K úloze mýtů v dějinách (10. díl)
K perspektivám a rizikům evropské moderní sekulární společnosti
V minulém pokračování bylo naznačeno, že je ze strany moderních, osvícených ateistů nezbytně zapotřebí široké tolerance k věřícím. Je třeba trvat velmi rozhodně na zachování rozsáhlé sféry svobody vyznání zahrnující i právo být bez vyznání, sféry, jíž užívají všichni nábožensky založení lidé i ateisté, aniž by se navzájem napadali nebo odsuzovali. Její existence je nezbytnou podmínkou obecné tolerance a snášenlivosti v novodobé otevřené sekulární liberálně-demokratické společnosti. Nezvládnutí této sféry by znamenalo smrtelné nebezpečí pro tuto společnost a naznačené její uspořádání, tedy i pro ostatní lidská a občanská práva a svobody, jež nyní garantuje všem lidským bytostem.
Ale obdobný osvícený a tolerantní postoj bychom měli právem očekávat a požadovat i od druhé strany, tedy od věřících. Společné a rovnoprávné sdílení týchž práv a svobod je nezbytné, stejně jako – bude-li to nezbytné – i rozhodná společná obrana těchto svobod.. Musí tu existovat reciproční vztah, aby to fungovalo a mělo nějakou perspektivu.
Tady je ale vážný problém. Všechna náboženství i veškeré křesťanské denominace (jichž je opravdu požehnaně!) mívají pravidelně v jádru své doktríny a konfese historicky zakódován monopol vlastní pravdy a vlastního kréda, často i povinnost expanze a šíření své víry (misijní závazek) a nezbytnost obracení dosažitelných nevěřících právě na tu svou, jedině správnou a samospasitelnou víru. Proklamace obecné a vzájemné tolerance vypadá lákavě a hezky, ale je zpochybňována samotným historickým vývojem náboženských kultů. Prakticky všechny náboženské soustavy a kulty vznikaly nevyhnutelně s nárokem na duchovní monopol a na jedině správné a závazné nadekretování autentického, opravdového božství a jeho vztahu ke světu i k člověku. Nárok na jedině pravdivý výklad všeho, totiž světa, božství a jeho roli i člověka – a na úpravu vztahů mezi těmito veličinami navzájem.
Má to nespornou historickou a evoluční logiku: Nebudete přece zakládat či iniciovat nový náboženský kult s tím, že bude jen jednou z vícero možných, vedle sebe paralelně existujících náboženských soustav a tedy také jen jedním z vícero na výběr se nabízejících přípustných řešení a alternativním vyložení těch základních otázek či tematických okruhů naznačených výše. Takto a pro toto náboženství nikdy nevznikala. Nový kult vždy přicházel s nárokem mít konečně a jednou pro vždy tu jedinou a závaznou pravdu, jen on dává svým věřícím jedině správný názor a výklad světa. Proč by ostatně jinak nové náboženství vznikalo? V jeho zadání musí být nově a konečně doopravdy vysvětlit svět a definovat božství.
A tak se nová náboženství dost rychle dostávají do konfliktu a stavu rivality, konkurence s jinověřím, tedy s náboženstvími (již) v daném čase a území zavedenými, praktikovanými a rozšířenými. Přetlačování a soupeření mezi nimi bývá pak nevyhnutelné a (další) ohniska a zdroje společenských konfliktů bývají úspěšně na světě. Konfliktů často intenzivních, krvavých a vleklých. Až v průběhu těchto konfliktů a zpravidla po nějaké době jejich trvání mohou vznikat a přechodně i trvat podmínky pro vznik nějakého stupně (podmínkami a okolnostmi vynucené) snášenlivosti. Zpravidla tehdy, kdy se střetnutí dostalo do patové situace, kdy ani jedna strana není schopna tu druhou porazit a ovládnout, vyhnat nebo vyvraždit. Zpravidla jde o stav jakési strategické (katastrofické) rovnováhy, kdy si patová situace alespoň na čas vynucuje přistoupení stran sporu na kompromis, kdy nezbude nežli nastolení vzájemné koexistence. V takové rovnovážné situaci přestává být dosud masově aplikované vzájemné násilné potírání, vyvražďování, teritoriální vytlačování, vedené úsilím o ovládnutí a očistu území od konkurenční víry efektivní a účelné. I když bývá vzájemné uřezávání hlav, upalování zaživa i všechna další v zájmu víry pravé využitelná zvěrstva velmi oblíbenou kratochvílí stoupenců konkurenčních kultů či denominací, přece jen, když to trvá dlouho a navíc to nepřináší přesvědčivé výsledky, tak to během doby poněkud omrzí a unaví. Pak nastává zpravidla příležitost k uzavření kompromisu a příměří. Následuje kratší či delší, výjimečně i relativně trvalé období převažujícího klidu. Ale vůbec to nemusí znamenat opravdový a všeobecný klid zbraní. Může to spíše připomínat zamrzlý konflikt. Aby to bylo zábavnější a nevyšlo se ze cviku, tak jsou opakovaně vyvolávány dílčí nebo lokální konflikty a graduje napětí, podnikají se rafinované schválnosti a duchaplné šprajcy, vášnivé se doktrinálně polemizuje, apologie stíhá apologii a o protivnících se s gustem roztrušují pomluvy toho druhu, že ti druzí přinejmenším obcují s ďáblem a k tomu ještě dozajista žerou lidské maso.
Za historický příklad může posloužit několik staletí křesťanské rekonkvisty na Pyrenejském poloostrově. Období válečných konfliktů mezi křesťany a saracény (jež byly motivovány kořistnicko-mocensky a nábožensky) střídala kratší či delší doby klidu. Nikdy se ani neválčilo úplně všude, celoplošně. Křesťané, saracéni i početní Židé tu po určitá období žili vedle sebe vcelku v klidu, obohacujíce se navzájem kulturně a vzdělanostně. A také navzájem spolupracovali, což mělo velký význam pro alespoň částečné zachování antické intelektuální produkce pro Evropě přetrvavší v arabském, saracénském prostředí, jak jsme viděli – už o tom byla zmínka ve třetím pokračování. Když kastilský král v polovině 12. století dobyl na saracénech Toledo, území nijak nečistil od jinověrců a zavedl tu pozoruhodnou míru náboženské tolerance, dokonce tak činil ve spolupráci s místním biskupem. Časem se ovšem – jak to většinou v dějinách bývá – situace v Toledu a okolí zase “znormalizovala“ do obvyklých dobových kvalit násilí, šikany, vyhánění a všemožné persekuce saracénského i židovského obyvatelstva ze strany vítězících křesťanských rekonkvistadorů.
Jako názorný dobový příklad mohou sloužit i náboženské války následující v Říši po zahájení německé reformace a posléze i jejich ukončení Augsburským náboženským mírem roku 1555. Ani tehdy úplný klid nenastal, konflikt zamrzl a obě strany se chystaly, že se časem bude bojovat dál. Tato etapa definitivně končí v desetiletích po Tridentském koncilu (katolíky také označovaném jako “Tridentium”, koncil probíhal s přestávkami v letech 1545 – 1563), kde se zformovaly síly a schválila ideová výzbroj pro následnou rekatolizační ofenzívu. Od konce Tridentia se do závěru 16. století postupně zvyšovala radikalita a agresívnost katolíků. Tu účinně podporovala velká expanze nově založeného jezuitského řádu (založen již v roce 1534, schválen papežem v roce 1540) po Evropě a časem i v koloniích. Sem spadá i docela roztomilá a dost příznačná událost, k níž došlo v Paříži a bývá označována jako Bartolomějská noc (1572). V českých zemích je dobře zdokumentován nástup a mocenský vzestup výrazně menšinových ale stále politicky vlivnějších katolíků, označovaných tehdy jako “španělská strana”, jež byla plná ambiciózních katolických arivistů, často nedávných konvertitů od Jednoty bratrské. Dělo se to přinejmenším od přelomu 16. a 17. století až do povstání nekatolických stavů. Jejich útočnost předznamenávala první opravdu velký, celoevropský konflikt, Třicetiletou válku, jež vznikla a zprvu se i vedla jako válka velmocensko-náboženská (šlo o konflikt reformace a rekatolizace, ale také o spor mezi tendencemi ke stavovské monarchii na jedné straně a k absolutismu centralizovaných monarchií na straně druhé). V ní si vyřizovaly účty katolická převážně jižní část Evropy s tou protestantskou, většinově ze severní a západní částí kontinentu.
Velmi zajímavý byl vývoj české husitské reformace, vojensky i ideově zprvu překvapivě úspěšné. Jak to bylo s Janem Husem a s husitskými válkami, je obecně známo. Je jen dobré zdůraznit, že české země byly po 14 let cílem celoevropských invazí, hned několika velkých kruciát – a odolaly a dokonce cestou spanilých jízd vytlačovaly vojenské operace na území protivníka! Po skončení válek byli husitští bojovníci vojenskou elitou a byli najímáni v celé Evropě jako vojenští specialisté nejvyšších kvalit. Ale vzniká tu i velmi zajímavá radikálně reformní Jednota bratrská, na kterou se ale oficiální koncepce “dvojího lidu” v jednom státě nevztahovala. Přitom byla přes docela masivní represe podstatně aktivnější, kreativnější a kulturně plodnější než oficiálně tolerovaní utrakvisté a také nežli importovaný, převážně německojazyčný kalvinismus a luteránství. Českou konfesí z roku 1575 a zejména navazujícím Rudolfovým majestátem z roku 1609 se ústavní úprava českého stavovského státu z hlediska náboženské tolerance dostala na pár let daleko za obzory tehdy představitelného, daleko za hranice dobových standardů běžných v Říši, habsburském soustátí a konec konců i v celé tehdejší Evropě. Od Augšpurského náboženského míru bylo stěžejní zásadou pravidlo “Cuius regio eius religio” – koho vláda, ten určuje náboženství poddaných. Tato zásada byla pro Čechy bohužel opětovně potvrzena Westfálským mírem v roce 1648. V Čechách byla naproti tomu tehdy zavedena a uzákoněna individuální náboženská svoboda pro každého, dokonce i pro poddaného-nevolníka, který nebyl povinen – jak bylo tehdy všude jinde obvyklé – následovat ve věcech víry svého pána nebo se podřídit jeho rozhodnutí. Tento stav trval ale fakticky jen asi 11 let. Po bělohorské vojenské prohře protestantských stavů to rychle skončilo a následovala dost drsná rekatolizace. A Ferdinand II. Habsburský vzal po vítězství španělské strany a katolicismu nad “ohavnou rebelií” českých nekatolických stavů nůžky a Rudolfův majestát prostřihl na znamení jeho neplatnosti. Dodnes je takto poškozený chován v českém korunním archivu. Jak vidno, chvílemi jsme tehdy v Evropě opravdu hráli i první housle! A daleko předběhli dobu.
Dalším, už velmi moderním případem ustavení dokonce politicky zamýšlené, programové náboženské tolerance byly poměry ustavené ve vítězných Spojených nizozemských provinciích, jež se v polovině 16. století jako provincie náležející Španělsku vzbouřily proti této veleříši. Několik desítek let vedly revoluční a národně osvobozeneckou válku trpaslíka proti obrovi – a zvítězily! Za cenu obrovských obětí, za cenu někdy až téměř plošného vyvražďování povstalců. Již během prvé půle 17. století uzákonily nizozemské Generální stavy (již téměř novodobý parlament) úplnou náboženskou svobodu pro všechny křesťanské denominace, dokonce i pro katolíky, kteří je ještě nedávno okupovali, utlačovali a masakrovali. Tady už zřetelně začínal novověk se vším všudy. Ale k ustavení programové konfesní svobody došlo v Holandsku zhruba v době, kdy nová absolutistická ústava českých zemí, “Obnovené zřízení zemské” na dlouhou dobu uzákonila povinné a výlučné římskokatolické jedinověří. V českých zemích měli být napříště tolerováni už jen judaisté, ovšem za cenu řady výrazných diskriminací, omezení a ústrků.
Jak jsme si názorně ukázali, je tu nezanedbatelný důvod se vzhledem k poučení z dosavadních dějinným obávat, že nyní v Evropě obvyklá široká konfesní a světonázorová tolerance a svoboda spolu se sekularismem nemusí být trvalým stavem a mohou být v budoucnu nahrazeny restaurací povinného jedinověří, ať už charakteru křesťanského (tendence k tomu jsou zřejmé třeba v Polsku, kde je silný katolický fundamentalismus kombinovaný s klerikálně-nacionalistickým paleokonzervatismem) nebo třeba militantně islamistického, dovezeného spolu s imigranty. O své svobody a práva budeme dost možná muset bojovat a bude třeba je soustavně a rozhodně, do důsledků obhajovat.
Opravdu klíčovou evropskou hodnotou je tedy konfesní a světonázorová tolerance a svoboda spojená se svobodou svědomí a právem vlastní nezávislé niterné volby individuálního duchovního zázemí spolu se sekularitou většinové společnosti. Je to cosi, co vzniklo postupným historickým vývojem právě a jen v Evropě, a to za posledních zhruba šest století. To je ale stav, který je z hlediska podstaty a způsobu vzniku náboženských kultů a jejich praktikování po větší část doby jejich existence neadekvátní, rušivý až absurdní. Pro fungování moderní společnosti v její v Evropě dosažené kvalitě, tedy sekulární liberálně-demokratické otevřené společnosti, je ale právě tento dějinný výdobytek nezbytný. Bez něj už nepůjde o liberální demokracii. (21) Pro moderní evropskou společnost a kulturu je tato dosažená kvalita něčím opravdu podstatným, pro tradiční reálné fungování (jakýchkoli) náboženských kultů je ale cizorodá, neadekvátní. V tom je rozpor, který znamená zranitelnost oněch dosažených společenských pořádků.
Dr. Zdeněk Mahler, blahé paměti, se kdysi nechal slyšet, že náboženství jsou potenciálními zbraněmi hromadného ničení. A měl pravdu! Je v nich vždy skryta potence k radikalizaci dané víry, a to ve smyslu “návratu ke kořenům”, návratu k prvotní autenticitě (ovšem tak, jak si ji nyní představujeme), strohosti, přísnosti, doktrinální zásadovosti, intoleranci k alternativním kultům, univerzálního nároku na jedinou závaznou a přípustnou pravdu. Spouštěčem takového fundamentalistického zvratu k většinově se šířící nové kvalitě náboženské teorie i praxe může být nějaká momentální krizová situace nebo i změna demografického složení obyvatelstva spojená s růstem reálné váhy dosavadní nevýznamné minority, jež sice nevzrostla tak, aby se stala početně většinou, ale kombinací své vlastní odlišnosti, vnitřní názorové a politické jednolitosti. zvyšování početnosti a s tím spjatého vyššího vlivu, vyšších nároků a požadavků může způsobit, že dosud minoritní náboženství se stane určujícím politicko-náboženským prvkem ve společnosti nebo naopak právě proto, aby k tomu nedošlo, přijde se s fundamentalistickým náboženství většiny, jako vědomé a chtěné alternativy k útočné víře rostoucí menšiny. Dosavadní společenské pořádky se pak nevyhnutelně dostanou mezi dva mlýnské kameny a nemohou přežít. Obě znesvářené strany se navzájem neshodnou prakticky na ničem, ale ohledně odstranění sekulárního liberálně-demokratického zřízení garantujícího řadu občanských a lidských práv budou zajedno. Dosavadní práva a pravidla vládnutí pak nahradí pravidla odvozená od náboženské doktríny té silnější strany, té, jež převládne nebo v občanské válce potře tu druhou. Výsledkem pak bude autoritářský či totalitní politický režim. Bylo by omylem se domnívat, že toto v budoucnu nehrozí. Hrozí, jen nevíme s jak vysokou pravděpodobností.
Historie nás učí, že dokonce nemusí dojít ani k žádné opravdu výrazné krizi, k válce se sousedy, občanské válce a podobně. Může se stát to, co se událo na samém konci 15. století ve kvetoucí a bohaté Florencii, plné umělců a jimi vytvářených uměleckých děl, plné humanistické vzdělanosti. V příhodný moment na sebe strhnul diktátorské pravomoci charismatický dominikánský mnich s fundamentalistickou a apokalyptickou orientací jménem Girolamo Savonarola a zavedl tu teokratickou diktaturu, Režim jakoby odněkud z hloubi barbarského a nábožensky blouznivého středověku. A což teprve o půl století později v prosperující Ženevě, kde velmi podobnou diktaturu, tentokrát protestantskou, nikoli katolicistní, nastolil zapálený fundamentalista a fanatický dogmatik Jean Calvin. Inspiroval tak pozdější puritánské směry. Savonarolu po 4 letech vlády svrhli, odsoudili v inkvizičním procesu a upálili. Calvin udržoval totalitní náboženský režim od roku 1541 až do své smrti v roce 1564. V obou případech v ekonomicky vyspělé, kulturní a celkem na svou dobu svobodomyslné a tolerantní společnosti, navíc v době rozmachu evropského humanismu, byly nastoleny teokratické diktatury ukázňující a kontrolující členy oněch kvetoucích městských obcí, velkoměst té doby, naprosto neuvěřitelnými způsoby a v nebývalém rozsahu. Potlačeny byly nejen jakékoli konkurenční denominace, ale upalovalo se i za odchýlení od strohých diktátorských pravidel, zakazovaly se světské radovánky, ale seškrtány byly i jinak nevinné pestrosti života (např. nošení zlatých šperků) a vynucovalo a kontrolovalo se důsledné plnění náboženských požadavků (povinná účast na kázáních a bohoslužbách, striktní dodržování půstu) a končilo to nevyhnutelně vládou strachu, špiclováním, udavačstvím a všeobecnou nejistotou. Není žádná záruka, že se někdy něco takového nemůže v Evropě zopakovat.
(pokračování příště)
Poznámky a odkazy:
(21) Odhlížím pro tento případ od politováníhodného faktu, že liberálně-demokratická společnost není dnes už ani moc liberální (opravdu svobodná, svobody požívající), ani moc demokratická a mimoevropská ekonomická imigrace nutí Evropu ustupovat i od principů otevřené společnosti. V situaci eurokraticko-globalisticky-korporátní shora mocensky vnucované integrace Evropy spojené s potíráním národních identit a oslabováním národních států může být liberální demokracie bohužel už spíše jen fakticky vyprázdněnou politickou vnější fasádou, za níž se dnes reálně vládne a úřaduje jinak: místo demokratických principů se tu šíří kooptace nevolených mocnářů, demokratické procedury jsou výrazně redukovány a funguje tu eurobyrokratický centralismus. Tyto nově, nastupující pořádky budou nevyhnutelně zásadní hrozbou pro reálné fungování občanských a lidských práv a svobod, jež se staly v Evropě standardem a podstatnými hodnotami. Samozřejmě, že daný vývoj ohrozí také a možné především – spolu se svobodou informací na internetu – svobodu vyznání a právo být bez vyznání i široký sekularismus moderní evropské společnosti, a to dost možná ve prospěch autoritářských prvků a určitých “pseudofeudálních” společenských pořádků. Destrukce nemusí přicházet jen z Bruselu. Jejím zdrojem může být i vypjatý nacionalismus koncipovaný jako obrana před Bruselem. A mohou klidně obživnout staré imperiální koncepce a choutky, jak to můžeme nyní sledovat v přímém přenosu na příkladu turecké agresívní politiky tamní islamisticko-fašistoidní diktatury.
Ilustrace: Jan Kadubec
