K úloze mýtů v dějinách (16. díl)

Komplikovaná konstrukce křesťanského boha

Vytváření křesťanské dogmatiky bylo nepochybně evolučním procesem, kolektivním dílem v rámci kolektivního vědomí sekty, později církve (tj. sítě křesťanských obcí rozesetých po Středomoří), rozloženým výrazně v čase – v rozpětí řady generací od poloviny prvého století n. l. až po nějaké 6. století n. l. Byl to proces spontánní a neřízený, kde se neustále z hlavního proudu oddělovaly alternativní větve a dílem byly exkomunikovány, dílem samovolně zanikaly, dílem dokonce i dlouhodobě docela prosperovaly jaksi paralelně, vedle hlavního proudu vývoje.

Zajímavé je – a člověk má sto chutí se ptát, kdo proboha přišel na něco tak „originálního“ – že se v hlavním proudu zřetelně vyprofilovala velice atypická a komplikovaná představa boha, který je sice vševědoucím, všemocným a všudypřítomným tvůrcem světa a zákonitostí, jimiž se řídí, ale není jedním jediným subjektem či osobou, jakým byl starozákonní Jahve, ale je hned trojjediný. Je to komplikované z hlediska strukturního, ale i z hlediska časového průběhu, evoluce té konstrukce. Když je tu bůh otec, není úplně zřetelná příčina existence ducha svatého, ale je tu bůh syn s božskou i lidskou podstatou dohromady danou, kterého porodila Miriam coby panna – bohorodice, oplodněná bohem otcem. Samozřejmě se vyskytli přemýšliví autoři, nadějní pozdější heretici, kteří se logicky ptali, co bylo před narozením syna božího? Byl bůh dvojjediný? Nebo existoval spolu s otcem mimo tento svět už předem, předtím už byl i bůh syn a nyní došlo pouze k jeho transformaci, přechodu do našeho světa, když na sebe vzal lidskou podobu a vtělil se do této lidské podoby?

Nevyhnutelně se vyrojila řada šťouravých otázek a raná církev měla co dělat, aby se křesťanské obce prostě navzájem úplně nerozešly, každá se svou parciální vírou, se svou svébytnou teologickou představou, neslučitelnou s těmi ostatními. A tak se v zájmu jednoty církevní organizace a jednoty kultu, jednoty dogmatu vesele a s chutí vášnivě přelo, polemizovalo, sestavovaly se sofistikované apologie – a taky se s rozběhem vylučovalo, exkomunikovalo a zatracovalo. Je neuvěřitelné, jak veskrze originální, nicméně celkem nadbytečná komplikovanost ústředního dogmatu zapříčinila dlouhou řadu nedorozumění, odlišností, vášní a sporů, zaťatých polemik a apologií, vzájemného osočování, tupení a pomluv, nefalšované nenávisti a nakonec vylučování, pronásledování, represí a vraždění.

Člověk má chuť poťouchle vytyčit hypotézu, že tu sofistikovanou složitost chápání (ústředního) boha prvotní křesťané vymysleli právě proto, aby si to celé mohli pak pěkně dramaticky užít a vychutnat. Všechny ty spory, represe a nenávisti. Dnešní pozorovatel se neubrání myšlence, že jednodušším a uživatelsky, konzumentsky přívětivějším zpracováním základního dogmatu víry by si křesťané ušetřili hodně mrzutostí a sporů. Ale to je náš dnešní ateistický pohled příslušníka již plně sekularizované společnosti. Oni byli naopak ve své době skálopevně přesvědčeni, že konečně a definitivně odhalují věčné pravdy o světě a o bohu, že mají konečnou ryzí a definitivní pravdu o veškerenstvu na dosah. V tom asi byla ta hlavní potíž. Byli si dokonce jisti, že co nevidět sestoupí z nebes bohočlověk, jedna ze tří složek boží trojice, přijde již podruhé opět na zem a teď to teprve všechno začne, jak předpovězeno a tedy jak se patří! Měli ale poněkud smůlu: Nikdo nepřišel. A až do dneška ani ťuk! Ale kult se mezi tím rozvinul, potlačil časem vlastní (postupem času stále méně věrohodnou a účinnou) apokalyptiku, původní eschatologii. A začal existovat a vyvíjet se již jaksi nezávisle na původních, rychle zapomínaných východiscích. Nastoupil vlastní evoluční dráhu a šel už dál časem pozdní antiky a počátků středověku jaksi svou vlastní vnitřní logikou, svou vlastní samotíží. Vzhledem k rychlému šíření tohoto kultu a celkem snadnému ovládnutí převážně agrárních středověkých společností těch dob v průběhu pár generací byla jeho vývojová trajektorie opravdu zajímavá. A je až do dneška.

Abychom si to přiblížili, probereme si antické křesťanské heretické směry. A tím zakončíme téma křesťanství. Jeho dalších dějin jsme se v tomto seriálu už dotkli, nicméně nemáme ctižádost psát souborné dějiny křesťanství a pokoušet se o ně nemá příliš smysl. Zájemce lze odkázat na bohatou existující literaturu.

Nuže tedy, jak to bylo s křesťanskými herezemi v prvých staletích vývoje a expanze nového kultu?

K pojmu hereze, čili kacířství, bludařství neboli odpadlictví od samospasitelné víry

Pojem hereze pochází z řeckého hairesis, což znamená výběr, volba. Je chápána jako odchýlení se od oficiální doktríny nebo dokonce může jít o odmítání této doktríny. Původně se ale toto slovo používalo k označení filosofických a náboženských skupin a směrů v neutrálním významu, šlo prostě o označení odlišnosti. V křesťanství však záhy získalo toto označení pejorativní význam a jednoznačně negativní nádech. Sloužilo jako polemický nástroj používaný církevními autoritami k poukázání na „blud“, tedy na křesťanskou církví neakceptované či neakceptovatelné tvrzení. Hereze je vnímána jako protiklad ortodoxie čili pravověrnosti a je vedlejším produktem právě vymezování ortodoxie. Příbuzným, avšak neutrálním označením odlišnosti, odchýlení od ortodoxie je heterodoxie, tedy odlišná víra. Příslušníci jednotlivých „heretických“ skupin se sami za heretiky zpravidla nepovažovali ani neoznačovali. Zhusta tvrdili a dokládali, že právě a jedině oni jsou opravdu pravověrní, ryze ortodoxní, jedině jejich přesvědčení je to opravdu správné a pravé.

Studium herezí je spojeno s některými problémy. Předně o křesťanských herezích se povětšinou dozvídáme prostřednictvím raně křesťanských apologetů, kteří s oblibou s heretiky vášnivě polemizovali. Objektivita informací obsažených v raně křesťanských apologiích a polemikách bude tedy často dost sporná. Spisy samotných „heretiků“ se nám povětšinou nedochovaly buď z důvodu pouze orálního tradování jejich nauky, nebo jako důsledek represí proti nim podnikaných, v jejichž rámci byly tyto spisy většinou asi i záměrně a co možná důsledně ničeny.

V období středověku byl pak pojem hereze často nahrazován pojmem kacířství a byl od 13. století spojen se vznikem institucializované římskokatolické inkvizice, zprvu v působnosti dominikánského řádu. Vývoj poté vrcholí po husitské předehře reformací, kdy se již jednotu samospasitelné víry římskokatolické nepodařilo zachránit, jak bylo dosud obvyklé: Zničením odchylných duchovních proudů a tendencí a s tím spojeným vyvražďováním jejich nositelů. Odchylné a odštěpené směry se v rámci reformace naopak stabilizují a institucionalizují již víceméně nastálo a dochází tedy k dělení obecné církve na římské katolictví a různé paralelně existující protestantské (evangelické) směry, posléze pevně organizované církve s vlastní svébytnou dogmatikou a bohoslužbou. S chutí hodnou svatějších záležitostí se pak katolíci a protestanti navzájem častovali vzájemnými odsudky heretičnosti, odpadnutí od té vlastní, pochopitelně jedině správné a pravé víry. A taky se s chutí navzájem pro víru vraždili.

Pro úplnost přebírám z literatury přehled současné a tedy i nyní platné římskokatolické církevněprávní úpravy kacířství – hereze. V současnosti se podle Kodexu kanonického práva (Codex iuris canonici) vydaného roku 1917 a následně revidovaného (novelizovaného) roku 1983, rozlišuje dvojí hereze. První je zastávání heretických názorů v „dobré vůli“, které je zapříčiněno nechtěnou nevědomostí a tedy nemůže být trestáno a nezakládá ani páchání hříchu. Druhé pojetí hereze je pak definováno v Codexu iuris canonici jako „…tvrdošíjné odpírání, po přijetí křtu, nějaké pravdy, které je nutno věřit vírou božskou a katolickou anebo tvrdošíjné pochybování o ní…“ Heretik (“bludař)“ pak upadá do samočinné exkomunikace a je možno jej dále trestat církevními tresty podle kánonu 194, odst. 1 a 2. a v případě osoby duchovní pak dále podle kánonu 1336, odst. 1, 2 a 3. Takže i aktuální kanonické právo na herezi a její trestání pamatuje, definuje ji a stanoví tresty pro heretiky.

Hereze ve vrcholně a pozdně antickém křesťanství

Již ve svých počátcích bylo křesťanství značně diferencované, různé místní církve byly rozptýleny v celém antickém Středomoří. Spojovalo je přijímání křtu a víra, že křesťané jsou novým vyvoleným „Božím lidem“, nicméně potřeba sjednocení církve stále narůstala v důsledku různých heterodoxních tradic. Začaly se projevovat snahy o udržení komunikace mezi jednotlivými místními církvemi a také vzájemná solidarita během vln represí proti křesťanům za císařů Nerona, Decia a Diokleciána a časem se objevila i nezbytnost formulace ortodoxního, pravověrného a jednotného vyznání víry, tedy kréda. Bylo nezbytné sjednotit a učinit závazným jednotné znění základního vyznání víry (“kréda”). Mělo jít i o obranu křesťanstva proti učení “falešných proroků”. To se stalo zvláště aktuální počátkem 2. století n. l., kdy se objevuje řada entuziastických (montanismus) a gnostizujících (markonismus) alternativních nauk. Vyznání víry bylo formulováno ve čtyřech etapách a verzích: Apoštolské vyznání, Nicejské vyznání, Nicejsko-konstantinopolské vyznání a Vyznání Quicumque. Později došlo ke sjednocení a ustanovení křesťanského biblického kánonu.

Dalším projevem snahy o jednotu církve byl vznik monarchického episkopátu a svolávání místních a oblastních synod a později ekumenických koncilů, jež mimo jiných otázek řešily právě otázky křesťanské ortodoxie a hereze.

V důsledku boje proti herezi vznikla řada děl raně křesťanských apologetů (např. Hippolitos Římský, Tertullianus, Aurelius Augustinus). Jak se církev dostává ve 4. století n. l. k náboženskému monopolu v celé Římské říši, zintenzivňuje péče o pravověrnost a také se začínají pronásledování heretiků, a to jak ve východní, tak i v západní části impéria. Usvědčení a prohlášení tvrdošíjní kacíři začali být záhy odsuzováni k vyhnanství, vypalování znamení, konfiskací majetku nebo i k smrti. Následuje stručný popis jednotlivých herezí.

Gnosticismus

Jde o nábožensko-filosofický směr pozdní antiky. Největšího rozmachu dosáhl v 1. – 3. století n. l. Velkým přínosem pro novodobé studium antické gnóze – srovnatelným svým významem s objevem Kumránských svitků pro studium esejství – se stalo nalezení gnostické knihovny u Nag Hammadí v Horním Egyptě v zimě 1945-1946.

Počátky gnosticismu jsou raně křesťanskými apologety spojovány s mýtickou postavou Šimona Mága, který měl být současníkem Jošuy Pomazaného – Ježíše Krista. Objevuje se už v Novém zákoně, ve Skutcích apoštolů, kde je zaznamenáno, že chtěl od apoštola Petra koupit moc konat zázraky. Měl pocházet ze Samaří. Podle křesťanského světce Justina Mučedníka (100 – 165 n. l.) existovala skupina Šimona Mága, která ho uctívala jako boha. Podle legendy v apokryfních Skutcích Petrových spolu Petr a Šimon Mág bojovali a oba působili divy. Hippolitus Římský píše, že Šimon Mág se nechal zahrabat do země s tím, že vstane z mrtvých, ale nepodařilo se mu to. Jeho družkou měla být bývalá nevěstka Helena, která se prohlásila za Ennoiu (doslova to znamená myšlenku nebo pojem) a spolu se Šimonem měla kázat v Judeji.

Za gnostické začaly být označovány křesťanské i mimokřesťanské směry vznikající na základě helénistického (pohelénštěného) židovství a (pohanské) antické filosofie. Kladly důraz především na vnitřní vykoupení. Věřily ve spásnou roli poznání a v božskou jiskru v člověku. Důležité bylo pro ně pojímání stvoření jako negativního jevu, kdy byla duše odloučena od boha jako jeho dosavadní část a následně uvězněna ve fyzické schránce. Usilovali tedy o pochopení soupodstatnosti s Bohem, ke kterému jim měli dopomáhat nebeští poslové, často např. (boží) Moudrost (Hagia Sophia). Gnostikové považovali toto své rozumové pochopení za vyšší stupeň náboženského poznání, než je víra, a v důsledku toho se často považovali za nadřazenou skupinu v rámci soudobých náboženských směrů včetně křesťanství, jejichž součástí byli. Pro své smýšlení byli často vylučováni z církve.

Klíčový pojem “gnóze” (z řečtiny – gnósis znamená poznání) byl původně používán v prostředí řeckých filosofických škol, kde sloužil k označení rozumového poznání skutečné podstaty věcí, jež se liší od zdánlivého poznání, vzniklého vnějším pozorováním. V helénistickém období se význam tohoto pojmu rozšířil i na poznání zprostředkované boží milostí – šlo o poznání božství a skutečné podstaty světa. Poznání mělo umožnit nalezení cesty k vysvobození či spáse duše. Takové poznání však bylo vyhrazeno jen pro užší kruh zasvěcenců. Pohled na otázku vnitřního či duchovního vykoupení byl intelektuální. Protikladem poznání byla nevědomost a víra (pestis), jež však podle gnostiků ke spáse nestačí a může jí i překážet. V různých gnostických textech jsou uváděni různí vykupitelé, kteří mají spásné poznání vyjevovat.

Gnosticismus se jen zřídka profiloval jako samostatné hnutí, daleko spíš šlo o názorový proud v rámci existujících náboženských a filosofických tradic. Pod vlivem judaismu byla převzata židovská apokalyptika, tedy víra, že brzy přijde konec dosavadního světa. Bůh měl pravým věřícím svěřit tajnou ezoterickou moudrost, jež vede k vědění, zaručujícímu spásu. Takové vědění mělo být tajné a přístupné pouze užšímu kruhu zasvěcených. Nicméně proti judaismu se gnosticismus jinak ostře vymezoval, židovského boha Jahveho označoval za Démiurga (pouhého prostředníka mezi dokonalým a nejvyšším bohem na jedné straně a hmotným světem na druhé, doslova to řecké slovo znamená “řemeslník”), který sice stvořil hmotný svět, ale ve skutečnosti nad ním existuje ještě vyšší bůh, kterého Židé nevidí.

Gnostikové tedy málokdy vytvářeli autonomní hnutí. Za něco takového je začínají považovat až církevní Otcové ve svých apologiích (obranách křesťanské ortodoxie). Označovali je za heretiky a podávali o nich řadu informací. Počítali mezi ně množství různých skupin, jejichž zakladatelé či inspirátoři pocházeli nejčastěji z Antiochie, Efesu, Edessy, Alexandrie a Říma. Nejvýznamnějšími protignostickými autory – polemiky a odsuzovači byli Iústinos, Eirénaios, Hippolitos, Kléméns Alexandrijský a Órigenés.

Od 1. století př. n. l. se v představách helénistického světa objevuje postava mužského vykupitele (např. v mithraismu nebo v křesťanství). V dosavadním období antiky byl ale kosmos ztotožňovaný s ženským principem vrtkavé štěstěny (Fortuna). Tento princip štěstěny začal být postupně spojovaný už jen s negativními vlastnostmi ženského principu, včetně démonických sil způsobujících zotročení lidí. Nežádoucím důsledkem vlády krutého a nevypočitatelného Osudu bylo také vyloučení protikladného mužského boha. Představa o vlivu těchto negativních kosmických sil se vztahovala nejenom na hvězdné a planetární sféry, ale také na tělesnou podstatu individuální existence podle principu paralelního vztahu mikrokosmu a makrokosmu. To vedlo k mytizaci nedostatků veškeré existence jako kosmogonického a antropogonického pádu (41) z říše božského ducha do hmoty. Tento pokleslý kosmos už nebylo možné proměnit vlivem spásného působení. Mýtické přehodnocení tohoto světa jako zcela negativního bylo základem pro odmítnutí jakýchkoli nároků vnějšího světa na lidskou existenci (včetně sociálních, politických či kosmologických tlaků), což vedlo k radikální změně orientace na poznání sebe sama. Pravé já mohlo být z hmoty vysvobozeno pouze znovusjednocením s vlastní transcendentní podstatou. K tomu bylo třeba překonat zotročující síly kosmu. K ženské podstatě padlé hmoty poskytoval alternativu pouze transcendentní mužský princip. Až zásahem mužského vykupitele byla duše schopná překonat svou padlou ženskou stránku a znovu se sjednotit s nadkosmickým božským Otcem.

Důležitým rysem gnosticismu je tedy ztotožňování viditelného, hmotného světa se zlem. Hmotný svět je pokládán za říši temnoty, kterou stvořila nižší božská bytost. Protikladem je nadkosmický svět, kde sídlí Nejvyšší Bůh, který je nepoznatelný a nepochopitelný. Některé směry ho proto popisují pomocí negativních přívlastků (např. nepopsatelný, nespatřitelný, nevýslovný aj.). Představa Nejvyššího Boha je spojená i s myšlenkou konečné jednoty boha a člověka, jehož božská podstata byla kdysi součástí nadkosmické boží říše, duše byla sjednocena s bohem, a to před svým pádem do hmotného světa, před vstupem do fyzického těla.

Podle gnostických představ Nejvyšší Bůh stvořil ke svému obrazu jakési kladné duchy, eony. Jedním z nich byla Sophia (moudrost), která se rozhodla stvořit vlastní obraz bez souhlasu boha, což ale vedlo ke stvoření nepovedené a zdeformované bytosti. Sophia ji proto vypudila mimo Pléróma (řecky plnost, naplnění), ale protože i tato bytost zdědila část božské moci, stvořila sama podle svého nedokonalého obrazu vlastní eony a archonty, planety i dvanáct znamení zvěrokruhu. Tato bytost je Démiurgem, který stvořil zemi i kosmos. Při stvoření člověka však o svou božskou částici přišel, protože ji vlivem zásahu Sofie vdechnul člověku, aby jej oživil.

Hmotný svět tedy vznikl vlivem zásahu sil, které neměly přímý kontakt se stvořitelským bohem, ani jeho souhlas. Vesmír i lidské tělo tak jsou pod vládou Démiurga a jeho stvoření. Vládě nevypočitatelného Osudu (heimarmené) může uniknout pouze duchovní část lidské duše, protože má původ u boha. Tento motiv sice není podrobně rozpracovaný u všech gnostických skupin, ale všechny jej nejspíše předpokládaly.

Spása v gnostickém pojetí znamená překonání stavu nevědomosti, který někdy bývá přirovnáván ke spánku či opilosti, a dosažení konečného vysvobození božské jiskry člověka z hmoty. K tomu bylo zapotřebí poznání a často i správného způsobu života, který má bránit opětovnému připoutání gnostika ke hmotě. Podle některých pojetí má být stav uvědomění si božské jiskry ještě rozvíjený pod vedením gnostického učitele. K samotnému návratu božské jiskry do Plérómatu dochází až smrtí gnostika, ale prakticky spásy dosahuje už za svého života, pokud dosáhl uvědomění si své božské podstaty a udržel tento stav až do smrti. Jinak jeho duše zůstává v zajetí hmoty

Pravděpodobný vliv gnosticismu na vývoj raného křesťanství

Vztah gnosticismu a křesťanství je specifický. Oba směry se začaly navzájem ovlivňovat na přelomu 1. a 2. století, což vyústilo např. ve vznik gnosticko-křesťanských skupin jako byli valentinovci (42), kteří fungovali uvnitř církve pravděpodobně až do 4. století n. l. a sami se označovali jako její elita. Gnostikové do svých textů snadno pojali postavu Jošuy Pomazaného – Ježíše Krista a ztotožnili ho se svojí představou o spasiteli. V křesťanství lze vysledovat gnostické vlivy v některých představách o spasiteli v listě Saula z Tarsu Filipským a zejména pak v Janově evangeliu. Dále se gnosticismus nepřímo podílel na rozvoji křesťanské ortodoxie a filozofie, protože ty se formovaly právě v polemikách s gnózí. Někteří raně křesťanští autoři, především Órigenés, byli gnostickými myšlenkami přímo ovlivněni.

Samozřejmě, následující popisované prvky mohly být do raného křesťanství vneseny i odjinud a jinak, nicméně vypadá jako velmi pravděpodobné, že gnóze, jakkoli byla v rané církvi polemicky napadána křesťanskými apologety, jakkoli byla pronásledována a vylučována jako hereze, zanechala v křesťanství svůj zřetelný otisk.

Myslím tím zejména ono učení o duši, jež z blízkosti boha musela odejít prostřednictvím aktu stvoření do nižšího, hmotného světa, kde je uvězněna v hmotném těle a pouze příslušným gnostickým poznáním je možno ji opět vysvobodit a přiblížit bohu. Odtud bych viděl jako pravděpodobně odvozenou silnou křesťanskou tendenci stavět duchovní proti hmotnému a upřednostňovat ducha. Odtud zprostředkovaně plyne i celkové křesťanské ochabnutí zájmu o tělo, o tělesnou kulturu (oproti pohanské antice). Ideálem se posléze stává poustevník nebo mnich, trýznící tělo posty, pohrdající tělem a žijící v odříkání a celibátu.

Dalším zajímavým prvkem je překonání ženského kosmického principu vrtkavé Štěstěny s negativními vlastnostmi včetně démonických sil způsobujících zotročení lidí vyšším mužským principem. K ženské podstatě padlé hmoty poskytoval žádoucí kladnou alternativu pouze transcendentní mužský princip. Až zásahem mužského vykupitele byla duše schopná překonat svou padlou ženskou stránku a znovu se sjednotit s nadkosmickým božským Otcem. Tady je nejspíš zdroj a inspirace v křesťanství rozšířeného snižování ženy jako méněcenné, hříšné bytosti, občas ústící až do misogynství, tedy nenávisti a odporu k ženám jako k svůdcovským nádobám hříchu. A jednou v budoucnu během středověku i v raném novověku to budou především ženy, kdo bude pronásledován za magii, za čáry, za čarodějnictví.

No, tedy, z dnešního dobového pseudokorektního hlediska hodně, ale hodně genderově nevyvážené! Ale žerty stranou. Tady si člověk zcela vážně uvědomí, jak nezaslouženým dobrodiním je žít v moderní sekularizované společnosti, kde již byl probojován princip ženského zrovnoprávnění. Jen musíme zůstat u rovnosti, u jejího reálného zavádění a nepřeexponovat to do opačného, opět disfunkčně pokřiveného extrému.

Z obou těchto prvků, tedy odstupu od materiálního a odporu k tělesnosti, jakož i zřejmého ponížení údajně padlého ženského principu a jeho propojení s démonickými silami lze dovodit i značnou křesťanskou rezervovanost k lidské sexualitě, přerůstající až k jejímu odmítání jako hříšné a nahrazování potlačováním sexuality, celibátem a snahou o jakousi stařeckou bezpohlavnost (43). Je známo, že se jeden z významných raně křesťanských autorů – apologetů, Órigenés sám nechal vykleštit.

Je nutno zdůraznit, že antický judaismus sice vycházel z partiarchálních principů společenského uspořádání (moc rozhodovat měl otec rodiny, patriarcha rodu) a tedy žena byla ve zřetelně podřízeném postavení, ale bez extrémů, ke kterým se dopracovalo křesťanství. Židům byl například celibát opravdu cizí. Tyto prvky přišly odjinud, nikoli ze Starého zákona. A je velmi pravděpodobné, že gnosticismus k tomu dost přispěl.

Dnes nám to připadá nepochopitelné a absurdní. A taky nefér. Ponižovat celou polovinu člověčenstva coby nádoby hříchu vypadá dneska spíš jako opravdu blbej vtip, pocházející odněkud ze zaplivané čtyřky. Ale nenechme se mýlit. Není to vůbec tak dávno, kdy toto patřilo v rámci sociálního vědomí a oficiální ideologie do běžného mainstreamu. A dokonce jsou i dnes církve, sekty a náboženské společnosti, jež budou přísahat, že je to všechno právě tak, že jde o čistou a neměnnou pravdu, zjevenou samotným bohem! Proti tomu my, ateisté můžeme uvést pouze jediné: Jde o pouhé dobově omezené “nálezy lidské”, o nic víc. A jako takové je třeba je ponechat výhradně v historii, do níž právem patří! (44)

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy:

(41) Kosmogonie se zabývá zrozením, původem a stvořením světa. Samozřejmě, že jde o sféru mýtů, často hodně dávných Antropogonie je pak obdobně vzato řešení otázky vzniku, stvoření člověka jako druhu. Do třetice existuje i teogonie, soustřeďující se na mýty o zrodu bohů, vzniku jejich panteonu.

(42) Valentinovci patřili k nejrozšířenějším gnostickým hnutím. Jejich vliv zahrnoval celé Středomoří. Disponovali nejkomplexnějším a nejpropracovanějším duchovním systémem v rámci gnosticismu. Za zakladatele hnutí je považován Valentinos, který se měl narodit Egyptě, kde se seznámil s křesťanstvím, patrně gnostického charakteru. Přestěhoval se okolo roku 140 n. l. do Říma, kde přibližně 20 let přenášel své učení a díky své inteligenci a charizmatickému vystupování našel mnoho následovníků a založil vlastní školu, jež po jeho smrti nezanikla. Ve 4. století n. l. začali křesťanští císaři pronásledovat a zakazovat jiná náboženství nežli ortodoxní křesťanství. V té době valentinovci, kteří se považovali za křesťany a byli zapojeni do církevní organizace, museli přejít do ilegality a postupně jejich řady začaly řídnout. Poslední zmínky o nich se dají najít v církevní literatuře ze 6. – 7. století n. l.

(43) Významný raně křesťanský teolog a apologeta Órigenés (185 – 254 n. l. ) okomentoval známou Píseň písní ze Starého zákona. Tento komentář přeložil do latiny v roce 410 n. l. křesťanský historik, teolog a překladatel Tyrannius Rufinus (345 – 411 n. l.). Jde o jeden z nejznámějších Órigenových komentářů. Órigenés interpretuje postavu krále Šalamouna jako Jošuu – Krista. V Jeronýmově zlomkovitém překladu je nevěsta interpretována jako církev, zatímco v Rufinově překladu je nevěstou duše křesťana. Tedy všichni vycházeli z přesvědčení, že obsah Starého zákona jednoznačně a konkrétně předznamenává novozákonní příběh. Dnes bychom řekli, že šlo jednoznačně o ničím nepodloženou, ahistorickou spekulaci a poněkud násilnou aktualizaci.

Co je ale na tomto případu obzvlášť roztomilé, je fakt, že ti vousatí starci zjevně rádi zapomněli na to, co s nimi lomcovalo v dobách jejich bujaré mladosti a prvotřídní milostnou skladbu klidně interpretovali úplně v rozporu s jejím opravdovým obsahem a vyzněním, jež se přitom přímo nabízely. Hříšný obsah svatouškovsky nahradili mystickým výkladem.

Pokud jde o bujará léta mladosti, tak třeba o Aureliovi Augustinovi (tj. sv. Augustinovi), biskupu z města Hippo Regius (dnes alžírská Annaba) je známo, že žil v mládí „nevázaným životem“ a zplodil nemanželského syna.

(44) K přípravě tohoto textu užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k těmto tématům číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:

5 2 hlasy

Hodnocení článku

Duben 2025
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
	1	2	3	4	5	6
7	8	9	10	11	12	13
14	15	16	17	18	19	20
21	22	23	24	25	26	27
28	29	30