(p.kuzvart@email.cz )

Nestoriánství  a odštěpení starobylých východních církví

Nestoriánství či nestorianismus je christologická nauka  pojmenovaná po  konstantinopolském patriarchovi Nestoriovi (381 – 451). Řecky je nazýván Nestorios, latinsky Netorius. Vystudoval v Antiochii u známého exegety Theodora z Mopsuestie. Získal si proslulost svými veřejnými promluvami. Císař Theodosius II. jej  jmenoval v roce 428 patriarchou v Konstantinopoli. Jako představitel antiochijské školy se postavil proti novému pojmenování, které začalo být připisováno Jošuově  matce Miriam, totiž theotokos, tj. nositelka boha, bohorodice, bohorodička, matka boží. Namísto něj prosazoval titul  christotokos, tj. nositelka Krista. Představitelé konkurenční alexandrijské školy, především Cyril Alexandrijský,  rozvířili následně teologickou debatu o skutečných Nestoriových postojích. Otázka se netýkala pouze Miriam – Marie, ale především osoby samotného Jošuy – Ježíše  a jejího vnímání, ale také šlo o spory mezi patriarcháty v Antiochii a Alexandriji a také o  otázku vlivu císaře na konstantinopolský patriarchský stolec a o otázku papežského primátu.

Nestorios se stavěl proti označení Miriam – Panny Marie jako theotokos, neboť se domníval, že zpochybňuje ve skutečnosti Jošuovo božství. Marii považoval za matku pouze lidské části Jošuovy – Ježíšovy osobnosti (tj. jeho lidské přirozenosti). Cyril Nestoriovi vytýkal, že tak vlastně popírá v Jošuovi boha a že z Jošuy – Ježíše vytváří dvě rozlišené osoby. Roku 1895 však byl nalezen spis Liber Heraclidis, který Nestorios sepsal ke sklonku svého života. V knize odmítá herezi, z níž byl obviněn. Jeho popis Krista se velmi podobá formuli Chalkedonského koncilu z roku 451 (toho roku  ovšem Nestorios v hornoegyptském vyhnanství umírá). Z nálezu vyplývá, že Nestorios neučil (alespoň ve svém pozdním období) o dvou osobách v Kristu, a tudíž vlastně nakonec nezastával nauku označovanou jako nestoriánství.  

Císař Theodosius II. (401 – 450) svolal roku 431 ekumenický koncil do Efesu, který se měl této otázce věnovat. Císař podporoval konstantinopolského patriarchu Nestoria, kdežto římský papež Celestýn I. stál na straně Cyrilově. Cyril pak zahájil koncilní jednání za nepřítomnosti antiochijských biskupů, kteří nestačili přijet. A tak  koncil Nestoria sesadil z úřadu konstantinopolského patriarchy. V následujících měsících bylo sedmnáct biskupů, kteří Nestoria podporovali, sesazeno. 3. srpna 433 pak na nátlak své sestry Pulcherie císař poslal Nestoria do vyhnanství do hornoegyptského kláštera. Nestoriovy spisy byly zničeny, dochovaly se pouze zčásti v syrštině. Celý spor zapříčinil rozdělení církve a oddělení nestoriánských  církví, a to zvláště ve Střední Asii a na Středním Východě, tedy církví, které dodnes Nestoriovu christologii antiochijského typu, tj. dvě přirozenosti, dvě hypostase  (esence, podstaty) v jedné  osobě Jošuově, zachovávají.

Jedná se zejména o Asyrskou církev  Východu, jež  patří do skupiny starobylých východních církví, které se v 5. století oddělily od většinové oficiální říšské (katolické) církve a vydaly se samostatnou cestou. Do této skupiny dále patří Asyrská pravoslavná církev, Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církev, Arménská apoštolská církev a Pravoslavná církev Indie. Tyto církve neuznaly výsledky 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu. Užívá se pro ně proto také název církve předchalkedonské. Vznik těchto církví je důsledkem výše naznačených christologických sporů probíhajících ve 4. a 5. století, kdy se katolická církev pokoušela formulovat vyznání víry (credo) podle antických kategorií. Souborné označení těchto církví je:  “hé orthodoxos anatoliké ekklésia”. Výraz orthodoxos je zde chápán v souvislosti s řeckým doxa, sláva.

Pojmem Asyrská církev Východu se označují skupiny syrských křesťanů v Perské říši, kteří se v roce 410  n. l.  prohlásili za nezávislou církev Východu pod jurisdikcí vlastního patriarchy se střediskem v perském hlavním městě Seleukii. Teprve v roce 486 se přihlásili k učení Nestoriovu. Prostřednictvím misijní činnosti se nestoriánství rychle šířilo ze střední Asie dále na východ. V době svého rozkvětu měli nestoriáni dvacet pět metropolí. Vnesli křesťanství do Číny, na Jávu a do Indie, kde byli označováni jako Tomášovi křesťané. Pečovali o rozvoj kultury a vzdělanosti. Zasloužili se o uchování a předávání antické vzdělanosti arabskému světu a jeho prostřednictvím pak středověké Evropě. Ve střední Asii řada mongolských a turkických kmenů až po Bajkal na východní Sibiři konvertovala k nestoriánství. Ve 14. století bylo nestoriánství téměř vymýceno Timúrovým pronásledováním a islamizací středoasijských národů. Dnes většina jeho příslušníků žije v Sýrii, Iráku, Íránu a Turecku.

Počáteční nestoriánská církev se v Číně setkala s thangským císařem Tchai-cungem v roce 635, a to  zásluhou úsilí křesťanského misionáře Alopena, který spolu se syrskými misionáři přišel do Číny  z Daqinu (čínské pojmenování Východořímské říše nebo Sýrie). Nestoriánská nauka tu byla zkoumána a následně schválena císařským ediktem umožňujícím její šíření po celé říši. Na počest úspěchů této komunity byla 7. ledna 781 v tehdejším hlavním městě Čchang-anu vztyčena nestoriánská stéla. Během vlády císaře Wuzonga kolem roku 845 proběhly proticizinecké a protináboženské kampaně, které postihly s nestoriány i buddhisty a zoroastriány. V té době přebývalo v klášterech po Číně na tři tisíce nestoriánských mnichů. Nestoriánství tyto represe přežilo a úspěšně se aklimatizovalo v novém kulturním prostředí. Absorbovalo řadu buddhistických i taoistických myšlenek a symboliky, například symbol kříže vyrůstajícího z lotosu. V průběhu čínských dějin nestoriánství postupně splývalo s místními tradicemi a zanikalo. Posledním úderem byla islamizace severovýchodních kmenů a přerušení spojení, kudy do Číny kdysi po Hedvábné stezce nestoriánství dorazilo.

Nestoriánská teologie

V rovině dogmatiky – jak jsme si již předvedli výše – byl veden spor o vzájemný poměr dvou přirozeností Jošuových – Kristových, tedy té božské a lidské. Šlo o to, v  jakém smyslu byl Jošua zároveň bůh a zároveň člověk. Teologická škola antiochijská, jejímž žákem a stoupencem Nestorios byl, rozlišovala božskou – Logos (slovo) a lidskou stránku Jošuy až k hranici její oddělitelnosti – dyofyzitismu. Na straně druhé stála teologická škola alexandrijská, mezi jejíž představitele patřil tamní atriarcha Cyril, která byla názoru, že spojení obou podstat je tak těsné, že je možné hovořit jen o jedné přirozenosti, a to boholidské. Mluvil o fyzickém sjednocení a o jedné přirozenosti Logu, které se stalo tělem. Cyrilovu nauku následně rozvinul Eutychés, opat kláštera u Konstantinopole, který spojoval obě přirozenosti navzájem tak, že lidská přirozenost byla božskou úplně pohlcena; tato nauka se označuje jako monofyzitismus.

Cyril napadl Nestoria v listě egyptským biskupům o Velikonocích roku 429. Ujistil se podporou římského papeže Celestýna I. (pontifikát 422-432) a sestavil 12 anathematismů, které poslal jménem papeže Nestoriovi s výzvou, aby odvolal. Nestorios však sepsal 12 protianathematismů a získal na svou stranu byzantského císaře Theodosia II., jehož přiměl, aby spolu se západořímským císařem Valentinianem II. svolal koncil. 

Nestorios viděl v Cyrilově nauce o jedné přirozenosti vtěleného Slova nebezpečí dokétismu  (48)  a manicheismu (49). Spor měl být ukončen na 3. ekumenickém koncilu v Efezu. Jednání však bylo obráceno k otázce mariologické, totiž zda  porodila Jošuova  matka Miriam  boha (byla tedy theotokos), nebo člověka (byla anthropotokos). Nestorios vystoupil proti mariánskému titulu theotokos, aby zdůraznil, že Miriam neporodila božství, nýbrž člověka spojeného s božstvím. Vyvodil z toho závěr, že Miriam by měla být nazývána kristorodičkou (christotokos). 

Třetí ekumenický  koncil v Efesu se sešel na popud císaře Theodosia II. dne 22. června 431. Při zahajovacím jednání Nestorios a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril Alexandrijský dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul theotokos. Po několika dnech se dostavilo 43 antiochijských biskupů, kteří ustavili protisněm. Posléze zakročil císař a Nestorios i Cyril byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie, avšak Nestorios byl poslán do vyhnanství, kde kolem r. 451 zemřel. Jeho stoupenci založili církev, o jejíž síle svědčí živé mnišství a významné teologické školy v Seleukii a Nisibis. V 16. století se velká část nestoriánů sjednotila s Římem (chaldejští a malabarští křesťané).

Teprve  Chalkedonský koncil v roce 451 nalezl formuli, v níž je Kristus označen jako jediný ve dvou přirozenostech nesmíšeně, neproměnně, nerozděleně a nerozlučně (asyntychós, atreptós, adiairetós, achóristós). 

S rozvojem orientalistiky a vlivem nových objevů postupně dochází k přehodnocení pohledů na Nestoriovu nauku. V oblasti pohoří Hakkari roku 1895 objevil americký misionář v knihovně nestoriánského patriarchy rukopis ze 16. století, obsahující kopii textu psaného Nestoriem. Syrský překlad spisu nesl název Bazár Hérakleidův. V textu Nestorios odmítá herezi, ze které byl viněn. Jeho popis Krista se podobá formuli přijaté Chalkedonským koncilem.

Zvláštností nestoriánské teologie je také odmítání dědičného hříchu: každý hřích je podle nestoriánů otázkou osobního selhání. Zvláštní úctu prokazují Miriam – Panně Marii nazývané christotokos.  V jejich bohoslužbě se uplatňuje jen vokální hudební projev a chrámový prostor je zdoben pouze křížem. V Apoštolské církvi Východu byla zavedena dědičnost úřadu patriarchy. Úřad zpravidla přechází ze strýce na synovce, neboť patriarcha je vázán celibátem. Také biskupové, původně volení klérem své diecéze a potvrzovaní aklamací lidu, předávají svůj úřad příbuzným. 

Osudy nestoriánství v dalším chodu dějin

Mezníkem v moderních dějinách asyrské církve se stala tzv. asyrská genocida. V roce 1915 došlo v důsledku konfliktu mezi Osmanskou říší (vedenou tzv. mladoturky) a Ruskem ke genocidě příslušníků asyrské církve. Bylo zničeno klášterní město Kodshanes na jihovýchodním úpatí pohoří Hakkari a centrum nestoriánství v Urmihu (Ázerbájdžán). Asyřané vyhlásili téhož roku Osmanské říši válku. Po stažení ruských jednotek v roce 1917 hledali Asyřané pomoc u Britů v Iráku. Hlad, epidemie a válečné útrapy si vyžádaly život každého třetího Asyřana – na konci první světové války jich žilo už jen 50 000, přičemž z kněží a biskupů nepřežil téměř nikdo. 

Dalším mezníkem se stal masakr nestoriánských Asyřanů v meziválečném Iráku v městečku Simel, nacházejícím se v iráckém Kurdistánu na trase mezi Mosulem a Zacho, a v třiašedesáti osadách v Dohúckém a Mosulském distriktu v období od 7. do 11. srpna 1933. Počet obětí genocidy je odhadován na 600 (britský odhad podle Ronalda Stafforda) až 3 000 (asyrský odhad). Mnoho Asyřanů v roce 1933 emigrovalo do francouzské Sýrie. Zemi opouštěli po krátkodobém pobytu v uprchlickém táboře v Mosulu. Dne 7. září roku 1933 byl nestoriánský patriarcha donucen k emigraci ze země, vzdání se iráckého občanství a byl se svou rodinou přepraven na Kypr, odkud se přesunul do USA. Vlivem migrace vznikla početná skupina nestoriánů v USA, část jich odešla do Argentiny. Církev má v současnosti dva patriarchy. Jeden žije v Morton Grove v Ilinois ve Spojených státech a druhý sídlí v iráckém Bagdádu. Dnes má nestoriánská církev v Iráku, Íránu a Sýrii asi 80 000 stoupenců, 5 000 stoupenců má v Indii a 25 000 v Americe (50) . 

O co opravdu šlo  ve sporu katolíků a nestoriánů?

Opět je možno uzavřít, že i zde složitosti kolem trojjediného boha křesťanů zapříčinily hluboký rozkol v původně jednotné katolické církvi. Tady ovšem nešlo o  způsoby chápání Trojice boží jako u nestoriánů, ale o otázku lidské a božské podstaty božího syna, bohočlověka Jošuy. Příslušné teologické školy a na ně názorově navázaná církevní hierarchie se pěkně vyvztekaly nad doktrinálními odlišnostmi, jež by moderní člověk,  vyrostlý v sekularizované společnosti, asi právem považoval za malicherné a zcela nepodstatné. Ne tak ovšem věřící doby pozdní antiky a raného středověku, kdy se kvůli těmto “nuancím” vesele schůzovalo na koncilech, divoce polemizovalo, s chutí exkomunikovalo a posílalo do vyhnanství. 

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(48)  Jako doketismus  (z řeckého dokein = domnívat se, zdát se) se označuje učení, podle kterého měl Jošua – Ježíš pouze zdánlivé tělo. Tato myšlenka nemohla být přijata křesťanskou církví, protože vyvolává představu Jošuy, který je povznesen nad úzkost, smrt a lidství vůbec, a tedy nemůže být oporou pro věřící v čase utrpení. Doketismus byl značně rozšířen mezi gnostickými učiteli. Na chalkedonském koncilu v roce 451 bylo přijato vyznání, které zdůraznilo nerozlučitelnost a nezaměnitelnost Jošuova lidství a božství a doketismus byl odsouzen jako hereze. Jde zřetelně o  helenistický pohled na osobu křesťanského bohočlověka. Doketismus vycházel z řeckého filosofického monoteismu, kdy bůh je protikladem světa, tedy země. Bůh je  nehybný, beze změny a dokonalý. S tímto pohledem se setkáváme již u Platóna a v aristotelské kosmologii, ale i u  dalších řeckých filosofů. Pro člověka vnímajícího boha takto je samozřejmě nepřijatelná představa nedílného spojení božství a lidství v bohočlověku. Jošuovo tělo podle doketistů je tedy pouze zdánlivé. Nebo přinejmenším  není schopno utrpení. 

(49)  Manicheismus je již dnes vymizelé náboženské učení. Jeho nejpozdější a nejzachovalejší formy s největším počtem památek byly nalezeny v Číně. Bylo založeno v Sasánovské říši babylonským prorokem Máním (přibližně 216 – 276  n. l.). Bylo ovlivněno gnostickou filosofií a propojovalo v sobě staroperské náboženské představy s prvky křesťanskými, prvky apokalyptického judaismu a buddhismu. Považovalo se  za vyvrcholení všech těchto náboženství a sám Mání se pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. proroků, kteří jej předcházeli, jako byli Jošua, Buddha, Zarathuštra a další).

Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Jošua přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se manicheismus odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je podle ní boj mezi protipóly dobra a zla pro jednotlivce dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární  život, buď dobro (nebe) či pouze zlo (peklo), funguje v manicheismu princip bipolarity i nadále. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je stále živý a  trvalý. 

Manicheismus dělil své vyznavače do dvou tříd, na  Vyvolené (vzdělané) a  na Naslouchající (laiky). Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající byli druhou třídou. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili almužnami.  Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev, v jejímž čele stál Máního nástupce,  archégos. Dalšími hodnostáři manicheistické církve bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a tři sta šedesát kněží. Tito hodnostáři pocházeli z řad Vyvolených. 

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277 n. l., a to na popud zoroastriánských kněží. Manicheismus se vzápětí stal velmi populárním zejména v oblastech, kde byla rozšířena aramejština. V Persii byl předmětem pronásledování. Ovšem ani za hranicemi Persie to neměl jednoduché: byl pronásledovaným náboženstvím i v Římské říši, potírali jej i buddhisté, stejně jako taoisté nebo konfucianisté v Číně. V roce 762 se k manicheismu přiklonil chán Ujgurské říše  a až do jejího zániku v polovině 9. století zde plnil manicheismus funkci státního náboženství. Manicheismus byl kromě toho rozšířený i v Evropě (kde zanikl v 7. století), v severní Africe, šířil se přes Blízký východ (do 10. století, kdy ustoupil islámu) až do střední Asie (14. století) a Číny, kde se udržel nejdéle. V Číně přežívaly komunity manichejců až do 17. století. Dodnes je manichejství formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu.

(50)  K přípravě tohoto textu užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k těmto tématům číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Hereze_v_křesťanství
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Nestoriánství
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Nestorios
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Manicheismus
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Doketismus

Ilustrace: Jan Kadubec