K úloze mýtů v dějinách  (21. díl)  

(p.kuzvart@email.cz )

Co jsme si tedy ujasnili na tématice pozdně antického křesťanství ?

Nyní končíme s výklady z dějin křesťanství. Nemám ctižádost přepisovat celé evropské náboženské dějiny. Nemá smysl popisovat církevní dějiny středověku a novověku, ke kterým existuje pro případné zájemce dostatek pramenů. Mohu ujistit, že dějiny náboženství v průběhu evropského středověku i v raném novověku jsou opravdu strhujícím dramatem postupné emancipace lidského ducha od mýtů, iracionality, blouznění a pověr k uplatnění rozumu, rozvoji věd  a k ustavení evropské sekulární  společnosti. Nyní si udělejme přehled toho podstatného z těch dílů, jež byly věnovány pozdně antickému křesťanství.

Podrobněji jsme se zabývali  raným křesťanstvím a jeho souběžně vznikajícími heretickými variacemi nejen kvůli tomu, aby bylo možno ukázat proces evoluce této zajímavě strukturované soustavy náboženských mýtů, ale také proto, abychom zachytili  dnes již  pozapomenutou pestrost a mnohotvárnost tehdejších společenských poměrů a vývojových trendů. A také dějů odehrávajících se na pozadí postupného zániku antické kultury a počínajícího velkého a všeobecného raně středověkého kulturního regresu. Také aby bylo názorně ilustrováno, že šlo o postupnou evoluci idejí a mýtů, jež byly jednoznačně lidskými výtvory, vyvíjely se organicky z mýtů a idejí předchozích a pod vlivem reálných dobových poměrů, včetně specifické nábožensko-politické dobové objednávky.  Šlo jednoznačně o lidské výtvory, vyjádřeno klasickým jazykem Biblí kralické, byly to pouhé “nálezky lidské”, nikoli božské. 

Které antické křesťanské směry, případně filozofické školy mohou oslovit nás, příslušníky evropské sekularizované společnosti počátku 21. století našeho letopočtu? Asi to bude různé, podle orientace toho kterého nynějšího pozorovatele. Přesto bych si dovolil naznačit, které probrané názorové proudy jsou našemu modernímu sekularizovanému myšlení podle všeho překvapivě blízko. 

Určitě to je z raně křesťanských směrů zejména pelagiánství s jeho sympatickou konstrukcí opravdové, bytostné svobody lidského ducha, tedy svrchovaného práva lidského subjektu volit  mezi dobrem a zlem. Volit bez zátěže dědičným hříchem a s vědomím pouhého nezávazného, nicméně inspirujícího Jošuou daného dobrého příkladu. Pokud si navíc zopakujeme podstatu polemiky sv. Augistina s pelagianisty, pak se jednoznačně životněji jeví pelagiánství a středověkou doktrinální omezeností čpí daleko spíše Augustinovy teze. A z antických pohanských filosofických škol se jeví jako zdaleka nejzajímavější  stoicismus.  Není to náhoda, protože právě pelagiánství vzniklo pod výrazným vlivem stoické filosofie. Existují  tedy i takové části pozdně antické duchovní tradice, jež k nám i dnes mohou promlouvat docela  srozumitelně a aktuálně. 

Viděli jsme, jaké neskutečné potíže a komplikace, spory a exkumunikace způsobila velmi originální a nápaditá, nicméně zcela zbytečně  komplikovaná konstrukce trojjedinosti ústředního křesťanského boha. Další na tu nešťastnou trojjedinost úzce navázaný problém, na němž se evropské křesťanstvo po staletí s chutí také vyvztekávalo, byla otázka božské a lidské podstaty Jošuy jako božího syna, bohočlověka, boha v lidské podobě. Šlo o pro věřící té doby stěžejní otázku  existence a vzájemného poměru dvou jeho podstat v jediné osobě, podstaty božské a podstaty lidské v jediném těle.  

Dnešní člověk se musí divit tomu, že se nenašel nikdo, kdo by na samém počátku, když se dalo se vším ještě vcelku pružně hýbat a vše šlo upravovat a měnit, rozhodl a prosadil výrazné zjedodušení těchto základních mytických a doktrinálních schémat. V tomto našem dnešním uvažování se však skrývá past, které jsme se již dotkli: Uvažujeme totiž jako střízlivě racionalističtí příslušníci sekularizované evropské společnosti dneška, kde je samozřejmostí naprostá konfesní svoboda a kde je zcela běžné, že narazíte na osoby bez jakéhokoli náboženského vyznání nebo dokonce na zapřisáhlé ateisty z přesvědčení.  Způsob našeho dnešního uvažování je plodem právě oněch aktuálních evropských poměrů, ke kterým se dospělo po řadě staletí úporných sporů a těžkých střetnutí, kdy se postupně probojovávala váha a význam rozumu proti mýtům, pověrám a zkostnatělé církevní dogmatice. Šlo při tom mnohdy a mnohým o život. 

Tehdejší lidé měli ve své naprosté většině náboženské vidění světa za naprosto přirozené a potřebovali především jistotu, že právě to jejich vyznání je opravdu tím jedině pravým a správným, že oni jsou součástí vyvoleného božího lidu, že právě (a případně i výhradně) oni budou spaseni. Akceptovat jakékoli  alternativní nebo pluralitní přístupy byly pro ně nepředstavitelné, navíc naprosto nepřijatelné, matoucí a nepřípustné. Každá věroučná nuance, nad kterou bychom dnes mávli rukou jako nad nepodstatným detailem a dílčím vrtochem kteréhosi církevního autora, se jim jevila jako potenciálně zcela osudová otázka udržení a zachování naděje na spásu. Alternativou ke spáse byl pád do pusté beznaděje věčně zatracených, do hrůzy již navždy bloudících nespasených a nespasitelných. Tehdejší dobový duchovní kontext byl prostě úplně jiný, protože představy o světě a lidské roli v něm byly naprosto odlišné od těch našich, soudobých. Osudy lidského ducha byly chápány také naprosto jinak. Přesto jsou tu opravdu překvapivé styčné body a je zajímavé, že v prvé řadě jsou tyto styčné body inspirovány předkřesťanskou antickou helénistickou tradicí filosofické učenosti, jež je modernímu člověku a jeho nenáboženské duchovnosti z principu docela blízká.   

Musím zdůraznit jeden zajímavý, ale nikoli překvapivý poznatek: Křesťané byli zprvu krutě pronásledovanou minoritou v pozdně antické společnosti. Pak se to náhle změnilo. Během pouhých pár let dobíhá poslední Diokleciánova vlna represí – a náhle tu je nová, Konstantinova vláda, jež z křesťanství učinila úředně tolerovaný kult a dokonce vracela církvi předtím zabavené majetky. A  po dalších 2 až 3 generacích už bylo křesťanství autoritativně vnucováno celé římské společnosti jako jedině přípustný a závazný kult. Změna během pouhého (čtvrtého) století byla opravdu rychlá a také – jak se mělo v budoucnu ukázat – již víceméně definitivní. 

Člověk by naivně čekal, že se k moci se prodravší křesťané zachovají podle své proklamované víry a podle tradovaných a údajně přímo Jošuou hlásaných idejí a budou se chovat dobrotivě a s láskou k bližním, dokonce i k protivníkům. Svatá prostoto! Velice rychle se vžili do pozice diktátorské vrchnosti a přikročili k drastickým zákazům a  represáliím, snaživě likvidovali  dosavadní tradiční pohanské kulty a jejich stoupence velmi drsně pronásledovali. Předvedli antickému pohanství, že dovedou stejně dokonale a hojně utlačovat a vraždit pro víru, jako se dělo jim ještě v docela nedávné  době (65).  Plyne z toho jedno důležité ponaučení s trvalou platností: Nehledět nikdy na to, co (zejména o sobě samém) kdo říká a vznešeně deklamuje, ale vždy zkoumat reálnou praxi.  Ne tedy podle proklamací, ale podle reálného ovoce jejich činů poznáte, co jsou opravdu zač!  To neplatí zdaleka jen o křesťanech pozdní antiky. 

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(65)  Za římského císaře Theodosia I., který v roce 392 n.l. uzákonil pro celou říši povinné  křesťanské jedinověří, byla také zakázána homosexualita, dříve v antické kultuře naprosto běžná a tolerovaná. Když se proti potrestání jednoho provinilce vůči tomuto zákazu postavili na odpor obyvatelé města Thessaloniké (Soluň), byli na ně povoláni vojáci a povraždili jich více než sedm tisíc. Že by se tedy křesťané kázající morální zásady a poselství lásky přece jen nechovali podle svých proklamací a mstili se nyní na římském obyvatelstvu za příkoří, jimž byli v minulosti vystaveni?  Ale ne, jen se prostě dostali k moci a začali ji bezohledně uplatňovat nehledíce ani na závazný obsah vlastních evangelií!  (Převzato z: Kužvartová Lenka: „Počátky křesťanství, Méně známé  historické skutečnosti“, Britské listy 11. 4. 2004)

Děly se opravdu hnusné věci, když se křesťané dostali k moci v impériu. Přímo hororovým příkladem může být tragický příběh Hypatie Alexandrijské. Byla naprosto neuvěřitelným zjevem:  Opravdová antická vědkyně první velikosti a široké proslulosti. Narodila se někdy v rozpětí let 350 – 370 n.l.  Žila v Alexandrii. Byla dcerou posledního známého člena Alexandrijské akademie, matematika a astronoma Theóna a bezpochyby byla i jeho žačkou. Nejspíš si z ní záměrně vychovával pokračovatelku. Proslula jako charismatická osobnost, jež se jako pohanská vědkyně nijak nestavěla proti již převládajícímu křesťanství. Naopak, zastávala přesvědčení, že její učení je s křesťanstvím kompatibilní. Nikdy se nevdala (věděla, že by to byl konec její učenecké dráhy, takže říjné hominidní samečky zamlada odháněla hodně drsným způsobem!) a byla pověstná svým ctnostným životem. Byla také velice emancipovaná, sama řídila svůj vůz a oblékala se do roucha učenců, tedy do mužského oděvu. Soudobým učencům byla intelektuálně a vědecky zcela rovnocennou kolegyní. Prý sama zkonstruovala a snad dokonce i zdokonalila astroláb. Měla zkonstruovat také jakýsi přístroj na měření hustoty kapalin. Ve filosofii se orientovala jednoznačně na  novoplatonismus, pročež dostala přízvisko „Filozofka“. Soustředila kolem sebe kruh svých žáků a stoupenců, v němž byli účastni křesťané i pohané. A  vedla tento kruh nábožensky zcela tolerantně. Byla podle všeho hluboce přesvědčena, že jakékoli náboženství založené pouze na víře nemůže vést k pravému poznání světa. Univerzální filosofické poznání vnímala jako nadřazené jednotlivým náboženským věroukám. Křesťanští militanti v čele s alexandrijským patriarchou Kirillem ji nenáviděli pro její vliv a autoritu i mezi křesťany. Pomluvili  ji, že je prý čarodějnice. Ve městě probíhaly násilné a velice krvavé nepokoje mezi útočnými křesťany, židovskou obcí  i antickým pohanským obyvatelstvem. V březnu 415 to již byla žena ve středním nebo i vyšším věku. Když projížděla městem, přepadl ji dav několika set zfanatizovaných křesťanů. Útočníci ji vytáhli z vozu, strhali z ní šaty a odvlekli ji do budovy Caesareia, přeměněného na kostel. Zde ji brutálně zavraždili – ostrými hranami střešních tašek rozdrásali její tělo (jiná varianta příběhu mluví o použití ostrých hran lastur) a jeho rozsápané části vynesli za město a spálili. Praví stoupenci lásky k bližnímu!

Ale to pořád ještě není všechno. Svatá Kateřina Alexandrijská je od středověku katolickou světicí, jež měla žít někdy kolem roku 300 n.l. Doklady o její historické existenci však chybí. Příslušná křesťanská legenda je doložena až velmi pozdě, někdy v 10. století. Jako vzdělaná egyptská princezna a křesťanka měla v disputaci přesvědčit o své pravdě naráz padesát pohanských filosofů. Císař Maxentius si ji prý chtěl vzít za ženu, ona ale odmítla a posléze měla být  na jeho rozkaz mučena a sťata. Existuje dost důvodné podezření, že tato svatá Kateřina sice nikdy reálně neexistoval, ale její příběh byl dodatečně zfabulován právě na motivy života prokazatelně žijící Hypatie z Alexandrie. Tady už věru nejde jen o násilí a ohavnosti moci, ale o nestoudnost nejvyššího stupně, o druhou mocninu chucpe! Brutálně zavraždit nevinnou a bezúhonnou oběť a pak si podle ní vymyslet svojí vlastní lžisvětici, na to by člověk nepřišel. To se může stát pouze v dějinách samotných. 

Pozor: Nezaměňovat  Kateřinu Alexandrijskou s historicky existující Kateřinou Sienskou, svatou pannou, křesťanskou řeholnici a význačnou autorkou katolické mystiky žijící o řadu staletí později, konkrétně v letech 1347 – 1380. Svatá Kateřina Sienská byla tedy současnicí Francesca Petrarcy a našeho Karla IV. Lucemburského.  

Tolik tedy k reálné mocenské praxi pozdně antických křesťanů poté, kdy se dostali v Římské říši k moci. Pěkný hnus !  Ať mi někdy přijdou jejich dědicové a následovníci  kázat o lásce k bližnímu. Mám sto chutí jim na oplátku uspořádat ostré pronásledování křesťanů jako za Nerona nebo Diokleciána!  

Zdroje:

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Hypatia_z_Alexandrie
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Kateřina_Alexandrijská
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Kateřina_Sienská