Ke spojování subjektů české politické alternativy

Stále více našich občanů volá po spojení subjektů české alternativní politické scény, které se zatím dlouhodobě nedaří. Výzvu k tomuto kroku vydala nedávno i SPD. Je to logické, blíží se další celostátní volby, blíží se i volba nového prezidenta republiky a česká alternativa je na rozdíl od svých oponentů opět nejednotná a nepřipravená. Pojďme si tedy nejprve připomenout hlavní příčiny tohoto problému a poté naznačit i možný způsob jeho řešení.

Problémy se spojováním subjektů české alternativy

Základních příčin, proč se nedaří spojovat subjekty české alternativní scény je více, zmíním se jen o těch základních:

1. Některé subjekty jsou jen zdánlivě alternativní, ač se tak prezentují, někdy dokonce v přesvědčení, že tomu tak je. Přesto jsou do značné míry konformní se stávající politickou scénou, jejími postupy a cíli, jejich hlavní snahou je jen získat dostatečný počet hlasů, aby mohly nahradit některou z menších politických stran v parlamentu, a to s programem, který se od programů většiny parlamentních stran až tolik neliší. Tyto politické subjekty jsou předem odsouzeny k neúspěchu, neboť nechápou, že voliči nemají důvodu, aby přenesli svoji přízeň z menší parlamentní strany na subjekt, který je z hlediska svých dosavadních volebních výsledků na hony daleko od potřebných 5 % a který svým programem řešení stávajících problémů kolem nás nepřináší. A pokud jsou voliči takové menší parlamentní strany jejím chováním a jednáním zklamáni, dají svůj hlas spíše jinému parlamentnímu subjektu s podobným programem než někomu s podobným programem, avšak stojícímu s minimem volebních preferencí mimo parlament.

2. V případě subjektů, které lze skutečně považovat za alternativní, je situace složitější. Uvedu proto jen základní příčiny jejich dosavadní nízké způsobilosti a připravenosti ke spolupráci:
– Neslučitelnost některých zásadních bodů jejich programů. Důležitý je přitom především výběr těchto programových bodů, aby nedocházelo k tomu, že se tyto alternativní subjekty zaseknou při jednáních na otázkách ve své podstatě druhořadých, byť příslušná strana může být jiného názoru;
– představa jedné (obvykle silnější) strany, že spolupráce s dalším subjektem je možná pouze tehdy, pokud tento druhý subjekt zanikne a jeho členové přejdou do strany silnější. Jde o poměrně častý případ, kdy taková představa se ukáže v praxi jako nefunkční. Navíc je zbytečná a svědčí o tom, že silnější subjekt buď nerespektuje subjekt slabší, nebo že si neumí v takové situaci poradit a nalézt pro obě strany přijatelné řešení;
– neschopnost představitelů jednotlivých alternativních subjektů překonat vlastní ego. To je sice na jedné straně malicherný, leč často těžko překonatelný problém, protože vedoucí představitelé menších subjektů mohou sice dostat odpovídající místa na kandidátkách v některých krajích, kde je jejich subjekt „silný“, avšak nemohou být logicky v čele celkové kandidátky. Vedoucí představitelé menších subjektů tak mají na výběr mezi tím, že budou třeba zařazeni na vyhrazeném místě kandidátky, nebo že budou sice kandidovat na první místě samostatné kandidátky své strany, leč trvale neúspěšně. Měli by si však jak oni, tak zejména jejich voliči uvědomit, že v tom druhém případě hlasy voličů propadnou a budou přerozděleny jiným;
– dosavadní vesměs špatné zkušenosti menších subjektů ze spolupráce s větším politickým subjektem. Vše je otázka předvolebních jednání a obsahu uzavřených smluv a jejich případné vymahatelnosti po volbách, pokud větší strana se nemá k plnění svých předvolebních závazků, ačkoliv dosažené volební výsledky a zásluhy menší strany ji k tomu zavazují;
– nekonzistentní politika větší strany, která vzbuzuje rozpaky a obavy menší strany z následné nepřízně voličů z důvodu odchylky z kurzu jejich strany, byť původně dohodnutého správně s tou větší stranou. I na tyto okolnosti by měla případná smlouva o předvolební spolupráci menší strany se stranou větší pamatovat, a to vč. důsledků, pokud by tato odchylka větší strany od původně dohodnutého programu měla nastat v období před volbami. Otázkou dodržování programu by se měla smlouva o spolupráci mezi politickými stranami zabývat i pro období po volbách.

3. Otázce povolebního dodržování dohodnutého programu větší z obou politických stran je třeba věnovat zvýšenou pozornost, a to již v předvolební smlouvě o spolupráci. Ta by měla řešit i případný odchod poslanců (a podobně i krajských či městských zastupitelů) té menší ze stran v případě, že dojde k jeho porušení ze strany většího subjektu, který nebude ochoten zjednat nápravu. Měla by ale též řešit případy neodůvodněného odchodu některých poslanců menší strany z poslaneckého klubu strany, za kterou byli zvoleni po volbách v případech, kdy k tomu nebyl důvod.

4. Jednou z klíčových (a zatím dosti přehlížených) otázek je model případné volební spolupráce jednoho či více menších politických subjektů s větší stranou, aniž by při něm bylo nutné zakládat předvolební koalici a tím si zvyšovat stanovené procento hlasů pro vstup do sněmovny, či byla nezbytně nutná ztráta identity menších alternativních subjektů. Některé z alternativních politických subjektů na to sice mají návod, jeho realizaci však často brání některá z překážek uvedených v bodu 2.

5. Zásadním problémem subjektů na české alternativní politické scéně přitom je ta skutečnost, že prakticky všechny zatím uvažují pouze v rámci stávajícího systému. Nereagují tak s předstihem na přicházející změny, snaží se jen o větší či menší změny ve stávajícím systému, který přitom již prokázal svoji stále klesající funkčnost.

Možnosti řešení

Možnosti řešení jsou v zásadě dvě, v obou případech s tím, že silný (či silnější) politický subjekt bude tím, který půjde do voleb, zatímco ty slabší budou kandidovat pod jeho hlavičkou (a to se jmény svých představitelů a stranické příslušnosti – např. Josef Houžvička, předseda strany XY, a to na kandidátce strany Z) a podle síly jednotlivých subjektů v daném kraji bude zpracována i kandidátka strany účastnící se voleb (zastřešující další subjekty) a pořadí navrhovaných kandidátů obsahující i členy dalších menších stran.

A nyní k těm možnostem řešení, jež teoreticky existují, jak následuje:

A) Přidružení menších politických subjektů za účelem volební spolupráce k SPD (jiný alternativní subjekt ve sněmovně není). Zásadní otázkou v této variantě je nejen průnik programových bodů, ale i zachování suverenity jednotlivých menších stran, reálné situaci adekvátní umístění jejich představitelů na celkové kandidátce, odpovídající dohoda na způsobu participace jednotlivých subjektů na krytí nákladů s přihlédnutím k výsledku voleb a „zásluhovosti“ jednotlivých spolupracujících stran ně něm.

B) Přidružení menších politických subjektů za účelem volební spolupráce k novému alternativnímu subjektu, pokud by takový vznikl včas před volbami na naší politické scéně. Žádný ze stávajících alternativních subjektů si zatím takové ambice činit nemůže. A pouhé volání po ochraně ČR před migranty při naší další účasti v EU z nikoho alternativní subjekt nečiní. Pro další postup by byl nepochybně lepší vstup dalšího alternativního subjektu do sněmovny a vytvoření tandemové spolupráce s SPD. Tím by byly mimo jiné otupeny i snahy o neustálé okopávání SPD ze strany dalších subjektů usilujících o zakonzervování dosavadního stavu vč. problémů s ním souvisejících. V tomto případě je situace složitější, neboť podmínek pro smyslu plnou účast ve volbách je ke splnění více než ve variantě A.

Nad jejich rámec jde především o vytvoření předpokladů ze strany nového alternativního subjektu k tomu, aby se mohl vůbec vážně ucházet o zvýšenou přízeň voličů, s reálným předpokladem své účasti ve sněmovně (a tudíž i oné „zastřešující role“ pro menší alternativní subjekty).
K těmto předpokladům bude patřit zejména:

• 1. Nový program přinášející skutečné změny na naší politické scéně, jakož i do fungování našeho státu, s jasnou konkretizací přínosu takového programu jak pro naše národní zájmy, pro zachování a ochranu našeho státu, národa, rodiny, naší historie, tak i pro zlepšení životní a vzdělanostní úrovně našich občanů, obnovu sociálního státu, práva atd.. Takový program musí obnovit i životní perspektivy našich občanů, zejména pak v mladém věku.
  2. Potřebné finanční zajištění v řádu několika desítek milionů Kč na vedení předvolební kampaně, což předpokládá podporu silných sponzorů a současně může zakládat i problém z hlediska možného ovlivňování volebního programu či povolební praxe z jejich strany.
  3. Přístup do médií za účelem prezentace svého programu a jeho protagonistů. Tento předpoklad je důležitý přinejmenším kvůli možnosti prezentace a vysvětlení vlastního programu širším masám voličů a dosavadnímu naučenému zlozvyku občanů volit „známé tváře“, byť pro daný post z hlediska jejich profesí, vědomostí a praxe zcela nevybavené. Většina občanů zatím neuvažuje o tom, proč jsou právě tito lidé tak často vidět např. na obrazovkách ČT a že s ohledem na silně převažující nespokojenost občanů s činností ČT by to pro takové „známé tváře“ mělo být při volbách naopak jasných handicapem. Nebo se snad občané nechají např. operovat od herce či hokejisty jen proto, že je téměř denně na obrazovce? A v politice je to stejné, byť jsme si navykli na praxi odlišnou. Proto nikoliv náhodou jsme dnes tam, kde jsme. Vše má totiž svoji příčinu a tato k nim rozhodně patří.
  4. Spolupráce s mediálními poradci, která sice může směřovat k volebnímu úspěchu, třeba ale i na úkor vlastního volebního programu. Hlavním problémem zde přitom je to, že ostatní strany tyto poradce rovněž mají a že těmto poradcům nejde vůbec o samotné programy stran či dokonce o zlepšení situace u nás, nýbrž pouze a jedině o jimi docílený finální výsledek ve volbách. Tedy o vítězství jejich klienta ve volbách, a to i za cenu klamání voličů předvolebními hesly či dokonce obsahem volebních programů.

Shrnutí

Nedělám si iluze, že na základě tohoto zmapování problematiky spojování alternativních subjektů na české politické scéně se hned něco změní, ačkoliv je to s ohledem na plynoucí čas a probíhající vývoj nanejvýš naléhavé.

Existence našeho státu a našich občanů jako národa je stále více ohrožena jak existenčně, tak s ohledem na plánovanou depopulaci lidstva zanedlouho i fyzicky (viz plány NWO a Agenda 21 schválená OSN v r. 1992 v Rio de Janeiro).

Volby v r. 2017 jsme promarnili, před čímž jsem tehdy předem varoval, a to oprávněně. Stačí se podívat, jakým směrem se posunul od té doby pohled na dovážení migrantů k nám, kdy v r. 2017 bylo proti němu více než 80 % obyvatel a kolik je jich dnes pod tlakem neziskovek a Sorosových peněz, které jsou neziskovkám doplňovány v miliardách dokonce i z našich daní prostřednictvím státního rozpočtu. Stále více mladých lidí pak vychází z vysokých škol bez skutečné kvalifikace a směřují do těchto neziskovek za laciným a zajímavých výdělkem. Ještě totiž nepochopili, že až u nás dojde k dovezení většího počtu „národních hostů“ a k rozvratu za jejich přispění, na tyto mladé lidi již peníze zbývat nebudou. Řežou si tak již nyní sami pod sebou větev. Až to i oni jako poslední pochopí, bude již dávno pozdě.

Proto pokud nyní začne alespoň část alternativy systematicky pracovat na svém spojení ke vzájemné spolupráci (a nejde nutně jen o volby), nepsal jsem tento článek nadarmo.

Pro úplnost ještě připomínám, že je přitom třeba vycházet z toho, co přijde a nikoliv z toho, co již bylo. Čeká nás všechny totiž zcela nová doba a bude záležet i na nás, jaká bude její konkrétní podoba. Bude mít totiž jednu ze 2 možných alternativ, a to perspektivu našeho zániku a smrti nebo perspektivu vzájemné spolupráce národů, udržitelného rozvoje a klidnějšího mírového života. Ta první varianta přijde i v případě naší další nečinnosti, pro tu druhou budeme muset ale sami ještě hodně udělat. Je to na nás.