Trumpovo prohlášení, že by členské státy NATO měly zvýšit své vojenské rozpočty a posílit svou vlastní obranyschopnost, je námětem k zamyšlení.

Je možné to chápat jako impuls k nákupu moderních zbraní a k získání většího odbytu pro americké výrobce, ale také jako podnět pro skutečnou analýzu schopností státu ubránit se nečekaným událostem. Rýsuje se nová etapa vývoje mezinárodní situace, a to vyžaduje změnit dosavadní stereotypní nahlížení na možnosti české armády. Neměla už by být jen expediční jednotkou pro zásahy tzv. mezinárodního společenství na různých kontinentech, ale hlavně nástrojem schopným uhájit Českou republiku před jakýmkoli ohrožením.

Především by tedy bylo zapotřebí nově definovat, kdo by ČR mohl v dohledné době vojensky napadnout a zejména se chovat důsledně podle základního dokumentu NATO, Washingtonské smlouvy. Ta totiž hned v prvním článku stanoví, že se smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Více ZDE.

Teprve v článku 5 se smluvní strany dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. (Na termín „považovat za nutnou“ lze reagovat různě. Rozhodně se však nejedná o závazek, na němž by měla být založena jednoznačná povinnost vstoupit do vojenské akce. Více ZDE).

O povinnosti vysílat vojska na zahraniční mise či vojenská cvičení pod vedením USA se ve smlouvě nikde nemluví. Z toho vyplývá, že mediální označování např. Ruska za potenciálního nepřítele je jen fintou umožňující zbrojit a využívající někdejšího ideologického pohledu na SSSR. Dnešní Rusko je však kapitalistický stát, který s někdejší imperiální politikou nemá téměř nic společného, nemá na výboje dostatečně početnou armádu ani finance. Více ZDE. A budeme-li posuzovat státy hraničící s ČR, nelze předpokládat, že by republiku, minimálně v desetileté perspektivě, ohrožovaly.

Od 1. ledna 2005 je Česká armáda plně profesionální. Branná povinnost má být vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu. V České republice by až pětinu budoucí české armády měli tvořit tzv. aktivní záložáci neboli rezervisté. Ti by měli nahrazovat nedostatek profesionálních vojáků v případě živelních a průmyslových katastrof nebo při válečném ohrožení. Do zahraničních misí by vyjíždět mohli. Předpokládá to koncepce aktivních záloh, kterou předložil Bezpečnostní radě státu už před lety ministr obrany Alexandr Vondra. Počítá s vytvořením až pětitisícové armády rezervistů. Ti by měli vypomáhat 20 tisícům profesionálních vojáků. Podle tehdejších propočtů ministerstva by se zavedení záloh finančně vyplatilo, protože náklady na jednoho profesionálního vojáka dosahují 500 tisíc ročně, na jednoho rezervistu mají činit okolo 90 tisíc ročně. Pětitisícová rezerva by tak ročně vyšla na 450 miliónů korun.

Rezervisté by také mohli nově nosit vycházkové uniformy i mimo reprezentační akce, mohli by používat rekreační zařízení ministerstva obrany a měli by nárok i na zdravotní péči v rozsahu jako vojáci. Záložáci by mohli během své služby v aktivních zálohách dosáhnout až na hodnost kapitána. A v případě, že by sloužili u vojenské policie, i na majora.

Současný vývoj ve světě však přináší další nová a odlišná nebezpečí, jimž budeme muset čelit.
Sem patří nejen možnost teroristického útoku, ale i jiných událostí, které se mohou dotknout značné části obyvatel republiky. Mám na mysli např. delší ochromení dodávky pitné vody ve velkých městech, dlouhý výpadek elektrického proudu, nečekaný a zničující pád nějakého satelitu či většího vesmírného tělesa, dlouhodobá sucha či devastující záplavy, jaké jsme zažili v roce 2002, klimatické změny, které mohou přivodit další nečekaný pohyb velkého počtu uprchlíků z Afriky či arabských zemí, tornáda, výbuchy chemických provozů apod. Takových neuvažovaných možností je jistě více a odborníci i veřejnost by o nich, a o možných řešeních, měli nejen preventivně přemýšlet, ale dostávat i konkrétní rady, jak si při nich počínat. Odborníci by měli zvážit také eventuální účinky nejmodernějších utajovaných zbraní v držení cizích zemí a možnosti reakce na jejich použití.

Upevnit obranyschopnost by mohlo též povolání části určitých ročníků do vojenské služby. To by znamenalo naučit podstatný počet nevycvičených občanů kázni, základním vojenským dovednostem, strážní službě apod. Státu by se však především dostalo možnosti doučit je také těm civilizačním návykům, které mnohým chybí. A hlavně pak, poskytnout jim dovednosti, které ve škole nezískali – např. finanční gramotnost, odolnost vůči klamavé reklamě, mediální manipulaci, gamblerství, schopnost řešit konflikty jinak než silou, spolupráci při dosahování společného cíle, vyšší počítačovou gramotnost. Zapomenout by se nemělo rovněž na tu část nedávné historie, která se ve školách většinou opomíjí, ale i na významné okamžiky české historie vůbec. Tím by se zpevnila národní soudržnost a uvědomění, které jsou v  (plánovaném?) úpadku, ač je to jedna ze základních součástí státnosti.

Do služby by mohli nastoupit i čeští Vietnamci, Ukrajinci, či jiní trvale usídlení cizinci, kteří by lépe zvládli jazyk a cílevědomou prací velitelů by se dala otupila xenofobie a rasismus, podhoubí fašismu. Dá se předpokládat, že svou roli by sehráli i absolventi vysokých škol, zejména společenskovědních oborů, kteří nenašli práci a mohli své znalosti uplatnit jako rezervisté v různých oborech armády a při vzdělávání ostatních povolanců. Mezi těmi se zcela určitě najdou jedinci schopní získat neformální autoritu, velet a řídit ostatní při plnění zadaných úkolů. Po skončení tohoto druhu vojenské služby o různé délce by mohli získat doporučení např. do řad městské policie, soukromých bezpečnostních služeb apod. Ti nejschopnější by mohli pokračovat ve vzdělávání jako profesionální organizátoři a velitelé při přesunech obyvatelstva v případě rozsáhlých živelních katastrof, zajišťování humanitární pomoci doma i v zahraničí apod. Armáda by mezi nimi mohla vybírat své profesionály nebo zálohy. Samozřejmě by zde byla možnost pomocných prací v neziskových organizacích, v nemocnicích či v domovech důchodců  s vedlejšími odměnami za provedenou práci. Také obce by uvítaly pomoc v mnoha oblastech veřejných služeb, na něž se jim nedostává peněz, nebo je nedokáží zorganizovat.

Počítat je třeba též s dopady hospodářských turbulencí na nižší sociální vrstvy obyvatel a na osudovou bezvýchodnost jejich situace. Tomu všemu, i kriminalitě, by mohlo cílevědomé povolávání do vojenské služby předcházet. V neposlední řadě zejména výchovou k hygieně, k disciplíně, k právnímu vědomí a hlavně poskytnutím možnosti se něčemu novému se naučit, ať už jde např. o řízení dopravních prostředků, ovládání stavebních strojů, zachraňování a poskytování první pomoci, jednoduché práce na zahradě umožňující rodině přežití, chov drobných domácích zvířat, postupy při likvidaci trosek a využívání a třídění použitelných materiálů apod. Tady se meze fantazii nekladou, protože něco užitečného dělat je každému člověku vlastní a stát by měl takovou racionální činnost organizovat a podpořit.

Podle mediálních zpráv má ČR ve státním rozpočtu relativně nízkou částku na vojenské výdaje, přičemž ani tu není schopna vyčerpat. Zřejmě kvůli korupci při objednávkách vybavení v nedávné minulosti jsou odpovědní činitelé velmi opatrní, aby se do něčeho nenamočili. Výdaje na obranyschopnost státu se budou postupně zvyšovat a teď půjde o to, zda je utratit za nákup zbraní typu Gripenů, Pandurů, španělských CASA, nebo zda dostanou vojáci kvalitní výstroj a dostatek moderních pěchotních zbraní. A také o to, aby obranyschopnost nebyla jen v rukou třiceti tisíc placených ozbrojenců, ale každého občana.

To už je však otázka výsostně politická, protože řadový občan se především ptá, proč by měl platit a nasazovat život za stát, v němž už mu skoro nic nepatří a jehož vládní politika je podřízena cizím zájmům.