K úloze mýtů v dějinách  (22. díl)  

 (p.kuzvart@email.cz )

Rozloučení s křesťanskými náboženskými mýty: Jak chápat jejich společenskou roli?

Bible je způli obdivuhodným starozákonním souborem pověstí a rituálních pravidel semitských pasteveckých nomádů ze západní Levanty a později usedlého židovského osídlení Judeje a Galileje.  Je názornou kronikou postupné evoluce antického judaismu. Zbývající část bible, tedy Nový zákon, je pak jedinečnou kodifikací církevně prověřených a připuštěných křesťanských mýtů a legend zahrnujících mýtotvornou produkci již od prvých desetiletí existence tohoto nového kultu. 

Biblický komplex textů vznikal postupně, po řadu staletí před  i po změně letopočtu a jako na postupně historicky vzniknuvší je na něj třeba vždy nahlížet. Podle všech poznatků jej nelze chápat ani jako bohem seslané poselství, ani jako jednou pro vždy danou, úplnou a definitivní výpověď o vzniku světa a člověka a o všem, co se světa a člověka týká. Nejde a nemůže jít ani o předpověď budoucích dějů a událostí, jakkoli tu bylo nesčetně snah jej právě takto vykládat, dodatečně interpretovat a věštecky využít. Takto se k bibli vždy vztahovali a i nyní často vztahují křesťanští (bibličtí) fundamentalisté, kteří v minulosti převládali, nyní však představují snad již menšinový, nicméně stále vlivný, nebezpečný a  hodně zpozdilý relikt způsobilý stále získávat vliv a nové stoupence. Doslova tu lze ocitovat klasiky v tom smyslu, že takové pojetí náboženství je bez pochyb zpola ohlasem minulosti a zpola hrozbou budoucnosti. Je to tak, protože spolu s náboženským fundamentalismem chodívá “v nerozborné jednotě” také sektářství, intolerance, agrese, sklony k manipulaci s lidmi a užití násilí a ohavného donucování. (66) A také  tu dříme potenciální sociální konflikt. Již jsem zmínil volnou citaci původem od dr. Zdeňka Mahlera, totiž že náboženství je potenciální zbraní hromadného ničení. Na to nesníme  nezapomínat! 

Proto je vždy třeba si vážit a podporovat i z ateistických pozic osvícené křesťanství, jež akceptuje moderní vědu a její poznatky a připouští náboženskou toleranci. Klíčový význam tu má otázka přijetí teorie biologické evoluce. Na tom se láme mnohé, co míří k samotné podstatě problému. Je třeba oceňovat takové příkladné zjevy, jako byl velký jezuita, geolog a paleontolog Pierre Tailhard de Chardin, který má nehynoucí zásluhu na tom, že za cenu snášení represí a ústrků ze strany katolické hierarchie probojoval a nakonec prosadil akceptaci evoluční teorie v moderním římském katolictví hlavního proudu. Je nutno si vážit i jeho osvícených následovníků, například našeho Marka Orko Váchy, katolického kněze, etika lékařství a biologa. To jsou naši potenciální spojenci v bojích za udržení široké tolerance a proti stále přežívajícímu tmářství a fundamentalismu v řadě  křesťanských denominací a skupin. 

Na opačném konci pomyslného názorového a doktrinálního spektra a v kontrastu s moderní, osvícenou a tolerantní vírou  lze pak nalézt letniční hnutí, pentekostalismus a podobné charismatické, mystické a biblicko-fundamentalistické směry. Nelze jejich roli a rozvoj vyhodnotit jinak nežli jako další z řady dějinných poťouchlostí. Zrovna tyto směry mají dodnes svá živá a rozvíjející se pokračování v různých sektářských a evangelikálních směrech, jež rozhodně nejsou ani tolerantní, ani osvícené, ani nerespektují tisíciletý vývoj evropské kultury a vzdělanosti a jeho výsledky. Místo toho jsou spíše silně doktrinálně zabedněné se všemi riziky, jež z toho pocházejí. Bohužel! (67)

Náboženské vyznání stejně jako bezvěrectví mají celé spektrum forem, od hluboce filosoficky založených přístupů až po zcela primitivní. Stejně tak i aktivity na nich založené. Vedle hluboké víry ve víceméně abstraktní a neantropomorfní božstva či vůdčí principy nad světem existuje i umíněné doslovné lpění na dávno přežilých doktrinálních dogmatech a také bohužel existuje rozšířené uctívání hmotných náboženských fetišů, posvátně chápaných materiálních rekvizit, jež ústí někdy  až do hodně pokleslé, docela primitivní pověrečnosti.   

Ale stejně je tomu i v bezvěrectví. Vedle hluboko ve filosofických a vědeckých poznatcích kotvícího principiálního ateismu tu jsou i naprosto primitivní formy neznabožství (typicky argument takového nazdárka: Astronauti byli přece ve Vesmíru a žádného vousatého velebného stařešinu ani anděly tam nenašli!). Nevěřit v boha nebo bohy ještě neznamená nějaké hlubší a promyšlenější vnímání světa. Nemusí tu být přítomna žádná důkladnější reflexe světa. Nevěřící si vůbec nemusí připouštět základní existenciální otázky, místo toho tu může být přítomen zcela primitivní vztah k okolnímu prostředí. Může jít o výraz obyčejného primitivismu spojeného s ryze animálním vnímáním okolí a v podstatě zvířecím, jednoduchým instrumentálním  vztahem ke světu, který nepřipouští žádnou jeho hlubší reflexi. Paradoxně je odtud také velice blízko k pokleslé a  primitivní pověrčivosti. 

Člověk je tvorem vychytralým, ba často až vyčůraným. Někdy se chová i vyloženě alibisticky, a to dokonce i ve svém vztahu k božství. Typické jsou případy starších a stárnoucích “svíčkových bab”, které chodí do toho svého kostelíčka hlavně pro případ, že by pánbů přece jen někde byl – a ony to u něj pro ten případ chtějí mít vyžehlené. Jak naivní!

Člověk je také tvorem veskrze zranitelným. Řada dramatických individuálních konverzí k náboženství byla způsobena drtivou životní situací, chorobou, vědomím blízkosti smrti, neštěstím v nejbližším okolí. Tonoucí se stébla chytá, a to i když je to stéblo zjevně  úplně na nic. Ale k něčemu to přece jen bývá: zpravidla víra včetně bouřlivých konverzí poněkud ulehčuje subjektivní prožívání té krize.  I v tom spočívá prokázané působení náboženské víry. 

Progresivní linií vývoje evropské kultury posledního zhruba tisíce až  patnácti set let  je zřetelně a jednoznačně postupná emancipace společnosti a kultury od biblického fundamentalismu a rigidní křesťanské doktrinální zabedněnosti a nesnášenlivosti. Postupný vývoj nejprve k laicizaci kultury a k sílící toleranci mezi vyznáními, k duchovní svobodě ústící nakonec v důslednou a úplnou sekularizací  kultury i společnosti. V delší dějinné perspektivě jde o smělý a příkladný výboj lidského ducha. 

Ale výbojem lidského ducha bylo určitě svého času i nové promýšlení teologických otázek, celkové logiky i detailů náboženských mýtů a jejich soustav, také pod vlivem studia toho, co přečkalo z antické učenosti. Sem patří rozvoj středověké rané scholastické učenosti. Velkou odvahu vyžadovalo posléze i postupné opuštění teologických a obecněji mytických témat jako vývojem již překonaných, dezaktualizovaných a  vyšeptalých pseudoproblémů, a to jednoznačně ve prospěch reálných, praktických a stále aktuálnějších materiálních i duchovních otázek nastolených zrychleným vývojem novověké Evropy. Tady se také začíná masový rozmach již zcela sekulární vědy.  

Kdybychom se chtěli stylizovat do pózy osvícenského filosofa, nejlépe asi z Německa 18. století, pak bychom v dějinném, pohybu hledali a nacházeli vnitřní skrytý, postupně se uskutečňující předem daný smysl. Chápali bychom dějiny lidské kultury jako proces postupného uskutečňování určité sjednocující ideje, tedy by šlo o chápání vývoje jako postupu k předem stanovenému cíli a účelu dějin, k němuž dějinný pohyb směřuje krok za krokem, nicméně jaksi bezděčně, nevědomě. Kdybychom se na chvíli stylizovali do role osvícenského filozofa, tak bychom s dnešní znalostí průběhu dosavadních dějin za cíl veškerých evropských dějin považovali svobodnou, moderní, industrializovanou a sekularizovanou společnost.  Organickou součástí takto chápaných dějin by byl  ovšem i vývoj náboženství, zejména křesťanského. 

Takový přístup  dnes samozřejmě nemůžeme akceptovat. Dějiny jsou přírodně-historickým procesem, který nemá apriorní smysl nebo účel v běžném lidském významu. S dějinami je to asi tak jako s přírodními procesy, zejména pohyby litosférických desk, vyvrásňováním pohoří  a vulkanickou činností. Ale nejen vývoj neživé přírody, ani  biologická evoluce nemá předem daný smysl a účel, který by naplňovala. Smysl a účelovost  jsou pouhé kategorie vyvinuté a určené člověkem z lidského myšlení, rozhodování a vědomého, účelného praktického usilování. Dějiny se prostě dějí bez jakéhokoli apriorně daného či předem nadefinovaného cíle nebo vyvrcholení či vyústění. Kdykoli  mohou klidně náhle skončit v půli slova, v půli události.  Může také zase nastat dlouhodobý propad, regres lidské kultury nebo i její úplný zánik.  Stačí srážka Země s náležitě velikou planetkou nebo třeba i globální jaderná válka. 

Přesto lze vysledovat, že zhruba od konce středověku jako by lidský duch opouštěl své dětinské období a s dospíváním slábla jeho potřeba utěšovat se pohádkami, mýty a pověrami, jako by začal dávat přednost střízlivému a věcnému zkoumání skutečnosti. Lidský duch hledal svou zralost, dospělost a zbavoval se stále méně potřebných berliček mýtů. Zahodil je, protože už je schopen snést plnou pravdu o povaze, rozsahu a neukončenosti svého poznávacího vztahu k realitě světa. Smířil se se stále jen částečnou, fragmentární znalostí světa,  s vědoucími průhledy do neznáma. Smířil se s tím, že odhalení konečných, vše vysvětlujících tajemství  se odkládá na neurčito a že všechno podstatné o světě neznáme a asi ani nikdy znát nebudeme. Dospělý lidský duch má kritický nadhled, netrpí dětinskými iluzemi, planými nadějemi, nepotřebuje už útěšné lži. Je hodně skeptický. Ví o své definitivní konečnosti  a že tu není žádná z trancendentna  přicházející naděje na spásu a život věčný. Ostatně  – zcela střízlivě vzato – život věčný by byl akorát za trest. Byl by spíše ahasverovským prokletím: Kdo z nás by se chtěl věčně koukat na tenhle krutý  a z lidského úhlu pohledu úplně nespravedlivý a beznadějný svět?  A to věčně, tedy jednou pro vždy! Strašlivá představa!!  Dětinské útěšné iluze o perspektivě věřících k blaženému životu v ráji v blízkosti boží nemůže brát dospělý lidský duch vážně a takovou falešnou útěchu už ani nehledá a nepotřebuje.  

Posledních asi tisíc let vývoje evropského křesťanství je charakterizováno postupně akcelerujícím tahem na branku rozumu a soustavného empirického poznávání světa, tedy nezbytně i překonávání biblického fundamentalismu a všemožných náboženských mýtů a doktrín a z nich se odvíjejících pověrečností. Posledních zhruba tisíc let vývoje evropského myšlení je postupným procesem emancipace lidského ducha od mytického chápání světa, procesem jeho dospívání, procesem rozvoje kritického myšlení, evropské sekulární učenosti, filosofie i vědy. To ale vůbec neznamená, že takový vývoj musejí následovat nebo kopírovat jiné kontinenty, ostatní lidská populace, ostatní existující mimoevropské kultury. Evropská tolerance, svoboda jednotlivce a převažující sekularismus  mohou být i jen přechodnými jevy, výjimkou z pravidla, že většinová vývojová tendence lidských kultur může být odlišná, prostě jiná. To se v průběhu budoucích dějin teprve ukáže, zda s úpadkem euroamerického kulturního okruhu přijde i duchovní a intelektuální regres a odvržení základních dosažených evropských kulturních hodnot: práva svobodné volby jednotlivce, široké náboženské a světonázorové tolerance a důsledného, všeobecného sekularismu. 

Zdůrazněme, že náboženství obecně a křesťanství zejména se po provedeném zkoumání jeví jako  útěšná pohádkařina pro lidského ducha dosud nedospělého, víceméně  dětinských sklonů a potřeb. Nicméně tak jednoznačné a jednoduché to zdaleka není. Náboženský přístup a akceptace mytického pojetí světa mají  totiž řadu opravdových ryze praktických předností a komparativních výhod ve srovnání s bezvěrectvím či ateismem. Prvou výhodou je, že pohádky, mýty nejsou a nemohou být pravdivým odrazem reality a ani to nepředstírají. A tak se opravdu obtížně vyvracejí. Jejich akceptace je často otázkou emocionality a iracionální volby, niterného citového rozhodování. Pokud někdo iracionálně věří, těžko mu to rozumovou, věcnou argumentací vymluvíte. 

Dále je nespornou výhodou mýtů, že ponořen do jejich fiktivního světa můžete pohodlně, spokojeně a dokonce i nadějeplně prožít úplně celý život, obětovat jim své celoživotní intelektuální úsilí a hluboké emoční prožívání – a můžete z toho mít pocit opravdového životního naplnění, doplněného ještě o nadstavbu lákavé transcendentní představy o životě věčném, o  nesmrtelné duši správně věřícího člověka. Tedy je tu i naděje na posmrtnou existenci, dokonce  v blízkosti boží. Naděje naveskrz planá a pohádková, ale reálně to opravdu funguje, působí. Kdybych to sám nepozoroval, neuvěřím, ale je to tak. Stokrát může jít o pohádky, mýty nebo i pouhé primitivní pověry, ale přesto je tu výrazná a zaručená uživatelská poptávka i  nezanedbatelná přidaná hodnota, jež je pro konzumenty podstatná: Jde o obstarání perspektivy spokojeného života v přehledně a jasně uspořádaném světě, s pocitem naplnění a dokonce i s nadějí na  další perspektivu života po životě. No, neberte to! 

Problém je v tom, že ve své naprosté většině lidé v reálu potřebují spíš útěšné mýty než nesmlouvavou, chladnou a bezohlednou, neantropocentrickou  a vlastně i beznadějnou pravdu o světě, který je obklopuje. Líp se žije mezi pestře pomalovanými kulisami vlastních představ a útěšných iluzí, nežli s pohledem trvale upřeným do mrazivých dálek Vesmíru. Jde prvoplánově o to, aby se lidem lépe, pohodlněji žilo, nikoli aby věděli víc. Jen zřetelná menšina hominidní populace dává přednost pravdě před pohodlím útulné iluze. Pravda bývá bezútěšná, beznadějná, bezperspektivní a zpravidla jenom dílčího charakteru. Pravda bývá studená a nelidská. Iluze a mýty bývají utěšující, zklidňující, vytvářejí pocit bezpečí, smyslu a řádu věcí. A také důležitý pocit smysluplné lidské existence. Nicméně právě ve volbě pravdy o světě, nikoli útěšných iluzí a mýtů spočívá klíčový projev opravdové dospělosti lidského ducha. 

Je v tom ale skryt podstatný problém. Má totiž svou nepochybnou logiku, pokud jsou k akceptaci náboženských mýtů, náboženské dogmatiky i navazující obřadnosti lidé motivováni usnadněním života, tedy tím, že náboženské vidění a chápání světa  má své nesporné výhody a efekty: jejich akceptace je provázena pocity libosti, spokojenosti, bezpečí, pochopení smyslu a účelu světa i vlastního života a jisté bezproblémovosti. Kdo ve mě uvěří, bude žít na věky! 

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy:

(66)  Společenská rizika pocházející z těchto sekt a hnutí jsou docela závažná a do budoucna riziková. Jde nejen o zjevnou faleš, propagování úplně mylného a  zdeformovaného pohledu na svět, jde i o velmi drsné znevolnění obětí, jež se jim podaří ulovit. Obětí, které kolikrát utrpí nevratné újmy na své psychice a ve svém životním osudu. Když lákají dušičky, tvářívají se miloučce, bombardují je láskou. Až omotají dušičku svými chapadly, následuje totalitní psychický i fyzický režim drsného útlaku, poslušnosti, majetkového okradení přišedších a všechna další myslitelná rošťáctví, co připadají v úvahu, včetně sexuálního zneužívání. Ti, jimž se posléze podařilo uniknout, mohou vyprávět. Navíc si tyto sekty a duchovní směry pohrávají s různými psychiku ovlivňujícími a  manipulujícími postupy, se sugescí a vyvolávání autosugestivních jevů, mystických vytržení. Lidská psychika je docela jemný aparát, se kterým není radno si takto laicky a účelově pohrávat. Takové směry by neměly být podporovány z veřejných zdrojů. Tajné služby by měly místo obvyklých rošťáctví a darebáckého všeobecného špiclování, jichž se s takovou chutí dopouštějí, soustředit svou systematickou pozornost právě tímto směrem. Měly by mít detailní přehled o takových skupinách a jejich doktrinální výzbroji a reálných aktivitách a měly by být schopny připravovat a navrhovat kvalifikovaně připravené represívní aktivity pro případ, že nebude zbytí. Jde často o nebezpečí srovnatelné s rakovinným bujením v živých tkáních. Zde nemoc rozežírá a ničí společenský organismus. 

(67) Je třeba pečlivě zkoumat soudobé křesťanské denominace. Navenek se zejména před úřady stavějí jako osvícené, moderní  a tolerantní, nicméně uvnitř kolikrát doutná dogmatický fundamentalismus hodný čtvrtého či pátého století našeho letopočtu. Oni to nijak navenek pochopitelně neinzerují. Vědí moc dobře, že většinu příslušníků sekularizované společnosti by spíše odradili, ale uvnitř svůj  původ nezapřou. Jde o katolíky, evangelíky, pravoslavné  i nové z křesťanství vyšedší směry nebo sekty. Opravdu osvícených křesťanů není mnoho, ostatně ani osvícených nevěřících nebývá zrovna nadbytek.

Ilustrace: Jan Kadubec