeny (zejména díky existenci světové britské koloniální říše) vynikající předpoklady pro přímo modelovou průmyslovou revoluci a rychlý vznik moderního kapitalismu v jeho liberalistické fázi. Čím je dneska Čína počátku 21. století, tím byla v 19. století viktoriánská Británie.

Je propagováno heslo No taxation without representation!, tedy žádné zdanění bez zastoupení, bez účasti na jeho stanovení. Po revolučním odstranění absolutních monarchií nebo jejich transformaci v konstituční formu se rozšiřuje a vyvíjí klasický parlamentarismus období kapitalismu volné soutěže. Je to omezená demokracie – platí tu majetkový census a politiky se aktivně účastní zejména velkostatkářská šlechta a nově vznikající buržoazie. Do politiky vstupují první moderní profesionální politikové, pracující v médiích, parlamentu a vládě v zájmu svých privilegovaných a mohovitých voličů. Tato limitovaná demokracie bohatých je pro tehdejší kapitalismus zjevně nejvýhodnější formou vlády.

Vývoj však postupuje dál. Je tu v druhé polovině 19. století mohutná vlna zakládání akciových společností a společností s ručením omezeným, vlastnictví kapitálu se výrazně kolektivizuje, kolektivizuje se i jeho správa a řízení. Jde o jakousi svéráznou společnou a vzájemnou  demokracii a samosprávu vlastníků kapitálu.  Velmi omezenou – hlasuje se vždy podle výše kapitálových účastí. Dovršením vývoje této  ekonomické demokracie jsou pak družstva, kde je nastolena rovnost výše členských vkladů – podílů i rovnost hlasů členů družstva. Ale vývoj jde záhy dál. Vznikají mohutné korporace často s monopolním postavením na trhu a relativně se osamostatňuje bankovní – finanční kapitál, který má všechny předpoklady k vůdčí roli při řízení a ovládání monopolistických korporací.

(pokračování)

Poznámky:

[1] Omlouvám se čtenářům, ale tento text nezahrnuje vývoj demokratických forem a demokratických prvků  v dějinách reálného socialismu (1917 – 1991), který až na výjimky již neexistuje a nevyvíjí se. Proto jej nepovažuji pro dnešek a především pro budoucí vývoj za aktuální. Nicméně osudy demokratických procedur v jeho rámci jsou též velmi zajímavé a poučné. Snad někdy jindy.