K úloze mýtů v dějinách (19. díl)

Další heretické směry v dobách rané křesťanské církve

Markiónismus

Markión ze Sinopé (narozen snad v roce 85 n. l., jinde se uvádí narození kolem roku 100 n. l. – zemřel roku 160) byl významným křesťanským teologem 2. století. To, co nám je o Markiónovi známo, pochází bohužel od jeho protivníků, kteří se ovšem v zásadě shodují. Markión byl bohatý syn biskupa v Pontu (v dnešním severním Turecku na pobřeží Černého moře). Tertullianus (51) uvádí, že byl loďařem a obchodníkem. Markión se někdy kolem roku 140 usadil v Římě a v prvních několika letech zdejšího pobytu vypracoval teologický systém, kterým strhl na svou stranu množství posluchačů. Poté začaly konflikty s římskými biskupy a Markión začíná organizovat vlastní oddělené společenství věřících. Byl exkomunikován a římská církev mu vrátila jeho předchozí dar v úctyhodné výši 200 tisíc sesterciů. Řím zůstává nadále místem Markiónova působení, ale vznikají i další markiónovské komunity po celé Římské říši. Tak vznikla samostatná církevní organizace, jejíž hlavou a autoritativním biskupem byl sám Markión. Podle Tertulliana a Ireneje z Lyonu (52) se Markión pokoušel využít svého majetku k tomu, aby křesťanská církev přijala jeho učení, což tato ale odmítla. Markión se setkal i s Polykarpem ze Smyrny (53), který tvrdil, že znal osobně apoštola Jana. Polykarpos o Markiónovi měl prohlásit, že je to „prvorozenec ďáblův“.

Svou nauku zaznamenal Markión ve dvou spisech nazvaných Instrumentum a Antiteze, které se ovšem nedochovaly. O jejich existenci víme z Tertullianova spisu Adversus Marcionem. Markiónovo učení je často označováno za gnostické, od křesťanské gnóze se ovšem odlišuje v tom, že zatímco podle gnostiků je v duši každého člověka jiskra boží jako stopa Stvoření, podle Markiona je celé Stvoření dílem zlého boha, zákonodárce a soudce Starého zákona. Podle Markióna existuje protiklad dobrého novozákonního boha plného lásky, otce, kterého zvěstuje Jošua – Ježíš a na druhé straně „zlého“ starozákonního boha, který je zodpovědný za stvoření světa. Jedná se tak o první vyostřený příklad dualismu v rámci rodícího se křesťanství. Markión odmítá celý Starý zákon, který připisuje demiurgovi, jenž se stejně jako v gnózi zjevuje jako zlý bůh. Stvoření a hmotu pokládal Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítal i plození a zakazoval pohlavní styk. Zlý bůh – demiurg je též zodpovědný za veškeré utrpení a bolest. Vykoupení se pro člověka skrývá v návratu k duchovnímu životu. Jošua – Kristus je představen jako bůh lásky, který člověka osvobozuje od starého židovského zákona. Pouze víra v tohoto boha lásky je nezbytná ke spáse. Jošuu nepokládá Markión za mesiáše, ale za božskou bytost se zdánlivým tělem (zde je styčný bod s doketismem). Toto zdánlivé tělo nemůže trpět.

Markiónismus či marciónismus je tedy dualistický věroučný systém, který vytvořil Markión ze Sinopé v Římě kolem roku 144 n. l. Markiónismus je jednou z prvních křesťanských herezí, jež se vyznačovala popřením židovských (starozákonních) kořenů křesťanství. Markión učil, že stvoření je dílem demiurga, zlého boha. Proti Markiónovu učení se zvedla vlna nesouhlasu ze strany představitelů církve, kteří proti markiónitům sepsali nejeden polemický spis, avšak z pera samého Markióna se nám žádný text nedochoval. Markiónovská církev se vyznačovala přísnou askezí a důsledným odmítáním Starého zákona. Vládla v ní přísná hierarchie, byla vyžadována naprostá poslušnost a také enkratismus (tj. odmítavý postoj k manželství). Markión ani z novozákonních textů zdaleka neakceptoval vše. Uznával pouze Lukášovo evangelium a některé listy Saula z Tarsu (sv. Pavla). Otevřeně hlásal nepravost starozákonního boha a označoval jej za zlého boha, demiurga. Pravým bohem „spasitelem“ má pak být až bůh zvěstovaný Jošuou – Kristem. Markiónovci nesměli požívat víno ani maso, museli dodržovat přísný půst v době sabatu a měli povoleno vyhledávat záslužnou, mučednickou smrt.

Díky misijní činnosti markiónovců došlo ke značnému rozšíření markiónovské církve a ta se stala v 2. století n. l. významným konkurentem křesťanské církve. Proti učení markiónovců vystupoval především Irenej z Lyonu (dílo Adversus haereses z konce 2. století) a Tertullianus ve svém spise Adversus Marcionem.

Církevní organizace založená Markiónem má svůj počátek v exkomunikaci Markióna římskou církví někdy krátce po založení hnutí, kolem roku 144 n. l. K založení své církve Markión využil svého majetku a markionitské komunity se záhy rozšířily po celé Římské říši. Jeho církev údajně zanikla na Západě již ve 3. století, na Východě pak koncem 5. století, a to po dlouhém období perzekucí, které ji donutily stáhnout se na venkov Nicméně markionité přetrvali na Západě někde i dalších 300 let, markiónovské komunity lokálně trvaly dokonce až do 16. století.

Markiónovy ideje lze však nalézt i v mnoha dalších heretických hnutích v průběhu celých církevních dějin. Na Východě, zvláště mimo hranice Římské říše, se markionismus později sblížil s manicheismem (viz k tomuto pojmu vysvětlivku č. 49 v 18. dílu tohoto textu). Obě nauky charakterizoval silný dualismus.

Montanismus

Montanismus, označovaný též jako „Nové proroctví“, představuje raně křesťanské hnutí z 2. století n. l. Obsahovalo silný apokalyptický prvek. Hlásalo totiž nadcházející konec světa v extrémní podobě včetně opouštění majetku, zákazu sňatků a výzev k provokativnímu mučednictví.

Montanisté byli skupinou působící od 2. pol. 2. století n. l. v Malé Asii a severní Africe. Skupina byla založena ve Frýgii prorokem Montanem (nominativ: Montanos), z dalších významných postav hnutí lze jmenovat především prorokyně Priscillu a Maximillu. Montanisté zpočátku očekávali brzký druhý příchod Jošuy – Krista a s ním i sestoupení Nebeského Jeruzaléma. Zdůrazňovali askezi a přísné morální zásady. Nebyli tolerantní k odpadlictví. V době Diokleciánova pronásledování křesťanů neuznávali možnost spásy skrze pokání pro ty, kdo pod tlakem represí podlehli a odřekli se křesťanství. Hnutí částečně ovlivnilo i významného raně křesťanského autora Tertulliana, a to svou etickou rigorozitou (přísností, zásadovostí).

Podle Epifania vzniklo toto hnutí roku 156 n. l. Podle Eusebia (54) pak roku 172 n. l., a to ve vesnici Ardoban na pomezí Frýgie a Mýsie v Malé Asii. Za hierapolského biskupa Papia se hnutí rozšířilo po celé Frýgii, takže jeho stoupenci byli označováni ve 4. století také jako katafrýgové (odvozeno od označení hereze rozšířené u Frýgů). Zakladatel hnutí, Montanos, se pokládal za proroka, člověka, na kterém spočinul Duch svatý. Doprovázely jej dvě ženy, věštkyně Priscilla a Maximilla, které údajně opustily své manžele a následovaly jej. Hnutí nalezlo své zastánce i v jiných částech Římské říše, a to ještě v období, kdy křesťanství nebylo povoleným náboženstvím (religio licita, tj. před rokem 313 n. l.). Veřejné působení Montanovo lze předpokládat někdy mezi roky 135 a 177 n. l..

U počátku “Nového proroctví” stálo přesvědčení, že Nový Jeruzalém již brzy sestoupí na zemi a bude se nacházet ve frýgickém městě Pepuza, ležícím asi 30 km na severovýchod od Hierapole v Malé Asii. Zde se také Montanos se svými přívrženkyněmi usadil a sepsal sbírku vlastních prorockých výroků, v nichž hovoří ve jménu božím. Didymos Slepý (55) tvrdí, že Montanos řekl: „Já jsem otec, syn a Duch svatý.“ Ti tři montanističtí proroci (tj. Montanos, Priscilla a Maximilla) se považovali za poslední boží zjevení. Maximilla například tvrdila, že po ní již nebude dalšího proroctví, nastane už jen konec. Vedle očekávání brzkého konce světa montanisté hlásali mravní rigorismus (přísnost, zásadovost), který byl zřejmě reakcí na uvolněné mravy, údajně běžné u křesťanů ve 2. století.

Pro představitele křesťanské církve bylo “Nové proroctví” nepřijatelné z vícero důvodů. Předně byl pro křesťany nepřijatelný již Montanův nárok, že jeho proroctví jsou inspirovaná Duchem svatým do té míry, že ve jménu tohoto Ducha Montanos promlouvá. Montanos zřejmě svá proroctví, společně s extatickými projevy v komunitě svých přívrženců považoval za vylití Ducha svatého, jež mělo předcházet paruzii (56). Velké pohoršení vyvolávalo i to, že se do vedení montanistického hnutí dostávaly i ženy, které prorokovaly a vyučovaly. “Nové proroctví” mělo na praxi křesťanské církve největší vliv v tom, že vzhledem k extatickým projevům v montanistických komunitách se v církvi rozšířila nedůvěra vůči podobným projevům. Montanistický důraz na inspiraci jejich proroctvími vedl pak církev k jasnějšímu vymezení závazného kánonu Nového zákona jakožto sbírky textů, uznávaných církví za bohem inspirované a za měřítko víry (latinsky: regula fidei).

Navzdory tomu, že křesťanská církev označila hnutí za heretické, přežívala tato sekta na některých místech až do 8. století. Většinově však byla potlačena během 5.- 6. století n. l.

Nejznámějším přívržencem montanismu je bezesporu církevní spisovatel Tertullianus († kolem roku 220), který se zřejmě kvůli svým sympatiím k asketickým a rigoristickým důrazům v montanismu k tomuto hnutí ve svých pozdějších dílech přiklonil. Někteří autoři nalézají paralely mezi starověkým montanismem a současným pentekostalismem (57). Toto srovnání je však tradičními křesťanskými denominacemi odmítáno.

Pelagiánství

Pelagiánství nebo také pelageianismus bylo antickým stoicismem (58) ovlivněné učení, které se koncem 3. a počátkem 4. století rozšířilo v Itálii. V jeho čele stál irský křesťanský asketa Pelagius (59). Skupina kladla důraz na význam lidského rozumu a na přirozenou tendenci k mravnímu dobru a ke spáse darovanou člověku bohem. Hlásala, že člověk je zcela svobodný ve své volbě mezi dobrem a zlem. Prostřednictvím sebeovládání šlo podle této nauky dosáhnout dokonalosti. Proti pelagianistům vystupoval svou naukou o hříchu především Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Pelagianismus pak byl odsouzen africkým episkopátem na koncilu v Kartágu (konaném v letech 411 – 418 n. l.) . O jeho rehabilitaci později usilovala řada myslitelů včetně takových osobností, jako byl Pierre Abélard nebo Erasmus Rotteramský, ale bez úspěchu. Primárně se nejedná o jasně vymezený a ohraničený naukový systém. Takovou podobu dostal až v polemice u biskupa Augustina, který byl spolu se svými žáky hlavním protivníkem pelagianismu.

Pelagianismus chápe svobodu člověka jako zcela svéprávnou či autonomní skutečnost, ačkoli nepopírá její stvořitelnost. Podle tradičního chápání ovlivněného především Augustinovým pochopením problému a polemikou z jeho strany zavrhuje pelagianismus nauku o dědičném hříchu a podceňuje sílu lidské žádostivosti v procesu rozhodování a jednání. Podle Pelagia biblický Adam pouze dal svým prvotním hříchem lidem špatný příklad, Jošua – Ježíš pak v zásadě dal opět jen dobrý příklad k následování. Podle Augustina Pelagius popírá, že by člověk potřeboval zvláštní boží milost k tomu, aby byl schopen dobra a spásy (60).

Pelagianismus byl odsouzen různými synodami již v 5. století, především synodou v Kartágu v roce 418 a také Efezským koncilem roku 431 a opětovně následně i raně novověkým Tridentským koncilem v polovině šestnáctého století.

Novější práce – přibližně od 40. let 20. století – ukazují nový pohled na pelagiánské autory. Je opouštěna apriorní pozice jejich kritiků a přináší se systematické představení jejich teologie, nakolik to je ovšem z neúplně dochovaných autentických pramenů možné.

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy:

(51) Tertullianus, celým jménem Quintus Septimius Florens Tertullianus (narozen kolem roku 160 – zemřel kolem roku 220) je nejvýznamnějším latinsky píšícícím křesťanským spisovatelem přelomu 2. a 3. století. Je považován za autora základní křesťanské terminologie v latinském jazyce. Narodil se v Kartágu jako syn pohanského římského velitele (centurio proconsularis). Dostalo se mu velmi dobrého vzdělání, a to zejména právního a v rétorice. Uměl řecky. Kolem roku 195 se z Říma vrací do Kartága jako křesťan a začíná jeho služba církvi. Toto jeho obrácení bylo asi velmi náhlé a pro nové náboženství se Tertullianus velmi nadchl, jak o tom svědčí již rozhodný a vášnivý tón jeho díla obhajujícího křesťanskou víru a samotná zmínka v jeho stěžejním díle “Apologeticum”, že „křesťanem se člověk nerodí, nýbrž stává.“ Není zcela jasné, zda se stal knězem, ačkoli to tvrdí (svatý) Jeroným. Kolem roku 207 se rozešel s církví a přiklonil se k montanismu a zaujal velmi nekompromisní postoj k čemukoli, co v církvi zavánělo kompromisem či laxním přístupem.

Byl samozřejmě dítětem své doby, což se projevuje zřetelně i v jeho díle. Ve svém textu “De spectaculis” (“O hrách” z katolického období let 197-200) zakazuje křesťanům navštěvovat pohanské hry kvůli jejich nemravnosti a spojení s modloslužbou. V díle “De cultu feminarum” (“O odívání žen” z let 195-201) útočí na různé druhy ženské marnivosti. Z jeho montanistického období lze uvést spis “De monogamia” (“Jedno manželství” z roku 217) zuřivě útočí na zákonnost druhého manželství. Ve spise “De virginibus velandis” ( “O zahalování panen”, před rokem 207) obhajuje zvyk, že panny zahalují svou hlavu, a to nejen v kostele, ale i na veřejnosti. V textu “De corona” ( “O věnci” z roku 211) odmítá věnčení vojáků jakožto pohanský zvyk a dokonce zakazuje křesťanům službu v armádě. Ve spise “De idololatria” (“O modloslužbě”) požaduje striktně odmítnutí idololatrie – modloslužby a jakéhokoli povolání, které je s ní spojeno (herec, učitel, státní úředník). V textu “De fuga in persecutione” (“O útěku v pronásledování”, psáno asi v roce 212), zastává názor, že útěk během pronásledování křesťanů není dovolen a protiví se Boží vůli.

Z jeho teologie uveďme alespoň toto k trojiční problematice: logos (slovo) existoval a byl osobou (persona) už před stvořením světa, avšak teprve stvořením světa vyšel z boha – otce coby dokonalý zrod (nativitas perfecta), kdy se z Moudrosti stalo Slovo. Syn jako takový tedy není věčný, avšak není odlišný od otce, pouze se od něj liší vznikem (gradu). Otci přísluší plnost božství, Synu jen část. Syn vychází z otce jako paprsky ze slunce. V osobě Jošuy – Krista existuje dvojí přirozenost (touto naukou předbíhá Západ o celá staletí). Ježíšovy zázraky pak ukazují jeho pravé božství, jeho city a utrpení jeho pravé lidství.

Tertullianus se staví proti panenství Miriam – Marie během a po porodu (in et post partum). Taková tvrzení se ovšem objevují v gnostických spisech zejména z Alexandrie už v „postapoštolských“ generacích (např. apokryfní texty tzv. ”Protoevangelium Jakubovo” nebo tzv. “Ódy Šalamounovy”).

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tertullianus

(52) Irenej z Lyonu (řecky: Eirénaios, latinsky: Irenaeus, narozen mezi léty 140 – 160 asi ve Smyrně v Malé Asii – zemřel nejspíš v roce 202 ve městě Lugundum, nynějším Lyonu) byl nejvýznačnějším křesťanským teologem 2. století. V mládí potkal smyrnenského biskupa Polykarpa a možná patřil mezi jeho žáky.

Z neznámých důvodů opustil Malou Asii a vydal se do Galie. Když starý lugdunský biskup Photinus zemřel jako mučedník, Irenej se stal jeho nástupcem. Neznáme přesný rok jeho úmrtí. Je možné, že Irenej zemřel spolu s dalšími lyonskými mučedníky během pronásledování roku 202.

Vystupoval polemicky proti gnostickému hnutí. Jeho stěžejním dílem je polemický spis “Adversus haereses” (“Proti bludům”). V knize Irenej rozebírá gnostickou herezi, valentinovské hnutí, pojednává o Šimonu Mágovi a dalších postavách gnostického hnutí. Striktně gnosticismus odmítá.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Irenej_z_Lyonu

(53) Polykarpos ze Smyrny (narozen asi roku 69 n.l. – zemřel asi v roce 155 n. l.) byl biskupem ve Smyrně, dokonce vedoucím biskupem v Malé Asii. Polykarpos zemřel podle všeho ve vysokém věku, snad 85 – 86 let, a to mučednickou smrtí upálením. Stalo se tak v Římě, za vlny protikřesťanských represí z let 155 – 156 n. l.

Zdroje:

(54) Eusebios z Kaisareje nebo také Eusebios Caesarejský nebo Eusebius Pamphili (tj. Eusebius, žák Panfilův, narozen 265 – zemřel 339 nebo 340) byl kněz, teolog a církevní historik. Stal se biskupem v palestinském městě Kaisareji. Ve svých Církevních dějinách („Historia ecclesiastica“ řecky: „Ekklésiastiké historiá“) se zabývá dějinami rané církve až do roku 324. Za Diolecletianova pronásledování byl jeho učitel Pamfilos 6. února 310 usmrcen a Eusebios uprchl do Tyru a posléze do egyptské pouště. Biskupem v Kaisareii se stal kolem roku 313. Od počátku se angažoval ve sporu o Areiovu nauku. Ariány podporoval a svolal palestinskou synodu, která Areiovi umožnila působit v palestinské diecézi, ale zároveň žádala, aby se Areios snažil o smíření s alexandrijským biskupem Alexandrem. Synoda v Antiochii (324 – 325) obvinila Eusebia, že souhlasí z Areiovou naukou, a podmínečně ho vyloučila z církve. Na Níkajskému koncilu (325) předložil své vyznání víry, které biskupové i císař Konstantin označili za pravověrné. I po koncilu v Níkaji se Eusebios účastnil sporu o Areiovu nauku Zemřel pravděpodobně roku 339 nebo 340, nedlouho po Konstantinově smrti.

Zdroje:

(55) Didymos Slepý nebo též Didymos Alexandrijský (narozen asi 313 – zemřel asi 398) byl křesťanským teologem a duchovním. Narodil se a působil v Egyptě. Byl žákem Órigenovým a jeho dílo bylo tudíž církví zavrženo. Ve čtyřech letech oslepl, přesto se naučil psát. V roce 553 proběhl druhý konstantinopolský koncil, který zavrhl Órigena a tím pádem i práce Didymovy. Podle koncilního stanoviska se Didymos provinil především „zvrhlým učením o stěhování duší“ a popíráním možnosti „skutečného a trvalého vzkříšení těla“. Krom toho vadily i některé jeho další věroučné odchylky (uznávání nekanonických spisů jako kanonických či názor, že výběrčí daní Lévi v evangeliích není budoucím evangelistou Matoušem). Od té doby nesměly být Didymovy texty opisovány. Většina jeho děl se nedochovala. Didymos měl pozoruhodně hluboké znalosti starořecké filozofie. Bibli označoval za „projev boží“. Jeho výklad bible byl „superalegorický“ – i nejmenší detaily považoval za závažné symboly. Jeho žáky byli historik Tyrannius Rufinus či svatý Jeroným. Jeroným Didyma nakonec zavrhl, Rufinus mu zůstal věrný. Jeroným odmítal zejména Didymovu apokatasistickou tezi, že nakonec bude ve všeobecné obnově všeho plně obnoven i ďábel. byť zlo jako kvalita by již nemělo existovat.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Didymos_Alexandrijský

(56) Parusie nebo také paruzie (v řečtině to znamená „příchod“, nebo „výskyt“) v křesťanské teologii znamená tzv. druhý příchod Jošuy – Ježíše na zem a to na konci věků, kdy Jošua vzkřísí mrtvé a slavnostně vykoná Poslední soud. Parusií se podle přesvědčení většiny křesťanských církví završí dějiny lidstva i celého vesmíru. Tato víra je založena na pasážích z kanonických evangelií a na eschatologických motivech – např. v Apokalypse. Někdy bývá parusie spojena s představou tisíciletého Kristova království. Podle oficiální nauky katolické církve není datum parusie známé, jisté je jen, že jednou přijde. Ježíš k tomu v Novém zákoně říká, že toto datum („hodinu“) nezná ani on sám, jen bůh otec. Prvotní křesťané věřili, že se parusie dožijí, že nastane brzy, náhle a nevypočitatelně.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Parusie

(57) Letniční hnutí či pentekostalismus (z řeckého pentekosta – padesát; Pentekostes = židovské Letnice) v rámci evangelikálního křesťanství dává zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s bohem prostřednictvím křtu Duchem svatým, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic. Týden poté, co Jošua – Ježíš vystoupil do nebes, čekalo 120 věřících na zaslíbení boha otce, kterým je Duch svatý. Duch svatý měl sestoupit na věřící a oni všichni promluvili v jazycích – promlouvali v jazycích, kterými jinak nevládli. Většina klasických letničních křesťanů věří, že u Duchem svatým pokřtěného (tj. křesťana, na kterého Duch svatý sestoupil) se mohou i nyní projevit určité nadpřirozené dary včetně mluvení v jazycích, „spočinutí v duchu“ (během kterého člověk upadá na zem jakoby ve spánku nebo se smíchem), proroctví (slovo nebo vidění, které bůh řekl nebo dal prožít), zázračné uzdravení, zázračná znamení, atd. To je patrně podstatou pentekostálního přístupu ke křesťanské zbožnosti.

Letniční hnutí představovalo nejprogresivněji rostoucí skupinu křesťanstva ve 20. století. Podobně jako většina jiných evangelikálů pentekostalisté věří, že bible má definitivní autoritu ve věcech víry. Letniční křesťané také přijímají učení o biblické neomylnosti.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Letniční_hnutí

(58) Stoicismus je filosofický směr, založený Zénonem z Kitia počátkem 3. století př. n. l. Šlo o nejdůležitější a nejvlivnější směr helénistické filosofie, hlásilo se k němu velké množství vzdělaných mužů z Řecka i Říma. Období stoicismu trvalo až do roku 529 n. l., kdy císař Justinián I. nechal zavřít všechny filosofické školy. Stoikové za cestu ke svobodě považovali život v souladu s přírodou. Učení stoiků poznamenalo i pozdější filosofii, vliv stoicismu lze nalézt jak u křesťanských otců, tak i v dílech renesančních a novověkých myslitelů.

Název vychází z označení zdobeného sloupořadí – stoa poikilé (stoa = sloup, poikilos = barevný). Jde o zdobené sloupořadí lemující antická náměstí. Na takových místech debatovali antičtí učenci a filosofové.

Stoičtí myslitelé usilovali o vytvoření jednotné myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosti jejich filosofické školy, která kladla velký důraz i na udržování vlastní tradice. Hlavní myšlenkou, jíž ve stoickém systému všechno slouží, je pojetí filosofie jako návodu k dosažení blaženého života. Ideálem je mudrc. Jen moudrostí lze dosáhnout blaženosti.

Těžiště stoické filosofie je v její etice. Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filosofie takto: Logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka je žloutek, nejdůležitější část vajíčka. Mravnost chápali v žití v souladu s přírodou. Nejdůležitější ctností je žít v souladu s rozumem a přírodou. To je označováno jako blaženost.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stoicismus

(59) Pelagius (360 – 418) byl křesťanský teolog britského (snad irského?) původu, jehož učení o svobodné vůli bylo nazváno pelagianismus a církví odsouzeno jako hereze. Pelagius uměl řecky i latinsky, studoval teologii. Část svého života zasvětil askezi. V Římě, kde žil, byl znám nejen jako přísný asketa, ale i jako výborný a přesvědčivý řečník. V mládí si vysloužil respekt od církevních autorit včetně Augustina, později byl ale zavržen, protože údajně podrýval učení apoštolů a vnášel do křesťanství nové prvky, které v jejich učení neměly oporu. Pelagius učil, že člověk může konat dobro vlastními silami na základě svého svobodného rozhodnutí. To odporovalo Augustinovu učení o významu boží vůle a boží milosti, která předurčuje, kdo bude mít právo na věčný život

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pelagianismus

(60) Polemika Augustina s pelagianisty: Podle pelagianismu je základem autonomie lidské svobody fakt, že člověk byl bohem stvořen jako bytost, schopna svobodného rozhodování – tato svoboda je božím darem a pro člověka je tak podstatná, že by bez ní nemohl existovat. Když už bůh dal člověku tuto svobodu, nemůže zasáhnout do jeho života, aniž by ji nezrušil – a proto je člověk svým vlastním pánem, je ”emancipován” od boha. Svobodná volba je tedy rozhodujícím faktorem, činy každého člověka vycházejí zcela z jeho vlastních rozhodnutí. Člověk je podle pelagianistů v zásadě dobrý (prvotní hřích nezasahuje do jeho života) a stačí svobodná vůle k tomu, aby jedinec sám žil bez hříchů, které jsou všechny stejně závažné (není rozdílu mezi hříchem smrtelným a všedním). Pelagiáni tak nepokládali boží milost za princip božského života v duši nebo za sílu působící na lidské schopnosti vnitřně, ale za vnější přínos k lidskému rozhodování. Jošuovo – Kristovo učení a jeho příklad nám pomáhají, abychom jednali dobře, ale vlastní chtění a jednání jsou v našich rukou, není zapotřebí prosebné modlitby ke smytí dědičných hříchů. Člověk může dosáhnout svatosti vlastním úsilím – a když může, pak tedy i musí. Každý dobrý skutek pochází z této závaznosti: co dobrého člověk může udělat, je povinen udělat.

Odpověď (svatého) Augustina pelagiánům lze shrnout takto: Bůh stvořil svět a člověka z božské dobroty, člověk byl stvořen k niternému spojení v osobním svazku s osobním bohem. Proto bůh stvořil naše prarodiče ve stavu nevinnosti, jejich vztah k hříchu byl “posse non pecare” (s mocí nehřešit) a také je obdařil mimopřirozenými dary: tělesnou nesmrtelností, imunitou vůči nemoci a smrti, vlitým poznáním a dokonalou celistvostí. Přes tyto dary se člověk dopustil prvotního hříchu ne proto, že byl boží zákaz v rozporu s jeho tužbami, ale protože je tvorem podléhajícím proměnlivosti. Kořenem hříchu byla Adamova pýcha: člověk chtěl být svým vlastním pánem a tak byl schopen se odvrátit od svého pravého dobra, jeho rozum zahalil mrak nevědomosti, jeho láska k bohu se změnila v lásku k sobě samému, jeho vůle se sklonila ke zlu. V důsledku tohoto pádu se dostal do stavu “non posse non peccare” (nemoci nehřešit), pohlavní touha se stala nejsilnějším sklonem jeho těla a byl odsouzen k smrtelnosti.

Adam je otcem celého lidstva a všichni lidé tedy byli v něm, když zhřešil – a všichni lidé tak zdědili jeho hřích i s následky, od prvotního hříchu je tedy lidstvo jedna velká zkáza. Člověk si sice nadále uchovává neklidnou touhu po bohu a po dobru, ale bez boží pomoci umí jenom hřešit, jeho svoboda k uskutečňování dobra je pryč. Ospravedlnění a spása jsou tedy výlučně božím dílem, přičemž základní podmínkou ospravedlnění je víra v Krista, leč ta je nemožná bez předchozí boží milosti. Není to otázka lidského přijetí či odmítnutí božího daru milosti a víry. Kdyby tomu tak bylo, všechno by nakonec záviselo na člověku a ne na bohu. To, že člověk přijímá boží milost, se děje díky boží milosti.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Augustin

K přípravě tohoto 19. dílu užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k těmto tématům číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:

Ilustrace: Jan Kadubec

5 3 hlasy

Hodnocení článku

Duben 2024
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30