K úloze mýtů v dějinách  (10.díl)

(p.kuzvart@email.cz)

Ke genezi náboženských mýtů a kultů – a křesťanství obzvláště

Úvodem

Chtěl bych ujistit hned zkraje, aby bylo jasno: Nemá žádný smysl snaha a scestná ctižádost odnaučovat lidi náboženství prostřednictvím rozumu a pozitivního vědění, poznání. Náboženská víra nespočívá na nezpochybnitelné empirii a na racionalitě usuzování, ale na emocích a iracionálních touhách, na instinktivně daných potřebách lidské duše. 

Potírat víru a odnaučovat náboženství je ale nejen nesmyslné: Je to ještě horší, protože se takové snahy mockrát v minulosti zvrhly v donucování, v šikanování, v útlak,  v pusté násilí, v darebácké represe, v ničení kulturních hodnot i lidských existencí a devastaci lidských duší a nakonec ve výrobu všeobecné nesvobody.

O to zde tedy vůbec nejde a jít nesmí. Jedná se mi o dva obsahové okruhy. Jednak pochopit, proč náboženské představy a kulty vznikají a provázejí člověka od šerých dob dávnověku až po naši dobu a vypadá to, že jinak nebude ani v budoucnosti. Proč tomu tak je a musí tomu tak být? To je prvý problém.

Druhým tematickým okruhem, který se přirozeně odvíjí z toho prvého je snaha, pokus předestřít nemytickou a nemytizovanou výpověď o dějích a událostech, jež byly v konkrétním případě vzniku křesťanství následně využity k vytváření příslušného mýtu, ba co víc, pro postupný vznik celé strukturované a vnitřně sesouladěné soustavy mýtů, tedy pro vznik plnohodnotného nového náboženství.  Má tu jít o snahu o věcný rozbor reálného podkladu,  prvotního skutečného děje, který to celé začal, na němž se zakládal iniciační mýtus spouštějící vývoj k celému novému svébytnému kultu. 

Tedy půjde o pokus odhalit obecné zákonitosti vzniku náboženských představ a kultů v dějinách i v prehistorii druhové kultury moderního člověka (Homo sapiens). A pak naváže jako jakási “case study” pokus o zjištění, jak to s ústředním novozákonním příběhem, tedy osudem Jošuy ben Pantery (Jošuy Pokřtěného, nyní označovaného za Ježíše Krista) mohlo být doopravdy. 

K otázce příčin vzniku a existence náboženství

Jde mi tu o formulaci psychologizující hypotézy příčin vzniku a trvání náboženství v lidské společnosti. Jde konkrétně o toto:

Člověk na rozdíl od svých zvířecích bližních je natolik psychicky rozvinutá bytost, že od počátku, od úsvitu své existence v pravěku podle všeho měl bez ohledu na sumu spolehlivých poznatků o světě potřebu vysvětlit si souborně, ba celostně tento svět a své místo v něm, pochopit smysl vlastní existence. Zvířata – pokud to lze zjistit nebo alespoň důvodně předpokládat – takovou potřebu většinou nemají a pojímají svět věcně a účelově bez hlubší reflexe, jako zdroj uspokojení svých bezprostředních potřeb a také jako zdroj rizik a nebezpečí. I když i u nich jsou již pravděpodobně zárodky čehosi víc: pokud vůdčí slonice dovede jednou za čas své stádo na pohřebiště předků a  všichni pak stojí v tichém zadumání, předávajíce si jednotlivé kosti – i výrostci, kteří vždy skotačí a zlobí jako všechna mláďata vyšších savců – i ti jsou náhle tiší jako pěny, vypadá to jako zárodek kultu předků, jednoho z patrně evolučně nejstarších  (lidských) kultů vůbec!  Dělítko mezi zvířetem (zde myslím převážně vyšší savce) a homo sapiens je velmi nejasné a spíše jde o plynulý přechod. Naší zvířecí příbuzní určitě myslí a cítí jako my, jen na různě nižší, jednodušší úrovni, například jako lidské mládě v určitém věku.

Potřeba vysvětlit si svět a své místo v něm a smysl celého řádu přírody, koloběhu denních a ročních dob v ní a také všechny různé přírodních úkazy vedla asi již od počátku existence moderního člověka k představám, výkladům, jež měly nevyhnutelně spekulativní a bájnou, mytickou podobu. Člověk se sice považoval za střed světa, ale zároveň chápal, že ho svět přesahuje, že je tu něco víc, co trvá, co je větší, mocnější než on, co je věčné, na jeho vůli nezávislé. Tedy si začal v rámci svých představ o světě nevyhnutelně zbožšťovat přírodní úkazy a síly, Slunce, Zemi, plodivou sílu vždy znovu po zimě obnovující hojnost života. Začal zbožštělým, uctívaným jevům zakládat kulty se vším všudy – s pravidly, příkazy, zákazy, procedurami vyjadřování úcty, tedy rituály a s obětinami atd. A náboženství je na světě! Zprvu  přírodní,  animistické, posléze šlo o různě propracované polyteismy, ale už to byla náboženství, jak má být a se vším všudy.

Existuje tu trvale určitý rozpor. Jde o disproporci, jež se rozpíná  mezi momentálním, disponibilním stupněm znalostí o světě a své roli v něm na straně jedné – na straně druhé je pak aktuálně pociťovaná potřeba mít o světě a své vlastní existenci celkovou představu, komplexní vysvětlení smyslu světa i své existence v něm. Potřebujeme celkový náhled tady a teď, přitom k němu nemáme znalostní podklad. A tak se uchylujeme k představám založeným na intuici, na spekulativním rozvažování, na emocích a hodí se nám k použití mýty, jež jsou k dispozici, případně si tvoříme své nové, vlastní, šité na míru našeho psychického ustrojení, našeho znalostního základu, našeho psychického nastavení, naší citovosti. A nakonec si u vědomí mrazivých dálek nepoznaného kolem sebe vystavíme pestré kulisy svých představ, iluzí a mýtů, jež ten pohled do mrazivého neznáma zastře. Dovolí nám vidět svět vysvětlitelný, smysluplný, svět, který má pro nás smysl a dává smysl naší existenci. Naše psychické ustrojení je natolik pružné, že jsme schopni uvěřit téměř v cokoli. V jakékoli bytosti nad světem, v jakékoli spiklenecké bludy, v jakoukoli představu skrytých sil, jež dávají svět do pochybu nebo naopak zabraňují jeho zhroucení.  A jsou tu jako v samoobsluze stávající kulty a sektářské nauky, stačí jen vztáhnout ruku a vybrat si. 

Po řadu tisíců let člověk z generace na generaci akumuluje stále větší množství poznatků o světě a tyto poznatky se vnitrodruhově děd, zpracovávají do strukturovaných, utříděných nauk, do hypotéz a posléze do teorií a šíří se zprvu nápodobou, pak i  v procesech záměrného učení. Při jejich nevyhnutelné konfrontaci  s mýty a náboženskými představami docházívá opakovaně k destrukci dosavadních mytických představ, k nutnosti je revidovat a poopravit. Mýty a představy se přizpůsobují poznatkům o světě a výrazně se vyvíjejí. Nyní máme již díky poznání a dědění poznatků nesčetnými generacemi našich předků tolik vědomostí o světě, že je možno konstatovat, co následuje dále.

Naše poznání světa je konečné, stále omezené a neúplné, svět je však ze zorného úhlu a reálných perspektiv našeho života co do prostoru i času nekonečný. Řada poznatků znamená vedle dalšího našeho poučení i otevření dalších a dalších neznámých, nejistot a průhledů do dalších neprobádaných světů v makro i mikroměřítku. S vývojem poznání ztratily náboženské představy mnoho ze svého lesku, zejména ty s naivně mytickými antropomorfní rysy. Základní filosofický, antropologicko-psychologický a  kosmologický  rozměr náboženského vztahu ke světu, tedy hlubší abstraktní náboženská reflexe světa a sebereflexe člověka v něm, intelektuálně náročnější, existuje ovšem dál a ve svých vyspělých formách přijímá vědu a její poznatky o světě jako cosi, co se s vírou v posledku stále nevylučuje a ani vylučovat nebude. 

Vedle vyspělé abstraktní náboženské duchovnosti dále přežívá také nesčetně naivnějších forem až po nejrůznější sektářské klony, osobní kulty či představy  až po docela primitivní pověrčivost.  To vše má za společný jmenovatel onu evolučně se vyvinuvší komplikovanou a pokročilou psychiku, které již pouhý předmětný, účelový, animální vztah ke světu nestačí a stačit nemůže. Vynucuje si duchovní reflexi světa, člověka, života a základních otázek, jež se přímo vnucují. Vědecky tyto otázky řeší filozofie za pomoci řady dalších věd. Ale polyhistorická, souborná učenost počátkem novověku vymizela a pro člověka je věroučná varianta výkladu světa kolikrát daleko bližší, nežli komplikované a vždy jen dílčí vědecké hypotézy a teorie. Proč?

Protože vědou získané poznatky jsou znepokojivé svou částečností, svým výrazně dílčím charakterem a otevíráním dalších neznámých. A co víc, jsou jaksi velmi studené a nelítostné ve své pravdivosti. Těžko se v nich hledá útěcha, naděje na pokračování života, když smrt a zánik vládne ve světě všemu, všem a vždy. Je těžší hledat útěchu ve filozofii, je lehčí a pro lidského ducha pohodlnější a „uživatelsky přívětivější“ hledat útěchu ve spojení s oním velkým neznámem, jež nás obklopuje a jemuž ve svých představách bezděky přiznáváme řadu zbožštělých antropomorfních rysů, vlastností a ideálů: Bůh je vševědoucí, moudrý a spravedlivý, slitovný a odpouštějící, milující, ale také přísný, schopný naprosto antropomorfně sedat k soudu a nelítostně měřit po právu, vážit hříchy a zásluhy atd. (29) To je projekce zidealizovaných lidských činností a vlastností mimo člověka, na nebesa, do božské bytosti nebo bytostí.

Člověk má dnes vlastně pouze dvojí volbu: Buď tedy uzná, že nikdy nebude vědět o světě zdaleka vše, že nezná jeho účel nebo smysl, (dokonce že otázka lidsky chápaného smyslu, účelu světa je sama o sobě možná úplně pochybená a nesmyslná), že on sám je tu na chvíli a jeho pobývání na zemi je konečné a jednou provždy. Že není žádná transcendentní naděje na něco víc, že své hříchy, viny a chyby si musí nést a vyrovnat se s nimi sám a za případně působené dobro – ale i za páchaní zla –  nemůže čekat nějakou odměnu či odplatu mimo tuto realitu. Je to poznání a vědění skeptické a kritické i sebekritické. Je to stav mysli, který je svým způsobem beznadějný, je bez naděje a útěchy. Tak se nabízí  životní pravda dost neradostná, ale reálně ověřitelná. Je to postoj, kdy jsme schopni unést vědomí neznáma, které nás obklopuje a nebudeme si předstírat, že tam je to či ono, prostě neznámo neznáme a nebudeme si toto vědomí nijak ulehčovat zástupnými nebo útěšnými představami. Prostě uneseme jak svou vlastní konečnost, tak své vlastní velké neznámé. Toto nazývám stavem dospělosti lidského ducha.

Proti tomu stojí logicky stav nedospělosti, tedy stav dětinství lidského ducha – stav, kdy si mrazivé neznámo nekonečnosti zastíráme kulisami různých pověrečných či náboženských představ, vesměs vše vysvětlujících a útěšných. Věříme jako dítě vlastně v určitém smyslu pohádkám. Svět je náhle  přívětivější, je vysvětlen, naše existence má smysl a snad i nějaké další pokračování: Kdo ve mne věří, neumře! Bude žít navěky!! Je tu tedy naděje, je tu odpuštění vin v případě upřímného pokání, je tu velká boží bytost řídící svět a pečující o nás jako o svá stvoření a pokud chceme být spaseni, pak jsou tu pravidla, jak o to usilovat. Takto je svět  prosluněný boží přítomností, jeho láskou či jen jeho prostou ale bezpečí slibující existencí, jež dovoluje nést strasti a nespravedlivosti života a světa jaksi snáze. Nejsme sami. Má to jen jednu slabinu:  Jako ateista takový svět považuji a musím označit za změť lidských představ a zbožných přání, za soubor útěšných omylů a nepravd, za projekci idealizované lidské povahy kamsi mimo člověka. Je to hodně antropomorfní a je to produktem naší psychiky. Je to jen útěšná nepravda, pouhá iluze. 

Těm, kdo věří v antropomorfní představy a tak chápou boha nebo bohy, musím oponovat dvěma způsoby: Jeden je založen na poznání evoluce lidských pověrečných a náboženských představ ve stálém potýkání s postupným empirickým poznáváním světa. Druhý říká: Pokud by bylo opravdu cosi nad tímto světem nebo mimo něj, pak není jediný rozumný důvod počítat s tím, že by to mělo mít jakékoli antropomorfní rysy. Takové cosi se může k člověku vztahovat stejně, jako se člověk jeví zcela kvalitativně odlišný od plže, kterého potká na pěšině. Člověk může být ve srovnání s  podstatou světa plžem, který tu podstatu nikdy úplně nedohlédne tak, jako onen plž nikdo nebude schopen pochopit lidské myšlení. Jediné, co může dospělý lidský duch říci je: Nevíme a možná ani nikdy nebudeme vědět ani my, ani naši potomci, co je opravdu nad tímto světem či mimo něj. Možná takové otázky nemají smysl, možná je vadná i otázka po smyslu světa a pouze transponuje naši lidskou představu účelovosti někam, kam vůbec nepatří.  Třeba vůbec žádný smysl v lidském významu svět nemá. Ostatně i naše příčinně-účelové myšlení je jen dílčím výsledkem biologické evoluce, nic víc. Není možno bez dalšího poměřovat tímto aparátem svět, který je podstatně mnohovrstevnatější – a myslet si, že jsme našli konečnou moudrost, že se svět musí řídit stejnými principy, jež se vyvinuly v rámci biologické evoluce jako pravidla lidského myšlení a usuzování. A nemusí se nutně celý řídit jednotnou logikou odpovídající naší přirozené druhové zkušenosti a z ní odvozeným principům našeho myšlení. Naše poznání světa může mít i tyto hranice, tato omezení. Pouze zcela exaktní vědy mohou být výjimkou.

Náboženské představy po celé dějiny postupně ustupují a dílčím způsobem vyklízejí pole, ovládnuté naším postupným poznáváním světa. Nyní to došlo tak daleko, že zbyl vlastně pouze koncept „inteligentního designu“ který přece za celou organickou evolucí musí být, jinak by se nikdy takto neuskutečnila. Jde opět pouze o pověru, jež má průhledně antropomorfní rysy a ryze antropogenní původ. Z pravidel biologické evoluce toho víme hodně, nikoli ale vše. Mystický boží design usměrňující evoluci je stejně naivní představou, jako ještě před dvěma stoletími byla i učenci akceptovaná představa, že zkameněliny jsou zlomky z božího zápisníku, ve kterém si bůh črtal a připravoval to, co zamýšlel stvořit. 

Konečně závěr by mohl znět takto: Jednou z největších moudrostí je konstatování, že svět je zázrak. Ano, je to tak. Může být, že je možná i řada jiných světů, i jiných inteligentních bytostí, třeba úplně jiných než my, ale to, co dokázala evoluce hmoty, to, co se vyjevilo jako její vývojové potence (a může to opět být jen ta menší část oněch jejích potencí, kterou je nám okolnostmi umožněno sledovat), to je prostě úžasné, zázračné a nezbývá nežli v němém obdivu a se zatajeným dechem sledovat pozemskou biosféru. Právě toto sledování prostřednictvím vědy a poznání je největším dobrodružstvím, kterého je lidský duch schopen. A navíc dospělý lidský duch je schopen toto sledovat a sledované konstatovat  bez toho, aby si zastíral, jak málo o světě a jeho opakovatelnostech ví a možná kdy bude vědět. Bez toho, aby si stavěl před oči stále nové a nové mýty nebo pověrečné představy.

Je třeba být tolerantní k nedospělému lidskému duchu a jeho nositelům, nijak je nenutit, oni ke své dospělosti musí dojít sami vahou vlastního přirozeného vývoje a poznání. Je možno nanejvýš jít  dobrým příkladem.  Předestírat jim možná poznávání a jejich důsledky, závěry z pochopení poznaného. Dost možná  k dospělosti vždy dozrávala, dozrává a patrně i bude dozrávat jen malá část lidí, dost možná bude víra, pověra a iracionalita vždy silnější – a bude nadto pohodlnějším a také útulnějším řešením. Z řady příčin. Nicméně zastávat se dospělého, skeptického a kritického lidského ducha schopného vlastní důsledné kritické sebereflexe je zatraceně potřeba. A zároveň musí být kategorickým imperativem zachovat a bránit sféru svobodného vývoje a svobodné volby přesvědčení pro každého tak, jak se tato sféra vyvinula v evropském moderním myšlení, tedy musí být bráněna a zachována svobodná osobní volba toho kterého náboženského přesvědčení nebo ateismu. To by měla být respektovaná a nesmlouvavě obhajovaná  výsostná sféra svobodného přesvědčení a svrchovaně svobodné volby každého jedince. Každé donucování, každé sektářské vymývání mozků a každý projev intolerance si zasluhují rozhodné odsouzení, ba i přísné stíhání a trest!

Ulehčovat si tíhu života pověrami je dětinství. Ale ovšem – cosi  nad námi je, co nás daleko přesahuje, to určitě existuje a my tušíme, že je to tajemství a zázrak existence světa (proč a jak je možné, že je to vše okolo, když by nemuselo být nic?), tajemství a zázrak existence  pozemské biosféry –  to totiž je zázrak s velikým tajemstvím. Většího tajemství na světě není! To je daleko větší a podstatnější, nežli veškeré  pověry.  A my jen pomalu a v pouhých jednotlivostech pomocí věd poznáváme jednotlivé neuvěřitelnosti biologické evoluce a jejích výsledků. A žádných pověr k tomu netřeba. Jen vědy, vědění, skeptického rozumu, kritického nadhledu  a široké tolerance. 

Z toho všeho vyplývá mimo jiného i možnost nerozporných vztahů spojenectví a spolupráce ateistů s osvícenými věřícími. Mají jedno důležité společné: Obhajobu a zachování svobody vyznání a svobody volby přesvědčení pro každého jedince. 

A ještě něco: Existuje naprostá nezbytnost pečovat o veškeré přirozené stvoření, jako součásti zázraku světa!  Tedy chránit prostředí i pro jiné, pro ostatní, chránit živou i neživou přírodu před katastroficky přemnoženým a nenažraným, plevelným, agresívním, vše devastujícím a velmi nemoudrým moderním člověkem (Homo sapiens) samotným. 

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(29) Lze doporučit k přečtení hymnus “Dies irae” (Den hněvu) popisující básnickým jazykem den Posledního soudu. Je původem ze 13. století a tvoří součást  latinské mše za mrtvé, incipitně nazývané a obecně známé jako  “Requiem”. Zde cituji “Dies irae”  konkrétně verš 5  a část verše 6:

Liber scriptus proferetur                      Přinesena psaná kniha                                                 

In quo totum continerur                      v níž je všechno obsaženo 

Unde mundus iudicetur                      odkud bude souzen svět

Iudex ergo cum seddebit                    až s ní soudce k soudu sedne

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách  (11.díl)