Kdybychom skutečně byli demokratickou zemí…

Stále sním o tom, jak by to u nás vypadalo, kdybychom byli skutečnou demokracií, takovou, jaké nás učil a jakou u nás též kdysi prosadil T. G. Masaryk, jak je zřejmo i z jeho slavného výroku: „Takže demokracii už bychom měli, teď už jen nějaké ty demokraty.“

Tehdy, za první republiky alespoň ta demokracie zde tedy přece jen byla, všechny ty instituce, které k ní patří, byly vybudovány, nejpřednostněji pak svobodný tisk, sloužící všem politickým proudům, které u nás v té době existovaly. Tisk, který umožňoval svobodnou výměnu názorů a v život uváděl Masarykovu ideu, že demokracie je diskuze. A že tedy: „O každé věci se má diskutovat, protože přece jen diskuzí lze dojít k dobrým závěrům. A že k nim nikdy nedospějete, když názor, který se vám nelíbí, z debaty vyloučíte. Že vy jeden každý, musíte unést mínění druhého. Ať tedy jsou spory, ale ať se bojuje poctivě a s rozumem.“

Tolik tedy z citací našeho prvního prezidenta jako ilustrace, jak daleko jsme v pojímání demokracie a svobody už před téměř sto lety byli – a kam jsme dospěli, resp. do jakých hlubin jsme dodneška upadli. Protože svobodný tisk u nás – dobou pochován – už není, zanikl. Všechny deníky zpívají unisono, a to od Práva přes MFDnes, Deník, Lidové noviny, Hospodářské noviny až k Blesku a AHA, jednotně k tomu hudou i časopisy Respekt a Reflex, a celou tu unifikovanou muziku tvrdí Český rozhlas i naše největší televizní společnosti ČT, Nova a Prima. A jakže všechna tato ideově sjednocená média dnes zpívají a hudou? Ale to přece všichni víme: USA je ideální země demokracie a svobody a Rusko je ničemná diktatura. Musíme NATO přispívat víc na zbrojení, protože je zde akutní ruská hrozba, Putin je válečný intrikán mimořádného formátu atd.

Uniformita těchto sdělení je tak dokonala a jednolitá, že z ní až mrazí. A to tím víc když víte, že jsou pravým opakem pravdy. A hned vás napadne: probohaživého, vždyť takto jednotnou lží ovládal média snad už jen Goebbels v Německu a možná též stalinský režim v Sovětském svazu. Ale tyhle země si přece nehrály na demokracie, jak si na ně s celým současným tzv. svobodným světem hrajeme my? Jaká zákeřná a pokrytecká hra se to zde s námi hraje? A kdo je jejím autorem a režisérem? Jaký darebák to za scénou tahá za nitky, aby nás přesvědčil, že totalita názorů je vlastně svobodou názorů a že pravá demokracie je ta, ve které zní jen jeden jediný hlas? Snad Soros, nebo Rotshildové či neokonzervativci USA? Či někdo úplně jiný a očím světa navždycky skrytý?

Zatím má ten hlas ještě konkurenci ve zkušenosti nás starších, kteří jsme podobné jednotné hlasy už dvakrát či aspoň jednou v životě slyšeli, a pak zjistili, jakou váhu mají. Ale co bude, až my odejdeme, a tomu jedinému a lživému hlasu budou denně vystaveny naše nezkušené děti a vnuci?

To pak Lež pohltí celou Zemi a stane se Pravdou? To je konečný a definitivní cíl téhle hry? Pro který musí být největší mozky našeho současného světa, jakou jsou např. americký jazykovědec a politik Noam Chomsky, ekonom P. C. Roberts, či režisér Oliver Stone a stovky dalších uzavřeny pod poklop internetu? (Do jehož podezřelých síní se už konečně též chystá likvidační vpád?)

To v obavě, že by pár slov těchto lidí dokázalo nenapravitelně zbortit konstrukci o spravedlivých Spojených státech, nesmí náš zpravodaj ČT ve Washingtonu zajít za žádným z těchto jmenovaných velikánů s prosbou o interview, i když bydlí pár metrů od nich? (Má někdo představu, jak svěží vítr by provál celou zemí, kdyby se jednoho dne cosi takového skutečně událo? Ale neudá, a to z důvodu shora uvedeného.)

Ze stejného důvodu nemohou být ani u nás pozváni do politických diskuzí pozváni ti nejerudovanější z nás, jako jsou např. Jan Keller, Petr Žantovský, Lenka Procházková, Jan Petránek. Zdeněk Zbořil, Karel Sýs, Ivan David, Mojmír Grygar, Václav Umlauf, Zdeněk Jemelík, Radim Valenčík, Zbyněk Fiala, Stanislav Novotný, Václav Dvořák a desítky dalších a dalších? Dovedeme si představit, s jakým napjatým očekáním i radostí bychom za takovéhoto obsazení diskuzních stolů usedali k televizorům, protože bychom věděli, že tentokrát o cosi skutečně půjde, a že po letech půstu uslyšíme konečně i rozumnou řeč? A že snad tedy dojde i k naplnění Masarykovy vize, že to bude diskuze – a jen diskuze – kterou dojdeme k dobrým závěrům?

Ale nedělejme si s luznými představami i marné chutě, nic takového se nesmí stát, protože stavba světové lži je i v rámci jednotlivých států příliš drahocená na to, aby se při její stavbě mohlo zbytečně riskovat.

Takže vše zůstane při starém, při Kalouskovi, Hermanovi, Štětinovi, Klvaňovi, Bursíkovi, Stropnickém, Langšádlové, Němcové, Gazdíkovi, Zaorálkovi, Gabalovi, Halíkovi, Bělobrádkovi a vůbec při všech našich známých, kteří se i ve dnech příštích budou předhánět, aby svými lžemi národními co nejbohatěji přispěli i do právě budované lži celosvětové. A z pohledu jejího tvůrce, či jejích tvůrců, i do lži věčné, jež se v plánovaném lživém světě stane ovšem už pravdou.